2019

Švýcarsko, Izrael-Jordánsko, České Švýcarsko

Na den přesně jsme v únoru oslavili manželovy půlkulatiny. Úvodem jsme si již podruhé vybrali Best Western hotel Vista a v restauraci Buena Vista se zúčastnili degustace menu letošního Grand restaurant festivalu. Pokračovali jsme návštěvou u dcery, jež mu s vnučkou připravila dort a předali mu společný dárek - voucher na panoramatickou trasu alpským vlakem Bernina Express. S víc jak měsíčním zpožděním, jsme se v březnu sešli též s dvojčaty, u příležitosti jejich patnáctin. S "prohlídkou" občanek, obědem v restauraci a absolvováním přitažlivého programu v Planetáriu.

V závěru března jsem pro trable vzdala U3V, jež mě zatěžovala a nedávala, v co jsem doufala. Od dubna se manžel pustil na chatě do zpevnění stání pro auto a přestáli jsme Velikonoce. V květnu jsem se ob týden vyskytla na srazech ze základky i gymplu a v jeho druhé půli odletěly do Londýna dcera s vnučkou, aby jej vnučka stihla poznat před brexitem.

Švýcarsko - Bernina Express

Od pátku 24. do neděle 26. května nastala cesta do Alp, již manžel obdržel. Začala naším odjezdem vlakem do Prahy s dostatečným předstihem, protože jsme před ní chtěli navštívit loni nově otevřené NÁRODNÍ MUZEUM po rekonstrukci. Za pěkného jarního počasí se nám to povedlo, včetně výjezdu do jeho kupole s překrásným výhledem na metropoli. Z interiéru jsem byla nadšena, sympatická byla Česko-slovenská výstava a celou dobu mě provázel až trochu slavnostní pocit pýchy.

Poté jsme se přemístili na FLORENC, odkud jsme měli po 19. hod. vyjíždět. Zbývající čas nám vyplnilo posezení v přilehlém okolí u kávy a posilnění, načež jsme se odebrali ke stanovišti. Čekání se poněkud protáhlo, takže jsme tuším dvěma busy, vyrazili po osmé večer směrem na Plzeň a Rozvadov. Za světla jsem si krátila čas výhledem z okna, pak s mobilem a zbytek jsme střídavě prospali.

Ranním úsvitem nás provázelo průvodcovo komentování okolní krajiny, až jsme se ocitli na místě. V historickém městečku TIRANO, v italské Lombardii, ležícím v údolí Valtelline nedaleko hranic se Švýcarskem. Ze zdejší železniční stanice v nadmořské výšce 400 m, nás v 10 hod. čekal odjezd Bernina Expressu. Částí unikátní Rhétské dráhy, kolem nejvyšších hor švýcarského kantonu Graubündenu, do proslulého střediska SVATÝ MOŘIC.

Zbývalo nám pár hodin volného času, věnovaných obhlídce města. Přes most nad říčkou ADDA jsme posléze došli na osluněné náměstí Starého města, kde jsme přisedli na zahrádce k místním a v podstatě dosnídali. Jsou mi příjemná místa, kde lidé takhle mohou od rána pobýt, současně jsem se kochala v průzorech uliček působivými záběry na kolem vykukující hory.

Nazpátek jsem neodolala, vstoupila opatrně do vozovky, na jejímž konci se tyčil monumentální poutní kostel MADONNA di Tirano a pořídila snímek. V míjené obuvi jsem si do autobusu koupila přijatelné cukle, které mě při balení nenapadly neb po dni a noci v teniskách mi nohy dávaly znát, že se jim to hrubě nelíbí. Po příchodu ke stanici nás z domova dostihlo chmurné sdělení o skonu zeťova otce po těžké nemoci.

Po usazení ve vlaku jsem si záhy ověřila, že má vagón okna, jež nahoře částečně přesahují oble až na střechu, čímž je dosaženo žádoucího výhledu, jak jsem to spatřila v jednom dokumentu. Počátek jízdy se ještě chvíli vinul městem, pak zelení s odkvetlými pampeliškami. Mezitím nastal první vzrušivý moment při najetí na známý kruhový viadukt BRUSIO a naše snaha o jeho zachycení.

Pokračovali jsme podél nádherného, zastavěného údolí Poschiavo s jezerem, obklopeného zasněženými vrcholky hor, jejichž počet vůkol tratě výš a výš úměrně narůstal. Uprostřed horských masívů a jezer v ALP GRÜM jsme měli přestávku a mohli se krátce přírodou projít. V dalším úseku, ve výšce okolo 2000 m, se rozsah sněhové pokrývky značně navýšil. Při pohledu na vrchol Ospizio Bernina (2253 m n.m.) jsem si uvědomila, jaké máme štěstí na počasí, neboť předchozí víkend dle průvodce pršelo a byla mlha.

Mimořádných vyhlídek na majestátní krajinu z hor, ledovců, skal i tyrkysových jezer jsem si pokorně užívala, až jsem postřehla, že převládá roztátých míst. Okolí při sjíždění níž čím dál víc připomínalo předjaří a po asi 2,5 hod. jízdě naše cesta vlakem v St. Moritz skončila. Potěšující bylo, když jsme závěrem obdrželi od BERNINA EXPRESS Certificat.

Vystoupili jsme u jezera MORITZER SEE, na jehož březích se ve svazích nejstarší zimní středisko rozkládá. Žádné wow! se však nekonalo. Bylo pod mrakem, po zimní a před letní sezónou, navíc neděle, kdy je skoro všude zavřeno, tudíž mi prostředí přišlo tak nějak studené a nudné. Po rozhlédnutí jsme pojízdnými schody vyjeli do města, kde jsme u obchodu s čokoládou Läderach zaznamenali jediný shluk lidí.

Vycházkově jsme opačným směrem časem došli k otevřenému nákupnímu centru, kam jsme ze zvědavosti vešli okouknout švýcarské zboží. Koupili jsme nějaké ČOKOLÁDY a opravdu radost mi udělala sada puntíkatých sáčků z celofánu s uzávěry zvlášť, které se mi často hodí. Nakonec jsme na horní terase osamoceni a docela v chladu pojedli. Nicméně se schylovalo k dešti a nikam nás to netáhlo, tak jsme se vydali k místu odjezdu autobusu, kde jsme v nedaleké restauraci usedli k něčemu teplému.

V protikladu k vylíčeným okolnostem se musím zmínit o historických skutečnostech exkluzivního St. Moritz. Nejznámějším je bezesporu KULM HOTEL z r. 1856, jehož majitel Badrutt se stal zakladatelem zimního turismu. V r. 1928 a 1948 se v místě konala zimní olympiáda a významné lyžařské podniky se v něm pořádají do současnosti (viz Světový šampionát v alpském lyžování v r. 2017). Tyto informace mě zaujaly víc, než že sem jezdí vybraná klientela z vyšší společnosti.

Mezitím se rozpršelo docela fest, až jsme se v dosahu busu sešli všichni a předčasně odsud odjeli (původně jsme tu měli strávit asi 6 hod.). Tím se stalo, že jsme do PRAHY přijeli dřív a v době, kdy už nejezdí metro, o našem vlaku domů nemluvě. Díky fungujícímu okénku v zařízení navštíveném před odjezdem, jsme čekání bez deště a relativně v teple solidně přečkali a využili k návratu hned první ranní spoje. Jen bez manželova polštářku, který nechal v autobuse, na což jsem přišla až doma.

