2008

27.04.2018

Thajsko, Turecko, Bavorsko, Salcburk

Během předchozího ROKU 2007 jsme s manželem nepodnikli žádný společný výjezd, jak se říká, "za hranice všedních dnů". Ale byl to rok pestrý a pro kontinuitu vypíchnu pár zásadních událostí. Předně v dubnu vypukla "natvrdo" již zmiňovaná stavba domu (více na str. 2006) a v červnu  se dcera v Brně vdala. V srpnu manžel přivezl 1. cenu z rybářských závodů v polské Pstražné. Všechna 3 starší vnoučata začala t. r. postupně chodit do školky a v polovině září jsme se sešli na Horní Bečvě při předčasné oslavě bratrova výročí. Koncem listopadu se dceřina rodina definitivně odstěhovala z Brna, přičemž v mezidobích pobývala u nás a těsně před Vánoci se nastěhovala do nového domu.

Thajsko

Už v minulém podzimu jsem spřádala plány, kam, až nastane vhodná situace, vyrazit. Delší dobu jsem uvažovala o ASII a při představě, že se tam třeba víckrát nedostaneme, mi vyšlo, že nejvíc láká THAJSKO. Bylo sice na Vánoce 2004 zasaženo vlnou tsunami, ale my stejně nechtěli celou dobu pobývat na ostrovech. Netušila jsem, zda došlo k jejich úplné obnově po zničující zkáze, jež je tehdy nejvíc postihla. Jakmile jsem zjistila, že se do Bangkoku bude zcela nově létat od nás (z toho už dávno sešlo), neváhala jsem a bylo rozhodnuto. Málem bych zapomněla na největší impuls v rozhodování. Byl jím film Pláž, při jehož shlédnutí, zvlášť po zaznění skladby Porcelain od Mobyho, jsem si řekla, tam někdy chci. Jen jsem měla obavu, aby takříkajíc nebylo po sezóně, přece jen Thajsko již bylo nějakou dobu v kurzu.

24. 1. Před odletem jsme se nejvíce obávali délky letu a nadměrné vlhkosti v Thajsku, ale nakonec obojí proběhlo nečekaně dobře. Zhruba v polovině letu jsme po ca 5 hodinách měli mezipřistání k dotankování paliva v OMÁNU, na letišti hlavního města MUSCAT. Hltali jsme vše, co bylo na letištní ploše i v tranzitní hale k vidění, a byli z toho u vytržení. Neměli jsme srovnání, ale třeba s Egyptem - zde vše přepychové, exotické, až posvátné.

25. 1. Po dalších pěti hodinách jsme přistáli na novém, převelikém letišti Suvarnabhumi v BANGKOKU a po vstupních formalitách vč. scanu očí nás čekal 2 hod. transfer na jih do nejvýznamnějšího mořského letoviska PATTAYA. Zde jsme měli vybrán hotel GREEN PARK a v něm večer dostali přízemní apartmán s výhledem do tropické zahrady s bazénem - božské. Vzpomínám si též, že nás od první chvíle, co jsme jako kulisu mívali v televizi zapnutou CNN,  permanentně "pronásledovaly" informace o okolnostech tragického skonu uznávaného, mladého herce Heatha Ledgera (28 let), objeveného t. č. v bytě na Manhattanu.

26. 1. Dopoledne jsme absolvovali seznamovací vyjížďku za účelem poznání Pattayi. Nejdříve jsme vyjeli na vrchol BUDDHA HILL s velkou pozlacenou sochou Big Buddhy, nahlédli do chrámu WAT PHRA YAI a ze sousedního vrcholu se sochou krále Rámy V. jsme shlédli panorama města v zálivu. Poté jsme navštívili ve městě moderní GEMS GALLERY věnovanou šperkům z drahokamů (rubínů, safírů), jež se tu opracovávají, vystavují i prodávají. Mile nás překvapil atraktivní interiér i průběh prohlídky s vláčkem a různými vychytávkami, prostě pastva pro oči. Před galerií jsme měli možnost spatřit dva bohatě vyzdobené obětní oltáře před zlými duchy, vyskytující se u všech sídel.

Po návratu jsme si za světla konečně pozorně prohlédli i vstupní, otevřené prostory hotelu, pro nás nezvyklé množstvím pohovek jen pod střechou. Samozřejmě jsme obhlédli i bazén a nejbližší cestou se vydali k moři na pláž WONGAMAT v severní části města NAKLUA, v níž jsme bydleli. Potřebovali jsme si něco nakoupit a k našemu údivu se tak stalo v Tescu (kromě jiného jsem tady poprvé ochutnala sushi).

