2018

Praděd, Mallorca, Liberec, Řecko

V prvním dubnovém víkendu jsme si nenechali ujít tenisovou soutěž mužských družstev Davis Cup, probíhající v našem městě. Šlo o poslední ročník před reformou jejího formátu, Češi se utkali s Izraelem a námi shlédnutou úvodní dvouhru vyhrál domácí tenista Veselý. I konečné skóre skončilo v náš prospěch 3:1.

Ve druhé půli dubna jsme se s kamarádkou, v rámci setkání, vydali na roztomilou Výstavu kočárků do městského muzea. Ještě bych v poslední dekádě května vzpomněla svou účast na zahradní slavnosti, u příležitosti 50 let od vzniku pobočky organizace, v níž jsem byla přes 30 roků zaměstnána.

Mallorca

Na začátku se s něčím svěřím. Po revoluci mě v 90. letech iritovalo, když lidé při dotazu na dovolenou hojně zmiňovali, že jedou nebo byli na Mallorce či Kanárech. Často se jednalo o jedince, kteří ještě nebyli ani za svými humny, a ona jakási pseudomódní jednotvárnost mi způsobovala až alergii. Jenže... uplynulo přes 20 let a náš vztah k tenistovi Nadalovi zesílil natolik, že při jakékoli zmínce o jeho rezidenci a zejména tenisové akademii na Mallorce jsem vždy zauvažovala, zda postoj k ní nepřehodnotit. Tak moc, zvlášť po loňském Laver Cupu v Praze, jsme ji toužili vidět. Stalo se, navíc s odletem od nás a v neděli 10. června večer v hlavním městě PALMA DE MALLORCA přistáli.

Z letiště jsme odjeli busem směrem na jihozápad do letoviska MAGALUF, konkrétně do hotelu Bellevue Vistanova, kde mě čekalo překvapení. Když jsem jej totiž vybírala, všimla si názorů, že už má svá léta, ale neodradilo mě to. A nyní jsem jej od první chvíle nepoznávala, o vnitřku, nota bene pokoji ani nemluvím. Vše zářilo novotou, včetně balkónu a bylo evidentní, že kompletně prošel vkusnou rekonstrukcí. Záhy jsme odešli na večeři, po provozní době v prázdných prostorách, ale s uchystaným, přizpůsobeným sortimentem jídla zabezpečeného proti oschnutí apod. Nabídka působila nesmírně pozorně, až to bylo dojemné a všichni jsme to kvitovali s uznáním. Zbytek večera v nejvyšším poschodí  jsme si průběžně zpestřili sledováním nočního ruchu, který se v celém okolí vzedmul a vůči němuž jsme odolní.

PO 11. 6. Nastal první všední den našeho týdenního pobytu, jenž byl zákonitě hektický, neboť jsme se co nejrychleji chtěli seznámit se vším, co nás obklopovalo. Už ráno po probuzení jsme si u kávy dopřávali výhled po obestaveném okolí, přičemž nejhezčí byl pohled na bazén s lehátky a dvojpostelemi s velkými matracemi. Z jiných světových stran jsme cestou na snídani spatřili moře s nižší zástavbou a před usednutím k infoschůzce ocenili moderní interiér vstupní haly. Poté jsme se konečně dostali ven a samozřejmě nejdříve mířili k moři. Krom toho jsme měli též zájem o půjčení auta.

Naše kroky nás členitým terénem dovedly nejprve po schodech dolů k dlouhé široké pláži Son Matias, s výhledem na ostrůvek SA PORASSA i další pohledné související jevy v okolí. Se zmrzlinou mojito v ruce jsme míjeli rezorty hotelů, různorodá restaurační zařízení i obchůdky a po zamluvení auta se vrátili do ubytování. Posilnili se, sbalili a odebrali se na bližší Magaluf Beach, v pozdním odpoledni ještě okusili hotelový bazén. Po chutné večeři následovala vycházka do večerních uliček, např. v sousedství Magaluf Rocks - meeting pointu před návštěvou četných okolních barů. Utvrdili jsme se, že podstatnou část zdejších turistů tvoří mladí Britové, Němci údajně míří převážně na východ od Palmy.

ÚT 12. 6. Po snídani jsme nasedli do Opelu Corsa a vyrazili na severozápad vstříc prvnímu výletu. Po opuštění dálničního okruhu v hlavním městě jsme po krátkém zastavení záhy vjeli do pohoří Tramuntana. Na řadu přišel vjezd do kouzelného horského městečka VALLDEMOSSA. Vévodí mu Farní kostel a klášter Cartoixa, ve kterém kdysi pobývali Fryderyc Chopin s George Sandovou. Zaujalo též kulturní centrum Costa Nord de Valldemossa, založené Michaelem Douglasem na jeho okraji. My nahlédli do pozoruhodné, staré klášterní lékárny, těšili se z uliček s květinovou výzdobou, dopřáli si croissanty i posezení u kávy. Přičemž ve mně dozníval dojem z prohlídky umělých mallorských perel. Mají decentní barevný nádech a jen vědomí, že bych je nevynosila, mě od nich odtrhlo.

Dalším skvostem se stal průjezd horskou, uměleckou vsí DEIÀ. S citrusovníky a olivovníky podél cesty a v kopci se zastávkou u Muzea Roberta Gravese, čili domu, v němž britský spisovatel žil a napsal román Já, Claudius. Vyhlídka nedaleko odtud nám pak poskytla překrásný záběr na Středozemní moře i se sídly prominentů na pobřežních vrcholcích.

Silnice, jíž jsme posléze projížděli, se počala významně klikatit a v jejím závěru se před námi odkrylo město SÓLLER. Elegantní, se secesními budovami a nostalgickou tramvají s otevřenými vagóny, mířící do 3 km vzdáleného přístavu, z níž se mi povedlo z auta zvěčnit jen zlomek. Po jeho opuštění jsme vyjeli do Fornalutx, odkud se nabízí strhující pohled na v údolí zasazený Sóller.

Nyní jsme se půvabnou trasou, třeba kolem přehrady Gorg Blau, blížili do fascinující krajiny kaňonů v Torrent de Pareis. Kaňonem stejnojmenné bystřiny vede 14 km dlouhá, dobrodružná silnice se serpentinami, kolem níž se otevírají nádherné výhledy. Končí v štěrkovém ústí bystřiny, odkud jsme dvěma tunely pro pěší došli k jedinečné zátoce SA CALOBRA a obklopeni skalami přes štěrkovou pláž k moři. K tomu není co dodat, jen si to užít, což jsme se zápalem učinili. Nazpátek kaňonem se již muž znalý věci těšil. Po jeho zdolání jsme si nedaleko udělali přestávku u kláštera Santuari de Lluc, v němž se nachází černá Madona, ale bohužel už měli zavřeno. Navázali jsme na cestu do města INCA a z něj se po dálnici vrátili do hotelu. S večeří na konec to byl den par excellence.

ST 13. 6. Přišel den D a naše cesta na východ ostrova do MANACORU, třetího největšího mallorského města. Vedla vnitrozemím celá po dálnici, podél rozmanité přírody. Jen na chvíli jsme zastavili u jakéhosi zahradnictví mj. s obřími kaktusy a u cíle zahlédli manufakturu na výrobu již zmíněných perel. Manacorem jsme úvodem jen projeli neb naším záměrem bylo nejdříve navštívit přilehlý přístav PORTO CRISTO, kde se i vykoupeme.