Izrael

Již počátkem roku jsme se doma zabývali myšlenkou na uskutečnění nějaké větší cesty. Já přišla s Kolumbií, když manžel vyřkl: "A co Izrael?". Před pěti lety jsme tam plánovali vyjet na pár dní individuálně, ale vzhledem k tehdejší situaci (viz str. 2014) z toho sešlo a nyní nějak upadlo v zapomnění. Záměr jsme začali rozvíjet poté, co se manžel zhlédl v možnosti koupání ve 3 mořích. Svěřili jsme se do rukou cestovky se specializací na daný region a vybrali si tématicko - poznávací okruh IZRAEL, JORDÁNSKO, PALESTINA, v termínu 7. - 16. července.

Pravda, viselo nad ním pro mne několik otazníků, třeba ohledně termínu - nezdál se mi do těch končin vhodný. Též mi vrtalo hlavou, zda cestovka necílí zejména na jistou klientelu, ale podvolila jsem se a nechala to být. Červen jsme ještě zasvětili na chatě přípravám na sezónu, přivítali na ní vnoučata, z nichž dvojčatům se chýlila k závěru základní školní docházka.

1. den NE 7. 7.

Nastal den večerního odletu z Prahy, kam jsme vyjeli vlakem dopoledne a strávili příjemný čas na KAMPĚ. Krom jiného se Sovovými mlýny a zamýšlenou Lennonovu zeď, k níž jsme z časových důvodů nedošli, snad dáme jindy. Po návratu na nádraží pro kufry mě aspoň potěšilo, že je už Fantova kavárna zrenovována. Na letiště jsme se ponejprv měli dostavit již 3 hodiny před odletem z důvodu bezpečnostních kontrol. Přivítala nás po všech stránkách okouzlující, zdatná, věci znalá průvodkyně, a to prý kdybychom poznali jejího manžela, s nímž se střídá.

To nám v průběhu zájezdu pravila jedna z dvojic, s níž jsme se sblížili, která jej absolvovala opakovaně. Soustředila jsem se na kolem stojící a kvitovala, že jsme směsicí všech věkových kategorií včetně dětí. Na palubě letadla izraelské společnosti EL AL, jsem jak na zjevení zírala do tváří milých, usměvavých letušek a ohromeně si všímala nadmíru zavazadly zaplněných prostor pod vedlejšími sedadly, jež nikomu nevadily. To vše z důvodu na jaře neuskutečněného odletu do Irska, ke kterému se snad někdy vyjádřím.

2. den PO 8. 7.

V Tel Avivu jsme přistáli po 3. hod. ranní a po procedurách přesedli do moderního busu, jenž nás vyvážel na jih země do pouště NEGEV. Od té chvíle na mne vše působilo nevídaně cizokrajně, že už prakticky celou dobu jsem měla oči nalepené na skle, venku dokořán. Po rozbřesku jsme dálnicí projeli větším městem Beerševa a poté dokonce vystoupili u téměř osamělé pumpy s obchůdkem, kde došlo na vodu, kávu i první nedočkavé fotky po okolí. Následovala první významná zastávka v Micpe Ramon, centru turistiky v poušti Negev.

Ze strhující vyhlídky Ha Gamal se nám naskytl pohled na přírodní scenérii famózního kráteru Ramon (d 45 km, š 8 km, h 500m) i s přítomnými kozorohy v našem dosahu. Po dalším úseku cesty došlo k mé radosti na návštěvu kibucu Yotvata. Vyznačuje se zejména výrobou mléčných výrobků a pobyt v areálu jeho prodejny byl pro nás hotový balzám. Chýlili jsme se k vrcholu dnešního programu, příjezdu do letoviska EJLAT, kde jsme se na nám vyhrazeném, zastíněném místě pláže, oddali koupání v Rudém moři. S výhledem na protější jordánské město Akaba a vpravo tušeným Egyptem - neobvyklý zážitek.

Záhy nás čekal přesun přes izraelsko-jordánské hranice a vyvinul se z toho očistec, na který nevyzrála ani nastřádaná energie od moře. Dlouze jsme se šinuli s kufry na přímém slunci mezi přízemními budovami, stále kdoví proč na něco čekali a konec se zdál v nedohlednu. Když k němu konečně došlo, mnozí z toho byli na šrot. Při průjezdu jordánským, převážně písčitým územím, jsme nejvíc sledovali všemožné příbytky beduínů. Z útlumu nás vytrhla stylová budova THE DESERT CASTLE BAZAAR i s vůní kadidla uvnitř.

Pomalu jsme se blížili ke skalnímu útvaru Petra, na chvíli zastavili ve městě WADI MUSA u vyhlídky nad ním a nakonec dojeli k hotelu Al-Anbat. Zvenku nic moc, ovšem uvnitř lepší standard s pohodovou atmosférou. Z balkónu jsme pořídili neodolatelné snímky při západu slunce, odebrali se na večeři a po ní posléze ulehli k notně chybícímu spánku.

Jordánsko

3. den ÚT 9. 7.

Ráno jsme ulovili několik záběrů v jiném světle a po snídani nás očekával celodenní výjezd do jednoho z novodobých divů světa - impozantního archeologického naleziště, skalního města PETRA. Překvapil mě velkorysý areál Visitor centra před vstupem a vybaveni pitím jsme se v horku vydali na cestu slibným terénem. Zvrat nastal při vstupu do soutěsky Siq, poskytující i blahodárný stín. Průvodkyně nás upozorňovala na mnohé skalní zajímavosti, sem tam jsme dali přednost oslům a velbloudům, táhnoucím povozy s turisty. A samo sebou fotili četné výjevy, jež nás upoutaly.

Na konci soutěsky (1 km) se prostor otevřel a odkryl nám proslulou POKLADNICI, čili majestátný portál hrobky, známý z jednoho filmu série o Indiana Jones. Přiznám se, že jsem ho shlédla až po návratu domů, ale předtím ji viděla v dokumentech. A zase se potvrdilo, jak je jedinečné, spatřit vše naživo. Rušné prostranství bylo plné lidí, stánků, obchůdků a všichni na něm tráví nějaký čas. Odsud nás to vedlo dál do fascinujícího skalního komplexu, osídleného ještě dávno před naším letopočtem národem Nabatejců.

Ke zhlédnutí bylo tolik momentů a dalších mnoha historických pokladů - Divadla, Královských hrobek, Velkého chrámu..., až jsme oproti chrámu QASR AL-BINT zchváceně usedli s nápojem z čerstvého ovoce. Každopádně nejvíc mě poutala dlouhá skála na pozadí za ním, s jakoby vyhloubenými patrovými příbytky. Před ní se nalézal areál s větším zázemím, v němž jsme při jídle a kávě pobyli déle.

Cestu nazpátek jsme přerušili u Pokladnice v odpoledním světle s posezením, neboť jsme měli dostatek času (někteří mladí se vydali na kratší trail). I stalo se, že jsme se sešli u stolu s místním průvodcem, jenž nás už předtím zaujal v davu. Mladší, v typickém šátku, ale ve sportovních kalhotách, růžovém triku, z jehož rukávů mu překypovaly nabušené svaly, s nej-hodinkami, brýlemi i mobilem. Dávalo nám zabrat dělat lhostejné, jak nás magicky přitahoval.

