2010

01.09.2018

Dánsko, Praha, Český ráj, Dubaj

O vánočních prázdninách 2009 nám neteř přivezla z Dánska magnet s Malou mořskou vílou, který koupila v Kodani při svém VŠ studijním pobytu v rámci programu Erasmus. Někdy v lednu manžel pravil, to abychom jeli do Dánska, když odtamtud máme magnet. Jelikož se neteři ca půlroční pobyt chýlil ke konci a měla obavy, jak převeze nakupené věci autobusem, rozhodli jsme se spojit příjemné s užitečným a ve dnech 6. - 9. 2. pro ni zajeli autem.

Dánsko

Vládla zima jaksepatří i se sněhem, jeli jsme část po polské dálnici směrem na Drážďany, v závěru z drkotající silnice z dob Hitlera odbočili na německý Berlín a do Rostocku. Trajekt nás převezl do Gedseru v DÁNSKU, odkud jsme mířili do cíle naší cesty. Na trase, už za tmy, jsem po přejezdu mostu nabyla přesvědčení, že planoucí zelená záře, již jsem viděla v dáli, je polární. Bylo to vzrušující, až magické.

Večer jsme se přivítali s neteří v areálu campusu University v ROSKILDE. Dohodli se na programu nadcházejících dní a jeli se ubytovat do zařízení Bed and Breakfast ve městě. Jednalo se o typicky seversky zařízený pokoj se vším příslušenstvím a samostatným vchodem v přízemním domku jeho majitele s rodinou.

Následovala neděle, na kterou nám neteř navrhla výlet na severovýchod země do HELSINGORU, kde se nachází hrad Kronborg, jejž jsme navštívili. Věhlasným se stal díky tomu, že do něj Shakespeare umístil děj svého Hamleta. Menším trajektem jsme se pak přemístili do protějšího města Helsingborg ve ŠVÉDSKU.

Učinili jsme krátkou prohlídku, poobědvali, zašli na vyhlídku (všechna navštívená města zde měla obdobnou architekturu, převážně v temně cihlovém odstínu) a zajeli kousek do okolí. Vzhledem k neděli bylo skoro všude zavřeno, v městečku LANDSKRONA mě zaujala Stará vodárenská věž a nejznámější je zdejší citadela. Nešlo též přehlédnout téměř v každém okně lampičku z Ikea.

Na zpáteční cestě jsme odbočili do Hillerodu, abychom sice už po setmění, spatřili vznešený zámek FREDERIKSBORG, jenž je považován za jeden z nejvýznamnějších renesančních na světě. Neteř nás ještě lákala jet večer do zábavního parku Tivoli v Kodani na jam session. Já byla celkem pro, ale manželovi se pro únavu nechtělo. Později v ubytování, když si trochu oddechl, změnil názor, ale neteř už tam byla a zdálo se to krkolomné.

V pondělí jsme vyrazili sami do Roskilde, shlédli Vikingské muzeum i centrum města s místní katedrálou. Přidala se k nám neteř a po obědě jsme odjeli do hlavního města. Než se zcela zešeří, spěchali jsme na Rundetårn, kulatou věž, nabízející velkolepý výhled na KODAŇ (např. Ústřední katedrálu). Mimo jiné i bohužel pouze v mlze viděný most Öresund, vedoucí do švédského Malmö (z r. 2000, čímž došlo ke spojení Skandinávie s Evropou). Co se týká 35 m vysoké věže, její kuriozitou je fakt, že na vrchol vede uvnitř pouze točitá, přes 200 m dlouhá chodba, takže se dříve dalo vyjet nahoru koňmo.

Ve městě jsme se, krom jiného, mihli kolem Amalienborg, což je rezidence dánské královské rodiny. Zcela za tmy jsme dojeli na konci malebného nábřeží Nyhavn k symbolu Kodaně - soše MALÉ MOŘSKÉ VÍLY (dle H. C. Andersena) a opatrně pořídili pár fotek, abychom neuklouzli do vody. Nejvíc překvapivé pro mne byly v Kodani neuvěřitelné houfy cyklistů v zimním oděvu, s palčáky, čepicí a všude odstavené množství bicyklů.

Poslední den nás čekal odjezd s notně nabalenou a z loučení přepadlou neteří, jež téměř celou cestu prospala. Ačkoli se to nejevilo z časových důvodů vhodné, se souhlasem zúčastněných jsem velmi toužila využít příležitost a krátce navštívit Berlín (po 36letech). První zádrhel nastal, když jsme nestihli plánovaný trajekt do NĚMECKA a museli 2 hod. čekat na další.