Přístavní městečko nás zcela nadchlo. Tvořeno zátokou s promenádou, pláží, z obou stran lemováno rozesetými luxusními příbytky na vyvýšeném území, uprostřed s molem a stranou kotvícími jachtami. To vše jak na dlani - prostě jedna báseň. Právě u jachet jsme neodolali posedět v křeslech u kávy, kde po ležérním dotazu na číšníka o Nadalově sídle, mávnul rukou doprava. Kostky byly vrženy, odebrali jsme se na pláž, poté k něčemu k snědku a všimli si na tabulovém menu Rafaelovy zmrzliny.

Napětí stoupalo, když jsme oklikou vjeli do části označené číšníkem. Ocitli jsme se ve variaci na satelitní městečko, ovšem zde jedna rezidence převyšovala druhou. Byla jsem v pohodě, že se mi dostává představy, ale na manželovi jsem viděla zklamání. On snad skutečně očekával, že nás bude Nadal vítat u svých dveří! V takovém rozpoložení jsme se vydali směrem do Manacoru a když byl na dohled, nalezli jsme se u rozsáhlého areálu RAFA NADAL ACADEMY. Je z něj na první pohled patrno, jak Nadal účinně propaguje své město i celý ostrov.

Zaparkovali jsme s odhodláním vzít vše zevrubně a začali u nejbližšího SPORT SHOPU, u vchodu s velkým, společným vyobrazením tenistů Thiema, Nadala a Španělky Muguruzu. Mezi regály jsem poté potkala hlučnou skupinu českých fanoušků, zkoušejících si trička s Nadalovým logem. V dalších částech jsem postřehla portréty Nadala s vítěznými poháry z grandslamů. Nejvíc se mi líbil z r. 2005, po 1. vítězství na French Open v Paříži, na které mu to s delšími vlasy sakra slušelo. Nesmírně mě však překvapilo, že v úseku s vyloženými teniskami zde již byl i poslední, z předchozí neděle, kdy tamtéž získal 11. titul. Holt, takový je Nadal a antukový král v jednom.

V současnosti má z Paříže již 13 vítězství a v součtu z ostatních grandslamů celkem 20 (Austrálie 1, Wimbledon 2 a US Open 4). Vyrovnal se tak Federerovi, přestože je o 5 let mladší, což je obdivuhodné.

Následně jsme nakráčeli k největší budově zahrnující MUSEUM a SPORTS CENTRE. V přízemí jsme zaznamenali bazén a uvnitř jsem neodolala magnetu odsud, ačkoli ze Španělska dávno mám. Pro sportu i adrenalinu chtivé je zde spousta zábavných atrakcí, ale my se hrnuli na terasu, kam nám donesli kávičku. Opět jsme zbystřili naše krajany a důsledně se rozhlíželi po celém areálu. Prožívala jsem i design venkovního nábytku - trendy účelný tak, jak jsem si představovala. Ostatně vše kolem mělo čisté, přesné linie, v převládajícím bílém, modrém, šedém provedení a v jednom stylu.

Pod námi jsme po očku sledovali kurt, kde se trénovalo a že jich tu je přes 25. Napadlo mě, že by se zde výhledově mohl konat grandslamový turnaj. Rostlinná výzdoba byla střídmá, ještě ne příliš vzrostlá a jevilo se, že se celý prostor může dále rozšiřovat. Po vyzvednutí auta jsme zastavili u ubytovací budovy, kterou jsme z terasy viděli na horizontu přes plejádu všemožných sportovišť, venkovního bazénu a na místě se tuším vyskytovala i škola. Tolik ke splnění mého, potažmo našeho snu.

Své zážitky jsme vzrušeně probírali snad celou cestu zpět a ze zvědavosti si před dojezdem naplánovali ještě jednu malou zajížďku. Na dosah od Magalufu jsme sjeli z dálnice do Palmanovy (obě letoviska na sebe těsně navazují), abychom si prohlédli zdejší vyhlášený Sporting Club Portal. Dostalo se nám výhledu na přístav, pláž, spatřili atraktivní možnosti posezení na pevnině i podél moře, tenisové kurty, bazén s tobogánem a docílili pohodového návratu do reality.

ČT 14. 6. Od dalšího výjezdu jsme předpokládali klídek. Rozhodli se odjet na jihovýchod, projeli venkovským městečkem Llucmajor a zastavili v rovinaté půdě ležícím CAMPOSU. Je jedním ze zemědělských center ostrova, působí ospalým dojmem, ale ožívá prý při pravidelných trzích. Ty se právě měly konat, těšili jsme se na ně, ale po pravdě, přišly nám nic moc. V jedné z uliček jsme usedli k pití a jen nasávali, jak to tu chodí. Potom jsme ještě zamířili patrně do centra, kde se nacházelo pár architektonicky zajímavých domů a mezi nimi stálo několik stánků převážně s oděvy.

No nic, sedli jsme do auta a s o to větší chutí jeli do asi 10 km vzdáleného cíle. Na nejhezčí mallorskou pláž s dunami ES TRENC, údajně s karibskou atmosférou. Na přírodní pláži téměř nejsou budovy, je asi 5 km dlouhá a splnila naše představy. Takže jsme na ni ulehli, zaplavali si, dávali bacha, ať se nespálíme, sledovali okolní ruch, od paní, jež přijela s dvoukolákem, si koupili naporcovaný meloun a bylo nám fajn.

Po odchodu jsme se autem vydali k vyčnívajícím budovám nalevo od pláže, do turistického centra Colónia de Sant Jordi. Osada není nijak zvláštní, koupili jsme si dobrý, studený nápoj z ovoce, ale být tu v hotelu, asi se unudím. Dosáhli jsme však výhledu z malého přístavu na celý Es Trenc směrem od moře. Při návratu jsme opět odbočili do Palmanovy, abychom dokončili pod osadou PORTALS NOUS obhlídku mondénního jachtařského přístavu s vybranými butiky a noblesními restauracemi - paráda.

PÁ 15. 6. Na čtvrtý den, kdy jsme měli k dispozici auto, jsme si nechali hlavní město Palma de Mallorca. Zřejmě nejkrásnějšího ve Středomoří, ve kterém žije asi třetina obyvatel ostrova. Rozkládá se podél širokého zálivu Badia de Palma a navzdory husté zástavbě si i ve vnitrozemí udržuje mnoho přírodních krás. Naši prohlídku jsme začali od dominantní, slavné katedrály LA SEU, pod níž jsme zaparkovali. Projížděli jsme kolem ní takřka denně, tudíž ji měli nakoukanou z různých úhlů, v mnohých denních dobách a nyní se soustředili na bezprostřední okolí úctyhodné stavby.

Jakmile jsme se z něj vymanili, od první chvíle jsem konstatovala, že mi město připomíná Barcelonu. Ostatně dle členění jsme byli v Katalánsku a čím kráčeli historickým centrem výš, tím se pocit umocňoval. Třeba na živé PLACA MAJOR, kam jsme došli skrz oboustrannou stromovou alej, způsobující dokonalé zastínění středu ulice, kolem mnoha krásných domů, restaurovaného, secesního Gran Hotelu nebo domů proslulých barevnými mozaikami - vliv Gaudího. Míjeli jsme kostely, při živé hudební produkci doplnili tekutiny, až jsme došli k velkému náměstí Espanya. Všude se víceméně vyskytovali turisté, ale tady převažovali spíš místní.

