2002

16.12.2017

Adršpach, Londýn

Jak jsem avizovala na předchozí stránce, na naši tohoroční dovolenou v tuzemsku jsme se vypravili začátkem prázdnin sami s manželem do Teplicko-adršpašských skal. Ubytování jsme si vybrali v Penzionku Na Kopečku mezi obojími skalami. Po zabydlení se a prozkoumání okolí jsme druhý den vyrazili pěšky do kapánek bližších TEPLICKÝCH SKAL.

Po krásném ránu nám v průběhu prohlídky i drobně zapršelo, takže některá místa se stala kluzkými a zvlášť na vyvýšených místech, jako na zřícenině hradu Střmen, bylo třeba opatrnosti. Jinak mě ale skály, byť působily temněji, příjemně překvapily, hlavně nejhlubší soutěska s příhodným názvem Sibiř. O to více jsem se těšila na cílové skály v Adršpachu.

Jelikož jsme se nacházeli v kraji s velkým množstvím míst hodných návštěvy, následující den jsme podnikli celodenní výlet do vyhlášené ZOO ve DVOŘE KRÁLOVÉ nad Labem. Značnou část rozlehlého areálu jsme absolvovali tzv. Safari busem, ale také vláčkem a za pěkného počasí to byl mile strávený čas.

Na závěr jsem ještě manžela přemluvila k návštěvě ZÁMKU v NOVÉM MĚSTĚ nad METUJÍ. Byla jsem v něm v polovině 80. let se zájezdem, který jsem průvodcovala a byla z něj nadšená. Jak z interiéru, tak i z terasovité zahrady a chtěla vše manželovi ukázat. Nyní byl zámek již v soukromých rukou, stal se sídlem rodiny Bartoň - Dobenín a byl zpřístupněn zčásti. Uvnitř to manželovi nevadilo, zahradu jsme viděli a z vyhlídky věže i náměstí města, oproti mé minulé návštěvě, z čehož jsem měla radost.

Další den už bylo dost teplo, tak jsme si naplánovali ADRŠPAŠSKÉ SKÁLY. Tohle skalní město je zvlášť za jasného počasí malebnější a navštěvovanější. Kromě nejvyšší skály Milenci, výška 103 m nebo populárních útvarů Starosta a Starostová a mnoha dalších, jsme na turistické trase míjeli také Velký vodopád. Povozili se pramicí po Skalním jezírku za humorného vyprávění převozníků a vůbec si zdejší pobyt příjemně užili. Ve stánku při odchodu jsem si koupí roztomilých malých lahviček založila novou tradici a vozím si do nich písek z navštívených moří.

Nadcházejícího dne jsme přes Jiráskův Hronov zamířili do BABIČČINA ÚDOLÍ. Se Starým bělidlem, včelíny, Rudrovým mlýnem a splavem s koupající se veřejností. Ale též s rozkvetlými keři s názvem tamaryšek, který máme na zahradě a kvetoucími lekníny. Zámek Ratibořice, jenž se za mé návštěvy před časem renovoval, jsme navštívili. Musím konstatovat, že mě poprvé napadlo, kdybych musela, tak v takovém civilně působícím bych mohla žít. Hezký letní den jsme završili krátkým (přemnožené sinice) koupáním ve vodní nádrži Rozkoš.

Z nejbližších měst nám zbýval k poznání ještě BROUMOV, kam jsme jeli příští den. Cestou jsme zahlédli část Broumovských stěn, v centru nás krom jiného zaujal obchod Sport s naším příjmením v názvu (podobný jsme viděli už z auta v Náchodě). Dokonce jsme vešli dovnitř se zeptat, zda nejsme náhodou příbuzní, ale majitel nebyl přítomen. Odpoledne jsme trávili relaxem u penzionu.

Ráno jsme opustili Teplice nad Metují a přes Český ráj, odkud na nás neustále vykukovaly Trosky a když jsme jeli ze skal, říkali jsme si, že někdy dáme i ty Prachovské, mířili do LIBĚCHOVA. Což je malé městečko u Labe, kousek od Mělníka. Chtěli jsme se po 29 letech podívat na místa, kde jsme trávili, jak vzpomínáme, "předsvatební cestu", když na tu svatební o dva roky později už nedošlo. Vyfotili jsme se po tolika letech na nám notoricky známých místech a byla to nostalgie jak hrom.