27. 1. Po sortimentem bohaté snídani (jediné jídlo, jež jsme zde měli k dispozici), jsme odjeli do hlavního města Bangkoku (Město andělů). Má asi 10 milionů obyvatel, přídomek Benátky Východu, ale i smutný primát - nejméně zeleně na 1 obyvatele. Nejdříve jsme vstoupili na tržiště v ČÍNSKÉ ČTVRTI se snad vším, co převážně k jídlu existuje i s mnoha nám neznámými produkty. Na ulici jsme měli štěstí na průvod dětí v typickém slavnostním oblečení před čínským novým rokem, ke kterému mělo dojít 8. února. Současně nastává loučení s drakem a oslavuje se nástup krysy. Naše další zastavení v Čínské čtvrti patřilo chrámu WAT TRAIMIT s Buddhou z ryzího zlata.

Odsud jsme zamířili k branám GRAND PALACE včetně chrámu Smaragdového Buddhy (symbolu země). V Královském paláci bylo žádoucí mít zahalená ramena i nohy a musím konstatovat, že jsem od vstupu nevycházela z úžasu. Převelice se mi vše líbilo, neskutečně jsem vnímala veškerou jinakost a poprvé nejvíc pociťovala, že se nalézám zcela v jiné kultuře. Velkolepý byl areál PHRA SIRATANA CHEDI s bonsajovým zákoutím, rozkošný SMARAGDOVÝ BUDDHA v zimním oblečku, zajímavé spatření místa přijetí V. Havla v r. 1994 Rámou IX. Obdivně jsme se zastavili u restaurátorky, jež doplňovala mozaiku nádherného sloupoví. Co ale na mne působilo nejvíc, byla zdejší atmosféra, něco mezi pohádkou, snem, nadšením a pokorou...

Na velké lodi jsme v krásném interiéru poobědvali a poté nás čekala osvěžující cesta menší lodí po kanálech řeky CHAO PHRAYA, kdy došlo i na krmení shlukujících se mekongských sumečků. Nezbytné a částečně meditativní bylo též navštívení chrámového komplexu WAT PO. S nejdelším ležícím Buddhou (d 46 m, v 15 m) nebo stromu, pod nímž prý Buddha dosáhl nirvány.

Po návratu do večerní Pattayi (Las Vegas Východu) jsme spatřili v přilehlých, zaplněných barech pergolového typu spoustu milých Thajek lákajících k návštěvě. Na večeři jsme se zastavili v restauraci blízké našemu hotelu. Manžel si přes varování objednal ostrou polévku a málem mu vypadly oči z důlku, neboť thajská jídla jsou už sama o sobě ostrá. Absurdní bylo, že tutéž polévku jedlo vedle sedící dítě bez hnutí brvou.

28. 1. Vydali jsme se na "naši" pláž, kde se manžel kromě koupání těšil na olejovou masáž, kterou si dopřál. Bylo pod mrakem, začalo i drobně mžít, já byla na lehátku pod slunečníkem a čekala na něj. Za tu dobu se mi podařilo si spálit obličej a dekolt, jako nikdy. Takové jsou holt tropy!

Odpoledne jsme byli u bazénu, večer v centru. Pohybovali jsme se pěšky nebo používali oblíbený taxík SONG THEO. Něco jako otevřená dodávka s 2 řadami sezení podél korby se stříškou. Jo a jezdí se tam vlevo. Kromě jiného jsme na doporučení známých z hotelu (dvojice našich vrstevníků z Prahy) zavítali do Mike Shopping Mall. Než jsme jeli do Thajska, bylo nám doporučeno si nebrat příliš oblečení, že je zde levné a k mání, což mohu potvrdit.

29. 1. Vypravili jsme se na jih Pattayi, kde jsme hodlali navštívit 240 m vysokou otáčivou věž. Příjemnou pozorností bylo, že jsme ke vstupence dostali i kupón na nápoj. Dohlednost nám toho dne přála, tudíž jsme si užili výtečný výhled na celé město včetně jižních pláží JOMTIEN a areálu PATTAYA PARKU pod námi s Aquaparkem. Sjezd z věže byl možný několika adrenalinovými způsoby, my zvolili na manželův návrh klasičtější kabinu v podobě válce naležato. Na zpáteční cestě jsme se ocitli v přístavu a večeřeli v jedné z "našich" restaurací u hotelu s již zmíněnými známými.

30. 1. Čekala nás pecka, dvoudenní výlet na řeku KWAI, asi 130 km severozápadně od Bangkoku. První zajímavá zastávka nastala v místech zpracovávání mořské soli. V KANCHANABURI jsme pobyli na originálních místních trzích MAE KLONG, známých svým rozprostřením podél železniční trati (z důvodu nejvyššího místa v době dešťů). Skutečně jsme zažili, že při průjezdu vlaku vše od kolejí do pár sekund uhnulo. Z nepřeberného sortimentu mě zde nejvíc zaujal tác s vyuzenými žábami na špejlích.