Zpáteční cestou dolů mě nejvíc okouzlila přehršel stánků se záplavou všemožných aranžmá pugétů květin. Kromě klasických i laděných jen dle barev nebo druhů, prostě pastva pro oči. Až jsme úzkými uličkami a schodišti přes PLACA LLOTJA došli k přístavu. Pod katedrálou vyčnívá do moře dlouhé molo, jež ohraničuje rybářský přístav. Vstupem na něj jsme si z restaurační nabídky zvolili vhodné místo a oddechový čas zasvětili vskutku podmanivé podívané kolem dokola.

Návrat do Magalufu proběhl z dálnice a neočekávaně nás dovedl k Western Water Parku, naproti němuž jsme si v obchodě nakoupili před tím, než jsme vrátili vůz. Konec dne jsme strávili nedaleko hotelu u studeného drinku ve venkovní restauraci Sammy's Pub, při sledování TV přenosu z MS světa v kopané mezi Španělskem a Portugalskem, jenž skončil remízou 3:3.

SO 16. 6. Dle plánu jsme den zasvětili pobytu na magalufské pláži s přidruženými činnostmi, včetně pauzy na oběd atd. Velmi jsem zbystřila, když jsem nad hladinou moře zahlédla PARASAILING, tedy lety na padáku za motorovým člunem. Vypozorovala jsem, kde mají stanoviště, a vnitřně se rozhodla do toho tentokrát rozhodně jít. Před odchodem jsem se muži zmínila, neboť jsem se chtěla na stanovišti zastavit kvůli podrobnostem. Chvíli mi to rozmlouval, ale nehnul se mnou a vydali jsme se tam. Po cestě mě zaujala patrová, atraktivní restaurace Key West a to už jsme se ocitli na místě. Mohla jsem se objednat na příští den po poledni, což bylo ideální a když si mě slečna zapisovala, manžel se nečekaně přihlásil též. Na můj údiv pravil, že mě přece nemůže pustit samotnou. V podvečer jsme se vyskytovali u našeho bazénu.

NE 17. 6. Začal náš poslední pobytový den, kdy jsme se po snídani sbalili, opustili pokoj, kufry dali do úschovy a vydali se k moři za báječnou záležitostí, která nás tam čekala. Na stanovišti byla před námi dámská skupinka, dozvěděli jsme se, že minimálně mohou létat dvě osoby, a pak docela dlouho čekali na návrat člunu. Mezitím jsme pobyli zčásti v KEY WEST a krátce se procházeli, až jsme se konečně dočkali. Navlékli si i s onou skupinou výstroj a nasedli do člunu. Ženy absolvovaly let před námi, takže jsme vše obhlédli a pak došlo na nás.

Bylo to úchvatné, daleko lepší, než jsem si myslela. Od vzletu, letu do největší výše, rozhledu, přistávání nejprve částečně nohami do vody, až po konečné už ve člunu - zkrátka krásná tečka na závěr dovolené. Muž z obsluhy vše fotil a po návratu domů nám balíček fotek přišel mailem. Tím bylo završeno po 17ti letech mé přání z NICE a zbyla vzpomínka na dokonalý zážitek. Hodně povzneseni jsme si dali oběd a scházející dobu do odjezdu na letiště prolelkovali při bazénu.

Po převlečení a se zavazadly jsme v podvečer odešli na místo srazu k známému pubu a vše zbývající se odehrálo, jak po drátkách. Domů jsme se dostali pár hodin po půlnoci. Na největší BALEÁRSKÝ i španělský ostrov jsem logicky změnila názor, jde o senzační prázdninovou destinaci a z toho, jak jsme s časem prožitým na něm naložili, jsem měla dobrý pocit.

Po návratu jsem doma co nejdřív zahladila stopy z cesty a začala se připravovat na návštěvu z Řecka. Ano, opět uteklo 5 let od posledního Řeckého festivalu u nás a přítelkyně ze Soluně se na něj chystala. Nastal však zmatek, neboť mi zavolala, že jí s kamarádkou uletělo letadlo, a mně do toho odešel zvuk v mobilu, jak jsem již zmiňovala. Okamžitě jsem řešila nový mobil a přítelkyně se mi ozvala poté, co absolvovaly let do Německa k bratrovi a přes Prahu se ve středu 20. 6. ocitly v našem městě.

Zpravidla přebývá u synovce, nicméně řízením osudu odpoledne nenadále přijely a zůstaly u nás. Z její kamarádky, pro nás nové, hovořící též česky, se vyklubala naše krevní skupina. Následující letní dopoledne jsem s nimi pochodila v naší čtvrti, jelikož si chtěly ledasco koupit. Přidal se k nám manžel, zastavili jsme se na kafe, pohár, pořídili fotky a všichni odjeli na chatu. Po obědě jsme je na sklonku odpoledne odvezli do Krnova, kde je čekalo ubytování v penzionu a slavnostní sraz ze školy, kam obě chodily. Vrátili jsme se na zahradu a jejich další víkendový program včetně festivalu proběhl v okruhu společných přátel a rodiny.

Liberec

Po dvou svátečních dnech nás běh života o víkendu 7. až 8. července zavedl do Krkonoš, za vnučkou z dvojčat, pobývající v Janských Lázních. Tentokrát v ideálním čase o prázdninách a za letního počasí. Od začátku jsme návštěvu navrhovali pojmout tak, že se ubytujeme v Liberci, kde vnučka ještě nebyla a společně zvládneme Ještěd. Vnučku jsme vyzvedli dopoledne po její poslední sobotní proceduře v bazénu a rovnou vyrazili do LIBERCE. Byla doba oběda, který jsme absolvovali v restauraci obchodního centra Forum, v jehož podzemí jsme parkovali. Pak si prohlédli střed města, s opět udivující radnicí svou velkolepostí, na náměstí Dr. Edvarda Beneše. Velmi osvěžujícím a nečekaným prvkem se stal plážový koutek s barem, pískem i lehátky. Při vycházce mě potěšilo též spatření budovy Divadla F. X. Šaldy.

Nastal odjezd k dalšímu cíli, jímž bylo Centrum Babylon, u něhož mě zajímalo, jak se v průběhu od naší poslední návštěvy před téměř 20 lety proměnilo. Ovšem předtím nás u parkoviště uchvátil areál iQParku a především science centrum iQLANDIA, obsahující několik set interaktivních exponátů. U několika venkovních expozic jsme se cestou do Babylonu se zájmem zastavili. Jakých změn jsem si při druhém vstupu do zábavního centra všimla? Celkově na mne zapůsobilo vznešeněji, a to vně i uvnitř. Přibyl hotelový komplex s aquaparkem a nabyla jsem dojmu, že ubylo nákupních možností na úkor Laser game, 4D Kina a dalších nových atrakcí. Nakonec jsme zaregistrovali šipky směřující k vyhlídce a po závěrečném zdolání schodů nás stopla zamčená, železná dveřní mříž, což mě zarmoutilo.

