2012

08.02.2019

Holandsko, Ibiza, Sárvár, Barcelona

Na začátku se zmíním o neteřině dalším studijním pobytu v zahraničí. Od počátku dubna pobývala 2 měsíce jako učitelka angličtiny na Tchajwanu, kde se jí dle sdílených fotografií i vyprávění hodně líbilo. Nás napadlo konečně uskutečnit cestu do HOLANDSKA. Celkem na poslední chvíli a nejlépe přes Velikonoce, což nám v termínu 7. - 11. 4. nabídla renomovaná vsetínská CK autobusem.

Menší komplikace nastala, když jsem si týden před odjezdem "ukopla" prsteníček na noze. Po několika dnech bolesti se u lékaře potvrdilo, že je zlomený. Vybavili mě náplastovou fixací, vyfasovala jsem berle a přemýšlela, co s tím. Berle jsem odložila a dotázala se v CK, zda by mi mohli vzhledem k okolnostem rezervovat zadní sedadlo, abych cestou mohla mít nataženou nohu. Povedlo se, tudíž jsme v první dubnovou sobotu odjeli a zvládla jsem to OK.

Po přejezdu Německem patřilo naše první zastavení v neděli dopoledne skanzenu ZAANSE SCHANS. Z celého areálu jsme byli všichni nadšeni, fotilo se o život, k vidění bylo vše, co jsme očekávali (mlýny, dřeváky, sýry...), a navíc přálo počasí - senzační začátek.

Následovalo město UTRECHT s typickými grachty, což jsou úzké vodní kanály probíhající městem a lemované na nábřežích zaplněnými zahrádkami, zejména těch na slunci. Ještě předtím, poblíž železniční stanice, nešlo přehlédnout kvanta odložených jízdních kol na stojanech i nad sebou. Město, ve středověku nejvýznamnější v Holandsku, se pyšní největší katedrálou sv. Martina i univerzitou v zemi.

Dalšímu městu GOUDA, proslulému stejnojmennými sýry (navštívili jsme také vážnici), dominuje gotická radnice. Závěr dne jsme strávili v KINDERDIJKU, který je do seznamu UNESCO zapsán jako místo s největší koncentrací větrných mlýnů na světě. Moc zajímavý prostor, s již zataženou oblohou na mne působil zvláštně, poeticky. Odsud jsme zamířili do Meerkerku, kde jsme měli po 2 dny ubytování v AC Hotelu.

O Velikonočním pondělí jsme po snídani odjeli do KEUKENHOFU, světoznámého květinového parku, jejž mají v péči nejlepší zahradníci Holandska. Ne náhodou se mu říká "Zahrada Evropy" a jde o nevídanou, půvabnou podívanou. S ohledem na roční období převažovaly venku záhony tulipánů s další jarní květenou, v interiérech snad nic nebylo nemožné a z nabízených aranžmá se mi občas tajil dech. Neskonalá, nesdělitelná krása, asi ji v tom duchu nic nepředčí.

Už v parku se jemně rozpršelo a po zbytek dne se intenzita deště postupně zvyšovala. Sídlo vlády a královské rodiny, město HAAG, jsme z velké části projeli busem, na významných místech se zastavili. Třeba u budov nizozemského parlamentu Binnenhof nebo u Mírového paláce, sídla Mezinárodního soudního dvora.

Poté jsme přejeli do městečka MADURODAM, ve kterém se nalézá věhlasný zábavní park miniatur v poměru 1 : 25. Obsahuje nejvýznamnější historické i moderní stavby nizozemských měst a přišel nám dokonalý, místy roztomilý, prostě nás neuvěřitelně bavil.

Nakonec jsme se toho dne ocitli v nejhonosnějších přímořských lázních na březích Severního moře ve SCHEVENINGENU. Bohužel nám tam pršelo nejvíc, ale za představu to stálo a dalo se pobýt i v krytých prostorách s výhledem na rozbouřené moře (s potěšením jsem si tam koupila, jak si vzpomínám, sladké churros).