Po následném přestupu do loděk jsme připluli na světoznámé plovoucí trhy DAMNOEN SADUAK. Extrémně civilizovaně proti tomu působila návštěva manufaktury se svými malebnými výrobky z teakového dřeva. Od nejmenších po třeba rozměrné, ladné lavice. A také vstup na velmi udržovaný hřbitov válečných zajatců - obětí stavby tzv. ŽELEZNICE SMRTI Japonci za 2. světové války, jenž mě chytil za srdce.

Po obědě ve stínu venkovní restaurace uprostřed vzrostlé zahrady jsme odjeli ke slavnému mostu přes řeku Kwai, kam zamířily též mnohé školní výlety. Skupinka bezprostředních děvčat nás s manželem dokonce požádala o společné foto. Velmi zblízka jsme se potkali i s mladičkými mnichy, prošli se opatrně po mostě a kochali se pohledem na okolní restaurace na řece.

Chci se ještě zmínit o mikrobusech, kterými jsme jezdili na výlety. Vždy byly perfektně udržované, samozřejmě klimatizované, uvnitř vyšperkované snad perletí a se skvělými, pozornými řidiči. Dojímalo mě, když nám před nástupem do vozu s úsměvem nabízeli vychlazené vlhčené ubrousky.

Po odjezdu z města jsme zaparkovali na malém parkovišti a lesním porostem scházeli dolů k řece. Tam nás čekal velký vor, kterým jsme po řece Kwai vypluli. Náš se konkrétně jmenoval Madatara, byl vybaven barem, stříškou a cítili jsme se na něm nadpozemsky. Průvodkyně nakoupila na trhu všemožné exotické ovoce, které nám s pomocnicí z voru krásně naservírovaly - báječné.

Po chvíli jsme připluli k vodopádům, kde už probíhalo srocení vorů, zájemci si mohli dopřát sprchu, ale i koupání v řece, jež měla místy silný proud. I prostá plavba poskytovala úchvatnou podívanou, a když jsme se blížili k řadě kouzelných bungalovů na vodě, měli jsme dost, neboť šlo o naše ubytování. Jakmile jsem se po obsazení pokoje obloženého ratanem osprchovala, vyšla před pokoj, pod oknem mě přivítala lavička z teaku, kousek od ní jsem ulehla před večeří při svitu petrolejových lamp do zavěšené sítě - tak tvrdím, že jsem dosáhla nirvány.

31. 1. Ranní pohled z otevřených dveří pokoje byl rovněž fascinující. Za denního světla spatřená květena stojící, visící, za ní plynoucí voda v lehkém oparu, prostě exotika na n-tou. Opustili jsme své pokoje a za vyplutí voru jsme na něm v dobré náladě posnídali. Hatilo nám ji jen vědomí, že budeme muset vor opustit, což se nám ale vůbec nechtělo.

Při stoupání z říčního údolí jsem zahlédla barvami hýřící rostlinu kroton. Jaký to rozdíl proti mému doma zjevně živořícímu. V programu následovalo vkusné VÁLEČNÉ MUZEUM, v němž jsme zhlédli také instruktážní film - vše smutné, ale důstojné. Při návratu k autu jsme se osvěžili u dalšího z vodopádů, z vyhlídky ocenili pohled na hraniční pahorky BARMY, v jejichž blízkosti jsme se nalézali. Rovněž jsme si prohlédli jinou variantu tržiště s netradičními pochoutkami spíše trvanlivého rázu. Největší úspěch právem zaznamenaly banánové chipsy.

Poté jsme zavítali do sloní vesnice SAIYOK, kde zájemce, mezi něž jsme patřili, čekala projížďka na slonech rozmanitým terénem. My byli přiděleni mahutovi (cvičitel slonů), kterého jsme si pojmenovali Mauglí s jeho 40letým slonem. Seděli jsme s manželem na dvojsedačce, Mauglí před námi a šli jsme areálem vesnice i vně, lesem, k řece (tam jsem při sestupu měla bobky), ve vodě nás někdo z místních vyfotil. V jednu chvíli mahut sesedl, manžel jej statečně vystřídal, přičemž nám Mauglí naším foťákem ještě pořídil pár fotek. V cíli nás čekalo překvapení v podobě velké zarámované fotografie z řeky a po sdělení, že rámeček je vyroben ze sloního trusu, jsme z celé akce byli dvojnásob nadšeni.

V závěru výletu jsme se vyskytli v bezprostřední blízkosti železnice smrti, podél trati jsme vstoupili do místní jeskyně, v níž byl, jak jinak, další Buddha. Měli jsme radost, když po kolejích právě projel vlak a dozvěděli jsme se, že se jím po obědě projedeme. Bylo strhující pozorovat ubíhající krajinu s mahagonovým odstínem půdy a s tak pohnutým osudem, jakož i celý dvoudenní výlet hodnotíme jako nepřekonatelný zážitek.