Čas nás vybídl k odjezdu do ubytování v Pensionu PLEŠTIL nedaleko odsud, který jsme zvolili s ohledem na výbornou dojezdovou vzdálenost k Ještědu. Záhy jsme se ocitli u jednopatrové budovy, ve dvoře se zastřešenou, rušnou zahrádkou, kde panovala doslova sousedská atmosféra. Při vybalování ve třílůžkovém pokoji se vším vybavením si pamatuji, jak vnučku pobavily želé bonbony, nápaditě zabalené průhlednou fólií na tenkém kartonu ve tvaru výseče pizzy, jež jsme dovezli z Mallorcy. Krátce jsme si oddechli a odebrali se na zahrádku k občerstvení i ochutnávce místních uzených specialit na roštu. Po zjištění blízkosti Billy jsme do ní pěšky zašli dokoupit zásoby, neboť stravování jsme měli ve vlastní režii a loudavě se vrátili před soumrakem.

Neděli jsme zahájili pohodovou snídaní v prázdné zahrádce, sbalili se a natěšeni odjeli JEŠTĚDU vstříc. V prostoru u konečné tramvajové zastávky Horní Hanychov vybyla chvíle na dopolední kávu a následovala cesta k lanovce. Čekání na odjezd jsem si krátila focením oblíbeného vrcholu ve výšce 1 012 m n. m. a radovala se z hezkých snímků pořízených zánovním mobilem. Po vystoupení z kabiny lanovky jsme se částečně "rozprchli" a mapovali terén, sdělovali si dojmy, sešli se k focení, užívali si vyhlídky. V interiéru hotelu a vysílače si v prvním patře prohlédli prosklenou restauraci známou dosud jen z médií, našli si místo na svačinu a pomalu se chýlili k rozluštění zpáteční cesty.

Záměrem bylo sjet dolů poprvé na KOLOBĚŽKÁCH, což jsme na místě nevyloučili a zvolili trasu po silnici. Vyfasovali jsme k nim přilby s reflexními vestami a vyrazili. Za sebe, po počáteční nejistotě jsem se akci zcela oddala. V pořadí muž vpředu, vnučka uprostřed, já na chvostu, jsme nijak nechvátali, občas se zastavili (třeba u Indiánské střelnice), vyfotili a v cíli byli rozjařeni, jak jsme jízdu zvládli bez úhony. Přestože mě bolela lýtka z častého brzdění, byla náramná a přinesla mi další odškrtnutí splněného přání. V samém závěru jsme Liberec opustili, vnučku předali personálu v Janských Lázních a z povedeného víkendu zamířili domů.

Střípky z prázdnin

Pár let jsem výhledově spřádala plán, o výjezdu na nejvyšší beskydskou LYSOU HORU, prostřednictvím rekreačního autobusu. Důvodem bylo průběžné vnímání vzniku nových staveb na vrcholu (1 324 m) a má zvědavost, jak se turistické zázemí, k němuž jsem mívala výhrady, proměnilo. V produktivním věku jsem měla příležitost na Lysou ze zaměstnání xkrát vyjet a nyní si k mému účelu usmyslila tuto variantu, jelikož jak říkám, po svých jsem na ní už jednou byla. Teď mě nakopla fotka zaslaná odtamtud dětmi, nelenila jsem a vyšlo nám to s manželem 26. 7., kdy jsme se letní linkou z Raškovic na zamlžený vrchol dopravili. Z chat Bezručovy i Emila Zátopka - Maraton jsem nabyla solidního dojmu a příjemně mě překvapilo výtvarné ztvárnění několika dřevěných laviček. Mezitím opadla mlha, došlo na pokec s obsluhou meteo-stanice i na kafe u vyhlídky, zkrátka nám hora poskytla přes dvě zdařilé hodiny.

Podobně jsem toužila se po nám blízké RATIBOŘI v Polsku projet na kole. Uskutečnění proběhlo 30. července naložením kol na chatě do auta. Na okraji města jsme je vyndali, projeli jím do známého centra s tradičními zastaveními a posléze celým přilehlým okolím, protože jsme k autu trochu bloudili. Přesto šlo o znamenitou věc.

Přelom prázdnin trávila rodina dcery v Chorvatsku. My byli na chatě a počátkem srpna jsme s mužem nezávisle na sobě zaslechli v rádiu informaci, jež nás doslova nadzvedla. Hovořila o existenci PRIESSNITZOVÝCH PŘÍRODNÍCH LÁZNÍ asi 15 km od nás, v Bělé ve Slezsku a my o nich neměli tušení. Je nasnadě, že ještě téhož odpoledne jsme se na ně zajeli podívat. Tak nás zaujaly, že už tam byla vnoučata, i jiné naše návštěvy, pokud projevily zájem.

Luxusní záležitost se odehrála 7. srpna. Konečně jsme se s dětmi od dcery vypravili na zamýšlenou Naučnou stezku BÍLÁ OPAVA. Autem jsme dojeli do Karlovy Studánky a přestoupili na autobus, který nás vyvezl k Ovčárně. Odsud jsme se vydali pěšky, s permanentním výhledem na Praděd k chatě Barborka, nad níž Bílá Opava v nadmořské výšce asi 1 360 m pramení. Trasu shora dolů nám navrhl soused z chaty (bohužel loni zesnulý) a byl to věru dobrý tip. U Barborky jsme se posilnili a zahájili průchod údolím, jehož bezpečnost umožňují dřevěné mosty, lávky či schodiště. Túra nás dovedla k Velkému vodopádu, kde bystřina na úseku 40 m i s peřejemi překonává výškový rozdíl přes 16 m. Horský smrkový les byl v dokonalém počasí překrásný, ostatně celá stezka nám nabídla mnoho půvabných míst k zastavení. Jedinou kaňkou se v závěru stalo zranění spěchajícího muže ze starší dvojice a stali jsme se svědky jeho ztíženého odvozu. Jinak ale vše proběhlo idylicky, jak jsem si představovala, včetně zasloužených nanuků v cíli u auta.

Řecko

Při našem posledním pobytu v Řecku před 5 lety mi tamní přítelkyně sdělila, že by ráda, abych někdy v září přijela sama, a že bychom spolu navštívily některý z řeckých ostrovů. Při následujících hovorech mi to vždy připomínala, registrovala jsem, že jí poznaných ostrovů stále přibývá, až jsem se letos zjara vzchopila a začala cestu připravovat. Úvodem mě ranilo, že od nás, z "bašty" Řeků, se již letadlem do Soluně nedostanu. Při koumání mi vyšlo, že jsem poprvé využila služeb portálu Kiwi.com, s odletem z Bratislavy do ATÉN. To byl bod, na kterém jsme se shodly, neboť přítelkyně v nich má kmotru jednoho z dětí, která by ji ráda viděla i se mnou.