Odsud mám vzpomínku podobnou z CANNES v r. 1998, jenže v bílém. Dlouho jsme hledali něco vhodného k přečkání (na restaurace bylo časně), až se mi chtělo na malou a manžel odbočil někam do polí (ve sněhu to nepoznáte). Všude rovina, já ještě poodešla, a když jsem se zvedala, vůkol nekonečné bílo včetně oblohy, nastal opět nesdělitelný, deprimující moment.

Do BERLÍNA jsme přijeli tak, že jsme k mé radosti projeli dřívější západní část a za třeskuté zimy, což nás limitovalo, zastavili ve východní. Manžel ani nechtěl vystoupit z auta a my s neteří vyrazily do centra na Alexanderplatz, uviděly televizní věž (365 m), významný dopravní uzel S a U Bahn na Friedrichstrasse, Rote Rathaus...a vrátily se k autu. Po světoznámé třídě Unter den Linden jsme přejeli za Braniborskou bránu, kde manžel zaparkoval a chtěl si zdřímnout.

My dvě zamířily k budově REICHSTAGU, po setmění spatřily paprsek světla označující bývalý přechod Checkpoint Charlie, doslova "zavadili" o nový, důmyslný Památník židovským obětem nacismu a pelášily k autu, neboť nás čekal ještě velký kus cesty. Mrzelo mě, že jsme nestihly Postupimské náměstí, ale doma jsem si ho detailně prohlédla aspoň na netu.

Návrat byl nekonečný, zvlášť část zhruba od polské RATIBOŘE strastiplná. Vzhledem k mrazu i pozdní hodině "jela" lokální topeniště naplno a to, co jsme viděli z auta, se podobalo apokalypse. K nám domů jsme dorazili hluboko přes půlnoc i s neteří a zalehli, neboť ráno jsem musela do práce. Tam jsem se přesvědčila o nadměrné smogové situaci, již jsem bohužel viděla v přímém přenose.

Jak bych cestu zhodnotila? Byla účelová a jako první dotek se severskými zeměmi - plus. Zima a krátké dny - mínus. Pokud by nastalo nějaké příště, zaletěla bych do Kodaně v létě a půjčila si tam kolo. Přes Öresund zajela autem do Malmö, pak odletěla do Berlína, zpátky bych brala i vlak. Vyhradila bych si dostatek času a vše zbývající si s potěšením prohlédla.

Praha

V březnu manžel odjel rybařit na řeku Ebro ve Španělsku. V tom čase se naše 5letá vnučka začala zmiňovat, že by ráda viděla PRAHU, dcera zase nějaký muzikál a já měla ze zaměstnání možnost zajistit v Praze výhodné ubytování. Tak jsme se tam včetně manžela o víkendu 14. - 16. 5. vydali autem. Pátek byl zasvěcen cestě a ubytování, jež bylo zrenovováno z bývalé konírny a jeho interiér tudíž působil akraktivně. Vysoké stropy s trámy, spací část po kulatém schodišti v patře, kuchyňka, zkrátka holkám i manželovi se apartmán líbil.

Sobotu jsme strávili ve věhlasné ZOO v Tróji, tuším, že kromě dcery všichni v premiéře. Musím uznat, že zahrada má co nabídnout k vidění i zábavě a rozhodně stála za návštěvu. Milé bylo, že ji s námi prošel také dceřin bývalý kolega, jenž bydlí na blízkém sídlišti. Večer jsme vyrazili na muzikál, vzhledem k vnučce dcera vybrala Děti ráje. Mne, která nejsem milovnicí tohoto žánru, vyvedl z míry rozjařený, nekonečný závěr (kdo viděl, pochopí).

V neděli jsme vyjeli lanovkou na PETŘÍN, pobyli v zábavném bludišti, vnučka "okusila" metro, došlo i na Staromák. Oběd jsme absolvovali v Café Imperial, abychom ochutnali něco z "Pohlreichovy" kuchyně. Konkrétně já byla s proslulými líčky spokojena, manžel nedbal našich rad a s chřestem to prokoučoval... Tím byl program vyčerpán a nastal odjezd z pohodového víkendu.

V měsících květen-červen jsem průběžně dojížděla pracovně na naši pobočku v Hradci Králové (současně doma probíhala totální rekonstrukce koupelny). V červnu jsem absolvovala téměř roční, vyšší level angličtiny, jemuž v pokračování bohužel zamezil odchod lektorky do zahraničí. Prázdniny jsme trávili na chatě střídavě ve společnosti vnoučat, se kterými jsme byli např. na nedalekém zámku Raduň, na návštěvě v Horní Bečvě nebo Dinoparku v Doubravě u Karviné.