1. 2. Dali jsme si oddech k vstřebávání dojmů a téměř celý den jsme trávili u bazénu ve společnosti pražské dvojice, které zde končil pobyt. Rozloučili jsme se s nimi a těšili se na další týden, který jsme měli před sebou.

2. 2. Začali jsme jej v přístavu, odkud jsme lodí odpluli na 8 km vzdálený korálový ostrov KOH LARN, západně od Pattayi. Tam jsme si vybrali pláž TA WAEN na severu ostrova, kam jsme se nechali odvézt. Zřejmě vzhledem k víkendu byla hojně navštívená. Omráčil nás bělostný písek, tyrkysová voda, hustý "les" lehátek se slunečníky, za ním panující čilý obchodní ruch. Překvapil nás v průběhu dne veliký odliv a čas do odplutí patrové narvané lodi v pozdním odpoledni jsme si tu parádně užili.

3. 2. Dopoledne jsme zvolili vycházku podél PATTAYA BEACH, kde jsme potkávali řadu starších Němců, majících zde svou Thajku. Po nákupu jsme se odpoledne věnovali bazénu a přípravám na večerní program. Čekala nás populární travesti show ALCAZAR. Před ní jsme ještě poseděli se starší sestrou manželova bývalého kolegy z předchozího zaměstnání, která obývala vedlejší hotel. Program kabaretu se definuje jako trendy, excelentní, elegantní a jako takový se mi i jevil. Ještě bych přidala, že je zaměřen i k cizincům - Indům, Rusům apod., a je velmi výpravný. Po produkci je možno se s některou z krásek v mužském těle vyfotit, což se nás netýkalo, ale mohu potvrdit, že jsou i zblízka dokonalé(í).

4. 2. Ráno jsme se vydali k moři. Cestou jsme se stavili v hotelu u naší známé z předchozího večera, jež si stěžovala na bolest v krku, a my jí slíbili donést nějaký lék. Na pláži jsme si s manželem oba nechali udělat thajskou masáž, byla veledůkladná a bylo mi při i po ní příjemně. Když se rozpršelo, skryli jsme se v nejbližší restauraci, kde jsem si dala ruské pelmeně.

5. 2. Od místní cestovní kanceláře, kam nás z hotelu dovezl tuk-tuk (motorizovaná tříkolka), jsme odjeli fešáckým autobusem (uvnitř záclonky) do tropické zahrady NONG NOOCH. Zájezd průvodcoval nezvykle vysoký, nesmírně zábavný a starostlivý Thajec. Botanická zahrada byla rozsáhlá, překrásná a nezřídka mi v ní padala čelist. Třeba ze záplavy orchidejí, z francouzské a kaktusové zahrady nebo z atraktivních výtvorů z kukuřice a romantických zákoutí z prázdných květináčů.

Po představení tradičních thajských tanců, bojových umění a sloní show nás čekala okružní jízda po zahradě otevřeným mikrobusem. To už jsem si připadala jak v jiném světě a neměla slov. Jedno úžasné architektonické řešení bylo rázem přebito jiným, ještě velkolepějším, vše v duchu místní kultury a absolutně bez chyby. Jedním slovem bomba.

Po návratu, obědě a bazénu jsme večer navštívili kvůli evropskému chlebu patřičný obchod, kde si manžel koupil objevené škvarkové sádlo. Potkali jsme ale známého z letadla, zapovídali se, a než jsme se vrátili do hotelu, sádlo se roztopilo - to jsme tedy nevychytali.

6. 2. Po snídani na terase jsme vyčkávali odjezdu na náš poslední výlet. Přijel mikrobus a vydali jsme se na 80 km dlouhou cestu. Jihovýchodně od Pattayi na ostrov KOH SAMET, údajně s nejbělejšími plážemi v Thajsku. Po trase jsme v nějakém přístavu přestoupili na loď, jež s námi doplula doslova do ráje, jinak to nelze nazvat. Písek, voda jak z reklamy, vše panensky čisté, až se mi svíralo hrdlo. Bujná tropická květinová vegetace, v níž se skvěly menší roztomilé, zánovní bungalovy - u jednoho jsme neodolali se vyfotit jako páni domácí. Měli jsme na ostrově oběd z darů moře a užuž se zdálo, že je snad poprvé pozřu, ale v tom nám nabídli náhradní variantu se zeleninou a opět jsem se tomu vyhnula.