Odsud jsme se vydali do Prahy k dceři a vyrazili do večerního města. Prožívala jsem právě takové mexické období, tudíž na večeři jsme zašli do Haciendy Mexicana ve Starém Městě a bylo v ní moc fajn. Po přespání jsme s dcerou nabrali směr k nám domů, kde měla nějaký čas pobýt. U Zvole nad Pernštejnem jsme se cestou ještě zastavili v ŠIKLOVĚ MLÝNĚ, což je naše nejstarší westernové městečko. Po jeho prohlídce, steacích a sledování některých programů jsme se vrátili do našeho města.

Londýn

V závěru zájezdu do Říma v r. 2000 jsme se již předem dohodli, že další naše cesta povede do Londýna. Pro mne to znamenalo, že jsem po dva následující roky chodila do angličtiny. A chodila bych dál, kdyby následovala vhodná konverzace, ale nic přijatelného jsem tehdy nenašla. Byla jsem na tom s angličtinou tak, že díky hudbě, filmům, jsem znala fůru slov. Pak jsem ji krátce studovala po maturitě na ekonomické nástavbě cestovního ruchu v Karlových Varech, již jsem ale z rodinných důvodů byla nucena předčasně ukončit.

Takhle "vyzbrojena" jsem tedy byla před zájezdem do LONDÝNA ve dnech 24. - 29. 9., abych jak jsem říkala, rozuměla nápisům. Odjížděli jsme za ošklivého počasí, dokonce mě manžel litoval a ptal se, zda se mi vůbec chce. A to se mi tedy velmi chtělo a moc jsem se, převážně kvůli mému dlouhodobému zájmu o zdejší hudbu, do Anglie těšila.

Republiku jsme opustili přes kýčovitý přechod v Hatích a dle itineráře jsme v rakouském Linci navštívili rokokový klášter. Vůbec si to nevybavuji, neboť mi to splývá s jiným, pozdějším zájezdem do těchto končin. Ale přes hustý déšť jsem při pohledu z okna autobusu zcela ožila při průjezdu kolem Pasova. Moc se mi líbil a zasula jsem si jej do paměti. Nad ránem, ještě za tmy, jsem registrovala přejezd Belgií, kdy mě zaujala bohatě osvětlená dálnice. Dozvěděla jsem se, že prý se tam elektrickou energií nemusí šetřit - alespoň tehdy.

Druhý den ráno v 9 hod. jsme se ocitli ve francouzském CALAIS a čekali na lodní trajekt do Doveru v ostrovní Velké Británii. Trochu mě mrzelo, že nepojedeme vlakem Eurotunelem, pro mne atraktivním, ale ani na velkém trajektu jsem ještě nebyla. Cestu přes kanál La Manche jsme docela prožívali, až jsme už zdáli zahlédli bílé křídové útesy a po 1.5 hod. plavbě přistáli v přístavu DOVER. Tam nastalo dlouhatánské čekání na odbavení v nekonečné klikaté frontě. Nešlo si nevšimnout, že mnozí cestující procházeli lehce bočním průchodem s nápisem - pro členy Evropské unie. Nikdy nezapomenu, jak blbě jsem se cítila... 

Naší první vyhlídkovou zastávkou byl normandský hrad Dover právě nad křídovými útesy. Poté následovala cesta do CANTERBURY a spatření místní vznešené katedrály. Předtím jsme ve středověkém centru zahlédli zdejší žáky ve školních uniformách. A také typické kamenité či cihlové fasády domů a červené telefonní budky.

Odjeli jsme směrem do Londýna, na jeho předměstí v Dartfordu zastavili a začaly se dít věci. Věděli jsme předem, že k ubytování budeme rozděleni do rodin, ale stejně to bylo zvláštní. Začala zde zastavovat auta jedno za druhým a záhy naplněná odjela. Já s jednou kolegyní jsme připadly mladým manželům majícím 2 holčičky školkou povinné.

Bydleli v typickém řadovém domku, ve kterém uvnitř bylo vše malé, hned za vstupními dveřmi se schodištěm do patra, kde byl náš pokoj s patrovou postelí a koupelnou. Po předání našeho dárku - moravské slivovice, jsme absolvovali večeři. Jednoduchou, ale chutnala mi, něčím očervenělé těstoviny s listovým salátem. Doma to takhle nejím, ale hlad je nejlepší kuchař. Komunikovala jsem s nimi jen já, ale pokud možno, moc jsem hovor nerozvíjela. Velmi se mi např. líbil jejich krb v jídelně, absolutně jsem nechápala, na jakém principu funguje. Viděla jsem jen hořící kameny a při mé tehdejší neznalosti lávových kamenů jsme se stále nemohli domluvit, oč jde.