Český ráj

Další ze splněných přání, viz Adršpach z r. 2002, nás čekalo 21. - 28. srpna při týdenním pobytu s rodinou dcery v Českém ráji, kde jsme obsadili pronajatou chatu v Pařezské Lhotě (vypadala lépe na obrázku, než ve skutečnosti). Prvním naším cílem byly rozhodně PRACHOVSKÉ SKÁLY. Potěšilo mě, když jsem z vyhlídky konečně spatřila Trosky a mezi skalami jsme si připomínali scény z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. Odpoledne jsme se na kolech jeli koupat v Oborském rybníku u Jinolic. 

Druhý den nás přivítala malebná MALÁ SKÁLA s mnoha kouzelnými domečky. My měli v plánu sjet Jizeru na raftech, ale byly rozpůjčované, tak jsme se smířili s loďkami. Dospělé dvojice jsme si rozdělili děti a bylo to moc fajn, i s bouřkou ve finále, na kterou jsme byli připraveni. Zpátky k autu jsme se dostali vláčkem - bezvadná záležitost.

Následující ráno jsme vyrazili do lesa, neboť rostly houby a pamatuji si, že kromě jiného jsem z nich na přání uvařila hrnec omáčky. V druhé půli dne děti navštívily místní agroturistickou farmu a povozily se na koních.

Další z dní jsme strávili v areálu zámku HRUBÁ SKÁLA, kde to opravdu žilo. Spousta dobově oděných postav včetně dětí (naše si oblíbila malá Anežka) se neustále mísila s návštěvníky, starala se o jejich zábavu a sehrála i divadelní představení.

V přilehlém okolí jsme se byli podívat na zábavní dětský areál ŠŤASTNÁ ZEMĚ v Radvánovicích, umístěný na prostranném svahu s výhledem na Hrubou Skálu i Trosky. Litovala jsem, že nejsem dítě, dokonale bych se vyřádila. Tolik důvtipných atrakcí vytvořených převážně ze slámy jsem ještě neviděla, ne nadarmo tam bylo plno a hučelo jak v úle.

Ve městě Sobotka, kde jsme se zastavili příštího dne, mě zaujala silueta zámku Humprecht, poté jsme odjeli k majestátnímu hradu KOST. Moc mě překvapilo, že jako asi jeden z mála nestojí na kopci, ale takřka v rovině. Ostatně těsně navazující údolí Plakánek, kterým jsme pobaveně (kvůli názvu) prošli, o tom vypovídá.

Předposlední den nás zavedl do města JIČÍN, s dominantní rozhlednou Valdická brána. Poutavě na nás zapůsobila expozice věnovaná ševci Rumcajsovi v malém přízemním domečku tamtéž. V sobotu, po předání vystěhované chaty, jsme odjeli z líbezné části naší země, jež mě ani v nejmenším nezklamala, ale přirostla k srdci. Prázdniny skončily a dvojčata nastoupila ve škole do první třídy!

Dubaj

Po Vánocích jsme ve dnech 29. 12. 10 - 5. 1. 11 trávili dovolenou ve Spojených arabských emirátech. U příležitosti mého nadcházejícího půlkulatého výročí si manžel přál, aby v místě pobytu bylo zaručeně teplo a let příliš netrval. Nemohla jsem jinak, než na to přistoupit, ačkoli dosud Dubaj nebyla v mém hledáčku. Po návratu jsem však změnila názor a byla za její návštěvu ráda.

STŘEDA: odlet měl být ráno z Ruzyně. Po předchozích zkušenostech jsme nyní zvolili cestu den předtím do Prahy autem, přenocování v již zmíněném ubytování z mé práce, s ranním přesunem na letiště. SAE tvoří 7 emirátů na Středním východě u pobřeží Perského zálivu. Podnebí mají tropické, suché, časový posun v zimě + 3 hod. V DUBAJI jsme přistáli v podvečer, do námi vybraného ubytování v Hotelu Beach v "přísnějším" emirátu SHARJAH (zákaz alkoholu), sousedícím s "liberálnější" Dubají, jež byla skutečně na dohled, jsme přijeli večer.