Lehátka jsme měli vedle dvojice, z níž muž byl dokonalou kopií dnes již zesnulého arch. Bořka Šípka v mladším vydání. Jen jsme klábosili, já se blaženě povalovala v moři a dokonce jsem přistoupila na pedikúru, kterou místní ženy vehementně nabízely. K pití jsme si od procházejících prodejců koupili vychlazenou šťávu v čerstvém kokosu a mě začal přepadat smutek z toho, že nám vše pomalu končí. Návrat lodí k busu už byl hodně nostalgický...

7. 2. Poslední den jsme se rozhodli strávit na pláži v centru Pattayi. Po cestě jsme šli kolem areálu, ve kterém právě probíhal tenisový turnaj Pattaya Women's Open. Když jsme si šli vybrat lehátka, všimla jsem si herce Donalda Sutherlanda (M.A.S.H.) s nějakou ženou, pro které přijel motorový člun a odpluli zřejmě na protější ostrov. My byli ve společnosti skupiny starších turistů ze severských zemí a pochopili jsme, že zde zřejmě tráví celou naši zimu. Říkali jsme si, že by se nám to v budoucnu také líbilo. Nás aktuálně čekalo už jen poslední nakupování a balení.

8. 2. Začal China New Year a nám zbývaly do odjezdu na letiště poslední 3 hodiny trávené u bazénu. Při zpátečním mezipřistání v Muscatu jsme zažili s manželem nevšední příhodu. Odehrála se v Duty free shopu při našem nákupu, už přesně nevím čeho všeho, jen si pamatuji Bacardi rum, přičemž nám bylo naznačováno, ať si vezmeme 2 láhve. Při placení se nás u pokladny ujali dva statní, voňaví muži v bílých rukavicích, kteří nám začali nákup profesionálně (láhve obalili síťkou) vkládat do nové cestovní kabely s logem BACARDI. Já poodešla, vůbec jsem nechápala, manžel zíral, a když mu zapnutou tašku postavili na zem, neb byla na kolečkách, jen jsme si řekli, Ománe, klobouk dolů.

9. 2. Před nočním doletem v Česku jsme se dozvěděli, že kvůli mlze v našem městě budeme přistávat v Brně. Moc jsme se neradovali, ale proměnilo se to v situaci, která v nás zanechala vrcholný dojem. Na letišti bylo pusto prázdno, personál nás vybavil nějakými oplatky a vzápětí pro nás přijel patrový autobus. Už při čekání nás zaujal vysoký, štíhlý, bělovlasý doyen (typ Petra Hapky), v jehož blízkosti jsme pak i seděli. Tak ten do ticha ztemnělého autobusu začal vyprávět své erotické zážitky a zkušenosti z nočních klubů v Thajsku, které navštívil poněkolikáté. Decentně, znělým hlasem, nesmírně zábavně. Co budu povídat, cesta nám tak utekla, že se nám ani nechtělo vystoupit. A ještě se nám dostalo uceleného pohledu na Thajsko.

V pozdním dopoledni jsme se chtěli dozvědět, jak u nás proběhly prezidentské volby den předtím, a výsledkem bylo, že právě v TV probíhalo druhé kolo první volby a za neuvěřitelných obstrukcí byl prezident zvolen až následující týden, čímž jsme se ujistili, že jsme zpátky doma.

Co se týká změny časového pásma, nějaký den jsem se budila tak, že jsem klidně mohla do práce ve čtyři ráno.

SHRNUTÍ: poprvé tak daleko, tak nadlouho a ještě bychom tam klidně pobyli (a to se domů vždy těšíme, i když se nám všude líbí). Absolutně doposud největší exotika, jakou jsme zažili, ani nemáme chuť ji něčím "ředit".

THAJSKO: od r. 1949, předtím Siam, ležící na poloostrově Zadní Indie, 61 mil. obyvatel, konstituční monarchie, podnebí tropické monzunové - zima, léto a období dešťů, časový posun +6 hod.

PATTAYA: v Thajském zálivu, ústícím do Jihočínského moře, patří k provincii Chonburi.

LIDÉ: usměvaví, pokorní, smíření s osudem, pověrčiví. Nedotknutelní jsou Buddha, král a slon.

JÍDLO: podobné čínskému, ostré. Základem je rýže, nudle, maso a zelenina. Velmi chutné, všude dostupné. V Pattayi k mání jídla z české, ruské, německé, italské, čínské, indické kuchyně atd.

ZAJÍMAVOST: pád kokosu z palmy je nejčastější příčinou úmrtí lidí.

Co se následujících cestovních aktivit v roce týká, vyzdvihla bych manželovu první cestu do středního Norska na rybolov. Stalo se v dubnu, jelo se autobusem přes 30 hodin (+ trajekt) na ostrov Hitra (Kvenvaer). Výprava byla úspěšná a opakovala se i v následujících letech. V červnu jsme v rámci návštěvy rodičů našeho zetě na Olomoucku absolvovali mj. prohlídku Lovecko-lesnického muzea na zámku v Úsově. V první den prázdnin jsem se setkala s naší hostitelkou z řecké Soluně, jež má v našem městě rodinu.