Poslední den nás brzy ráno čekal odjezd do města AALSMEER, kde se nachází největší květinová burza na světě. Moc jsme si neuměli představit, o co přesně půjde, ale skutečnost předčila všechna očekávání. Šlo o vzrušující aukci milionů květin, které okamžitě putují v kontejnerech do světa. Celé dění jsme sledovali z galerie obrovské haly a od té doby koukám v řetězcích na regály plné úhledných kytic zcela jinýma očima.

Náš program pokračoval v hlavním městě AMSTERDAMU. Podívali jsme se do Diamant Muzea, kde nás krom ukázky broušení drahokamů i shlédnutí hotových šperků, zaujala replika koruny anglické královny. Následovala prohlídka města s procházkou kolem grachtů a projížďka nízkou zasklenou lodí po nich. Ve volném čase jsme na Rembrandtově náměstí poobědvali, zaskočili do Coffeeshopu, na rozlehlé náměstí Dam a v podvečer došlo i na čtvrť "červených luceren", jež k Amsterdamu neodmyslitelně patří. Večer nastal odjezd, domů jsme dorazili ve středu odpoledne.

Mimo drobných suvenýrů nás nějakou dobu oblažovaly rozkvetlé tulipány v květináči za oknem. Kdybych měla cestu zhodnotit, měla pro mne punc jedinečnosti tím, jak mě mnohé, poprvé shlédnuté zasáhlo. Spoustu vjemů mi dal i výhled z autobusu (mrzelo mě, že průjezd Rotterdamem s největším přístavem v Evropě jsem téměř prospala), ale pár význačných staveb jsem přes hustý déšť zaznamenala (poznala jsem je z Madurodamu). Pozorovat přívětivá obydlí či jak na kolech, mezi kanály ve svěží zeleni, probíhá život na venkově, k tomu barevné lány květin a širokoúhlý rozhled po rovině bylo nesmírně příjemné a zklidňující.

V půlce května jsme prvně navštívili rodinu bratra v jejím novém působišti v Krkonoších. Konkrétně v Dolních Lysečinách u Horního Maršova a zvládli se podívat do Trutnova i po 13 letech do Pece pod Sněžkou. Pod dojmem tamní bobové dráhy jsme na konci měsíce zajeli s jedněmi vnuky na tutéž dráhu blíž k nám, do Heiparku v Tošovicích. Uprostřed června manžel obligátně zamířil na ostrov Smola v Norsku za rybolovem.

Ráda bych podotkla, že v té době se naše sedmiletá vnučka od dcery zúčastnila v malé roličce natáčení filmu počínajících filmařů. A počátkem prázdnin strávila s rodiči a bratrem týden na Malé Fatře, mimochodem ve stejném penzionu jako my s manželem před 9 lety.

Ibiza

Nám od 15. - 21. 7. nastala s manželem dovolená na španělském ostrově IBIZA, třetím největším v Baleárském souostroví. Mekka večírků okouzluje hosty lákavou tyrkysovou vodou, zajímavými historickými místy a inspirujícími přírodními krásami. Poprvé jsem zmínku o ní zaznamenala kolem revoluce, kdy se mi dostal do ruky časopis Bravo. V něm jsem se dočetla, že si ji za své místo pobytu zvolila německá zpěvačka Sandra na doporučení Freddieho Mercuryho z Queen. Obrázky mě nadchly a od té doby jsem ji měla takříkajíc v merku.

Uběhlo hodně let, kdy stále bylo něco přednějšího, ale nyní to nadešlo a já se nesmírně těšila. Ponejprv jsme náhodou využili služeb německé cestovky a nemohu si pomoci, vše se mi jevilo výhodnější. Odlétali jsme v neděli ráno z Vídně, auto jsme nechali zdarma na parkovišti Mazur. Před přistáním mě ohromil z hladiny moře vystupující magický ostrůvek ES VEDRA. Hotel jsme měli v hlavním městě Ibiza, které zde říkají Eivissa a dostali se k němu neobvykle už v dopoledních hodinách.