Chvíli byla ve hře varianta odletu z Krakova, ale záhy jsem ji vzdala. Co se týká ostrova, něco se dojednávalo a pak zanechalo osudu, dokonce přicházel v úvahu i zájezd ze Soluně, který nevyšel. Do Bratislavy jsem si zajistila rychlík mířící přes nás do Budapešti a k realizaci došlo v úterý 11. září. Nasedla jsem zkraje odpoledne do vlaku, před pátou vystoupila na Hlavní stanici v BRATISLAVĚ a dojatě se rozhlédla. Dlouho jsem na ní nebyla na rozdíl od dětství, kdy jsme tu přestupovali na tramvaj, jež nás dovezla k železniční stanici Nové Mesto, odkud nám jel vlak k babičce. Nyní jsem se nasměrovala k autobusu č. 61, jenž mě odvezl na letiště.

Do odletu po půl osmé mi zbýval čas, který jsem při svačině trávila na sluníčku a až poté šla projít kontrolou neb odbavena jsem již byla online. Let Ryanairem probíhal hladce a po delší době načas, příruční zavazadlo, jehož zabalení mi dalo strašně zabrat, abych vyhověla váze 10 kg, měla nad sebou. Hrozně jsem jeho obsah promýšlela, abych vše důležité na 10 dní měla s sebou (naštěstí bylo léto). Podstatné byly i dárky pro přítelkyni, kmotru a kamarádky, s nimiž jsem počítala, že se setkám. Aby byly povolené, lehké, z Česka a nekazily se. Ještě jedna zajímavost, seděla jsem vedle dcery herce Menšíka, jež si po celý let četla. Kdo ji nezná, namlouvá TV reklamy zejména pro Tesco. Před doletem jsem se soustředila na parádní snímky nočních Atén.

Na letišti mě po půlnoci řeckého času očekávala přítelkyně a syn od kmotry nás, za našeho překotného klábosení, dovezl autem k nim. Do typického dvoupatrového domu, s markýzami na balkónech po celé jeho šíři. Syn bydlel v přízemí, ovdovělá kmotra se svou svobodnou sestrou obývaly zbytek a protentokrát jsme s přítelkyní zabraly 2. poschodí my dvě, každá v pokoji zvlášť. Po přivítání a vzájemném představení jsem dostala napít, jak jsem nebyla hladová, tak něco málo pojedla a provedly mě bydlením. Předala jsem jim malé pozornosti a po opláchnutí se v pečlivě připraveném pokoji zabydlela. V zastřené místnosti s otevřeným balkónem bylo neskutečné teplo a nebýt zapnutého ventilátoru, tak nevím...

ST 12. 9. Už od příletu jsme s přítelkyní probíraly zamýšlený program, takže jsem věděla, že nás dnes čeká prohlídka Atén. Původně jsem počítala s 2 dny a dozvěděla se, že na to budeme mít jen jeden. Nevěděla jsem proč, snad že přítelkyně tu byla už pár dní přede mnou. Ráno, po příjemné snídani a kávě na balkóně, nás kmotra odvezla autem k metru, z kterého jsme vystoupily pod AKROPOLÍ. Postavily se do fronty na lístky, pamatuji si, že přítelkyně měla nárok na slevu a mohly jsme vstoupit. Jen jsem zírala, protože o památce takového významu mívám konkrétní vizi (kopec, nahoře s polorozpadlým chrámem) a tady od prvního okamžiku bylo zřejmé, že svým rozsahem byla má představa úplně mimo.

Například, než jsme jen došly k majestátní Akropolské skále, u níž nebylo o chrámu téměř vidu. Dionýsovo divadlo pod ní a co teprve kousek dál velkolepé divadlo Odeon Heroda Attika, kdysi až pro 5 000 diváků, s krásným výhledem na Filopappův pahorek. Z rozestavěné aparatury bylo patrno, že zde probíhají představení nebo koncerty, což musí být nádhera. Poté jsme stály pod a postupně se dostávaly ke vstupní gigantické bráně PROPYLAJE. Z posezení na jejím schodišti s kolemproudícími, vzrušenými turisty, jsem měla doslova požitek. Po jejím projití se nám odhalila velikánská plocha vrcholu, v oslňujícím světle ze slunce i bílých staveb a já se cítila ve svém živlu.

Ještě společně jsme obdivovaly elegantní iónský chrám Erechteion s karyatidami, čili dívkami, jež na svých hlavách nesou střechu chrámu stejně, jako tíhu věčnosti a patří k nejfotogeničtějším antickým stavbám. U největšího chrámu bohyně Athény PARTHENON, mě přítelkyně pro bolest nohy "opustila" a usadila se ve stínu. Z Parthenonu kolem dokola jsem měla působivý dojem. Zčásti je zrenovován, pokračuje se dál a sálala z něj na mne dokonalost řecké architektury. Po místy kamenitém terénu jsem doslova poletovala křížem krážem a fotila ostošest. Hlavně výhledy na Atény do všech stran, mj. s chrámem boha Dia nebo pahorkem Lykavittos, mi přišly omračující.

Pomalu jsme jinudy sešly dolů, ke konci alejí, abychom se v přítmí restaurace občerstvily a přemýšlely, co podnikneme dál. Nalézaly jsme se u stanoviště vyhlídkových autobusů, což pro mne byla výzva uvidět z města co nejvíc. Přítelkyně byla pro, ještě jím nejela a stalo se. Mezi první jsem na vlastní oči spatřila budovu Parlamentu na náměstí Syntagma, pak další významné náměstí Omonia, posléze namátkou Národní knihovnu, Univerzitu Atény, Archeologické muzeum atd. a na náměstí MONASTIRAKI jsme vystoupily. Z nadšení přítelkyně jsem pochopila, že jsme v jakémsi středobodu a skutečně, nabízelo toho k vidění mnoho.

Magický byl samotný pohled na celé náměstí, nad nímž se tyčí Akropole. Vlevo zaujme byzantský kostelík Pantanassa, jenž dal v řečtině (malý klášter) název celému náměstí. Poté mě přítelkyně vtáhla do uliček vpravo, do řecké AGORY - starého antického tržiště. Oklikou jsme došly zpět, na hemžením turistů mezi stánky a zahrádkami zaplněné náměstí a níž se přiblížily k dříve mešitě, nyní Muzeu keramiky. Při spočinutí na protější zídce jsem k němu zašla blíž a byla zvědavá, co za ruiny sloupoví se vedle něj nachází. Následně jsem zjistila, že jde o pozůstatky Hadriánovy knihovny - vida!

Pokračovaly jsme do PLAKY, aténského Starého města, kde přítelkyně ožila a není divu i mne skvělá atmosféra přemohla. Po krátké vycházce kolem obchůdků jsme v jedné z uliček zasedly k prostřenému stolu a daly si večeři (já musaku). Návrat na Monastiraki, potažmo k metru, proběhl za tmy kolem římské agory. Výjev s Akropolí nad ní, vše náramně osvětleno, byl skvostný. Na náměstí jsme přisedly na terasovitou dřevěnou lavici a ještě kuly pikle.

Než jsem přijela, viděla jsem řecký film AMERICKÉ NÁMĚSTÍ. Název byl odvozen od místa, kde se v Aténách děj odehrával v době hlavní imigrační krize a upoutal mě. Jak se krátil čas pobytu v centru a já s tím prudila, napadlo přítelkyni, že si vezmeme taxi a necháme se tam zavézt. Bylo škoda tmy i nemožnosti stání, ale vyskočila jsem z auta, obhlídla parčík a nabyla aspoň potuchy. Taxi nás odvezlo zpět, nasedly jsme do metra, od něhož nás přijela vyzvednout autem kmotra. Znaveně jsme sdělily své dojmy a odebraly se spát.

