2005

04.03.2018

Brno, Oravice, Egypt

Je nad slunce jasné, že se celý rok nesl ve znamení našich tří vnoučat, jejichž 1. narozeniny jsme také postupně oslavili. Kromě toho jsme se účastnili u bratra na HORNÍ BEČVĚ víkendových oslav dalších rodinných příslušníků v únoru a červenci. Manžel se synem vyjížděl v zimě na lyže (Rača), od jara průběžně rybařil. Nového působiště dcery v Brně jsme při návštěvách využívali k poznávání dosud neprobádaných míst - v červnu to byla propast MACOCHA s přilehlým okolím v Moravském krasu. Z naší chaty jsme si na počátku prázdnin zajeli do nedaleké polské RATIBOŘE, kam se ostatně neustále rádi vracíme. V podstatě nás ani nelákalo někam daleko odjíždět, takže jsme pro týdenní dovolenou zvolili začátkem srpna kombinovaný tuzemský pobyt.

Brno

Cestu do Brna k rodině dcery jsme vzali přes KROMĚŘÍŽ, přezdívanou pro množství památek Hanácké Athény. Nejdříve jsme si prohlédli oslňující Květnou zahradu, jež nás uchvátila, pak Arcibiskupský zámek a nakonec kašnu s morovým sloupem na Velkém náměstí. Poté jsme odjeli na návštěvu a k přenocování do BRNA.

Odtud jsme ráno odcestovali do BRATISLAVY, kde jsme navštívili sestřenici s rodinou v Petržalce. Po obědě nás naši hostitelé vytáhli na samý jih města k vodnímu dílu ČUNOVO, které nás nadchlo snad víc než před pár lety Gabčíkovo. U nekonečné vodní plochy tvořící i hranici s Rakouskem a Maďarskem, se nachází třeba Galerie moderního umění DANUBIANA nebo velkorysé cyklostezky. Mě ohromně zaujal areál vodních sportů Divoká voda a vůbec se nám místo moc líbilo. Po odbočce ke krátké návštěvě u tety jsme se v podvečer ocitli ještě na procházce kolem Hlavního náměstí se Starou radnicí v Bratislavě. Pak nás s manželem čekal, na stadioně v Petržalce, plánovaný koncert americké popové zpěvačky Anastacie, kterou jsem tou dobou měla ve velké oblibě. Po jeho ukončení jsme se vrátili do Brna.

Po víkendu mě manžel z pracovních důvodů "opustil" a já s mladými a vnučkou jsme podnikali vycházky po Brně. Se zaujetím jsem se třeba podívala na současnou podobu hotelu International, na který jsem měla vzpomínky z mládí, nějaký čas jsme strávili v areálu hradu ŠPILBERK. Ráda též vzpomínám na oběd v mé první vegetariánské restauraci Rebio. Vyvrcholením pro mne ale byla objednaná exkurze do vily TUGENDHAT v jednom z dalších dnů. Překvapilo mě, že mladí chtěli jít též, bylo to ještě před její rekonstrukcí, ale i tak mě upoutala a myslím, že je také.

Začátek září mě opět zavedl do Brna a po dobu služební cesty jsem využila ubytování u dcery. O víkendu jsme si udělali výlet, kdy jsme přes vyhlídku HÁDY a obec KŘTINY s majestátním barokním kostelem v poutním areálu navštívili přilehlé, velice zajímavé lesní arboretum.

Pár dní po návratu nás náhle navždy opustila má tchyně.

Oravice

V listopadu jsme se dozvěděli o novém MEANDER PARKU ve slovenské ORAVICI, kam jsme se v půlce měsíce na 4 dny vydali. Jedná se o aquapark s geotermální vodou v malebném prostředí Oravy, krásný zvenku i zevnitř. Trasu jsme zvolili přes Polsko, ale kvůli místy hrozným silnicím jsme zpátky jeli přes Slovensko. Ubytování jsme na místě vybrali v penzionu Relax ve VITANOVÉ, pár kilometrů od Oravice. Tam jsme také hned odjeli a v místních vnitřních i venkovních bazénech si náramně užívali. Senzační pocit byl vkráčet zkřehlý do báječně teplé vody, vyplout přes čerstvo ven a dopřávat si všelijakých masážních trysek, vodních děl a chrličů, vyhřívaných lavic a uvnitř se zase s rozkoší ponořit do vířivky. Mezitím se občerstvit, poležet, prostě senzace. Za denního světla ještě s impozantním výhledem na Západní Tatry - ROHÁČE. Nevím, jak manžel někde na lyžích, ale já měla premiéru a byla unešená.

