Souhrn

06.09.2023

Úvod

V posledních letech se ustálilo, že jsem ročně publikovala nový obsah dvou let. Teď jsem ve stadiu, kdy letošek vydám až zkraje příštího roku a nadešel čas se věnovat jakémus takémus shrnutí.

Jak si to můžeš pamatovat

Na to jsem nejčastěji dotazována, a zda si při cestách píši deník apod. Když jsem se nad tím zamyslela, došla jsem k závěru, že mi paměť, zejména dlouhodobá, zatím slouží, ačkoli mívám výpadky ve jménech, na která si vzpomenu většinou posléze. S krátkodobou je to horší, skoro dle známých pravidel.

Něco jako deník jsem si vedla jen při první cestě do USA v r. 2009. Jednak jsem na něj v průběhu přejezdů mívala čas a byl spíš heslovitý. Vzala jsem si ho i na druhou v r. 2016, již jsme podnikli sami a nebyl na něj prostor.

Z výprav se vracím s příležitostnými prospekty, mapami, které používám k upřesnění či názvosloví (na něm si zakládám, neboť nežli špatně, to raději nezmiňovat vůbec). Přikládám k tomu materiály, co se při jejich chystání vyskytly, vše založím a při psaní, jako když najdu.

Způsob psaní

Začátkem roku tvořím fotoknihu za uplynulý rok formou rodinné kroniky, kam se dostanou ty nejdůležitější fotky s popisky, přičemž k focení už pár let používáme jen mobily. V podstatě až tehdy považuji absolvované výjezdy za ukončené a vytištěná fotokniha se mi stává osnovou.

Dle výběru začnu psát ručně do bloku obsah příslušného roku. Podotýkám, že velkým pomocníkem je mi internet, ať jde o synonyma, pravopis, doplňující informace o navštívených místech atd. Vymýšlím text, neustále škrtám a nakonec ho naťukám do PC, kde opět něco měním. Vytisknu, přečtu, opravuji a teprve pak zveřejním. Přidám nejkvalitnější fota a publikuji. Zpravidla ještě týden po čtení v mobilu mi něco nesedí a text upravuji.

Tím jsem popsala stav ca od r. 2010. Do té doby jsem používala klasická fotoalba, před digitálními foťáky ještě fotky skenovala a čím víc do historie popisovala, jen co utkvělo v paměti. Jaká byla radost při nálezu třeba nějakého zbloudilého itineráře zájezdu, netřeba dodávat.

Snad se k tomu vrátím

Již v první kapitole, Gdaňsk, v níž vyjmenovávám cesty do r. 1989, jsem uvedla, že z mnohých z nich mám zajímavé zážitky, k nimž se snad někdy vrátím. Teď nastala příhodná chvíle, abych se vyjádřila k některým pojmům, pod nimiž si vybavuji něco víc.

Začnu hradem Helfštýn (tehdy pro mne trosky), o němž vím, že prošel oceněnou proměnou a je místem často konaných akcí, z nichž bych některou chtěla příležitostně navštívit. Na srazech ze základky vzpomínáme, že jsme na něm byli s učitelkou, jejíž zásluhou jsme si pod ním pekli na ohni tzv. helfštýnské medailonky v alobalu.

Máchovo jezero je kapitolou samo o sobě. Ohromně nás vše nadchlo, od spaní v chatkách, přes písečnou pláž, výhled na Bezděz, po večerní zábavu s rockovou kapelou z Prahy. Posledně padly na srazu z gymplu vzpomínky od ,,kluků", o kterých jsem dosud neměla ponětí. Rozhodně bych chtěla vidět Mácháč znovu. V Olomouci jsme byli v rámci Výstavy květin Flora, tehdy bez valného zájmu, což se u mě se zahradou naprosto obrátilo.

Do Karlových Varů jsme jely poprvé s kamarádkou po maturitě kvůli přijímacím zkouškám na nástavbu SEŠ — obor cestovní ruch. Nevím, jak se přihodilo, že jsme se při ubytování v hotelu Otava, sešly večer na pódiu s místní kapelou a zpívaly píseň Slunečnice.