Turecko

V Thajsku jsme se naší průvodkyně ptali, co dělá, když zde panuje období dešťů. Odpověděla, že bývá v Turecku a dodala, pokud Turecko, tak jedině Side. Vzala jsem to jako vhodný námět pro nás, když jsme tam ještě nebyli a v červenci se tím začala vážně zabývat. Povedlo se mi najít 11denní zájezd z našeho města na přelomu prázdnin a jakmile nám rodiče naší vnučky dali svolení (měli dost starostí s jejím 1,5letým bratrem), odjeli jsme i s ní. Měla téměř 4 roky a způsobila, že ve vzpomínkách je to jedna z našich nejmilejších dovolených. Vnučku jsme vyzvedli, vyfasovala na své věci naši tašku na kolečkách a zeť nás odvezl na letiště. Od té chvíle pro ni bylo vše nové - letadlo, let, moře a my měli jedinou ambici, abychom ji v pořádku vrátili.

Přistáli jsme v Antalyi a za necelou hodinu směrem na východ jsme se ocitli na Turecké riviéře v SIDE. Ubytováni jsme večer byli v hotelu Artemis a na úvod nás překvapilo, jak máme malý pokoj. Ke stravování jsme zvolili polopenzi, speciálně mně místní strava velmi vyhovovala, vnučce jsem vždy něco vhodného vybrala. Následující ráno jsme si prohlédli výhled z balkónu do ulice a na pohoří TAURUS. Nastrojila jsem vnučku, dědeček jí na balkóně udělal krásné foto a tak to bylo často.

Po snídani jsme si prohlédli bazén - hotel jsem vybrala i kvůli skluzavce s barevnými pruhy a přitom se dozvěděla, že v tom ohledu Turci velmi na děti dbají. Absolvovali jsme welcome drink, zjistili, že na pláž a zpět nám bude k dispozici autobus. Bazén jsme vyzkoušeli, bylo tu dost dětí i dětská část, takže fajn. Denně jsme dohlíželi, aby se vnučka nespálila, a na její odpolední spánek. Prošli jsme se po přilehlém okolí, kde skutečně byla spousta prvků k dětskému vyžití. Večer bývaly dětské diskotéky, na které jsme měli výhled z balkónu směrem k bazénu, jichž se vnučka spontánně účastnila.

Další den jsme odjeli k moři a vyzkoušeli si zdejší režim. Právě byly větší vlny, což se vnučce v našem náručí zamlouvalo, jinak plavala pod dozorem s nafukovacími rukávky. Musím podotknout, že moře bylo teplé a teplota vzduchu v tomhle období šplhala ke čtyřicítkám. Ale nějak jsme to bez újmy zvládli. Jiný den jsme samozřejmě navštívili i centrum Side, kdysi náležící k nejkrásnějším městům antického světa. Již při vstupu do města lze obdivovat obrovský ANTICKÝ AMFITEÁTR, mohutné městské hradby, u moře dechberoucí APOLLÓNŮV CHRÁM, údajně místo setkání Antonia a Kleopatry. Rovněž starověký přístav je malebný. Přítomnost syntézy antiky a současnosti přispívá ke kouzelné atmosféře letoviska a právem je tak populární. Navštívili jsme jej i večer a dojem byl ještě umocněn.

Pamatuji si, jak vnučka obdivovala prodavače zmrzliny, kteří s ní prováděli hotová kouzla. Nebo nadšeně volala domů, že na palmách svítí vánoční řetězy. Také ji moc bavilo, jak si pohrávaly pokojské s ustláváním a vytvářely různé obrazce. My zase vzpomínáme, jak se jednou večer po vycházce na posteli schoulila do co nejmenšího klubíčka a my jí říkali Kinder vajíčko. Prostě s ní byla sranda, jen jedinkrát trochu trucovala u jídla, ale vzhledem k vedrům se to dalo pochopit. Též se pro ni dobře nakupovalo - šatičky, pantoflíčky nebo dívčí zdobný šátek přes boky i s pokrývkou hlavy, známých u břišních tanců, v nichž nám dělala hotovou estrádu.