Ze soutěsky jsme neměli obavy, ale na poslední, asi 700 m dlouhý úsek, zčásti do kopce, se rozhodli využít koně. V mém případě poprvé a přesto, že byl menší, měla jsem problém na něj vylézt. Ocitli jsme se zpět v návštěvním centru, kde jsem si obešla obchůdky a v zahrádce se pídili po pití. Od vedlejších stolů jsem se inspirovala svěže vypadajícím, vynikajícím nápojem a kousek od nás zahlédla opět známého průvodce sedícího s podobným týpkem ve starším vydání. Nabyli jsme z nich dojmu, že tam všemu velí.

Přese všechno nám zbýval stále čas do odjezdu. S několika jedinci jsme jej strávili na lavičkách pod střechou tribuny, jak na stadióně. Z toho je patrno, že zde jsou zvyklí na velké davy turistů, čemuž se nelze divit. Předchozí večer jsme při odchodu z jídelny zahlédli v atriu hotelu BAZÉN, na který jsme si brousili zuby dnes. Skutečně jsme si šli po večeři zaplavat a pod noční oblohou to byla špičková tečka ve finále dne.

4. den ST 10. 7.

Po opuštění hotelu jsme ještě zastavili na vyhlídce z jiné strany a rozloučili se s Petrou. Naším cílem byla, pro mne konečně, pouštní oblast WADI RUM (Měsíční údolí). Na jejím počátku jsme se chvíli zdrželi u tratě Al-Hijaz Railway, původně sloužící poutníkům při cestě do Mekky a prohlédli si velmi zachovalý vlak s parní lokomotivou.

Pak už nás přivítal vkusný, decentní Visitor center a vstup do pouště, jež se svými dramatickými pouštními i skalistými scenériemi patří mezi nejzajímavější místa v JORDÁNSKU. Působilo mi nesmírnou radost, že v ní si odbudeme premiéru. Byla pro nás připravena 2 hod. jízda otevřenými jeepy po pouštní pláni, se zastávkami na několika vybraných místech. Těšili jsme se z ní, fotili, až jsme měli první přerušení pod písečnou dunou, která nám poskytla pěkný rozhled. Není divu, že pro její načervenalý odstín se v ní natáčel oblíbený film Marťan s Mattem Damonem (mimo jiných sci-fi filmů, z poslední doby Star Wars, Duna).

Příští zastavení nás dovedlo k velbloudům, na nichž někteří z nás absolvovali přesun na občerstvení u LAVRENCE SPRING. Jednalo se v podstatě o dlouhé, prostorné přístřeší "přilepené" ke skále, kam se dalo dojít po pár schůdcích, jehož dokonalý stín nám přišel k duhu. Místní nás pohostili skleničkou teplého, výtečného čaje, jež jsem vypila dvě, jak mi chutnal. Lidé si prohlíželi i kupovali zdejší vystavené oděvy či drogistické, exotické zboží a vůbec tam bylo hodně příjemně.

Okolo 13. hod. měl nastat oběd přímo na poušti, připravený domorodými beduíny, na který jsem byla zvlášť zvědavá. Odehrál se v OASIS DESERT CAMPU, zčásti pod velkým stanem s ventilátory, přičemž já dala pro více vzduchu přednost zastíněným místům venku. Prioritu měly vychlazené nápoje a chutné jídlo. Co si vzpomínám, šlo mj. o hromadu kuřecích kousků s přílohou, čerstvou zeleninou a každý si nabíral sám. Myslím, že byly i moučníky, ale moc se toho v panujícím počasí nedalo sníst. V každém případě jsem byla úrovní všeho překvapena a neudivila mě pak informace, že jsou zde místa uzpůsobená k pobytům turistů, neboť prý není nad hvězdnou oblohu v poušti.

Odpoledne přišel přesun do AKABY, ubytování v hotelu i zvenčí hezkém, s výhledem na město na pozadí skal. Dokonce se nedaleko dalo koupit pivo, kam si manžel došel. Večer jsme se vydali na vycházku po přilehlém okolí, se závěrečným posezením v rozlehlé venkovní restauraci. Byla v ní většina mužů, o hodně méně žen jen v šátcích a mnoho malých dětí. I tak jsme ze všeho měli solidní pocit. Na rozdíl od dalšího spřízněného páru, jenž se po příjezdu vydal k moři, kde bylo narváno a zdejší chlapci, muži, se nehorázně nevybíravě chovali k cizinkám.

Izrael - Palestina

5. den ČT 11. 7.

Po snídani skončil náš pobyt v hotelu, jakož i Jordánsku a nastal odjezd zpět do IZRAELE. Na stejný hraniční přechod jsme se netěšili, nicméně proběhl organizovaně, plynule, ačkoli pečlivěji. Zaskočilo mě, když se úřednice u okénka zeptala slovensky, jak se mi v Jordánsku líbilo. Po kladné odpovědi mi vrátila pas a bylo to. Naše cesta dnes směřovala na sever k Mrtvému moři, na pláž v jeho jižní části. Byla poměrně dlouhá, ale vzhledem k různorodější krajině nám docela ubíhala, přičemž zkraje nám způsobilo potěchu opětovné zastavení ve známém kibucu.

MRTVÝM MOŘEM probíhá hranice s Jordánskem, je 65 km dlouhé, nachází se v nejnižším místě planety (-400 m) a já s ním ještě nedávno měla problém. V mých představách mě nelákalo, název ve mně vzbuzoval dojem temné "kaluže" plné lidí, třebaže s léčivými účinky. Jenže opak byl pravdou, se svou nebesky modrou barvou, u břehů do azurova, bylo na pohled krásnější, než jiná vyhlášená moře a já nevycházela z úžasu. Jen těch fotek, co jsem pořídila, neboť každý nový záběr mi přišel hezčí než předchozí.

Na místě nás uvítalo slunečné letovisko s všemožným zázemím na vysoké úrovni, řídce zaplněného a já se nemohla dočkat nadnášející vody. Blíže k ní stály na písku pusté slunečníky a my obsadili prostor s lehátky u budov s občerstvením, v naprostém stínu. Podivný byl vstup do moře, protože písek přechází v krystalky běloučké soli (z toho důvodu jsme měli boty do vody), jež se dále zvětšují. Na odlehlejším břehu tvoří i větší kuličky a jsou-li nahrnuty na sobě, vypadají, jak hromádky sněhu či velkých krup po bouřce. Co se týká vody, byla teplejší, než jsem čekala a působila na mne až mastně. Velmi ráda jsem se po výstupu hned šla osprchovat.

Byli jsme poučeni, že by pobyt neměl překročit 20 minut. V mém případě jsem vydržela maximálně 10 a to ještě se sebezapřením. Neumím plavat znak, myslela si, že se jen položím a hotovo. Úplně mě ničilo, že vedle mně takhle paní nehybně ležela v pohodě. Já se zmohla akorát do sedu, jak na kruhu a ještě kolem plácala, ať se nepotopím, Nevím, čím to, manžel na tom byl o hodně líp. Po převlečení jsme se zašli najíst a podívat se do velké prodejny s množstvím solného kosmetického či léčebného zboží, jehož výrobnu jsme krom podniku na zpracování SOLI, nazpět míjeli.