Když jsme sem odjížděli, věděli jsme, že v následujících dnech se má počasí "zlomit" z podzimu do zimy a tak se také stalo Druhý den pobytu jsme se za jasného počasí vydali do ne příliš vzdáleného polského ZAKOPANÉHO, kam jsem se vždy chtěla podívat. Jde o nejvýše položené město v Polsku ležící mezi Vysokými Tatrami a horou Gubalówka. Je nejdůležitějším horským střediskem a myslím, že se mu také říká Polské Chamonix. Cestou jsem si všímala místní architektury domů bytelného srubového typu, většinou jednopatrových a zaujalo mě, že každé okno mělo vlastní stříšku. Prošli jsme si centrum s turisty, pobyli na tržišti (koupili jsme dvojčatům dřevěného houpacího koníka) a k jídlu si dali pravý bigos. Jakmile jsme vyšli ven, začaly padat velikánské vločky sněhu a rázem bylo bílo. Ještě jsme se projeli kolem můstků pro skok na lyžích a zamířili zpátky. V podvečer bylo v aquaparku skvělé pobývat ve venkovním bazénu za sněžení, které trvalo až do následujícího poledne, čímž vznikla docela slušná kalamita.

Náš poslední den jsme přes HABOVKU a ZUBEREC s respektem mířili do MUZEA ORAVSKÉ DĚDINY Brestová. Cesta byla neskutečně idylická, přestože jsme z rádia měli informace o všude přítomných dopravních potížích. V Podroháčské kolibě jsme si pak dali halušky, pomalu přestalo sněžit, my se vrátili a nesmírně natěšeni vklouzli naposled do vůkol zasněžených bazénů. Jak jsem již zmínila, domů jsme jeli přes Slovensko. Za slunečného zimního dne a s rozhodnutím šířit vynikající zkušenosti z Meander Parku dál...

Egypt

Následně mě doma čekala dvě překvapení. Někdy po našem návratu mě zaskočil telefonát dcery, že má pro mne předčasný dárek k mému ponovoročnímu jubileu. Šlo o jejich rozhodnutí se přestěhovat do našeho města, což jsme přijali s potěšením. A v prosinci mi manžel poprvé navrhl, abychom jeli o svátcích někam do tepla. Nedovedla jsem si to původně vůbec představit, dokonce jsem to brala jako svatokrádež. Nakonec jsem se nechala přemluvit a po Vánocích jsme 27. 12. odletěli na týden do EGYPTA. Konkrétně do rezortu Palm Beach v HURGHADĚ a prvně se stravováním all inclusive. Dcera v Egyptě ještě před narozením dcery byla, a když se její partner potápěl, vyrazila na několik set kilometrů dlouhý výlet, pro jistotu s ozbrojencem v autobuse (a to scházelo do vypuknutí tzv. arabského jara ještě hodně let). Po tom jsem vůbec netoužila a i kvůli celkové uondanosti jsme měli potřebu si hlavně odpočinout.

Zřejmě kulturní šok zažil manžel po příletu na letišti, když jsem něco vyřizovala kvůli vízu. Našla jsem ho nehybně stát u zdi, obklopeného shlukem sem tam proudících Arabů. Říkal, že ho to tak zaskočilo, že měl chuť utéci zpět do letadla. Pak už se ode mne nehnul a asi ho to přešlo. Stalo se poprvé, že po příjezdu do hotelu se nám nelíbil náš pokoj. Nic závadného na něm nebylo, jen měl pouze francouzské okno. Rozhodli jsme se, že nebudeme vybalovat, jenom se vyspíme a odešli jsme na večeři. A to musím popsat obšírněji. Něco jsme slyšeli, ale bez osobních zkušeností jsme netušili, co v tomhle koutu světa očekávat. Výsledek ovšem v hlavní hotelové restauraci LAS PALMAS předčil vše.