Uvážlivě jsme zvolili pouze jeden celodenní výlet a ten stál za to. Jednalo se o nedaleké město ve vnitrozemí MANAVGAT, kde jsme nejdříve obdivovali vodopády na stejnojmenné, temně tyrkysové řece. Poté jsme nastoupili na loď a pluli do míst, kde řeka ústí do moře. Mě zaujalo, když jsme cestou zahlédli u břehu želvy. Loď byla větší, patrová, dole měla okna, sem tam otevřená, kde jsme byli my, nahoře otevřená a zastíněná. Manžel koupil vnučce nanuk, jí spadl, manžel ho posbíral a plnou parou jej vyhodil z okna, přičemž se trefil do zavřeného, což nepostřehl. Tím, co nastalo, se pobavilo celé osazenstvo a vnučka si to dodnes pamatuje.

Cílové místo, kde jsme přistáli, bylo hodně zvláštní. Moře, řeka, mezitím úzký pás pevniny, přišlo mi to jak na konci světa. Měli jsme možnost se vykoupat v moři, kdy byly u břehu velikánské vlny, nebo ve studené řece. My zvolili s ohledem na stíněná lehátka moře, kam jsem se odvážně vydala. Vstup jsem ještě zvládla, ale výstup byl strašný. Snažila jsem se, seč jsem mohla, ale stejně mě to semlelo, udělala jsem několik kotrmelců a vím, že jsem se snažila volat o pomoc - marně. Jednak byl velký hluk a nestihla jsem to ani doříci. Vtom mě něco vyzdvihlo nad vodu. Byl to manžel, jenž mě s vnučkou z lehátka sledoval a dodnes říká, že babička dělala kosatku.

Kvůli vnučce jsem nic nechtěla moc rozebírat, ale už NIKDY to nechci zažít. Paradoxně jsem pak musela do ledové řeky, abych se zbavila spousty kamínků, co mi v plavkách ulpěly. Po návratu do Manavgatu jsme ještě navštívili místní rozměrný bazar v blízkosti velké mešity.

Předposlední den pobytu jsem se odpoledne odhodlala zajít do tureckých lázní HAMAM, které jsme měli v areálu hotelu. Mé týdenní zdráhání pramenilo z nejistoty, ale přitom mě lákalo té možnosti využít. Stalo se a jsem tomu velmi ráda. Každopádně hamam, s tradicí přes 1000 let, očišťuje nejen zevnějšek, ale čistí tělo i zevnitř a spolu s pěnovou a olejovou masáží nabízí úžasnou relaxaci.

Poslední den jsme si užívali do poslední chvíle na pláži a podél moře jsme pak došli až do Side, abychom se s ním rozloučili. Závěrečné dopoledne zaplnilo balení a bazén, odpoledne návrat z půvabné dovolené.

DOVĚTEK: Utkvělo mi v paměti, jak jsem první den po návratu doma sledovala zahájení olympiády v Pekingu. Do toho přišla znepokojivá zpráva o vzniku rusko-gruzínského vojenského konfliktu a po poledni šokující zvěst o vlakovém neštěstí ve Studénce. Takový byl 8. srpen t. r.

Prostřednictvím sousedů na chatě se mi dostala do rukou fotokniha. Neměla jsem o fenoménu tušení a tak mě nadchla, že jsem si ji ze Side udělala. Ještě nějaký čas jsem vkládala fotky průběžně do alb, ale od r. 2010 tvořím jednu souhrnnou fotoknihu za rok za celou nejbližší rodinu a zřídka monotematickou.

V polovině srpna jsme přijali pozvání na grandiózní oslavu význačného jubilea otce našeho zetě do hotelu Rusava v Hostýnských vrších. Následující den jsme si udělali orientační prohlídku dosud nepoznaných Luhačovic vč. přehrady. A vzhledem k věku vnuků přibývalo možností provozovat různé aktivity, např. při pobytu na chatě, s dvojčaty v zoo, se všemi (kromě nejmladšího) v Loutkovém divadle apod.

Bavorská romantika a Salcburské baroko

Takový titul náležel zájezdu pořádanému bývalými spolupracovníky z mého zaměstnání, jenž se konal v posledním prodlouženém víkendu měsíce září. Říkala jsem mu výlet "za humna" a obsahoval místa, která jsem si vždy přála vidět. Přihlásila jsem se na něj s kolegyní a přidaly se i mé dvě kamarádky. Když projevil zájem manžel od kolegyně, sdělil mi chuť jet překvapivě i můj manžel. Poté, co zřejmě absolvováním cesty do Norska, ztratil nechuť k delším trasám busem.

Vyjeli jsme ve čtvrtek večer a ráno se ocitli v německém BAVORSKU. Ve WIES jsme navštívili poutní kostel, o jehož interiéru se hovoří jako o rokokovém klenotu. Dalším stěžejním cílem byl pohádkový zámek NEUSCHWANSTEIN. Nejdříve jsme zdolali výstup k vodopádu, odkud byl z mostu na slavný rokokový zámek nejlepší výhled. Nechal jej postavit podivínský král Ludvík, mělo jít o hold obdivovanému Richardu Wagnerovi. Prohlédli jsme si ho i uvnitř, a přestože má pověst, že je kýčovitý, nemohu si pomoci, místy byl sice přeplácán, ale líbil se mi (trůnní sál, kuchyně).