Za zmínku stojí i mohutná Herodova pevnost Masada, na plošině ve výšce 450 m, kolem níž jsme projeli. Začala se zhusta vyskytovat zeleň v podobě palem zavlažovaných kapénkovým systémem, který Izraelci vymysleli a přibývala zelenina s ovocem neb na vlastní soběstačnosti si místní velmi zakládají (ostatně i cherry rajčata jsou původně od nich). Také se začal zvlňovat terén, až jsme se ocitli ve městě JERICHO v Palestinské autonomii. Tam se mi na první pohled ohromně zalíbilo. Přítomnost zeleně byla osvěžující a z vyhlídky od obchodu se suvenýry měl člověk dojem, že kouká v údolí na oázu.

Jakmile jsme se dozvěděli, že na protější hoře Pokušení se nalézá skalní klášter, kde se Kristus postil a připravoval na své veřejné poslání, byl dojem umocněn. Všichni jsme odsud odcházeli s datlemi, neboť zdejší patří mezi vyhlášené. Přesunuli jsme se k lokalitě TELL ES-SULTAN, před kterou mě uhranula Pramenní fontána a z nápisu nad ní jsem vyčetla, že Jericho je nejstarším městem na světě. Kromě toho, že je i nejníže položeným (-250 m). Úplně jsem se cítila dotčena, že to nevím a vzpomněla si, jak se od revoluce po informacích odsud pídím, protože ve škole jsme o ně nezavadili.

Vyšli jsme na 21 m vysoký pahorek, jenž skrývá 23 kulturních vrstev a dokládá neolitické osídlení, sahající až 8000 let před náš letopočet. Prohlídka byla zajímavá, ale z chození v sálajícím teple jsem došla k busu úplně vyčerpaná. Ožila jsem, když jsme projížděli okolo ohrazeného stromu u silnice, na který vylezl celník ZACHEUS, aby spatřil Ježíše.

Ovšem při jízdě do Betléma k noclehu, jsme už na vyšlapání kopce, abychom spatřili dechberoucí údolí WADI QUELT, jímž vedla poslední Ježíšova cesta z Jericha do Jeruzaléma, nenalezli sil. O území s dramatickými klimatickými podmínkami jsme však nepřišli, protože jsem požádala o fotky juniora od spolucestujících. Konečně jsme večer zastavili u hotelu Betlehem Inn, ubytovali se, povečeřeli (moc nám chutnala polévka) a po hodnotném dni ulehli.

6. den PÁ 12. 7.

Ráno jsme se v první řadě hlavně zorientovali, a to pohledem z okna. Přes cestu na nás civěla osm metrů vysoká pomalovaná zeď a za ní se skvělo sluncem zalité město. Věděli jsme, že jsme na palestinském území a máme odjet k pevnosti HERODION. Musím předeslat, že pár dní dozadu ochořelo postupně několik účastníků zájezdu až tak, že se neúčastnili společných výjezdů a kurýrovali se. Imponovalo mi, s jakou grácií i tyhle problémy průvodkyně řešila. Také dnes, když jsme po snídani vyjeli, vedla naše cesta nejdříve do lékárny, kde pomáhala s pořízením léků.

Z města jsme poprvé použili Check-point a nejsem si jistá, zda od této chvíle až do konce, s námi začal povinně cestovat místní průvodkynin kolega - starší, bodrý sympaťák. Úkony souvisely s nutnými přejezdy z jednoho území na druhé a časem jsme je přestali vnímat. Brzy jsme zastavili u návštěvního centra luxusního venkovského sídla krále židů Heroda, ale když jsem spatřila ten výšlap, vůbec jsem se na něj necítila.

Zůstala jsem u něj ve společnosti mladší sestry onoho již zmiňovaného juniora neb též nebyla v pohodě. Prošla jsem se shopem, venku fotila panorama širokoúhlého okolí a hlavně se zdržovala uvnitř. Naši účast obstaral manžel, jenž mi po návratu referoval, co bylo k vidění nahoře, o místě HERODOVA HROBU, který je prázdný, i o sestupu do jícnu pevnosti.

Po návratu do BETLÉMA jsme si na jeho okraji prohlédli Šalamounovy rezervoáry, přivádějící vodu do Jeruzaléma a zamířili do centra. V dolních prostorách orientální restaurace jsme měli připraven oběd, na který jsem neměla chuť. Jen jsem zobla a zbytek naporcované, plněné placky rozdala. Odešla jsem ven a z terasy sledovala hromadnou modlitbu, jež se na náměstí právě odbývala. Posléze, u studené kávy, v kruhu obou párů, s nimiž jsme nejvíc komunikovali, se mi konečně udělalo líp.

Pokračoval odpolední program v Betlémě. Nejprve jsme vešli do chrámu NAROZENÍ PÁNĚ po jednom, přes extrémně malý vchod. Uvnitř se krom jiného vyskytovaly vánoční ozdoby a až po chvíli jsme ve výklenku, jako bychom se skloněni dívali do krbu, shlédli vyzdobené místo Narození Ježíše Krista. Vůbec mi hlava nebrala, kde a co to vidíme místo jesliček.

Přesunuli jsme se do přilehlé Baziliky sv. Kateřiny, jež na mne vně i v interiéru působila až elegantně. Následný Kostel MLÉČNÉ JESKYNĚ (odvozeno od kojení) se mi ve všech částech, včetně komplexu pod kostelem, jevil vkusný a využila jsem příležitosti zanechat přání u modlících se jeptišek. Není určitě náhoda, že nás poté průvodkyně zavedla do sympatického obchůdku se suvenýry, kde jsme záhy přišli na jiné myšlenky a jelikož bylo z čeho vybírat, mnozí si nakoupili.

Závěrem jsme dostali osobní volno a pěšky mohli až do hotelu. Nesmírně nám přišlo vhod, nic nám neuniklo, vychutnávali jsme si atmosféru a nabyli cennou zkušenost. Vítězoslavně jsme se vrátili s doporučeným kořením ZA´ATAR s tymiánem, které nás ve středovýchodních pokrmech zaujalo. V hotelu jsme u průvodkyně zasondovali čím to, že mají zdejší polévky jistou specifickou, nám lahodící chuť. Naznačila, že existuje přísada do jídel, a mně došlo, že jsem od Knorr něco takového už zahlédla. Po večeři pro sypký, čistý kuřecí vývar, manžel zašel, a protože neměli menší, koupil rovnou 1 kg. Dodávám, že s obojím doma perlím.

7. den SO 13. 7.

O šabatu, svátku klidu, jsme se odebrali směrem na sever do Národního parku BEJT ŠE´AN. Rozsáhlého areálu s úchvatnými pozůstatky římsko-byzantského města s historií starou 4500 let. Za stálého údivu nad tehdejší důmyslností, např. v lázeňském domě lze rozpoznat pozůstatky podlahového vytápění, jsme působivou, 150 m dlouhou Palladiovou ulicí s obrovskými sloupy, došli k 40 m vysokému Pahorku síly. U Římského amfiteátru vyzývala průvodkyně přítomné k vyzkoušení výtečné akustiky. Ujal se toho jeden z mladíků a nesměle zazpíval Imagine.