Příjemným překvapením bylo, že službu mající recepční byla ze Slovenska. Náležitě jsme ji vyzpovídali, ona sama přidala ledacos navíc. Hotel MARITIMO byl menší, asi z protekce nám dali pokoj s výhledem na moře, stravu jsme měli ve formě polopenze. S chutí jsme se zabydleli, na balkóně si dali kafe a šli se kapku projít. Poté jsme zalehli k moři na hotelové pláži.

Příští den v pondělí jsme se vydali dál, na městskou pláž FIGUERETES. V průběhu slunění mi manžel od plážových prodejců přinesl velký kelímek šťavnatého, vychlazeného, ovoce - bože, to byla dobrota. Odpoledne jsme prozkoumali strmou část pobřeží, kochali se kvetoucími kaktusy a sestoupili až do přístavu. Zrovna připlula jedna z megalodí, jež jsou mi protivné a "vychrstla" na pevninu hordu turistů.

Při toulkách zdejšími uličkami, které jsou také nejznámější nákupní zónou, jsem vkročila do obchodu s typickou ibizskou módou ADLIB. Stylem nápadité, volné letní oděvy pro muže, ženy i děti jsou převážně v bílé barvě a z přírodního materiálu (na mne dělal dojem tzv. fáčoviny). Až pak jsem si všimla, kolik lidí v nich chodí.

Přiblížil se večer a nás zaujalo srocení lidí se znějící hudbou u jednoho z kostelů. Zjistili jsme, že toho dne je právě svátek Día de la Virgen del Carmen a stali se svědky oslavy k uctění ochránkyně rybářů a námořníků. Vynášení P. MARIE jsme ještě sledovali, lodní procesí, kterému žehná kněz, jsme již vzdali. Ale bylo to velmi slavnostní, důstojné i dojemné a ráda jsem se chvíli účastnila.

V úterý jsme se rozhodli pro lodní výlet na sousední menší ostrov FORMENTERA. Po připlutí jsme zírali jak Alenka v říši divů, když se všichni v mžiku někam rozprchli. Po zorientování jsme si šli půjčit kola a vydali se kolem pláže ILLETES, kam nás vedla cyklostezka. Musím říci, že jsem se cítila zvláštně, přičemž výtečně. Vše, co mě obklopovalo, mi připadalo tak jiné, od tetelícího se vzduchu, barvy moře, přes světlou půdu po nízkou vegetaci...

Hlava nám nebrala, že něco takového potkáme ve Středozemním moři. Nyní již víme, že jsme se nacházeli v Přírodním parku SES SALINES s unikátním ekosystémem (Unesco) zahrnujícím jih Ibizy, sever Formentery i mořské dno. Celá lokalita má obrovský ekologický význam, bohatou faunu i flóru, těží se tu sůl a platí určitá pravidla.

"Zakotvili" jsme na pláži ES PUJOLS a užívali si koupání v průhledném moři. Proti nám kotvilo množství jachet, mezi nimiž se sem tam vynořil z oparu Es Vedra a naší jedinou starostí bylo, abychom se nespálili. V závěru jsme ještě část ostrova projeli a jako zmámeni absolvovali cestu poslední lodí nazpět s překrásným výhledem na přibližující se Eivissu.

Na středu jsme plánovali, že si prvně půjčíme na 2 dny skútr a Ibizu si projedeme, což se stalo. Naším úvodním cílem byly na východě Hippie trhy v ES CANAR, konající se v areálu klubu Punta Arabí. Byly takřka takové, jak jsem si představovala. Všude zněla hudba 60. let, někde živá prostřednictvím zestárlých, ale nadšených rockerů a k mání vše, co dobu hippies charakterizuje. K tomu mnoho lidí všeho věku, sympatické prostředí borového lesa a vynikající atmosféra.