ČTVRTEK: den jsme věnovali seznámení a sžívání se se vším, co nás obklopovalo. Pokoj prima (potěšila lednička), balkón s výhledem na údajně největší bazén z okolních hotelů, k němuž přináležela pláž u moře. Hotel byl postaven do tvaru U, mimo přízemí s pouze 2 patry (my byli v 1.), u pláže i bazénu s možnostmi konzumace, vydávané osušky lehce dostupné. Všude hezky (s orientálními prvky), s vánoční výzdobou, útulně. U stravy ve formě polopenze mě zaujal na tabuli před restaurací stálý týdenní rozpis kuchyní, ze kterých budou toho dne jídla pocházet. Na to jsem se těšila, pro představu: po Záliv, út Evropa, st Amerika, čt Libanon, pá Čína, so Itálie a ne Mořské plody.

Po pobytu u moře jsem u stánku při bazénu ochutnala hummus z cizrny. Rozladili nás hluční Rusové, kteří zanechali sousední stůl plný rozházených zbytků jídla. Odpoledne jsme využili služeb hotelového Shuttle Bus Service a nechali se odvézt k vyhlášené tržnici v centru města. Jednalo se o honosnou budovu Blue Souk s přepychovým interiérem, sem tam i zbožím.

Před kavárnou u obchodního domu jsem při mražené kávě blaženě sledovala lokální "cvrkot". Popravdě jsem poprvé viděla zblízka tolik zcela černě zahalených žen. Mnohé mladé, pod abayas jim probleskovaly džíny a točily se třeba 3 kolem jednoho muže s několika dětmi. Hodně bizarní zážitek, chováním mi však nepřišly nijak odlišné. A v Blue Souk jsem viděla, z jakých luxusních látek všechny ty burky či nikáby jsou. Po 3 hodinách nás Shuttle Bus zavezl zpátky a my měli plno dojmů z obhlídky našeho pobytového místa.

PÁTEK: byl Silvestr, dopoledne se konal první informační koktejl s delegátkou, která nám přinesla poznání, že jde o nejhorší, jakou jsme zažili. Působila bez zájmu, buď odpovědi na konkrétní dotazy neznala, mylně nás informovala nebo docela zásadní věci nesdělila. Se vším jsme se naštěstí popasovali sami, ale měli jí za zlé, že nám mohla ušetřit nějaký čas. Už předchozí den nás zaujala budova Sharjah Aquarium, kam jsme se po nezbytném koupání odpoledne vydali. Jeho prohlídka byla nesmírně příjemná, komorní, ve společnosti převážně mladých rodin.

Před odjezdem z centra jsme chodívali k busu kolem rozlehlé travnaté plochy u vodní laguny. Velmi nás překvapilo, jak u ní bylo živo. Skupinky věkově různorodých žen s množstvím neposedných dětí zde měly prostřené stoly s vařičem, posezením a užívaly si zdejší chvíle. Úplně jsme z toho byli paf a úkaz jsme si vysvětlili tím, že jednak v jejich pojetí byla sobota, ženy tu do restaurací nechodí a jde o tradici nebo že je konec roku.

U nás v hotelu nic nenasvědčovalo tomu, že je Silvestr. Když jsme ale zapnuli TV, viděli jsme hojně navštívenou oslavu konce roku v Dubaji. Včetně půlnočního ohňostroje odpáleného z nejvyšší budovy světa Burj Khalifa (828 m), otevřené počátkem r. 2010. Nádherná podívaná a ještě bez davů, říkali jsme si.

SOBOTA: na Nový rok jsme se chystali do megametropole Dubaje. Shuttle Bus nás od hotelu dopravil do Deira City Centre a naši spolucestující se rozprchli. Vzala jsem si pohodlnou obuv neb jsem očekávala velké chození, ale neviděla chodníky, jimiž bych šla. Hodnou chvíli, s mapou v ruce, jsme se rozhlíželi a přemýšleli, jak nejlépe začít. Pak jsme za rohem objevili stanoviště Big Bus Tours Dubai a po krátkém váhání jsme se rozhodli poprvé jízdu absolvovat. Bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat.

Zvolili jsme trasu, abychom viděli vše podstatné, kde nás to zaujalo, jsme vystoupili a poté pokračovali dál až do večera. Úvodem jsme projeli Sheikh Zayed Road s různorodými mrakodrapy tvořícími futuristické panorama. Následující záběry byly famózní, od hotelu ATLANTIS a umělý ostrov PALMA, přes světoznámý, ikonický hotel BURJ AL ARAB po pláž JUMERIAH s kulisou dubajského "Manhattanu", jak jsem si jej pojmenovala (ze stavebního boomu s neuvěřitelným množstvím jeřábů mi připadalo, že tu jsou snad všechny existující). Prohlédli jsme si největší obchodní centrum na světě DUBAI MALL s Batmanovým vozem, vodopádem i obřím akváriem. Nejvyšší budovu BURJ KHALIFA jsme viděli ve dne i osvětlenou za tmy atd.

