Úvodem shrnu, co se událo v první polovině roku. Předně se tři nejstarší vnoučata "vrhla" na lyžování. V únoru jsme se jejich prostřednictvím zúčastnili s manželem dětského karnevalu. Narozeninové oslavy proběhly v dubnu v Beskydech. Na přelomu dubna a května jsme doma kompletně zrekonstruovali kuchyň. Koncem května s jedněmi dětmi podnikli výlet na Hukvaldy a začátkem června s dvojčaty navštívili cirkus. V závěru června manžel odjel opět do Norska na lov ryb, tentokrát na ostrov Smola (přivezl tehdy dětem komické kožešinové čepice znázorňující severská zvířata).

Bulharsko

Přišly prázdniny, jejichž počátek strávila rodina dcery na Šumavě. Nás s manželem čekala od 20. července týdenní dovolená s jejich dětmi u Černého moře v BULHARSKU. Ani jeden, o dětech nemluvě, jsme tam ještě nebyli a vhodně se tam létalo od nás. Z minulého režimu jsem si pamatovala, jak se mé kolegyni líbilo město Nessebar, tudíž jsme zvolili Slunečné pobřeží.

Co se letu týká, chvíli před přistáním jsme se dostali do bouřky a následné turbulence byly obzvlášť silné. Manžela, jenž obecně nerad létá, to děsilo, já před dětmi zachovávala klid, ale mimořádně jsem si oddechla, když jsme v pořádku přistáli v BURGASU. Bouřka skončila a autobus nás odvezl do hotelu.

Byl jím BAJKAL, kde nám přidělili prostorný apartmán v nové přístavbě s rovněž velkým balkónem. Strava zde byla ve formě all inclusive, což jsme s ohledem na děti přivítali. Bylo praktické, že při pobytu u bazénu měly k dispozici nápoje či zmrzlinu. Poté, co jsme 4,5letému vnukovi při nasazování "stravovacího" náramku vysvětlili, o co se jedná, bylo nesmírně úsměvné, když se nás na první vycházce zeptal, zda mu bude platit i v blízkém hračkářství.

S hotelem jsme byli nadmíru spokojeni, měli jsme výhled do okolí, kde se stále něco dělo, viděli na moře (150 m od nás) a dokonce i Nessebar. SLUNEČNÉ POBŘEŽÍ nás vůbec živou atmosférou i množstvím atrakcí zaujalo, vnímali jsme všudepřítomné zanícení s úsilím o rozvoj. Zkrátka nám tam bylo příjemně, se zadostiučiněním jsme přivítali i fakt, jak nám šlo číst nápisy v azbuce.

K balkónu se váže příhoda s vnuččiným pantoflem, který jí vypadl na prázdnou terasu pod námi. Manžel z tyčky od slunečníku a zakrouceného háčku na konci plastového "míchátka" stvořil provizorní udici a k radosti dětí jej ulovil. Jenže vnučka se po něm zbrkle natáhla, až jí spadl opět a ještě níže. Pomocí nějakých provázků se zdařil i druhý pokus a dodnes na to pobaveně vzpomínáme.

Těšilo nás, že s dětmi bylo neustále kam jít, ostatně s tím jsme kalkulovali. Pokud jde o moře, kvůli častým větším vlnám se vnoučata mnohem víc zhlédla v pobytu u dostatečně velkého bazénu, kde jsme nakonec strávili nejvíc času. Vnučka se vydováděla dosyta s mnoha přítomnými dětmi a vnuk, jenž se zpočátku vody bál, strach překonal a v závěru pomocí rukávků či kruhu sám v dětské části plaval. Nám už zbyl jen dohled, neboť i pro nápoje si děti s oblibou chodily samy.

Náruživě jsme si užívali procházek po pobřeží, molu a promenádách s velkým kolem, přes autíčka po horskou dráhu. Byla menší, dřevěná, až v závěru se nám jevila poněkud roztřesená, tak jsme přivítali konec jízdy a už ji přehlíželi. Ve stáncích dětem neskutečně zachutnaly velké, vychlazené maliny v kelímcích, což manžela udivovalo, protože na jejich zahradě jich tou dobou měly fůru.