Odtud jsme měli tip na blízkou pláž LLENYA v oblasti Santa Eulária, kde jsme se vykoupali a nějakou dobu pobyli. Další, již nám doporučil týpek z půjčovny skútrů, byla v poněkud divočejší, členité, ale ohromně zajímavé zátoce, pláž ES POU DES LLEÓ. Z restaurantu Salvadó na útesu jsme u občerstvení sledovali místní dění.

Nakonec jsme zamířili na sever do letoviska PORTINATX v oblasti St. Joan. S obrovským apetitem jsme se tu vrhli do moře, spočinuli chvíli na lehátkách a shlédli i nejsevernější bod Ibizy, maják Far de la Punta des Moscarter.

Vzhledem k ubíhajícímu času jsme nastoupili cestu zpět, abychom stihli večeři. Do Eivissy jsme přijeli včas, ale je k neuvěření, co nás zdrželo tak, že jsme k ní dorazili 5 minut po termínu a neuspěli. Staly se jím jednosměrné ulice, jimiž jsme v blízkosti hotelu jezdili sem a tam, než jsme se konečně trefili. Každopádně nás ale jízda skútrem tak nadchla, že jsme se nemohli dočkat druhého dne.

Ten jsme zahájili v malebném městečku SANTA GERTRUDIS, vyhlášeném gastronomicky. Záhy po snídani jsme ničemu nepodlehli, ale přinutila jsem se využít pohodovou chvilku zde trávenou k napsání pohlednic. S nimi to nakonec skončilo neslavně. Míjenou poštovní schránku v Eivisse jsem nepoužila a spolehla se na hotel. V něm mi naše známá recepční potvrdila, že je mohu vhodit do jakési velké červené, a výsledkem bylo, že dodnes nedošly. Tak mě to zarmoutilo, že jsem přestala pohlednice posílat.

Ale zpět k naší trase mířící na západ do většího letoviska SANT ANTONI (doma se mi jevilo, že tam cílí většina českých cestovek). Projeli jsme si jej a vydali se na další doporučenou pláž v této oblasti, CALA SALADA. V přilehlé restauraci jsem si dala mraženou kávu ve španělském pojetí (hustá, děsně sladká), poživatelnou po zředění vodou. Báječné místo u lesíku s dostatkem stínu vybízelo k sladkému nicnedělání, což jsme náležitě využili.

Když jsme následně v oblasti SANT JOSEP přijeli k plážím DE COMTE, už na parkovišti na takové náhorní plošině jsme vycítili, že půjde o něco mimořádného, nezdráhám se říci o pozemský ráj. Nemohli jsme se vynadívat, vše jsme fotili a nevěděli, čemu dát přednost. Jedné pláži směrem na západ nebo druhé jiným směrem, o celkových výhledech nemluvě.

Jelikož jsme tu počítali s obědem, zašli jsme nejdříve do prostorné, poutavě architektonicky řešené, otevřené haciendy, samozřejmě s vlastními dýdžeji. V přední části jsem docela zírala na obrovské pohovky plné polštářů a přiznám se, blesklo mi hlavou, to kdyby bylo k mání zamlada. Zadní část měla klasická místa k sezení, celkový design působil karibsky a panovala zde výborná nálada. Po jídle jsme zůstali na bližší pláži s tím, že později se přesuneme na západní, jež je proslulá západy slunce.

Jakmile jsme se na ní ocitli, teprve jsme viděli, jak je atraktivní. Svým příkrým, terasovitým břehem s rozličnými výklenky a průzračným mořem. Brali jsme ji jako vyvrcholení, neskutečně si tam hověli a vůbec se nám nechtělo odejít. Když jsme se museli začít sbírat, zaznamenali jsme v dáli kouř.

Nebylo zřejmé, zda se nás bude týkat, ale jo, skutečně se podél silnice našeho návratu vyskytovala série požárů a provoz byl pozastaven. Přidali jsme se k dalším čekajícím a napjatě sledovali snahu vrtulníků (s vaky naplněných vodou na podvozcích) o jejich uhašení. Časem se cesta otevřela a přes nemalé zpoždění jsme tentokrát večeře dosáhli.