Z vykopávkové lokality jsme odjeli k biblické řece JORDÁN v prostoru Yardenit. Neměla jsem jasné představy, ale jen síla pojmu mě přiměla turistický mumraj přijmout. Až na halasné provádění křtu v angličtině, jak na běžícím pásu, jež jsem považovala za afektované. Asi se mi to vymstilo, když jsem muže kvůli fotu ve vodě odtáhla stranou, po zanesených schodech uklouzla a bolestivě si narazila kostrč.

Trasa programu nás posléze dovedla ke GALILEJSKÉMU JEZERU, jež je 21 km dlouhé a objížděli jsme jej po západním břehu k severu. Bylo znát, že je volno, neboť kde to šlo, všude se rekreovali výletníci s dětmi. Obrázky z okna busu na jezero s Golanskými výšinami v pozadí, byly bez komentáře nadmíru výmluvné, až jsme radostně vystoupili. Čekal nás nejprve oběd, jak jinak než rybí, v St. Peter´s Restaurantu. Díky alternativní variantě jsem se mu vyhnula a po něm jsme se přemístili do biblického Kafarnaum.

Známého jako dlouhodobé působiště Ježíše Krista, místa mnoha zázraků a znamení. Nejvíc na mne udělaly dojem ruiny domu SV. PETRA, nad nimiž se "vznáší", dle mého názoru, moderní kostel. Pod jeho, ve středu prosklenou podlahou, je lze spatřit. Jinak je celý prostor situován s upravenými vyhlídkami u jezera, s výraznou sochou sv. Petra a dá se jím procházet, jak po parku nabízejícím hodně lákadel k vidění.

Vyvrcholení dne se odehrálo na lodi, kterou jsme se plavili po oblíbeném jezeře (hlavní zdroj vody pro Izrael). Vlály na ní domácí, naše a slovenská vlajka, při nalodění hrály hymny. Zavládly trochu rozpaky, ale nakonec se jevilo, že přidaly na náladě. Zněla jejich hudba, při známé skladbě, již miluji, jsem se i s mou kostrčí přidala do tance. Zaznamenali jsme plutí kolem významného, svatého města TIBERIAS a úhrnem - plavba skvělá, velmi podnětná.

Nazpátek do Tel Avivu jsme absolvovali oběd v Carmel Restaurantu. Byl formou bufetu, z bohatého výběru, takže jsem si na tamních oblíbených pokrmech pochutnala. TEL AVIV jsme zčásti projeli a zastavili u nábřeží. V těchto končinách, srovnatelných s kterýmkoli přímořským městem, nás čekal relax na pláži. Poohlížela jsem se zkraje po nových slunečních brýlích, ale kvůli přebranému sortimentu marně. Pro bolest se mi špatně nasedalo do busu, zavadila jsem jimi o něco a poničila je. Následující den jsem nepohrdla manželovými, jež nenosil. Je paradoxní, že jemu se nyní do vody nechtělo a zůstal pod slunečníkem. Já se s vervou vydala, ale ve velkých vlnách jsem si nechtěla zamočit vlasy, jen jsem se řádně ošplouchala a pelášila na lehátko oschnout.

Na pozdní odpoledne vyšla procházka starou JAFFOU, už ve starověku důležitým přístavem, jež svými klikatými, restaurovanými uličkami působila jak pohlazení. Stěžejním bodem byla zdálky viditelná zvonice, následovala umělecká čtvrť, působivé stupňovité zahrady a zejména Most přání se dvanácti znameními zvěrokruhu. Nepřekonatelný byl nedaleko odtud výhled na pobřeží Tel Avivu. Jako dobrý nápad mi cestou k busu připadl vyšší pletivový kontejner, barevně ozdobený, s otvory na plastový odpad. Při návratu jsme k mému uspokojení projeli další významnou část hlavního města. V hotelu probíhala příprava na speciální slavnostní večeři, na závěr spojenou s posezením u vína místní betlémské značky Cremisan. Tím optimistická neděle skončila.

9. den PO 15. 7.

Jelikož se Betlém rozkládá jen 10 km jižně od JERUZALÉMA, často jsme kolem něj při cestování kroužili, až jsme do něj nakonec vjeli. A dvoudenní program zahájili dopoledne na Olivové hoře. Stojí naproti Starého města, z její terasy je neodolatelný výhled na Jeruzalém, pod níž se nachází největší židovský hřbitov. Z kopce také podle tradice vstoupil Ježíš na nebesa. Po nějaké době jsme došli k příjemnému chrámu Dominus Flevit (Pán zaplakal), odkud Ježíš předpovídal zkázu Svatého města. Následovala Getsemanská zahrada s biblickými olivovníky, chrám Hrobu Panny Marie (v něm přísná církevní "ostraha") a chrám Smrtelné úzkosti (kostel všech Národů), který mě bavil svou barevností.

To jsme už sešli do údolí potoka Cedron a skrz Lví bránu obcházeli Chrámovou horu ve Starém městě, obehnaného hradbami Sultána Süleymana ("našeho známého", viz stránky o Istanbulu). Došli jsme muslimskou čtvrtí na KŘÍŽOVOU CESTU (Via Dolorosa), po které Ježíš kráčel na Kalvárii (cesta Kristova utrpení), na níž je 14 zastavení. Zpočátku jsem byla rozčarovaná, neboť jsem čekala málem pietní místa a my byli unášeni davem kolem stánků s kořením, arabskou kávou, ale také všemožného kýče či padělků.

Přívětivější bylo odbočení do LITOSTROTOS - podzemní vodní nádrže z časů Ježíšových. Před vstupem jsme se setkali se smíšenou skupinou urostlých Afričanů ve stejných, barevných oděvech, velmi pozitivně naladěných, které jsme průběžně potkali ještě víckrát. Mimořádně mě zaujalo zastavení - Ježíš je souzen Pilátem, s cedulkou obsahující jeho výrok "Ecce Homo" (Ejhle člověk).

Pomalu jsme došli do chrámu BOŽÍHO HROBU, místa ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Jedno z nejsvatějších míst křesťanství patří šesti církvím, jež přesně stanovily, kdo se kdy modlí, zpívá nebo uklízí. Hned za vchodem se nachází Kámen pomazání, který právě věřící Afričané líbali. Po pravé straně stoupá schodiště vzhůru do kaple na Golgotě k místu ukřižování, vlevo se jde k Ježíšovu hrobu. Boží hrob je v 8.5 m dlouhé a 6 m široké svatyni, podél níž se ve vyhrazeném prostoru tísnili Afričané, že jsme se ani nesnažili k němu dostat. Vyšli jsme ven a usedli ve stínu na schody do termínu srazu. Především jsem se srovnávala se zjištěním, že Golgota není vně Jeruzaléma, ale je obestavěná navštíveným chrámem.

Jakmile se všichni sešli, odebrali jsme se na oběd poněkud fast foodového typu, ale s výhledem na město z terasy restaurace, jímž jsem se kochala. Po obědě jsme v křesťanské čtvrti došli k JAFFSKÉ BRÁNĚ a dostali rozchod. Přidala se k nám jedna z dvojic a promenádou podél hradeb jsme mířili na zmrzlinu a kafe. V podstatě bez cíle, takže jsme usedli do protějšího parčíku. Po chvíli jsme se rozešli, my se ještě zastavili v obchodě. Nadešel návrat do hotelu a po večeři nastalo nečekané překvapení. Pro všechny byl personálem přinesen velký dort-kniha se sršící fontánou, na rozloučenou od hotelu a proběhl i děkovný proslov.

