2000

Florencie, Řím, Neapol

V tomhle dle letopočtu významném roce milénia, přišla v naší sérii zájezdů ze zaměstnání řada na Itálii. Když zmiňuji letopočet, vzpomínám, jak nám na 1. stupni ve škole naše učitelka vyprávěla, že v r. 2000 se bude běžně létat na Měsíc a živit se budeme řasami v tubách. To se sice nestalo, ale věřila jsem tomu dlouho. Zájezd, konaný opět v září, jsem brala jako další z mozaiky poznávání Evropy. Speciálně jsem byla zvědavá na Florencii, o které šly samé dobré zvěsti. Mě ale, už to prozradím, nejvíce dostal Řím.

Florencie

Den první: autobusem, po předcházejícím nočním průjezdu Rakouska, jsme dojeli brzy dopoledne do FLORENCIE. Rovnou na Michelangelovu vyhlídku s jeho sousoším Davida. O městě jsem moc neměla představu, věděla jsem, že je metropolí Toskánska a kolébkou renesance, ale zde jsem si ji udělala dokonale a velmi se do něj těšila. V historickém centru nastala doslova smršť památek, až jsem z toho měla v hlavě guláš. Též tu bylo hodně turistů na celkem malém prostranství a působilo to na mne nepřehledně, tak se jen zmíním, co jsme postupně viděli.

Baziliku sv. Kříže, Loggii dei Lanzi - ta mě hodně zaujala, radnici Palác Vecchio, dominantu města Dóm Santa Maria del Fiore s vedle stojící, 82 m vysokou Giottovou zvonicí nebo ve městě nejstarší založený kostel San Lorenzo, který jsme navštívili atd. Prošli jsme kolem Galerie Uffizi a až na náměstí dei Pitti se trochu zklidnili. Dokonalý relax jsme ale zažili až v zahradách Boboli u Paláce rodiny Pitti. V kaskádovitě upravených prostorách s terasami, jsem si u té nejzazší s výhledem do toskánské krajiny mj. slíbila, že ji jednou samostatně navštívím. Ještě musím konstatovat, že ze všeho nejvíc se mi v závěru líbil most Ponte Vecchio přes řeku Arno včetně oblasti kolem ní.

Ubytovaní jsme po 3 noci byli v chatkách kempu Country Club Castelfusano v CASAL PALOCCO u Říma. Měli jsme tu i snídaně. Pravda, spaní trochu spartánské, ale v krásném prostředí a s fajn večery na terase chatky.

Řím

Den druhý: přijeli jsme do ŘÍMA a měli možnost se obeznámit s významným dopravním uzlem Stazione Termini. Poté jsme došli k úchvatné bazilice Santa Maria Maggiore a pomalu se blížili k největšímu amfiteátru, Coloseum. U impozantní stavby římské říše jsme obhlíželi většinou pohledné gladiátory, kteří se v okolí vyskytují a při nákupu vstupenek jsme se dozvěděli radostnou zprávu - s ohledem na milénium jsme ten den měli vstup zdarma. S velkou pokorou jsem si prohlédla obří Coloseum a velmi pozorně i sousedící Forum Romanum s pozůstatky nejstarší části italského hlavního města. Chce to hodně představivosti, ale se vším, co se mi honilo hlavou, to byl pro mne hodně intenzivní zážitek. Mimoděk jsem si teď vzpomněla, když jsem poslala moji fotku odsud dceři do USA, kde právě rok přebývala, tak se její místní kamarádka podivovala, že si můžeme dovolit takhle cestovat.

Z Fora jsme plynule přešli ke grandióznímu památníku Vittoriano - Oltář vlasti nebo k jednomu z kapitolských muzeí, Paláci senátu. Při další chůzi jsem při přechodu cesty zahlédla v průzoru na konci boční ulice fragment Colosea a zvláštně to ve mně hrklo. Že to není jako, ale ryzí skutečnost a ta historie je tu v symbióze se současností. Dost jsem z toho byla vedle, dodatečně se v duchu Římu omlouvala za dosavadní možná přezíravost? Také jsem myslela na rčení o věčném městě a jak všechny cesty vedou do Říma a že to tak asi je atd. Svou přítomnou historií mi Řím nesmírně přirostl k srdci.

Toho dne bylo nádherně teplo, došli jsme až k řece Tibeře a vymínili si, zda bychom nemohli aspoň na chvíli k moři, když jsme od něj ubytovaní tak blízko. Byli jsme vyslyšeni, odjeli do kempu pro plavky a v nedaleké OSTII jsme se bezvadně vydováděli.