K táborům — byla jsem dvakrát, po sedmičce a osmičce na základce, v letech 1969—70, což dokládá, že ještě nedorazila normalizace a vysvětluje, proč jsme si užívali skautského života. Nalézal se v Karlově Pláni a podlehl zatopení kvůli Slezské Hartě. Jinak bych se tam už xkrát byla podívat, protože se stal táborem legendárním a neustále si jej všichni, co měli štěstí se zúčastnit, s láskou připomínáme.

Občas vzpomínám na přelom 1. a 2. stupně na ZDŠ a dvě soustředění skupinové rady (?), kdy se na zelené louce u Budišova postavilo pár stanů, zřídila latrína, čaj se vařil z jahodového listí v ešusu, který se pak myl pískem v potoku. Dnes si považuji, že jsem to zažila.

Co se týká brigád, jezdili jsme z gymplu jen na sběr brambor na Bruntálsko, takže vytoužené chmelové jsem se nedočkala. Ale mám z nich pár vzpomínek spojených s hudbou. Uchvátily mě dvě dívky z vyššího ročníku, jež spolu krásně zpívaly a hrály na kytaru. Na chvíli mě chytlo to zkusit též, ale kytara si se mnou nerozuměla. Od dvou kluků z mladšího ročníku jsem se jindy dozvěděla o Bílém dvojalbu Beatles. Po návratu mi jej půjčili a stalo se jedním z mých zásadních, dokonale ho mám naposlouchané.

Po založení rodiny se nám na několik let staly osudovými Trojanovice v Beskydech. Z manželova zaměstnání se tam stavělo školicí středisko, v jiném místě bylo i staré a obě jsme průběžně navštěvovali. V létě, v zimě o jarních prázdninách či na Mikuláše (o posledním listopadovém víkendu v r. 1989 tam dospělí v TV vzrušeně sledovali proslulé obří demonstrace na Letenské pláni).

Z rodinných dovolených bych ještě vypíchla pobyt v kempu pod stanem u Plumlovské přehrady a v rekreačním středisku v Dobřichovicích u Berounky. Tam si vybavuji nejvíc náramné turnaje v líném tenise, kterým jsme zcela propadli. Oba pobyty byly naprosto senzační.

Na závěr jsem si nechala Berlín ještě na gymplu, kam nás vzala mladá profesorka němčiny na studijní pobyt. Fascinuje mě, že jsem se ve volnu sama vydala na návštěvu rodiny Petry, se kterou jsem si dopisovala a dodnes nemohu tu smělost pochopit. Díky programu jsme město dobře poznali, ale němčina dostala trochu na frak.

Jednoho večera se nás pár děvčat ocitlo v jakémsi jazzovém klubu v centru, a co čert nechtěl, narazily na syny velvyslanců z Polska. Tudíž se komunikovalo všelijak, jen ne německy. U Wojtka jsem okukovala zajímavé hodinky, jež mi nakonec daroval. Byly to atraktivní ,,cibule“ s emblémem X. Světového festivalu mládeže a studentstva, který se v předchozím roce 1973 v Berlíně konal. Velká machrovina tehdy.

Ještě dodatek — vůbec si nepamatuji, jak k onomu večeru došlo. Loni na setkání z gymplu vyšlo od spolužačky najevo, že jsme měli jít přece do divadla na vážný koncert, a několik z nás vyměnilo lístky, jejichž opatření si profesorka moc považovala, za vstupenky do klubu. Kdo byl strůjcem, se neví, ale prý jsme ji velmi zklamaly. Vůbec se nedivím, ostatně ani to jsem nezaznamenala.

Neuskutečněné cesty

Z celé plejády plánovaných výjezdů se nekonaly jen dva. Na jaře r. 2014 jsem k manželovým kulatinám vymyslela pobyt na Kapverdských ostrovech, ale jemu se tehdy nějak nechtělo, tak jsem ho zavčas zrušila. Na stránce o r. 2019 se zmiňuji o neproběhlém odletu do Irska, a že se k němu někdy vyjádřím.