Bohužel s naším pobytem jsou v mé mysli spjaty dvě navýsost tragické události, o nichž jsme byli zpraveni prostřednictvím domova. 22. 7. po masakru v letním táboře mládeže na ostrůvku Utöya u norského Osla zůstalo 68 zastřelených a 23. 7. nalezli mnou obdivovanou britskou zpěvačku Amy Winehouse (27 let) v jejím londýnském bytě mrtvou...

Došli jsme k názoru, že bychom mohli dát i nějakou celodenní aktivitu a rozhodli se pro cestu "JEEPEM DO NÁRODNÍHO PARKU STRANDŽA". Když jsem poté spatřila před hotelem nádherný terénní vůz, snad pod dojmem Dubaje a neuskutečněné jízdy do pouště, nemohla jsem se dočkat. Ráno před odjezdem jsem nevěřila, že onen krasavec nečeká na nás, ale že náš je opodál přistavený, daleko menší džíp se starším řidičem v plážovém oděvu. Výhodou bylo, že rozuměl česky, neboť u nás kdysi pracoval.

Vyrazili jsme jižně až za Burgas k místu srocení s dalšími asi 20 účastníky ve stejných vozech. Zde jsme v restauraci dostali kávu, děti nanuk, vyslechli si program dne a odjeli na jihovýchod země do pohoří Strandža, jež přechází až do Turecka. Po zastavení v MLADEŽKU jsme vyfasovali dřevěné hole a absolvovali menší trip, jehož cílem byla dobře "zamaskovaná" jeskyně.

Následovala návštěva vesnice BREŠLJAN, v níž se nachází skanzen, kde jsme si prohlédli třeba dávnou školu, v jistém domečku se nám dostalo historického výkladu, kousek dál jsme poobědvali a mohli si zakoupit třeba místní med nebo rakiji. Odpoledne jsme se ocitli na okraji lesa, tam nás očekávaly postarší ženy v krojích, jež nám s gustem zazpívaly, zatančily a pochlubily se svými ručními výrobky.

Cestou odsud jsme se dostali na trasu OFF-ROAD, přičemž řidiči pořádně rozjeli džípy, div z nás nevytřásli duši. Kvůli prachu jsem litovala zapomenutého klobouku v hotelu. Ještě jsme shlédli vodopád a čekal nás návrat. Při něm nastala bouřka, a přestože řidič zatáhl plátěnou střechu, moc to nepomohlo. V konečném hodnocení díky, že jsme poznali Bulharsko i trochu z jiné stránky (sice se zpožděním, ale obdrželi jsme též záznam akce na DVD).

Následující den náš pobyt skončil s malým zádrhelem před opuštěním pokoje, kdy si manžel na choulostivém místě objevil klíště (stalo se asi předchozí den v místech u vodopádu). Upocená jsem se jej snažila vytáhnout, seč jsem mohla, ale z nedostatku času se ne zcela povedlo.

O říjnovém prodlouženém víkendu jsme s manželem odletěli z Ruzyně, kam jsme tentokrát přijeli autem před odletem, do největšího tureckého města ISTANBULU, kam jsme se velmi těšili. Přesto, že první léta po revoluci jsem o něm nechtěla slyšet. Iritovaly mě nájezdy našich lidí tam, hromadný dovoz hadříků sem a nemyslela jsem si o něm nic moc.

První opačný impuls nastal při návratu z Egypta v r. 2005, kdy nás pilot upozornil na přelet nad Bosporem, což mě naprosto uchvátilo. Další způsobilo naše sledování tureckého seriálu a zatoužili jsme místní reálie spatřit naživo. Výsledkem bylo, že jsme si Istanbul zamilovali.

Při jízdě busem z letiště na ubytování jsme záhy poznali, že cestujeme se skupinou tenisových fanoušků, jejichž cílem byl Turnaj mistryň, který tu právě probíhal. Jeho magnetem byla Petra Kvitová, toho roku senzační vítězka svého 1. grandslamu ve Wimbledonu.