V koupelně jsem poprvé zažila jejich baterie, kdy z každého kohoutku teče zvlášť voda teplá i studená, a dalo mi zabrat, hlavně ve sprše, se s tím naučit kloudně zacházet. Okna mají jen jednoduchá a venku ráno při čekání na odvoz (vezla nás maminka autem s dětmi) jsem si všimla, že všechny hadice, trubky vedou po domě, po zemi a nejsou zakopané, jak u nás vzhledem k naší zimě. Tady holt jsou zimy mírné. Jo a pokud si dobře vzpomínám, tatínek cestoval do zaměstnání v Londýně na motorce, což je tam velmi vhodné. Ještě k předchozí snídani: překapávaná káva nebo čaj, velké dobré tousty, nějaké roztíratelné máslo a pomerančový džem. Výborné, hned jsem to doma obnovila.

První den v Londýně jsme začali cestou kolem Hyde parku v GREENWICH u Královské Observatoře s nultým poledníkem. V centru jsme pak navštívili Muzeum voskových figurín MADAME TUSSAUD'S, což byla bezvadná zábava. Po prohlídce jsem si v suvenýrech koupila rozkošný magnet v podobě jejich telefonní budky a od té doby si z každé poprvé navštívené země nějaký přivážím. Prošli jsme na Baker Street kolem bývalého sídla legendárního SHERLOCKA HOLMESE. Prohlédli si vstup do KATEDRÁLY SV. PAVLA, před ní jsem na vozovce zahlédla jejich černé taxíky a patrové autobusy. Vstoupili jsme do Muzea BANK OF ENGLAND, minuli jeden z mrakodrapů TOWER 42, přičemž číslovka značí počet pater. Delší čas jsme pobyli u slavného mostu TOWER BRIDGE a hradu TOWER of London. Na Temži jsme shlédli křižník HMS BELFAST sloužící jako muzeum II. světové války. Večeře v ubytování byla z polotovarů a opět mi chutnala.

Následný den jsme nejdřív strávili v královském zámku ve WINDSORU, ze kterého si pamatuji mnoho loveckých trofejí, ale víc nás zaujala přehlídka a výměna stráží. Odpoledne jsme odjeli do univerzitního OXFORDU, kde jsme si prohlédli jak školu, tak městečko. Přes proslulost mě historický areál nenadchl, přišel mi pošmourný. Ovšem město se studentskou atmosférou mě bavilo. Na zpáteční cestě jsme měli zastávku ve večerním Londýně na PICCADILLY CIRCUS, což byla a je má srdcovka.

Poslední nabitý den jsme zahájili na prostorném TRAFALGARSKÉM náměstí, kde se nachází Nelsonův sloup a Národní galerie. Jukli jsme na sídlo premiérů v DOWNING STREET 10, došli k BIG BENU a prohlédli si budovy PARLAMENTU. Při další chůzi jsme zahlédli vyhlídkové kolo LONDON EYE, sochu Winstona Churchila a mířili ke katedrále WESTMINSTER ABBEY (opatství), jež je tradičním místem korunovací i posledního odpočinku anglických panovníků.

Pak už nás čas nasměroval ke královskému BUCKINGHAMSKÉMU PALÁCI, kde proběhla též výměna stráží a v přilehlém ST. JAME'S parku si s 3 kolegyněmi dopřály s cappuccinem malé spočinutí. Přes Piccadilly Circus za dne jsme došly do bohémské SOHO s čínskou čtvrtí. Zde nás nejvíc zaujalo množství pečených pekingských kachen zavěšených ve výkladních skříních, ale koupila jsem si tam třeba i kousek čerstvého zázvoru, který jsem doma ještě "nepotkala". V menším parčíku jsme objevily sochu Charlieho Chaplina a já si všímala, jak vlastně Londýňané tráví sobotní odpoledne.

Posléze jsme opět se všemi navštívili BRITSKÉ MUZEUM, které se mi líbilo architektonicky a závěr jsme strávili v obchodním a zábavním centru COVENT GARDEN, mj. také sídle KRÁLOVSKÉ OPERY. Pak už nás čekal jen odjezd do Doveru, trajekt, příjezd na evropský kontinent do Calais a cesta domů.

U trajektu se musím zmínit, že už cestou tam jsem si usmyslela, že na zpáteční cestě využiji čas k tomu, abych si vybrala nějaký svůj parfém, což se uskutečnilo a stal se jím DKNY od Donny Karan.

Zcela závěrem, Londýn mě převelice bavil, baví a doufám, že i přes budoucí brexit bavit bude. Co se týká celé ostrovní země, neuvěřitelně se mi líbí jejich jinakosti v mnoha směrech a lpění na nich. Je mi to nesmírně sympatické a to nehovořím o skvělé hudbě, jež tam vzniká a bezvadných interpretech, kteří se tam rojí...