10. den ÚT 16. 7.

Nejen po snídani, ale i se sbalenými zavazadly, jsme odjeli strávit necelý, další den v Jeruzalémě. Stěžejním cílem byla Chrámová hora s její hlavní dominantou, SKALNÍM DÓMEM se zlatou kupolí. Je 54 m vysoký, stojí na rozsáhlé plošině vrcholu hory a vstup je jen pro muslimy. To se týká i mešity Al-Aksá opodál a dodávají prostranství zvláštní atmosféru. Při své velikosti za nás působilo liduprázdně, zajisté s dokonalou ostrahou a je považováno za symbol konfliktu náboženství. V kontrastu s tím jsme potkali bokem čtveřici izraelských mladých vojáků. Těch, co po škole musí narukovat (včetně dívek) a ochotně se nechali fotit. Aspoň že poté, co po 2 letech doslouží, dostávají prý rok volna...

Plynule jsme odsud po schodech sešli do budovy bazaru a náruživě usedli k vyhlášené kávě. Po jeho prohlídce jsme došli k průchodu s kontrolou, kde si manžel myslel, že zařazením se do vedlejší, kratší fronty vyzraje a vyšel jinudy. Přešli jsme po dřevěné lávce a ocitli se u ZDI NÁŘKŮ v židovské čtvrti, jenže já bez muže. Naštěstí se záhy zjevil, ale trochu rozhozen byl. Největší svatyni judaismu (48 m dlouhou, 18 m vysokou) tvoří u velkých vápencových kvádrů obvodové zdi zničeného chrámu, kde židé oplakávali svůj osud.

My se u Zdi nářků rozdělili na muže (vyfasovali jarmulku), ženy doprava a mohli k ní. Většina žen seděla na židlích, mladé židovky jsem poznávala dle paruk a modlila se. Dlouze jsem hledala místo pro zastrčení lístečku s přáním do škvíry mezi kameny a pak mě mrzelo, že jsem opomněla odejít čelem ke zdi. Manžel mi potom povídal, že se dostali kousek do útrob vlevo a viděli tam mimo jiné ORTODOXNÍ, "fanaticky" se modlící židy. Mě zase potěšilo, když jsem na náměstí před zdí zachytila trojici ortodoxních mladíků, ve vyštíhlených oblecích, jimž to slušelo.

Vyšli jsme mimo Staré město a jižně na hoře SION shlédli postupně střízlivý chrám ustanovení Poslední večeře Krista, výstavný chrám Zesnutí Panny Marie (Dormitio), pro polední pauzu zavřeného a Hrob krále Davida v obležení mladých, dojatých Asiatek.

Přes Arménskou čtvrť jsme u brány Jaffa dostali poslední osobní volno. Urychleně jsme naproti ní vnikli po schodech dolů, do centra Mamilla Shopping Mall. Elegantní nákupní zónu jsme si vyhlédli předchozí den, kdy nám na ni nevybyl čas. Koupili si kafe, pití, něco k snědku a nad ní, v chabém stínu mladých stromů pojedli. V 13:30 nás čekal odjezd na letiště v Tel Avivu. Do Prahy jsme přiletěli okolo 21. hod., v děsném šrumci a davu si pořídili jízdenky na vlak, trochu občerstvení a hluboko po půlnoci dorazili domů.

Závěr

Sepsat text o výpravě nebylo jednoduché a tušila jsem to už v jejím průběhu. Je neuvěřitelné, co se dá stihnout za 10 dní a pak, záleží mi na věrohodnosti. Určitě není obsah zcela vyčerpávající a připouštím i možné drobné, nechtěné nepřesnosti. Dodatečně jsem ráda, že nám 1. krátký výjezd do Izraele nevyšel, i když kdoví, pokud jsou tací, jedoucí tam opětovně.

Víckrát jsem zmiňovala, jak po návratu odněkud, kde nás to zasáhlo, v nás prožitek dlouho doznívá. Troufám si říci, snad že jsme k Blízkému východu "dospěli", že v nás ještě neodezněl. Je přiživován četbou, filmy, výbornými seriály i tím, co se ozývá z médií. Jen mívám někdy dojem, jak moc vím, že nic nevím, nicméně se to nedá srovnat s dobou před cestou. Zkrátka její přínosnost je veliká.

Prázdniny

Vrátili jsme se do zcela rozběhlých prázdnin a nezbýval čas na "vystřízlivění" z dovolené. Už před ní bylo domluveno, že u nás bude vnuk od dcery (termín festivalu Colours of Ostrava), s nímž pak manžel odjel na chatu. Já se chytla klasicky vybalování a zejména přípravě na očekávanou návštěvu. Synova rodina se tou dobou vyskytovala na Tour de France s vnukem, přičemž vnučka pobývala na táboře.

Po víkendu přijela kamarádka přítelkyně ze Soluně, s níž u nás loni byla - nyní se svou kamarádkou. Přicestovaly spolu nejdřív do Krnova, odkud se přesunuly na pár dní k nám. Velmi si přály projít se naším městem, kde pro nás nová kamarádka v dětství žila a po 50 letech se vrátila podívat. Rozumí česky, hůř už mluví a po obědě jsme se tedy vydaly na procházku. S přestávkami k nakupování jsme došly k jejich domu, posléze i ke škole, již jsme měly shodnou.

Já si ji letmo začala díky společným známým vybavovat neb jsme stejný ročník. Ona mě ne, ale i tak to byla bomba. V dalších dnech jsme postupně obešly, o co měly největší zájem. Třeba známé výletní místo u lesa, náš zámeček, v němž jsme večeřely v řecké restauraci, následovalo i s manželem centrum, odkud jsme posléze odjeli na chatu. Po strávené noci jsme se vrátili, den poté je manžel odvezl na nádraží, aby se vlakem dostaly do Brna.

Chvíli v něm zůstaly a v závěru víkendu jim nadešel návrat autobusem do Řecka. Zůstal mi po nich doma stolní mixér na frappé, který mi dovezly. V průběhu jejich pobytu odletěla dcera s rodinou na Kanárský ostrov Tenerife. Srpen se potom nesl v duchu střídání návštěv od ex-švagrové po vnoučata na chatě. S koupáním, cyklovýlety, badmintonem, návštěvou pouti či sběrem hub ap.

Českosaské Švýcarsko

Koncem prázdnin jsme se po mnoha letech otálení rozhoupali ke koupi nového auta, abychom mohli vykonávat delší trasy. První byla do Národního parku ČESKÉ ŠVÝCARSKO, již jsme též plánovali dlouho, avšak několikrát nás odradila povodeň, jež dané území zasáhla. V současnosti se jevily okolnosti příznivé, k ubytování jsme zvolili samostatnou chatku v prostoru Penzionu v rekreační obci Janov. Nachází se v oblasti našeho nejmladšího národního parku a k jejímu dosažení jsme vyloučili dálnici D1 pro její rekonstrukci.

Vyjeli jsme v úterý 3. září směrem na Opavu, přes Šternberk, před nímž si manžel "užil" přírodní závodní trať Ecce Homo. Pokračovali na Hradec Králové, Hořice (u zdroje si koupili hořické trubičky), do Liberce, Děčína a po 15 km dojeli do JANOVA. Mimo přestávek po téměř 400 km, 6 hodinách a nemilé bylo na silnicích množství uzávěr s objížďkami. Jinak cestování příjemné, za bezvadného počasí. Do večera jsme zabydleli sympatickou chatku s venkovním posezením a spřádali harmonogram nastávajících dní.