ČT 13. 9. Od předešlého dne jsem věděla, že nás čeká cesta na ostrov. Večer přítelkyně chtěla, zda si ke mně do kufru může přidat pár věcí, že bude mít jen tašku. Jenže já měla v plánu jet také pouze s mou plážovou, jednalo se o pár dnů. Vyhověla jsem, ale v průběhu pak víckrát zalitovala, jak to bylo otravné. Ráno jsem z balkónu vyhlédla na ulici a nevěřila vlastním očím. Po celé její délce "vyrostlo" oboustranné tržiště, kterým bych se s chutí ráda prošla. Nás ale tlačil čas, neboť kmotra neměla k dispozici auto, jímž syn odjel před trhem do práce a ke stanici metra, odkud šlo pro časovou tíseň použít taxi, jsme musely pěšky.

A to přímo úprkem, já krom kufru a kabelky ještě s toaletní etuí, již jsem nestihla schovat, v ruce. Po nasednutí do taxíku jsem se kapku zklidnila a se zájmem sledovala okolí. Jely jsme do přístavu PIREUS, tudíž jsem na vše byla zvědavá. Když jsme vystoupily a zakoupily jízdenky, vybyl čas i na obhlídku bezprostředního okolí přístavního města, dnes již součásti Velkých Atén. Po přistavení lodě, připomínající mi ponorku na hladině moře, ale jednalo se o tzv. křídlový člun, jsme nasedly a odpluly jihozápadním směrem na ostrov AGISTRI v Saronském zálivu, s jednou zastávkou na ostrově Aigina.

Po výstupu jsem se zastavila u velké tabule s mapou ostrova a hned jsme zamířily do zahrádky nejbližší, vyvýšené restaurace s výhledem na moře. Zde jsme si daly kávu a dostala jsem k ní chuť na baklavu, jež byla v nabídce menu. Jelikož došla, nabídl nám majitel moučník stvořený jeho ženou a dlužno dodat, že výtečný. Přítelkyně chtěla recept, ale paní nebyla doma, tak dostala příslib napříště. Při dotazu na ubytování přišel tip na hotel kousek za námi, kam jsme se po telefonické domluvě vydaly.

Jednopatrový hotel Seaside vyhovoval našim nárokům a po zabydlení jsme se odebraly na pláž místní, severní části MEGALOCHORI. Při výhledech na jih mě přitahoval vyčnívající kostel v navazující části Skala, kam jsme se rozhodly jít večer. Po završení odpoledne stráveného u moře jsme si dopřály večeři, vrátily se do hotelu k převlečení a odešly na vycházku podél moře do Skaly. Jak jsme se přibližovaly, zvyšoval se ruch a bylo znát, že jsme v mnohem živější části. V obchodě jsme si koupily potraviny k snídani apod. a už za tmy nalezený, osvícený kostel mě okouzlil. Mise byla splněna a vydaly jsme se nazpátek.

Přítelkyně si začala stěžovat na bolavou nohu a to tak, že hodně. Často jsme posedávaly, nabízela jsem jí, že stopnu auto - o tom nechtěla ani slyšet. Nakonec sklíčeně volala manželovi, který tou dobou pobýval na jejich chalupě v horách, ať pro ni přijede, až jsem z toho byla zoufalá. Nevím, o jakou šlo vzdálenost, snad 2-3 km, ale trvalo nám se vrátit pár hodin. Kdybych ji unesla, tak bych ji odnesla na zádech. Z toho, co ji přesně bolí, jsem nebyla moudrá. Snad ostruhy na chodidle, nepamatuji si, jestli předtím či až potom absolvovala nějaký zákrok. Do toho ji začalo bolet opačné koleno, zkrátka finále procházky nebyla žádná sláva, bylo mi jí líto a vyčítala si, že jsme ji podnikly.

PÁ 14. 9. V ránu na terase s kávou jsem se vyžívala. Přítelkyně vstala v pohodě, po snídani jsme si sbalily na pláž a odebraly se k blízké stanici autobusu, který nabírá zdejší výletníky a vysazuje je na několika místech ostrova. Bylo narváno a nejvíc nás vystoupilo na konečné, kde jsme suchou nohou skrz provizorně vyhlížející přemostění, vstoupily na západní ostrůvek APONISOS. Zaplatily jsme vstup a od prvního okamžiku se mi ze všeho, co nás obklopovalo, tajil dech, přičemž jsem se cítila jak v ráji.

Během dne jsem zjistila, že prostor někdo koupil, či si ho pronajal. Z toho, že něco umírněného pro turisty vypadalo již nastálo a zbytek mělo zatímní nádech soudím, že k tomu nedošlo dávno. My se nejdřív zorientovaly, vybraly si posezení na vyvýšenině mezi stromy s nádhernými výhledy a při posilnění i focení vsakovaly dojmy. Moře mi přišlo azurovější, u břehů čisťounké, zeleň svěžejší, vzduch průzračný. Asi tak si představuji panenskou přírodu a kéž by to dlouho zůstalo zachováno. Manžel vzpomíná, když mu odsud došly mé fotky, jak mi v chladném, deštivém dni doma záviděl.

Následující čas jsme trávily na lehátkách pod slunečníkem, koupáním, v případě přítelkyně dlouhým pobytem v moři. Občas jsem se prošla okolím, chvíli jsme si zdřímly, pojedly a jednoduše si lebedily. Až do odjezdu tuším, že posledního autobusu, před nímž jsem se dostala k jednomu z nejzazších bodů ostrůvku, jenž mě ze zvýšené zídky oblažil famózním rozhledem. Naše první zastavení po výstupu v Megalochori náleželo známé restauraci. Objednaly jsme si frappé s oblíbeným zákuskem a jelikož byla paní domácí přítomna, poskytla přítelkyni na něj recept. Po skvělém dni nám tam bylo hezky líně, že jsme odcházely až za tmy.

SO 15. 9. Opustily jsme hotel, odpluly z přívětivého ostrova Agistri a přistály u daleko většího asi 20 km od Pirea, AIGINA. Říká se mu ostrov pistácií, neboť se jich tam pěstuje mnoho, jsou prý nejlepší a vše se kolem nich točí. O tom jsem se přesvědčila už na trhu téměř podél celého nábřeží. Samozřejmě jsem jich koupila domů balík, protože muž je miluje, a to ještě za příznivou cenu. V jednom uzavřeném kiosku přítelkyně nakupovala oblíbené výrobky z pistácií, i já se přidala se skleničkou údajně vynikající pasty a domluvila s prodávajícím úschovu mého kufru do našeho odpoledního vyplutí.

Zamířily jsme do jedné ze stinných uliček k vypití kávy a nasátí venkovské atmosféry navštíveného místa, byť hojně zaplněného turisty uniklými z Atén. Posléze jsme bloumaly pobřežní ulicí, abychom se ke konci dostaly k úctyhodnému kostelu, jejž jsem spatřila i uvnitř. Kousek dál jsme přímo u pláže poobědvaly, já konkrétně kuřecí roládu, jak jinak než s pistáciemi a na zpáteční cestě, ve víru dění, si přítelkyně nenechala ujít zdejší vyhlášenou, pistáciovou zmrzlinu.