Neskutečně rozmanitý výběr jídel z různých končin, fantasticky naaranžovaný až oči přecházely. A to nemluvím o zelenině, ovoci, a především sladkých moučnících, zákuscích a dezertech všemožného druhu vypadajících dokonale, servírovaných v malých kouscích. No bavilo mě na tu krásu i jen koukat. Samozřejmě též obsluha (místní mladí muži) byla skvělá a my zprvu ani nevěděli, co si se vším počít. Jednak jsme se chtěli vyhnout tzv. faraonově nemoci a také jsme nechtěli odjet jako válečci. Nakonec jsem za sebe zvolila metodu, kterou praktikuji dodnes. Ze zvědavosti si na talíř naberu po troškách, co mě zajímá, ať vím, co příště ne. Trochu zeleniny či salátu, ale co se sladkým a ještě večer? Jelikož mu absolutně nešlo odolat, tak jsem na talířek nabrala nám oběma pár neodolatelných kousků a ty jsme si ještě rozpůlili s degustačním zážitkem jak hrom. Na závěr konstatuji, že stran nemoci i váhy jsme prošli bez větších výkyvů.

Ještě mi přišla na mysl malá vsuvka. Při večeři se najednou ozvali hudebníci z řad personálu mířící k jednomu ze stolů a po hudební produkci obdarovali hosta, jenž měl narozeniny, dortem. Tak to bylo ještě několikrát, přičemž jméno dotyčného bylo oznámeno ráno na tabuli před restaurací. Jelikož to na mne působilo exoticky (bubínky, místní oděvy) a přestože nejsem ráda středem pozornosti, bylo mi trochu líto, že jsme odsud odjížděli časně ráno v den mých narozenin.

Ráno se manžel pokusil o výměnu pokoje, což se zdařilo a natěšeni jsme se nastěhovali do přízemního apartmánu s výhledem do zahrady - krása nesmírná. Než jsme sem přijeli a sledovala jsem místní počasí, moc příznivé nebylo, ale my měli štěstí, že nám nastal den ode dne krásnější a teplejší. Docela jsme to prožívali, protože z domova jsme měli zprávy o šílené zimě s hordami sněhu a prý byly dokonce vyprodány lopaty.

To my si začali užívat: opalování a čtení na sluníčku, koupání v bazénu, já prvně i aqua - aerobiku se skvělým Ibrahimem z animačního týmu, procházek po rezortu venku, uvnitř (butiky, bar LAGUNA), u moře, u velbloudů, pobytu v bazénovém baru OASIS (poslední den jsem z rozmaru neodolala dočasnému tetování henou). Do toho byla snídaně, oběd, večeře, mezitím koktejly. Ačkoli vše bylo parádní, tento styl stravování jinde z časových důvodů nevyhledáváme. V rezortu nám nic nescházelo a při naší ambici si jen oddechnout, to bylo na místě. A jak jsem tvrdila tehdy, mohu i dnes, cítila jsem se zde jak v ráji.

Přesto jsem asi po 2 dnech zatoužila poznat trochu město a pro začátek jsme zvolili jeho starou část DAHAR. Bavila jsem se o tom s dospělou dcerou jedné povedené pražské rodiny, jež byla příkladem typických potížistů. Ta mi říkala, že sem jezdí pravidelně, dokonce několikrát ročně a že se už nemůže dočkat na nákupy v novém městě, což mě od něj odradilo. Po našem příjezdu nějakým druhem taxi do Daharu jsme zamířili do hlavní ulice. Na jejím začátku byly zátarasy s ozbrojenou hlídkou, a jakmile se prostřednictvím reproduktorů ozvalo hlasité svolávání k modlitbě z nedaleké mešity, zaplavila mě zvláštní vlna emocí. Jako, kde to jsem a co tu vlastně dělám. Chtěla jsem si v klidu vše prohlédnout, přičemž jsem si dávala pozor na absenci očního kontaktu s číhajícími obchodníky a stejně nám to nebylo nic platné.