NEDĚLE: po vzrušujícím včerejšku jsme nejprve pobyli u moře a dočkali se docela vln, v Perském zálivu dosud neobvyklých. Odpoledne jsme chtěli zajet někam do pouště (organizovaně jsme odmítli). Náležitě se "vymódili" a vyslovili náš požadavek u prvního taxíku před hotelem. Jenže ouha, vůbec jsme neuspěli, jako by nám nebylo rozumět. Zkusili jsme to u dalších a vážně jsme nepochodili ani rusky či německy. Po naléhání o důvodu pak řidiči naznačovali, že je to moc daleko a jakoby nemožné. Tak jsme dopadli, když jsme uvěřili naší delegátce, jež nám přesvědčivě pravila, že do pouště nás kdykoli zaveze jakékoli taxi.

Byli jsme z toho rozčarováni a vydali se ještě se známými z hotelu do Sharjah. Tentokrát na nekryté venkovní tržiště, s mužem jsme pak zamířili i do přilehlých míst centra. Zajímalo mě, jak vypadají zblízka jejich vysoké obytné domy, mezi nimiž jsme potkávali skupiny posedávajících a klábosících chlapců, mužů, kteří si nás mlčky prohlíželi. Byla jsem vděčná, že jdu s manželem, a ačkoli se nic nedělo, necítila jsem se komfortně.

PONDĚLÍ: v den mých narozenin jsme naplánovali opět Dubaj zcela dle našich představ. U přístaviště dubajského zálivu (Dubai Creek), kde panoval pravý orientální mumraj, jsme nasedli do vodního taxi "abra" a nechali se převézt ke GOLD SOUK. Už název napovídá, čeho tam bylo nejvíc.

V navazujícím SPICE SOUK jsem si v jednom z místních obchůdků s kořením koupila pár lusků vanilky a napadlo mě dovézt si dobré curry. Obratný prodejce vzal větší lopatku a z šuplíku začal nabírat koření, přičemž párkrát hrábl vedle. Říkala jsem si, že mi z různých druhů dělá směs, rychle a zbytečně moc. Doma jsem ho nedočkavě použila a nevycházela z údivu. Bylo velmi pálivé, cítila jsem v něm skořici, ani barva nic moc. Zkrátka když chci použít kari, používám kupované u nás.

Do Mall of the Emirates jsme odjeli taxíkem, byli jsme v jeho útrobách zvědaví na zdejší raritu - krytou umělou sjezdovku s lanovkou. Za oroseným sklem šlo o podivný pohled. Vyvrcholením se stalo nedaleké, fascinující letovisko SOUK MADINAT s tržišti, galeriemi, restauracemi a umělými vodními kanály, připomínající mi Benátky. Manžel měl radost z podávaného piva, já z mojita a bylo nám tam krásně.

ÚTERÝ: předposlední den jsme převážně trávili u bazénu, odpoledne jsme ještě vyrazili busem na poslední nákup. Zde jsem si v jednom nákupním centru odskočila na toaletu. Šla jsem osamocena dlouhou chodbou, potkala zahalenou ženu v hidžábu (kromě očí) a ta mě sama od sebe anglicky laskavě navedla k cíli - velice pěkný pocit.

STŘEDA: poslední den vyplnila klasika. Po snídani balení, závěrečný pobyt u vody a cesta na letiště. Let i odjezd autem z Prahy po půlnoci proběhl hladce, jen nám byla zima, než jsme do něj nasedli.

CO JSEM NEZMÍNILA: po "okleštěném" Egyptě (r. 2005) a letmém Ománu (r. 2008) to byl náš první plnohodnotný pobyt v arabském světě. Dopadl skvěle a zbavila jsem se onoho zneklidnění z Chorvatska v r. 1993 při prvním střetu zahalené ženy. O Dubaji, městě superlativů, jsem nezmínila, že před rokem byl otevřen 1. úsek linky automatického metra, ani milý rozhovor s mladým taxikářem z Pákistánu, který odsud živí svou rodinu. A že Sharjah se honosí titulem Hlavního města kultury arabského světa mj. poté, co ve starém městě zdejší emír zřídil čtvrť muzeí. Na konec stvrzuji pravdivost rčení, že není nad vlastní zkušenost a že ne vše mi bylo zcela po chuti.