Vklouzly jsme před přístavem i do ulic nad nábřežím, pak vyzvedly kufr a očekávaly s davy cestujících nástup na velký trajekt. Překrásný z něj byl výhled na mizející Aiginu i vplouvání do Pirea, ve světle zapadajícího slunce zejména. Trochu s problémy jsme si potom najaly taxi, vystoupily nedaleko a pěšky došly k domu kmotry, z jehož balkónu nás už obě ženy vyhlížely. Čekala nás večeře s plným stolem dobrého jídla, přišla na návštěvu nějaká paní, avšak moc jsem s nimi nepobyla a utahaná se odebrala do svých komnat. Nazítří byl v plánu odjezd k přítelkyni do Soluně, tak jsem se šla uchystat.

NE 16. 9. Proběhla snídaně s kapkou nostalgie. Měla jsem celkem sbaleno, ale chystání přítelkyně bylo velké. Dokonce jsme vešly zvenku bočním vchodem do jakoby sklípku, kde měla připravenou krabici s kanystry olivového oleje. Nečekaně jsem s díky obdržela velkou plastovou láhev černých oliv a mohly jsme nakládat do auta, hlavně přítelkynin obří kufr, jenž mě mezi schodištěm udivil už po příjezdu.

Se sestrou kmotry jsme se rozloučily a s ní odjely na autobusové nádraží v Kifisu. Tam už postávala jedna ze zákaznic od přítelkyně, které "dělá vlasy", již vzhledem k věku dostala na starost. Bydlí v Soluni a též byla v Aténách na návštěvě. Proběhlo rozloučení s kmotrou a čekání na náš odjezd. Délky cesty na sever jsem se obávala, ale zcela zbytečně. Jelo se po dálnici, bus byl klimatizovaný, přiměřeně se zastavovalo, něco jsem prospala a zhruba od Larissy jsem už trasu znala a doslova ji hltala.

V SOLUNI si naši laskavou spolucestující vyzvedla rodina a my chvíli posečkaly na auto od syna přítelkyně. V té době byl manažerem fotbalového klubu PAOK Soluň, tak měl napilno. Konečně jsme se ocitly v bytě Horního města a já se vrhla na zamilovanou terasu. Květena sice byla povadlá, neměl ji kdo zalévat, ale výhledy z ní mě opětovně nadchly.

PO 17. 9. Jak jsem již zmiňovala, manžel přítelkyně už roky žije od jara do podzimu ve vsi na chalupě, syn bydlel se svou přítelkyní a my dvě byly v bytě samy. Posnídaly jsme a vypily na terase řeckou kávičku, která mi nejvíc chutná od ní. Přítelkyně dovybalovala a pustila se do praní, já do otrhání uschlé zeleně. Potom si šla něco zařídit a po návratu nastal náš odjezd do města, kde jsme měly sraz s kamarádkou, s níž u nás letos byla.

Po Soluni jsme k dopravě používaly autobus, v centru mě přítelkyně usadila do domluvené zahrádky a spěchala vyřizovat něco se synem. Setkání s kamarádkou nám oběma udělalo radost. U nás jsem jí pochválila malou kabelku z úpletu na řetízku, jež byla výtvorem její dcery. Nyní mě ohromilo, že mi předala obdobnou jako dárek. Jakmile se přítelkyně vrátila, vypravily jsme se záhy do ulic a přes reprezentativní ARISTOTELOVO NÁMĚSTÍ došly na nábřeží k moři. Párkrát se vyfotily a zamířily k Bílé věži, v jejíž blízkosti nás kamarádka pozvala na oběd. U zastávky busu, z které jsme se měly rozjet domů, jsem v areálu protějšího výstaviště zahlédla vyhlídkovou věž, již jsem dosud nezaznamenala a bylo mi to divné.

Večer jsme opětovně sjely s přítelkyní do města, na domluvené shledání s rodinou mé kamarádky Saši z dětství. Dorazila i kamarádka, s níž jsme trávily den, neboť víceméně se všichni znají. Seděli jsme v předzahrádce podniku rodiny zesnulého bratra od Saši a bylo nás bez dětí přes deset. Obrovsky mě potěšilo, když jsem konečně uviděla mladší Sašinu dceru, na kterou s mužem vzpomínáme od doby, co u nás byla v deseti letech. Aktuálně přede mnou stanula 30tiletá sympatická žena, jež přišla se svým manželem. Vlastně přítomnost všech mi působila euforii z podařené akce.

ÚT 18. 9. Přítelkyně mnou šetrně obranými rostlinami brutálně zatřásla, až byla podlaha terasy kompletně zanesena zvadlým listím. Odešla, coby kadeřnice na volné noze k zákaznici a já se pustila s pytlem a koštětem do úklidu. Až se vrátila, začala vařit i péci současně. Narazily jsme totiž jednou na velké fazole - becoky a kdo z nich co děláme. Mě její recept se zeleninou zaujal, tak mi ho chtěla uvařit. Chutnal mi a už je oblíbenou součástí naší kuchyně. Co se týká pečení, jednalo se o moučník obšlehnutý na Agistri. Mně z toho vyplynulo, že si k jeho zhotovení doma musím dokoupit místní specifickou strouhanku.

V pozdním odpoledni jsme se vydaly s přestupem na slíbenou návštěvu ke kamarádce, do jejího obydlí na opačné straně Soluně. Je vdova, dcery má dospělé a žije sama v hezkém bytečku s dlouhým balkónem, na kterém jsme si mimo jiné pochutnávaly na frappé. Šla jsem se podívat, jak jej dělala, a byla u vytržení ze štíhlého stříbřitého přístroje, jenž se jí skvěl na lince. Dala mi tip, že zrovna jej mají v jisté prodejně, které jsem si nedaleko od nás všimla, ve slevě. Po posezení jsme, jak je jejích zvykem, vyšly z domu a pobyly ve venkovním zařízení.

ST 19. 9. Dnes jsme šly s přítelkyní nakupovat do nejbližšího okolí. Já strouhanku, podívat se po onom přístroji a ona si přála, abychom koupily suroviny na svíčkovou omáčku, kterou jí uvařím pro rodinu dcery, jež měla po víkendu přijet z Kavaly. Přístroj jsme objevily, ale jak jsem se obávala, pro můj kufr byl velký. Tak jsem si koupila ruční verzi, jakou u nás neviděla. Doma jsem obdobné na internetu našla, avšak za dvojnásobnou cenu.

Ovšem s ingrediencemi na vaření byla potíž. Celer jen malý, čerstvě vzrostlý s natí, takže i 2 se mi zdály málo. Naše klasické smetany, natož zakysaná neexistují, tudíž jiná, krémovitá, z níž jsem měla obavy. Není k mání ani slanina, čemuž se kvůli teplu nedivím, a vzaly jsme aspoň něco baleného na způsob anglické. Dokoupily jsme i koření, které přítelkyně běžně nepoužívá. Masa chtěla přítelkyně pořádný kus a myslím, že byla zaskočena z ceny za celý nákup. Chození sem tam pro mne sice bylo z hlediska poznání přínosné, ale byly jsme zchvácené a usedly nakonec k jejímu oblíbenému cappuccinu.