ST 4. 9. Ráno jsme si došli do Penzionu na snídani. Odehrávala se v místnosti hojně vyzdobené starými sečnými i střelnými zbraněmi, jež má v oblibě pan majitel. Ten nás u stolů prostřených modrým cibulákem obsluhoval tím, co připravila jeho paní. Poté jsme se v dopoledním slunci porozhlédli po zahradě, jež nabízela bazén s pergolou i další možná posezení. My se rozhodli hned zkraje pro PRAVČICKOU BRÁNU, vzdálenou odsud 5 km.

Odjeli jsme autem do HŘENSKA, kapánek se rozkoukali, zaparkovali a naproti penzionu Klepáč počkali na autobus. Na zastávce Tři prameny jsme vystoupili, vpravili se do houstnoucího toku turistů a zamířili k výšlapu do pískovcových skal. Čím víc jsme se blížili k proslulému skalnímu útvaru, přibývalo vzrušení i počet vyfocených snímků. Zvlášť při spatření horních partií zámečku, o němž jsem neměla tušení.

Pořád jsem čekala omračující záběr na bránu, až nezbylo, než se smířit s tím, že jsme na místě. Stylový zámeček SOKOLÍ HNÍZDO byl v pohodě, ale jeho nalepení k 21 m vysoké a 30 m dlouhé Pravčické bráně, mě neoslnilo. Za objektem jsme prošli pod mostem na opačnou stranu a usedli ke svačině s působivým výhledem do krajiny. Naštěstí jsme posléze za zámečkem objevili kovové schody, po kterých jsme se dostali k protější vyhlídce, a shlédli největší, přírodní skalní most v Evropě, téměř v celé své kráse.

Při sestupu schodů jsem začala pociťovat úpornou bolest nohy pod palcem. K návratu jsme vybrali Gabrielinu stezku vinoucí se podél skal, občas se skvostnými výhledy. Přestože byl sestup pohodlný, takřka po vrstevnici, stupňující bolest mě tak iritovala, že jsem byla přešťastná, když jsme došli do cíle, jímž byl autobus v MEZNÍ LOUCE. Odvezl nás do Hřenska, kde se na nábřeží řeky Kamenice noha zklidnila (asi pro rovnější terén).

ČT 5. 9. Po snídani jsme zkraje dne uskutečnili výjezd do DĚČÍNA, v němž jsme ještě nebyli. Udělali si představu o Masarykově náměstí, zalíbila se mi nápaditá budova Městské knihovny. A pohled z Labského nábřeží na loď, Tyršův most a Zámek, vyjímající se na skalnatém ostrohu za ním, byl nejvíc. Něco jsme nakoupili (chyběla mi sprchovací čepice) a vrátili se do Janova.

Odpoledne jsme zamířili opět do Hřenska, nejníže položené obce v Česku (115 m n.m.), abychom vykonali plavení loďkou po řece Kamenici v EDMUNDOVĚ SOUTĚSCE. Moc jsme se těšili a nikoli marně, plavba hlubokou soutěskou s vysokými pískovcovými stěnami, byla pozoruhodná i zábavná zásluhou vlídného převozníka (simulace vodopádu).

Vystoupili jsme u srubu s občerstvením, odkud jsme po chvíli doslova začali šplhat lesním porostem do kopce. Dosáhli jsme kýženého cíle v MEZNÉ u penzionu Na Vyhlídce, ale pak u nedaleké zastávky autobusu přišlo zklamání. Busu do nám již známé Mezní Louky jsme se nedočkali, poněvadž asi jezdí jen o prázdninách a nezbývalo, než se do ní vydat po silnici pěšky. V ní jsme se ještě docela načekali a vzali zavděk, tuším, že toho dne poslední, jízdu do Hřenska k autu.

PÁ 6. 9. Na dnešek jsme si naplánovali návštěvu DRÁŽĎAN v Německu. Podotýkám, že nás při pobytu zatím provázelo krásné počasí a tak tomu bylo i nyní. V dobré náladě jsme na konci Hřenska přejeli hranice, ocitli se v Saském Švýcarsku a čekala nás asi hodinová jízda. Nejprve jsme projížděli historickým, lázeňským městečkem Bad Schandau.

Poté jsme se blížili do KÖNIGSTEIN, o čemž svědčila naprosto impozantní silueta stejnojmenné, mohutné pevnosti na stolové hoře, kolem níž jsme nakonec projeli. Následovala Pirna, Dohna, trochu zhoustl provoz a dojeli jsme do cíle. Projeli částí města a zaparkovali na obřím parkovišti adekvátně rozsáhlé obchodní Galerie Centrum. Zpočátku jsme využili její terasu k výhledu s dominantní Novou radnicí, potom i něčemu k snědku.

V útrobách jsme zavítali do Primarku, nejdříve ze zvědavosti, pak podlehli i nákupu. Po zde stráveném čase jsme se vydali na vycházku a došli k pestrobarevnému tržišti na náměstí ALTMARKT. Tu jsme pobyli docela dlouho, než jsme si vše prohlédli a ledaco ochutnali. V závěru jsme pokračovali k nábřeží Labe, které nabízí největší shluk významných budov i pěkných výhledů po okolí, jež hatily jen četné známky probíhajících renovací. Znaveně jsme se vrátili k autu, potažmo do Janova.

SO 7. 9. Den začal poněkud pošmourně, což nám nevadilo, protože jsme se chystali do termálních lázní a aquaparku Toskana Therme v BAD SCHANDAU. Ostatně nám je vřele doporučovali majitelé penzionu záhy po příjezdu. Před hranicemi jsme se rozhodli trochu prozkoumat Hřensko v těchto končinách podél Labe a po vjetí do Bad Schandau nastalo totéž v městečku. Středem je náměstí lemované hotely, obchůdky, v jehož čele stojí dominantní Kostel sv. Jana.

Zaznamenání hodné byly na rohu jednoho z domů údaje s ryskami o povodních. Půvabný je rozlehlý Lázeňský park, v údolí řeky Křinice, jehož okraje jsou posety lázeňskými vilami a nakonec nejvíc na mne zapůsobila frekventovaná Labská cyklostezka. Pak jsme se už odebrali do lázní TOSKANA, jejichž největší atrakcí je Liquid Sound, čili tekoucí zvuk.

Funguje to tak, že se vznášíte v teplé, slané vodě a reproduktor šíří zvuk nad i pod vodu, který vnímáte celým tělem. K tomu vychutnáváte barevnou hru světel a speciální vůně ve vzduchu. Mělo by jít o naprosto dokonalou RELAXACI, já ve své roztěkanosti měla zážitek v rámci hudebního koupání. Nicméně se jedná o zajímavou zkušenost, již jsme s chutí absolvovali. Venku mezitím popršelo a vysvitlo slunce.

Po odjezdu nás proto zlákala blízká odbočka do OSTRAU, s oznámením o víkendu probíhajících slavnostech. Krom toho jsme spatřili i 50 m vysoký kovový výtah, připomínající těžní věž, jímž se do místní části, položené na náhorní plošině, dá rovněž dostat. Přivítalo nás letovisko s dřevěnými vilami v alpském stylu nad příkrou labskou strání.