Po ní mě napadlo, že bych ráda viděla některou ze zdejších vyhlášených diskoték, a manžel nebyl proti (určitě kvůli skútru). Nejdříve jsme se jeli podívat na nejvzdálenější PRIVILEGE, největší noční klub na světě (pojme 10 000 lidí) a nedaleko od něj se nacházející klub AMNESIA. Přestože už byla tma, všude panoval klid, neboť párty začínají od půlnoci.

Na konec jsme si nechali klub PACHA patřící k nejznámějším, nacházejícím se v blízkosti jachetního přístavu v Eivisse. Pacha je dnes řetězec klubů po celém světě, vznikl na Ibize v r. 1973 a jeho logo tvoří 2 spojené třešně. Setkala jsem se s ním v butiku s oblečením ve městě i na letišti a mají jej i hotely nebo kasina. V závěru jsme ještě poseděli v restauraci Bella Napoli, kde nás po té, co nás slyšela mluvit česky, oslovila slovenská číšnice, s níž jsme hodili řeč.

Ráno jsme se s oblíbeným skútrem rozloučili a vydali se pěšky kolem moře na protější, nejdelší pláž na Ibize, D'EN BOSSA. Doléhal k nám dusot hudby, tak jsem se v jednu chvíli šla podívat blíž k jedinému dennímu, plážovému klubu BORA BORA. Nechtěla jsem, aby bylo znát, jak mi zpod slunečních brýlí lezou oči z důlku. Všude trsající omladina, jí zcela obsazené bazény s drinky v rukou a nejvíce mě dostala dvojlehátka s matrací, bílými prostěradly a s "nebesy". Měla jsem nutkání si to vyfotit, ale zdráhala se.

Manžela jsem pak posílala, ať se jde podívat, ale po tom, co každou chvíli nad námi prolétlo menší letadlo a on si usmyslel, že se zlatou mládeží, odmítl. Mě viděné neiritovalo, jen trochu šokovalo, hudba mi nevadila vůbec, ale pocit, že se nás to už vůbec netýká, mi byl kapánek líto.

Na poslední den pobytu jsme si nechali výstup do opevněného starého města DALT VILA s katedrálou P. Marie Sněžné (Unesco), jež vévodila nádherné siluetě města, kterou jsme při návratech do Eivissy obdivovali. Užili jsme si vynikající výhled do okolí, shlédli obranné věže, půvabné náměstí Placa de Vila s kavárničkami, obchůdky a ve spleti úzkých, dlážděných uliček vstřebávali atmosféru starých časů.

Po návratu k hotelu jsme zašli na oběd (já se radovala z paelly) a poslední koupání jsme absolvovali v bazénu spřáteleného hotelu LUX MAR v sousedství našeho ubytování. Záhy jsme si všimli zvýšeného výskytu gay párů, čímž se nám završil obrázek o Ibize.

Na letišti jsme se dozvěděli, že odlet bude posunut, takže se mi prodloužil čas k bloumání po letištních prostorách a narazila jsem na ryzí diskotéku. Kdo to má?

Dovolenou na Ibize řadíme k našim nejoblíbenějším. Byli jsme spokojeni, že jsme nasákli vším, čím vyniká a že nás nezklamala pověst, jež ji provází. Ovšem priority dosáhla absolutní svoboda na skútru a z několika desítek dostupných pláží "vyzobávání" těch nej.

K výčtu dalších cestovních aktivit bych uvedla, že po našem návratu dcera se zetěm a jejich přáteli trávili eurovíkend v Paříži. Počátkem srpna měla ještě odletět s dětmi a rodiči zetě do Primorska v Bulharsku. Z výčtu ale pro zánět středního ucha "vypadla" vnučka, jež zůstala s námi na chatě. A v téže době se synova rodina zdržovala v okolí rakouského Mondsee.