Vyhlídkovou trasou Lechtálských Alp jsme se odpoledne dostali v RAKOUSKU do metropole Tyrolska, INNSBRUCKU. Na první pohled mě nadchla modrozelená barva řeky Inn. Následovala prohlídka historického městského jádra s řadou okázalých paláců, Dvorským kostelem a především s GOLDENES DACHL ("zlatou stříškou" na arkýři pro císaře Maxmiliána). Celkově ve mně úhledné město v říčním údolí obklopeném Alpami zanechalo výrazný dojem. Chci se zmínit, jak je svět malý, mezi účastníky zájezdu jsme se čirou náhodou sešli s paní, jež s námi sdílela Thajsko (viz výše - sestra manželova bývalého kolegy).

V sobotu jsme po snídani v hotelu Schwarzer Adler (Černý orel) vyrazili z GOLLINGU do Mozartova rodiště. V SALZBURGU pod mohutnou pevností Hohensalzburg jsme navštívili kouzelný park barokního zámku MIRABELL, shlédli dům, ve kterém žil W. A. MOZART a při kávě na nábřeží řeky Salzach, hotel Sacher na protějším břehu. Došlo i na nákup v prodejně s pravými Mozartovými koulemi a jeho sochu nedaleko vévodícího Dómu.

Odpoledne bylo vyhrazeno jezerům GOSAU v západní oblasti DACHSTEINU. U pěkného hotelu jsem zatoužila po nějakém místním pokrmu. Vybrala jsem polévku s játrovými knedlíčky a dostalo se mi vývaru s jedním obřím knödlem - výtečné. Po úvaze, co s přiděleným volným časem, jsme s kolegyní a jejím manželem zvolili zpáteční cestu lanovkou do ZWIESELALMU ve výšce ca 1500 m. Nádherné výhledy do okolí, zejména na Gosausee a Hoher Dachstein (2996 m) nám dobrou volbu potvrdily. Po návratu do Gollingu jsme ve stejné sestavě a s kamarádkami zašli na večeři, jejímž příjemným zpestřením bylo, že nás obsluhoval slovenský číšník.

V závěrečný den, v neděli, nás čekala zastávka u jezera MONDSEE, kde se mi ohromně líbilo a napadlo mě, že by nebylo marné zde trávit dovolenou - s koly. Tak snad někdy. Za pozornost stálo zajímavé náměstí s překrásnými fasádami měšťanských domů. U sousedícího klášterního kostela mě bavilo sledovat složení a oblečení vycházejících věřících po bohoslužbě.

Z další prohlídky jsem upřímně měla obavy, jednalo se o koncentrační tábor MAUTHAUSEN, v mém případě poprvé. Nevím, zda za to mohlo babí léto, krásné okolí nebo velkorysý areál s nápaditými památníky, co způsobily, že jsem i smutně proslulé "schody smrti" v kamenolomu zvládla relativně v klidu a celkově s pocitem vděku za nesmírnou péči o tohle místo.

Zřejmě jsme měli velice dobrý čas, neboť zcela mimo program jsme zvládli v městečku MELK návštěvu významné památky UNESCO, dominantního Benediktinského kláštera. Představuje rakouské vrcholné baroko, má spojitost s filmem Jméno růže a je 320 m dlouhý. Jde o velký komplex, namátkou jsme viděli např. Prelátské nádvoří nebo Klášterní baziliku s 64 m vysokou kopulí aj. a vše velmi hezké. Při krátkém posezení došlo i na rakouský štrúdl, což mi působilo potěšení.

Zcela poslední zastávka na zpáteční cestě Rakouskem byla naprosto skvělá. Byl jím DÜRNSTEIN, při průjezdu vinicemi na dunajských stráních proslulého údolí WACHAU. Známý modrobílou věží stejnojmenného klášterního kostela a zcela jedinečnou atmosférou, zejména v právě probíhajícím období vinobraní. K tomu není co dodat. Když jsme odjížděli od přístavu na DUNAJI a viděla jsem zaplněné cyklostezky kopírující cestu, slíbila jsem si, že se tam někdy vrátím. Ještě na přechodu k nám v Hatích jsem předchozím zážitkem byla celá zmámená.

TEČKA NA ZÁVĚR: Po celou dobu s námi jezdil jeden řidič. V konečných fázích cesty neuvěřitelně jízdu zrychlil, až jsme se obávali, jak dopadneme. Naštěstí dobře, ale teď mě napadlo, zda to nebyla daň za Melk navíc...?