My se po ubytování v hotelu Hamidiye ve čtvrti Laleli vydali do okolí, kolem Istanbulské univerzity došli až k nezbytnému VELKÉMU BAZARU, z jehož pestrosti mě přecházel zrak. Cestou zpět jsme našli přívětivý Tashan bazar, o němž nám řekla průvodkyně, když jsme se po něm ptali a náhodou byl kousek od našeho hotelu. V onom seriálu se často vyskytoval, dali jsme si tam čaj v malých skleničkách a prožívali euforii jak hrom.

Vpodvečer jsme vyjeli autobusem na fakultativní výlet Noční Istanbul. Záhy jsme se dostali do obrovské dopravní zácpy, neboť současně probíhalo v Besiktasi fotbalové derby s Fenerbahce. Když jsme objížděli shora stadión a zčásti do něj viděli, bylo jasné, že tak vřící kotel už asi nespatřím.

Situace způsobila, že se změnil program a nejdříve jsme proti původnímu plánu zamířili k vodám Bosporu u stejnojmenného mostu, do části zvané ÖRTAKÖY, nacházející se na jeho březích. Svou romantickou atmosférou patří k centrům nočního života města. Vymezený volný čas jsme strávili jeho prohlídkou a pořídili si zdejší vyhlášenou specialitu. Velkou pečenou bramboru v alobalu naplněnou dle přání vším možným. Chutnala skvěle, ale přiznám se, dojedla jsem ji až druhý den.

Pak už nás čekalo nejpopulárnější místo pravého nočního ruchu. Náměstí TAKSIM, dějiště též občanských shromáždění a největší bulvár - třída Istiklal Caddesi. Obchodní tepna na pěší zóně s permanentní světelnou výzdobou a linkou historické tramvaje zde vytváří výtečnou atmosféru. V luxusním obchodě, který byl pastvou pro oči, jsme zakoupili pár kousků vynikající baklavy, již mám příležitostně v oblibě.

Následující ráno nám způsobilo malý šok. Snídaně se konala v interiéru na střeše hotelu, po ní jsme se šli podívat ven na výhled (v krásném počasí dechberoucí) a takřka na dotek na nás vyjukla mešita SEHZADE, které jsme si předchozí den nestihli všimnout.

Náš denní program jsme pojali individuálně a odjeli taxíkem do čtvrti Sultanahmet, kde se nachází nejznámější památky. Rozkládá se na mysu, kromě západu je obklopen mořem - zátoka Zlatý roh se setkává s Bosporem na severu, zbytek omývá Marmarské moře. Nejdříve jsme shlédli největší chrám AYA SOFIA, z něhož je dnes muzeum a klikatil se u něj dlouhý zástup lidí.

Zamířili jsme k ikonické MODRÉ MEŠITĚ, jež jediná v Istanbulu má 6 minaretů. I tu byla fronta, ale vstup do ní jsem si nenechala, na rozdíl od manžela, ujít. Stala se mou první navštívenou a dojem z ní byl velkolepý. Poté jsme se kochali potkanými památkami (věhlasným Hippodromem s Egyptským sloupem, kašnou císaře Viléma), uličkami (s barevnými dřevěnými domky), obchůdky (s poutavou modrou keramikou), až jsme došli k TOPKAPI, bývalému paláci sultána.

Královskou branou jsme vstoupili a odkryl se nám obrovský areál, v němž se u každé budovy vlnily řady návštěvníků. Využili jsme jen vyhlídku na protější vrchol CAMLICA nad mořem (pouhých 263 m) a prohlídku jsme vzdali. Nemalé vzrušení mi u brány způsobil derviš, zvoucí na představení jejich rituálního tance, jenž je spirituální cestou do jiných dimenzí mimo běžnou realitu. Fascinuje mě, ale nebyl na to čas.

Náhražkou se stal, když jsme sestoupili níže a ponořili se do podzemí, tzv. "potopený palác" YEREBATAN SARAYI. Bývalá zásobárna pitné vody každého svým vzezřením příjemně naladí a uklidní. Pak už jsme se poohlíželi po místu, kde bychom pojedli, a zcela závěrem se tramvají vrátili do hotelu.