V sobotu prvního září jsme se zúčastnili zlaté svatby zeťových rodičů v zámku v Bystřici pod Hostýnem. Oslava pak proběhla v hotelu Ráztoka v Rusavě, po odjezdu následující den jsme s manželem Hostýn navštívili. V polovině téhož měsíce jsem se pracovně ocitla v Orlických horách v Deštném, respektive v Masarykově chatě na Šerlichu. Na začátku října jsme za kouzelného počasí s vnuky vyrazili do Davidova mlýna ve Starých Těchanovicích u Kružberku, kam je obzvlášť lákal lanový park.

Sárvár

V den našeho výročí svatby jsme zkraje listopadu s manželem odjeli do lázeňského městečka Sárvár v Maďarsku, nedaleko rakouských hranic. Ve zdejším novém, exkluzivním hotelu Spirit - Thermal Spa jsme prožili čtyři dny. Hotel byl nádherný zvenku i uvnitř a lázně - jedna báseň. Vážně vše bezchybné, rozmazlující, veskrze pohodové, ostatně jak i název hotelu napovídá, k relaxaci přímo stvořené.

Mimo užívání si v lázních jsme v rámci vycházek zavítali do městečka na řece Rábě, abychom si prohlédli udržovaný středověký hrad Nádasdy, náměstí a něco nakoupili v obchodech. Příští den jsme v lokalitě bezprostředně za hotelem obešli část jezera, jež je tvořeno 7 samostatnými vodními plochami i s přilehlým lesoparkem.

Samostatnou kapitolu tvořilo místní jídlo, což je všeobecně známá věc. V předvečer svátku sv. Martina jsme zažili naši nečekaně slavnostní, poslední večeři. Výzdoba v hlavní místnosti byla obohacena o pult s 3 džbánky pro bílé, červené a růžové víno, u toho ležela na táce ozdobená, dozlatova upečená husa, duchovní tomu žehnal a hrála cimbálovka. Hosté neseděli protentokrát náhodně, ale číšníci nás uváděli ve vedlejší místnosti k přiděleným, krásně prostřeným stolům s unikátním nápojovým lístkem a následná obsluha mohla začít. Skutečně jsme si nemohli přát lepší zakončení našeho pobytu.

Na zpáteční cestě jsme si udělali malou odbočku do Dunakiliti, což je rekreační obec ca 10 km od Dunaje a hranice se Slovenskem. Významnou pamětihodností v ní je místní zámeček a propůjčila svůj název též hrázi na vodním díle Gabčíkovo-Nagymáros. Ta sice byla v této části dokončena, ale po odstoupení Maďarska v r. 1989 od smlouvy o budování přehrady, musela zamýšlenou propusť nahradit nově dobudovaná Čunovo na slovenské straně (viz str. 2005).

Barcelona

Na sklonku roku jsme se připravovali strávit SILVESTRA v Barceloně, ve dnech od 29. 12. do 1. 1. 2013. Opět jsme si vše zařizovali sami, ale ze dvou hledisek se jednalo o cestu nesrovnatelnou s předešlými. Letět jsme měli poprvé z blízkých Katowic v Polsku a nikdo z nás v BARCELONĚ dosud nebyl. Ono je rozdíl, když už máte o městě představu, než když si od píky vše zjišťujete sami. Konkrétně, jak se nejlépe dostat z letiště do hotelu. Už víme, že někdy je to víc jak jednoduché, jindy složitější, nicméně se vždy dobereme cíle.

V tomto případě jsme použili do města příměstský vlak a přesedli na metro. Z jistého informačního zdroje jsem věděla, že v určité stanici nemáme rozhodně vystupovat, ale je snazší nabrat správný směr a dojít k přestupu podzemím. Jenže manžel šel přede mnou a doslova hnán davem, aniž by dbal mých posunků, byl po pár schůdcích na ulici. Nezbylo, než v závěsu se mnou.

Nyní jsme spatřili, před čím jsme byli varováni. Místo působilo jako staveniště, vůbec jsme neviděli žádný jiný vstup do metra a lidi byli dávno pryč. Někdy nás tlačí čas, do kterého je nutné se do hotelu dostavit, ale tohle teď nebyl náš případ. Využili jsme tedy nejbližší lavičku, odložili zavazadla a chtěli si dát pauzu.