Odpoledne přišla řeč na skutečnost, že výhledově plánuje syn přístavbu nad jejích bytem. Překvapilo mě to, inspirovalo nás se na střechu jít podívat a využila jsem situaci i k focení. Jakmile jsme vpodvečer vyšly ven, udivil mě ještě v proluce se sousedním domem strom se zralými plody granátových jablek, i když planými.

Naším cílem se stala přes 70 m vysoká TOWER SKYLINE, od jejíhož spatření jsem toužila ji navštívit a přítelkyni na ni pozvala. Vyjely jsme nahoru, usadily se v otáčivé, prosklené restauraci a taktak jsem z ní stihla shlédnout i vyfotit Soluň před setměním, občas svítící, což mám nejraději. Přítelkyně si mj. objednala oblíbený pohár a v decentním prostředí, s atraktivním nočním výhledem, okořeněným živou hrou na klavír, se nám přihodil pohodový večer.

ČT 20. 9. Nastal můj poslední pobytový den, v němž došlo na balení. Bylo mi připomínáno, že musíme udělat pořádek s oněmi olivami od kmotry. Nechápala jsem, byly přece v nějakém nálevu, ale už vím, že to byla přechodně jen voda a že se měl připravit nálev nový, ve kterém pak olivy dlouho vydrží a jsou chutné. Přítelkyně prováděla úklidové práce a já, abych jí ulehčila, jsem chtěla olivy alespoň slít, nechat okapat, ať jsou připravené. Jenže ouha, jak jsem v dřezu otočila zátku, vystříkl takový gejzír tekutiny, že nastalo boží dopuštění a kuchyně vypadala jak po výbuchu. Nejradši bych se neviděla a byla zdrcena. S přítelkyní jsme zběsile zahlazovaly stopy, ona si vyčítala, že mě na to chtěla upozornit, do toho volala kamarádka ohledně zítřejšího odjezdu, prostě děsná chvíle. Přítelkyně využila, že se na to stejně chystala, a vzala kuchyni z gruntu, včetně šuplíků.

Odpoledne ulehla a já se pustila do svíčkové. V cizí kuchyni to není med, pořád jsem něco hledala, ale přistupovala ke všemu s největší tolerancí a poradila si. I smetana, k níž jsem neměla důvěru, se osvědčila. Přítelkyně si zdřímla, ale pak začala sténat, že se jí špatně dýchá, bolela ji hlava, říkala, že má asi něco s tlakem, do toho chtěla tabletky. Fakt jsem nevěděla, co si počít a napadaly mě nejčernější myšlenky. Naštěstí se jí udělalo líp, mě v závěru zaskočilo, že nemá ponorný mixér a vše se muselo přelívat do stolního. Omáčka jí velmi chutnala, až jsem ji od ní hnala, protože všeho mělo být dost pro všechny a chystalo se zamrazit.

Večer mě přítelkyně přemlouvala, ať jedeme k moři, že si na palubě plující lodi vychutnáme kávičku a budeme se kochat osvětleným městem podél pobřeží. Znělo to hezky, ale já už vážně nechtěla nic, jen jsem ji prosila, ať zvolní a dá se zdravotně do kupy. Přesto jsme ale ven vyšly a dokoupila jsem si v obchodě s kořením mletý hřebíček do moučníku. Vtom jsem zaslechla řeckou hudbu, linoucí se od restaurace naproti, kde se konala nějaká velká oslava. Blesklo mi hlavou, to je Řecko, to by se u nás nemohlo dít. Lidé se kolem stolků na frekventované ulici bavili, tančili, zpívali, kolemjdoucí se přidávali - úplně to zbožňuji. Usedly jsme vedle k pití a chmury byly ty tam.

PÁ 21. 9. Na programu byl můj odlet po 13. hodině. Čas odjezdu na letiště se kryl s dobou, kdy přítelkyně měla odjet za zákaznicí, s níž byla domluvena. Opustily jsme spolu dům, rozloučily se, ona odjela busem na jednu stranu a já na opačné čekala na auto dcery od kamarádky, jímž mě obě měly na letiště odvézt. Dcera byla autorkou kabelky, již jsem ráda poznala a měla s sebou i malého synka. Všichni se mnou pobyli po dobu, než jsme vypily kávu, rozloučili se a osiřela jsem. V nastalé době proběhla kontrola, při níž jsem musela vyhodit z kufru onu pistáciovou pochoutku. Bohužel mi při balení nedošlo, že obsah byl nad 100 g. Pak nastal paradox, když mě u odletové brány požádali, zda bych byla ochotná dát zavazadlo do podpalubí - zdarma. Později mi došlo, že v tom případě mohla pasta v kufru zůstat, ale to už byla marnost.

V letadle jsem seděla u okna, fotila a vedle sedící mladší žena mi položila pár otázek, z kterých bylo patrno, že není moc zběhlá. Daly jsme se do řeči a staly se z nás spolucestující. Po klidném letu jsme se přesunuly na Hlavní stanici v Bratislavě, kde byl neuvěřitelný nával. Postavily se do řady na jízdenky, z ní byly přesměrovány do patra k mezinárodní přepážce a dokoupily místenky. Vrátily jsme se do haly a zjistily, že vlak měl zpoždění. Vyšly jsme tedy ven, koupila jsem si něco k snědku i pití a bylo úsměvné, že dotyčná si dala to samé.

Jinak jsme si vypomáhaly, což bylo fajn, protože všude panoval chaos. Snad že byl pátek? I na peróně, jeden nervózní dav, který přibýval úměrně s navyšujícím se zpožděním. Nástup byl též hektický a dostat se k místům jakbysmet. Velmi jsem ocenila, jak ochotně nám mladší osazenstvo kupé pomohlo se zavazadly a bylo vstřícné při zjišťování, co komu způsobí zpoždění s navazujícími spoji. Já měla z Brna lepší vyhlídky, ona kvůli dřívějšímu přestupu na Olomouc na tom byla hůř a ve výsledku ani nevím, jak dopadla. Nakonec i já to měla na knap, ale spoj chytla a doma se ocitla asi v 9 večer.

DOVĚTEK: kdykoli přítelkyně viděla nějakou z mých fotoknih, vždy říkala, že by ji také chtěla, jenže nebylo z čeho. Časem mi svitlo, že mám fotky z mého pobytu, z jejího u nás a z TV jsem ofotila pár obrázků neb o výročí školy v Krnově běžel dokument. Hecla jsem se a jako poděkování fotoknihu stvořila. Kupodivu odeslání poštou nebyl zvláštní problém a do týdne mi v říjnu s dojetím volala, že to byl nejlepší dárek, co dostala.

Podzimní shrnutí:

O víkendu po mém návratu, jsme byli s manželem na volejbalovém turnaji, kde hrála naše mladší vnučka. Uprostřed následujícícho týdne mi v rámci Univerzity 3. věku začala výuka angličtiny pro středně pokročilé v budově PdF OU a téhož dne se vdávala starší z dcer od bratra.

Mimo několika obvyklých akcí s vnoučaty nebo účelových setkání, bych z adventu vypíchla koncert Jany Kirschner v kostele, na který mě vytáhla ex-švagrová, a první návštěvu Outlet Areny Moravia před posezením s bývalými kolegy v indické restauraci.