Příští den jsme se ráno vydali na prohlídku zastrčené mešity Rüstem Paša, ovšem s překrásnou vnitřní výzdobou a dokonce výkladem. Na doporučení jsme si následně koupili nesmírně vonící tureckou mletou kávu a ve vyhlášené cukrárně si dali horkou čokoládu (instantní v plechovce jsme dovezli i domů). Poté jsme se kolem Nové mešity dostali k EGYPTSKÉMU BAZARU, kterým jsme se zájmem prošli.

Odsud jsme se přesunuli k přístavu u Zlatého rohu, kde nás čekala motorová loď a následovala asi 1,5 hod. plavba BOSPORSKÝM PRŮLIVEM. V jejím průběhu jsme porovnávali břeh asijské a evropské části Istanbulu (říká se, že evropská je více turecká). Nás úvodem potěšila z moře vystupující Dívčí (Leandrova) věž a za denního světla spatřený Bosporský most. Po obou březích byly k vidění nádherné secesní vily a starobylé paláce (Dolmabahce). Oběd pro nás byl zajištěn v rybářské restauraci u Bosporu s jedinečným výhledem až k Černému moři.

Po obědě jsme se na zpáteční cestě zastavili v nejužším bodě Bosporu u pevnosti RÜMELI HISARI. Nabízí zde neopakovatelný rozhled po Bosporské úžině a protějším Asijském úseku. Po skončení plavby jsme se vydali k jedné z největších dominant Istanbulu - k Sulleymanově mešitě, ležící v jednom z kopců. Z pozdních časových důvodů již bohužel nebyly některé části zpřístupněny. Cestou od ní jsme narazili na obchůdek, ve kterém prodávali domácí turecký börek, chutný slaný koláč, v mém případě sýrový. Mňam...

V poslední, vzhledem ke stanovenému odpolednímu odletu, necelý den pobytu, pro nás nezačal slavně. Chtěli jsme se co nejrychleji přemístit do Galaty na GALATSKOU VĚŽ a stopli si taxi. Po dojezdu na místo řidič zastavil, něco zašmodrchal, vedle něj sedící manžel váhavě vytahoval bankovky, řidič jich několik briskně shrábl a v mžiku odjel. Ani se mi to nechce komentovat...

Nepříjemný zážitek nám zčásti vynahradily impozantní výhledy z výšky 60 m na velkoměsto (přes 11 mil. obyvatel). Nějakou dobu jsme věnovali při návratu GALATSKÉMU MOSTU s množstvím rybářů a za ním neopomněli šálek kávy v osvědčené cukrárně. V hotelu jsme se dozvěděli, že se náš odlet odkládá na pozdější dobu. Toulali jsme se v jeho blízkosti, v restauraci sledovali v TV tenis s vítězící Kvitovou, koupila! jsem několik šátků a menších kabelek vskutku za hubičku a jestli mě paměť nešálí, odlet byl odsunut ještě jednou.

Původně jsme mysleli, že kolem půlnoci budeme doma, ale s prodlevami nastalo, že mě manžel ráno rovnou vysadil v práci. Přese všechno nás Istanbul, důležitá obchodní křižovatka a Brána Orientu rozkládající se na 2 kontinentech, uhranul a výhledově jsme spřádali plány o další návštěvě, kdy bychom si prohlédli dosud nezvládnuté.

Uplynulo pár týdnů, přišly Vánoce a po nich jsme měli namířeno na Silvestra do ŘÍMA. Jak jsem zmiňovala už o Paříži v r. 2009, o Silvestra ani nejde, spíš o účelně strávený volný čas. Pro metropoli Itálie v regionu Lazio rozhodlo, že se odlétalo z Brna, manžel v ní ještě nebyl, já naposled před 11 lety. Poprvé jsme měli letět s nízkonákladovkou Wizzair, přičemž ubytování jsem hledala v okolí Stazione Termini, což se mi jevilo příhodné.

Večerní přílet na letiště Fiumicino i transfer busem k Termini proběhli hladce. Při pěší cestě na ubytování jsem neodolala a koupila domů vánoční moučník Panettone v dárkovém balení, čímž jsem si hned zaplnila omezený prostor v příručním kufru. Jako v Benátkách, i zde jsme našli zázemí v 1. poschodí jednoho z domů - jmenovalo se LES ARTES. Šlo doslova o špeluňku, ale měla vše, co jsme k přespání potřebovali (kromě balkónku) a malý, starší majitel tomu dodal svou bodrostí šmrnc.