Vtom jsem se podívala před sebe a na protější straně stál nádherně osvětlený, originální dům CASA BATLLÓ od A. Gaudího. Nevšední, silný zážitek způsobil, že vše předchozí bylo smazáno. Několikrát jsme se museli doptat, až jsme se dostali ke správnému vstupu do metra a potřebovali koupit novou jízdenku. Napadlo nás, že si rovnou koupíme 24hodinovou a druhý den zjistili, že nám platila předchozí den jen do půlnoci. Ale to jsou malé věci, spíš takové koření, kterému se dnes smějeme.

Dál už běželo vše jak po másle, s metrem jsme se dokonale sblížili a použili i autobus. Ubytování v NUEVO COLON, které procházelo venkovní rekonstrukcí, bylo standardní se všemi náležitostmi bez stravy, což nám vyhovovalo a mělo malý, ale přece jen balkónek. Úchvatné bylo počasí, od příjezdu stále hezky a teplo, jen poslední den dopoledne spadlo pár kapek deště. Polohou jsme se nacházeli ve čtvrti LA RIBERA zhruba mezi přístavem Port Vell a nádražím Estació de Franca. Po vyřízení formalit jsme sjeli z pokoje zpět dolů a šli zahnat hlad do nejbližší restaurace, kde jsme se zasytili výběrem z tapas.

V první den pobytu nás azurová obloha hnala ze všeho nejdřív k moři. Je nepopsatelné se procházet v kozačkách po písku na pláži BARCELONETA. Naším cílem byla cestou po stejnojmenné promenádě věž Torre de St. Sebastia ve starém přístavu, odkud jezdí kabinová lanovka (Transbordador Aeri) na vyvýšeninu Montjuïc (173 m). Poskytla nám nádherný výhled z výšky 75 - 100 m a totéž se dá říci i o parku, kam jsme po vystoupení zamířili.

MONTJUÏC hraje v kulturním životě Barcelony významnou roli, jeho důležitost znásobily Letní olympijské hry v r. 1992, kdy zde vyrostl hlavní olympijský areál s Estadi Olimpic pro 65 tisíc diváků. Kromě dalších sportovišť nabízí také několik hojně navštěvovaných muzeí. Já si k prohlídce jednoznačně vybrala Nadaci JOANA MIRÓ. Vystála jsem si frontu na sluníčku, okukovala exteriér, jenž mě hned zaujal a vzbudil ještě větší zvědavost, která se uvnitř proměnila v nadšení, jež mě neopustilo ani na terasách z vystavených exponátů a zajímavých výhledů. Když jsem si na závěr dala v atriu kávu, euforie dosáhla maxima.

Manžel se mnou návštěvu nesdílel a vydal se na dominantu kopce, ke starobylé pevnosti CASTELL de Montjuïc s temnou minulostí, kdy sloužila jako politické vězení. Masivní zdi, jimiž je obehnána, nabízí kromě města též perfektní výhled na moře, přístav a doky. Evidentně byl rovněž spokojen...

Po tom, co jsme se sešli a vyrazili pěšky zpátky, natrefili jsme na lanovou dráhu, která nás svezla dolů. Nalezli jsme se opět u moře, obešli Columbův sloup (60 m) a po slavném bulváru LA RAMBLA za tmy došli k tržišti Mercat de la Boqueria, což samosebou byla pastva nejen pro oči. Přes Gotickou čtvrť, jejímž hlavním lákadlem je obrovská katedrála sv. Eulálie, jsme se vraceli do hotelu, ale těsně před ním jsme ještě poseděli v zahrádce, v mém případě u oblíbené sangrie.