I po letech z toho pociťuji hořkost, ale pokusím se. Se svou ex-švagrovou jsme se dohodly, že koncem března poletíme na 4 dny do Dublinu, nad rámec jsme si připlatily výlet na Mohérské útesy. Termín byl poté pro malý zájem o měsíc posunut a k odletu z Prahy, s irskou leteckou společností Aer Lingus, jsme se vypravily až na konci dubna.

U odletové brány nás požádali, zda bychom jim nepředaly příruční kufry do zavazadlového prostoru zdarma, že jich je hodně a my souhlasily. V době, kdy už měla být brána zavřená, přiletělo letadlo. K bráně se začal hrnout halasný, anglicky (irsky) hovořící dav lidí a byla u ní cítit nervozita. Ta přetrvávala i po nástupu do letadla. Žádné úsměvy personálu a mladší letuška stála uprostřed, jakoby někoho vyhlížela. Měly jsme přidělena sedadla kousek od ní do uličky za sebou, ze svého jsem si před usednutím setřásla drobky.

Prošla kolem nás starší pobavená dvojice s obrovskou krabicí jak na dort, absolutně nesplňující požadované rozměry kabinových zavazadel. Má příbuzná za mnou byla letuškou vyzvána, aby si kabelku dala nahoru, což udělala. Když to chtěla po mně, naznačila jsem, že si ji dám pod sedadlo přede mnou. Tak, jak je měli všichni okolo, a tak, jak i já s ní roky létám. Navíc jsem po vzletu potřebovala něco zakousnout a užít léky.

Pak nás stejná letuška bez slůvka prosím přišla přesadit s jedním mladým mužem, takže jsme seděly vedle sebe a podruhé chtěla, ať si dám tašku nahoru. Nebylo to už za, ale nade mnou a pro klid jsem to udělala. Po chvíli k nám přišla starší letuška, zeptala se, zda umíme anglicky. Řekly jsme, že trochu a ona do nás hustila, z čehož jsme rozuměly jen 3x slovo baggage a nakonec, zda máme obě kufry dole.

Při jejím odchodu jsem uvažovala, oč vskutku jde (skoro jsem čekala omluvu za nervní kolegyni). Nějakou dobu byl napjatý klid, vzhledem ke zpoždění nepochopitelný. V tom k nám přišla dvojice od brány, chtěla naše palubní lístky, za nimi 2 policisté a vyvedli nás z paluby, že tak rozhodl pilot. Konec, tečka. Nějací okolo stojící muži se rozpačitě dívali do země a představa, že když pohnu rukou, odvedou nás v okovech, byla příšerná. Jinak jsem byla zcela paralyzována a nemohla vydat ani hlásku.

Nebudu to natahovat, bylo mi nesmírně líto, že má spolucestující v tom byla úplně nevinně. Ponížení a vědomí, že nevlídné, šikanující letušce, jakou jsem nikdy nezažila, jste vydáni na milost za to, co řekne pilotovi a ten rozhodne, bylo bezmezné. I o vyloučení z přepravy, ke kterému má docházet ze zvlášť závažných příčin. V ní jsme obě byly zajedno, byli přetíženi a v nás našli snadný cíl. Už dávněji jsem u nízkonákladovek pociťovala, ať jsme rádi, že nás vůbec přepravují. A lituji, že nám ani nepřišlo na mysl si vyžádat tlumočení oné řeči.

Po návratu se vzedmula v nejbližším okolí vlna údivu, rozhořčení i návrhů ke zveřejnění a přežívala jsem tím několik týdnů. Nakonec jsem poslala ohrazující se dopis řediteli letiště v Dublinu s požadavkem na kompenzaci a dostala zamítavou odpověď od jeho zástupce s ujištěním, že vždy budou stát za svým týmem. Přiložená kartička s logem a textem With Compliments mi přišla jako výsměch. Od té doby jsem letěla 4krát a usměvavými letuškami bývám nadále laskavě vyzývána, ať si dám kabelku pod sedadlo.