Předal nám rovněž kupóny, na jejichž základě jsme ráno v protějším minibaru Roberto obdrželi snídani, jako kávu nebo cappuccino s croissantem apod. Konzumovali jsme ji v zastřešené, fólií ze tří stran chráněné předzahrádce a náramně nás to bavilo. Probíhal poslední den roku a manžel si ze všeho nejvíc přál vidět KOLOSEUM. V Termini jsme si oba pořídili výhodný Roma Pass (slevněné vstupné, přednostní vstup), kousek šli pěšky a poté k němu dojeli metrem.

Ikonickým symbolem císařského Říma byl manžel ohromen, já měla více času se soustředit na okolní památky, jako Oblouk císaře Konstantina nebo vrch Palatin, Forum Romanum jsme sdíleli spolu. Následoval Kapitol, kostel P. Marie na oltáři nebes a od Památníku Viktora Emanuela II. jsme obdivovali sluncem zalité BENÁTSKÉ náměstí. Na jeho prostranství nám jen bylo líto poněkud oschlého vánočního stromu.

Pak jsem manžela zavedla k dalším turistickým atrakcím, jako Pantheon (je v něm pohřben např. renesanční malíř Raphael). Vždy zábavné náměstí NAVONA se 3 fontánami, z nichž uprostřed je nejhonosnější Fontána čtyř řek z r. 1651. Alegorické sochy znázorňující řeky Nil, Gangu, Dunaj a Rio de La Plata symbolizují největší řeky, v té době známé na svých kontinentech. Za stmívání konečně spatřil obleženou Fontánu di Trevi.

Vánoční výzdobou v italských národních barvách nás zaujala Via del Corso, kterou jsme došli k místu setkávání, ke ŠPANĚLSKÝM SCHODŮM. Měla jsem vůči nim z poslední návštěvy trochu manko, takže nyní jsme tu rádi nějaký čas poseděli. Při odchodu jsme míjeli nepřehlédnutelně ozdobenou budovu, jíž byl módní dům značky Fendi.

Metrem jsme v závěru odjeli na převeliké Piazza del POPOLI (nám. Lidu), jež bývá jedním z center silvestrovských oslav. Těžce jsme našli v restauraci v přilehlém okolí místo k sezení, ale čekání do půlnoci nás tak zmohlo, že jsme prchli ještě před ní a vyhnuli se tak ponovoročním davům.

Zato na Nový rok, kdy jsme plánovitě chtěli do VATIKÁNU, bylo metro natřískané k prasknutí. Vůbec mě nenapadlo, že by tam všichni směřovali, ale opak byl pravdou. Vystáli jsme dlouhou, rychle se hýbající frontu do Baziliky sv. Petra, kde se hlavně manžel porozhlédl. U bočního vchodu zvenku jsme pak počkali na výstup do kopule baziliky (výhody Roma Passu zde neplatí), jenž byl místy náročný, ale díky poskytnutým panoramatům stál za to. Vycházkově jsme kolem řeky Tibery došli až k ANDĚLSKÉMU hradu a přes most stejného jména vnikli do útrob města.

Poslední den jsme opustili pokoj, nechali si uschovat zavazadla a šli se ještě před přesunem na letiště poloudat. Hlavním cílem bylo nedaleko malé náměstí QUATRO FONTANE, pyšnící se čtyřmi fontánami na rozích domů. Na letiště jsme s využitím Roma Passu jeli vlakem ze Stazione Termini. Náš pohodový, bezproblémový pobyt v Římě, za přívětivého počasí a na vlastní pěst, tím skončil.

PERLIČKA: Když jsem si na letišti ke stolku s čekajícím manželem přinesla café latte, zeptal se, co to mám. Já že latte, tak si šel koupit též a pak jsem nechápala, proč přes celou halu přicházel se sklenicí mléka. Prý se několikrát utvrzovali, ale on si stál za svým, že chce latte, jen opomínal dodat café...