Na Silvestra jsme měli v plánu Gaudího skvosty. Metrem jsme dojeli na nám již známou, sluncem zalitou třídu Passeig de Grácia. Za denního světla si znovu a pečlivěji prohlédli originální Casa Batlló a uvědomili si, že i sousedící domy od jiných tvůrců jsou architektonickými skvosty. Na stejné ulici, jen o několik metrů dále, se nachází další z mistrovských staveb Antonia Gaudího, dům LA PEDRERA (z r. 1905) nebo též Casa Milá dle původního majitele sídla.

Vycházkově, mimochodem jsme si všimli  množství katalánských vlajek na balkónech, jsme později došli k majestátní, neogotické katedrále LA SAGRADA FAMÍLIA (Sv. rodina). Je jedním ze symbolů Barcelony (Unesco) a vrcholem Gaudího tvorby. Stále je nedokončena (staví se přes sto let), neboť Gaudí si přál, aby jeho životní dílo bylo financováno z veřejných sbírek (snad bude hotova okolo r. 2022).

Na konci proslulé La Rambla směrem od přístavu se nachází srdce města, náměstí Placa Catalunya, jež je také hlavním dopravním uzlem, ale i domovinou holubů (v Zaře jsem si tu koupila dost zajímavý pásek). Odsud jsme se nechali odvézt autobusem do PARC GÜELL. Název získal od jména hraběte, který si jej u Gaudího objednal a chtěl z něj mít na okraji Barcelony jakési zahradní město. Původní záměr nevyšel, ale vzniklo nádherné místo plné zeleně, květin a Gaudího staveb (má zde i muzeum), takže celá scenérie se vyznačuje nevídanou barevností vyzařující optimismus.

Budovy u vchodu vypadají jako z pohádky, krásné je schodiště zdobené typickou barevnou mozaikou, o stejně zdobených zvlněných lavičkách nemluvě. Na nich jsme si lebedili, navíc opět s pěkným výhledem na město i moře. Třeba ikonickou věž z betonu a skla dál od centra, TORRE AGBAR (144.5 m) z r. 2005. Nebo nejvyšší horu Tibidabo (512 m) s víc než stoletým zábavním parkem (natáčely se tam některé scény oscarového filmu Vicky Cristina Barcelona od Woodyho Allena).

Překrásně strávený čas skončil a vybídl nás k návratu do hotelu. Z balkónu se nám pak naskytla možnost sledovat zřejmě Silvestrovský běh, který probíhal na ulici pod námi. Závěrečné chvilky starého a první roku nového jsme prožili v pěšky dostupném přístavu (já mj. s horkou čokoládou) a s přiměřeným ohňostrojem o půlnoci.

Před večerním odletem jsme si na poslední den nechali návštěvu městského PARC DE LA CIUTTADELLA v našem sousedství. Jde o oázu uprostřed města se ZOO, ale nachází se tu i Katalánský parlament. Park nabízí rozlehlou plochu bohatou na zeleň, lze obdivovat fontány (i od Gaudího) a nejvíc překvapivé bylo, když nás pěkná kolonáda dovedla k neobvykle pohlednému Vítěznému oblouku při východu z parku.

V centru města jsme uskutečnili úmysl poobědvat na nejživějším náměstí PLACA REIAL, ve starobylé čtvrti Barri Gótic. Na jeho scenérii se rovněž podílel Gaudí a patří k jeho rané tvorbě. Při shrnutí dojmů jsme se s manželem shodli, že nám chyběl ještě 1 den pobytu, ve kterém bychom se zajeli podívat do parku Tibidabo a na stadión Camp Nou, fotbalovou svatyni FC Barcelona.

Tak snad někdy příště, protože "Gaudího" Barcelona na nás zapůsobila nesmírně sympaticky, přívětivě, je překrásná, přehledná a vskutku má co nabídnout. Ze zpáteční cesty mi utkvěla v paměti jedna nepříjemnost. Poté, co jsme již seděli v autě cestou z letiště, zazněla v českém rádiu jako první zpráva o vyhlášení amnestie prezidentem Klausem na konci jeho funkčního období. To nám notně zkazilo dosud výtečnou náladu.