Co si přivážíme z cest

Zejména v počátcích se mnozí často ptali, co jsme si odkud dovezli. I to se průběžně měnilo. I na blogu jsem zmiňovala, že se ustálilo pár maličkostí. Hlavně z důvodu nehromadění věcí. Z prvně navštívené země si vozíme magnet, a jelikož jich překotně nepřibývá, výjimečně nám někdo nějaký daruje navíc nebo sami neodoláme a musíme některý mít. Od moří, kde jsme pobývali, si vozíme trochu písku a i zde platí, že jsme něco dostali, třeba z Maroka nebo Kapského města. Z manželovy iniciativy jsme si od Egypta začali přivážet miniaturní suvenýry něčeho typického pro danou zemi. Nebyli jsme ale moc důslední a už to odeznělo. Nad rámec poslední dobou vede různé koření, víno, sýry, zajímavé těstoviny nebo uzeniny a cukrovinky přináležející té které zemi. Vzpomněla jsem si, že kdysi jsem nemohla odolat různorodým obrázkům, ale v současnosti si nechávám zajít chuť. Bývá to věru těžké.

Co mi psaní dalo a vzalo

Na první dobrou mě na otázku, co mi psaní blogu dalo, napadlo, kromě získání některých dovedností na PC dosud nepoužívaných, uchování paměti. A nejen mé, ale i uvedených v něm. Uvědomuji si, že na úplném začátku to bylo i nadšení, které se na mne zpětně přenášelo z prvních svobodných výjezdů. Časem jsem pozorovala, jak jsme byli zpočátku ostýchaví a postupně s přibývajícími zkušenostmi stále pevnější v kramflecích. Věděli jsme přesně, co chceme a nic z toho nebylo nemožné.

Tipuji, že od imigrační krize v létě 2015 se množily obavy, kam svět směřuje a navíc jsem ve výběru destinací docela zásadová. Nemusím zimu, tudíž mě to moc netáhne na sever, kvůli režimu na Kubu, do Číny, v USA jsme byli záměrně za Obamy a ještě nás, až na výjimky, limituje dálka (Japonsko, Kolumbie). Dnes je jisté, že zhruba od covidu chování lidí obecně zhrublo, doba opravdu bezstarostného cestování je pryč a nastala potřeba s tím počítat.

Co se týká ztrát, vzalo mi psaní moře času, ale kdoví, zda bych ho trávila užitečněji. A pocit z poctivě odvedené činnosti také není k zahození. Avšak ztratila jsem iluze o napsání prozaické knihy. Kopec práce, při jejich nadprodukci s absolutně nejistým výsledkem. Klobouk dolů, pokud někdo u toho dokáže dodržet rozumnou životosprávu. Zhruba od poloviny, kdy začaly být stránky čím dál hutnější, jsem se po dopsání musela dávat do kupy. Jednoduše jsem dospěla k názoru, že je pro mne lepší si dobře vybrat a knihy s potěšením jen číst.

Co jsem se o sobě dozvěděla

Skoro nic, co bych nevěděla. Jak mám potřebu věci autenticky popisovat, neumím být stručná a nechci si vymýšlet. Ostatně mám nejraději literaturu faktu, životopisné filmy a vše, čemu mohu věřit. Ale přece něco, překvapilo mě, s jakým klidem přijímám průběžné ztráty na cestách. Jednak se jimi nechci zdržovat a kompenzují mi je nálezy, které nad rámec vždy přijdou.

Utvrzení se v náklonnosti k cestování se jen prohloubilo. Dalo mi strašně moc. Rozšíření obzorů, znalostí, překrásných zážitků i prchavých okamžiků. Změny názorů, pohledů na všelijaké stránky života v poznaných místech. Prostě trvalých hodnot, nepodléhajících inflaci, ani ničemu podobnému.

V psaní budu pokračovat, pokud budu mít i v budoucnu o čem. Momentálně mám chuť se vracet, kde se mi líbilo, což bylo takřka všude. Letos jsme začali symbolicky Gdaňskem...