Díky jednomu z nich, mladému, usměvavému a pohlednému jsme skončili v Aladin´s Shopu. Nabídl nám čaj, pořád hovořil, vše předváděl a podařilo se mu nás, manžela víc, mě méně, obléknout do arabských oděvů (dodnes je fotka odsud, které říkám Arafat & Fatima, doma atrakcí). V takových chvílích bývá manžel tím vstřícnějším, já mám odstup a chci mít vše pod kontrolou, takže jsme odcházeli JEN s dvěma lahvičkami předražených, extrémně mastných parfémů, které jsme nikdy nepoužili. Uvnitř byl manžel samý úsměv, ale tak ho to odradilo, včetně následných dotěrných prodejců, že chtěl okamžitě pryč.

Zpátky jsme nasedli do auta s řidičem a jeho spolujezdcem. Do hotelu to nebylo daleko, jeli jsme mlčky a náhle vůz odbočil do pouště. Krve by se ve mně nedořezal, ohlížela jsem se na manžela, ten vypadal v klidu a já měla před očima ty nejhorší scénáře. Vpředu sedící se spolu začali bavit, já se ohradila, co to má znamenat, něco mi řekli a pak jsme se ocitli u jiného hotelu, kde cosi dovezli či vyzvedli. Já se uklidnila, ale nejšťastnější jsem byla, když jsme vystoupili u našeho hotelu.

Pak už jsme za další 2 dny absolvovali jen organizovaný výlet. Z hezkého přístavu jsme vypluli na moře a v katamaránu s proskleným dnem jsme sledovali podmořský život s korály a krmením barevných rybek. Bylo to moc pěkné, a hlavně bezpečné.

Nachýlil se SILVESTR, ostatně o svátcích jsme v rezortu věděli díky vánoční výzdobě. Jak se neustále oteplovalo a dosud jsme využívali jen bazén, toho dne došlo i na moře a privilegia, moci se na Silvestra koupat, jsem se nemohla nabažit. Všimla jsem si, jak má hotelový personál napilno, neustále pobíhal tam a zpět, neboť v blízkosti pláže vyrostl obrovský stan a došlo nám, že se chystá oslava. My trávili příjemný čas se sympatickou manželskou dvojicí z Chomutova v Oasis, kde mužská část spřádala plány, jak za rok společně "poletíme na Kubu, opálit si hubu" (pravdou je, že nám po roce odtamtud poslali pozdrav). My jim doporučili naši nedávnou návštěvu termálních lázní v Oravici, kam si zjara zajeli a děkovali nám za tip.

NEW YEAR program vypukl a byl bombastický, se vším všudy nejlepší, jaký jsme kdy zažili. Nic nebylo ponecháno náhodě, vše bylo dokonalé a troufám si říci i luxusní. Nevídané, co se jim povedlo ve stanu na písku vytvořit a napadlo mě, že podobně si představuji raut po Oscarech. Od velkolepých kulis a dekorací v egyptském stylu se sochami lvů, faraonů, přes historické oděvy obsluhujících, po slavnostní přivítání, nekonečné rautové stoly a kouzelně prostřené stoly pro hosty. Ta snaha a zájem mě neskonale dojali. I program byl na úrovni, pro Evropany zajímavý, namixovaný tak, že jsme se bavili, jedli, pili a tančili skoro do rána. Není divu, že Nový rok jsme téměř celý prospali.

Následující poslední den jsme se se vším pomalu loučili, balili, a jelikož jsme odjížděli snad 4 hodiny po půlnoci, tak skoro nespali. Že letiště pro nepřízeň počasí u nás nepřijímalo a let byl o pár hodin odložen, nám příliš nevadilo. Při letu jasnou oblohou mám vzpomínku na průlet nad BOSPOREM, na který nás upozornil pilot - obdivuhodný pohled.

Perlička na závěr: při odbavování na letišti jsme se dali do řeči s hosty, kteří odjížděli z hotelu, jejž jsme si při objednávání zájezdu původně vybrali také. Doma jsme ho skrz negativní recenze na netu chtěli vyměnit. Nebylo to jednoduché, museli jsme i zaplatit za "přebookování", ale stálo nám to za to. Zvlášť poté, co za hrůzy jsme od hostů z původního hotelu slyšeli. Nezbylo než mlčet...