Tak jak jsme tušili, moc nám událost připomínala podobné akce v obci na chatě, jen s drobnými rozdíly. Množství stánků, stanů, mobilní výčepny, prodej krajových dobrot (i s dětskou obsluhou), ukázky dávných řemesel, znějící hudba apod. Zcela jedinečné byly při západu slunce výhledy na rozeklané skalní věže SCHRAMMSTEINE a osamělý masív Falkenstein (ráj horolezců) v Saském Švýcarsku. Tím jsme návštěvu milé, sousedské slavnosti ukončili.

NE 8. 9. Přivítal nás nádherný den, který jsme zasvětili výletu ponejprv na elektrokolech. Jejich výpůjčku jsme už měli dohodnutou u renomovaného majitele, k němuž jsme si autem přes Růžovou a Jetřichovice pro ně zajeli. Ve vsi VYSOKÁ LÍPA jsme nejdříve poobědvali v hotelu Lípa a po něm se vydali do kopce na místo. Majitel je už pro nás měl připravená a na dotaz nám též navrhl vhodnou trasu.

Nevím, jak se stalo, že i já vyfasovala pánské kolo a s tím, jak bylo těžké, jsem sešup nedala a sešla raději pěšky. Nasedla jsem až na parkovišti u hotelu a trochu se s kolem obeznámila. Pak už jsme vyjeli k prvnímu bodu, jímž byla ČESKÁ SILNICE, vedoucí širokým skalnatým údolím, jež nás u poutavé stojaté vody přiměla k první zastávce.

Projetím pod troskami Loupežnického hradu jsme se dostali do míst zaniklé vesničky Zadní Jetřichovice a plynule vjeli na území SASKA podél říčky Křinice. Celý úsek byl nadmíru malebný, až pohádkový (v místech opačného směru se odehrávaly scény z Pyšné princezny). Po chvíli jsme se přibližovali k rušnější lokalitě, odkud vyjížděla tramvaj, o níž jsem věděla, že vede z Lázeňského parku v Bad Schandau do části Ostrau.

Napojili jsme se na cestu, po které jsme vyjeli včera autem a nyní si dopřáli luxus, sjet si ji dolů na kole - paráda. V Bad Schandau jsme už byli jak doma, vyhlédli si posezení na zahrádce a krom pití s kávou jsem se odměnila výsečí lahodného, makového moučníku s citrónovou polevou. Při opuštění lázní jsem si cíleně v osadě POSTELWITZ vyfotila řadu pěkných hrázděných domků stojících při silnici a následovala jízda očekávanou Labskou cyklostezkou.

Po německé obci SCHMILKA jsme navázali na Hřensko, projeli jím a již ve známých končinách na rozcestí Pravčická brána odbočili doprava do Mezné a přes Mezní Louku vyjeli ve Vysoké Lípě. Odevzdali jsme kola, vyzvedli auto a z náramného výletu se vrátili. Ujeli jsme toho dne asi 50 km a byla to pecka každým coulem. V Janově jsme den završili večeří v hotelu Devítka u golfového hřiště. Cestou k němu jsme zahlédli i místní rozhlednu s vyhlídkou ve výšce 30 metrů.

PO 9. 9. Den byl zakaboněný, sem tam s deštěm, tak jsem se po snídani rozhodla jej strávit jen u chatky. Manžel se zajel podívat po houbách, jelikož bezprostřední vstupy do okolních lesů vypadaly vyzývavě. Chtěl si vyjít i na vyhlídku, ale netrefil k ní. V parčíku však vyfotil památnou Lípu svobody, vysazenou v r. 1968.

Jinak jsme Janov poznali při výjezdech odtud všemi směry nebo z návštěv na jídlo. Vzpomínám v jedné restauraci na vynikající uzenou polévku s kroupami, jako domácí. V poslední pobytový den jsem se už věnovala přípravám na návrat.

ÚT 10. 9. Ten jsme se rozhodli vzít přes NÁCHOD. Potřebovali jsme do zánovního auta originální podložku do kufru a tam ji ve firmě, nesoucí v názvu naše jméno (viz str. 2002, Adršpach), objevili. V hezkém počasí jsme se prošli náměstím, ujistili se, že Náchodský zámeček stále stojí, jak má a na zahrádce hotelu poobědvali.

Vydali jsme se k hranicím do POLSKA, neboť jsme se chtěli dostat na dálnici u Vratislavi, jež by nás dovedla domů. Než jsme k ní dojeli, zaznamenali jsme snad více uzavírek na cestách než u nás, ale také konstatovali, že proti minulým letům se úroveň polských silnic obrovsky zvedla.

Co dodat závěrem? Musím přiznat, že České Švýcarsko bylo posledním na pomyslném žebříčku míst, jež jsem rozhodně chtěla vidět. Cítila jsem zadostiučinění zvlášť, když se pobyt zdařil a začala mít, jak se říká, otevřené hledí. Pikantní bylo, že nám po příjezdu domů přišly dvě obsílky o překročení rychlosti s pokutami, z Ecce Homo a Bad Schandau.

Letem světem

Po našem návratu strávila dcera s kamarádkou několik dnů v Benátkách, my se věnovali sběru právě rostoucích hřibů. V předposlední zářijovou neděli jsme si užili premiéru na 29. ročníku Dnů NATO v Ostravě. Přálo nám počasí, vyjeli jsme autem s koly, které jsme zavčas odstavili, a v pohodě dojeli k letišti na nich. Návštěva byla moc fajn, dominantní byl k prohlídce americký transportní letoun Super Galaxy. Skutečným vrcholem byla společná megashow kapitána Iva Kardoše v Gripenu, s úspěšným sportovním pilotem Martinem Šonkou v letounu Extra 300.

Začátkem října zvládl nejmladší vnuk školní výlet autobusem do Londýna. V půli téhož měsíce jsme s manželem konečně, v jisté části našeho města, vystoupali na haldu Ema. O navazujícím víkendu jsem pak byla na koncertě mé oblíbené kapely J.A.R. Poslední říjnovou neděli jsme s dcerou a dětmi zasvětili Beskydám v okolí Trojanovic. Prošli se Stezkou v korunách stromů, při pikniku spořádali dort Pavlova, to vše u příležitosti vnuččiných patnáctin.

V prvních minutách dne 30. výročí listopadové revoluce (impuls k psaní mého blogu), jsem si doma zlomila rameno, po pádu ve tmě přes plnou přepravku. Naštěstí levé a nemuseli mi jej hned operovat, ale ani znehybňující obvaz, jejž mi na úrazovce stvořili, nebyl kdovíco. A spaní vsedě hrůza, mívala jsem na sebe zlost - takhle si vše zkomplikovat. Rázem jsem přišla o předvánoční radosti i povinnosti, pokud mi nestačila jedna ruka a potřebovala pomoc (od manžela, otce).

Návštěvu čekárny traumatologie, kam jsem docházela na kontrolu, jež byla 10. prosince vystřílena zabijákem, jsem měla právě týden za sebou a týden do Vánoc před sebou. Tehdy jsem byla zbavena obav z doposud hrozící operace a po ortéze se dočkala šátku. Ve srovnání s předchozím obdobím mi začalo být hej, i když mě čekal ještě běh na dlouhou trať.