Neapol

Den třetí: čekala nás NEAPOL, sopka Vesuv a Pompeje. Rovnou mohu říci, že byť je Neapol městem v zálivu moře a mám pro ně slabost, tak známé "vidět Neapol, a zemřít" se nekonalo. Pamatuji si z něj zajímavý kostel Nuovo, galerii Umberto a že v úzkých uličkách neviselo tolik prádla, jak jsme si mysleli. Zato jsme viděli dost odpadků, ostatně vůbec při cestování po Itálii jich bylo vidět podél cest mnoho. Velká, skoro prázdná Piazza del Plebiscito s bazilikou Francesco di Paola mě nenadchla, jen na pahorku mě zaujal Castel Sant'Elmo.

Byla jsem ráda, když jsme vyjeli na sopku VESUV nad městem. Tady jsem se nějak zasekla a ačkoli jsem s sebou měla vhodnou obuv k výstupu, než jsem se obula, skupina mi odešla a po chvíli váhání se mi je už nechtělo dohánět. Všimla jsem si, že jeden náš starší manželský pár se dobrovolně nezúčastnil, tak jsem se k nim přidala a při svém prvním italském cappuccinu na ostatní počkala. Pak jsem si z vyprávění i následných fotek udělala obrázek.

Následovala cesta do POMPEJÍ. Viděla jsem v té době v polské televizi o jejich zkáze seriál, takže jsem z toho měla obavy a nedovedla si představit, co nás vlastně čeká. Asi přispělo slunečné počasí a hezké okolí, že jsem si procházku po areálu docela užila. Chce to též velkou fantazii, mísil se ve mně obdiv, místy smutek, až se mi v závěru stalo něco, na co nejsem pyšná. Při odchodu z areálu jsem se střetla s jiným párem bývalého kolegy s manželkou. Já mířila k autobusu jedním směrem, oni opačným. Jelikož byli dva, tak jsem se od kolegy nechala přesvědčit a bylo to špatně. Nakonec to dopadlo dobře, ale já se časem dozvěděla, že tou dobou u onoho kolegy propukla alzheimerova choroba.

Den čtvrtý: v tomto dni jsme mířili do samostatného státu VATIKÁNU. Cestou jsme se nejprve zastavili u Baziliky sv. Pavla za hradbami. Včetně zahrady na mne působila velmi sympaticky. Potom už přišel na řadu Vatikán s rozměrným náměstím a rozsáhlou bazilikou sv. Petra. I tu nás potkala nenadálá příjemná událost. Když jsme byli uvnitř, všimli jsme si náhlého zvýšeného pohybu mužů z ochranky a najednou se zjevil na pojízdných schůdcích jedoucí papež Jan Pavel II. Bylo pondělí, kdy bývaly audience a pro nás to znamenalo velký bonus.

Poté jsme absolvovali řadu památek, jak jsme je potkávali cestou pěšky do centra ŘÍMA. Andělský hrad, Pantheon, Piazza Navona, Španělské schody. Zde jsem ve chvíli volna nahlížela do obchodů, zda neuvidím nějaký zajímavý ubrus do částečně renovované kuchyně doma, ale nepochodila jsem. K večeru jsme dorazili k věhlasné Fontáně di Trevi, kde je vždy velký mumraj. Měli jsme rozchod a dostatek času, tak jsme s kolegyněmi obhlížely krásné boty a díky úsporám za lístky do Colosea se rozhodly si nějaké koupit.

Odehrála se tu historka, která vešla do pomyslného "zlatého fondu". Ujal se mě mladý prodavač, usadil do takové pololežící židle a chtěl po mně nohu k vyzkoušení boty. Docela jsem se ošívala po celodenní štrapáci upocenou nohu natáhnout, ale on dál úslužně prováděl svou práci. Já ani nedýchala a kolegyně se třásly smíchy. Nakonec jsme dvě odešly s novými boty a měly z toho velkou radost. Hned vedle jsme to oslavily pizzou (já s tuňákem, rajčaty a mozzarellou, nadlouho nejoblíbenější), dokonce se k nám přidal i harmonikář a byla z toho moc hezká chvilka.

Za soumraku jsme ještě pobyli u fontány, vhodili do ní i nějaký peníz, pořídili fotky a čekala nás cesta k autobusu. Vůbec jsme si neuvědomovali, jak je to daleko, a pak měli pocit, že jsme přešli celý Řím. Mně se utrhlo ucho na kabelce a s taškou s botami jsem byla jak ověšený stromek. V jedné ruce jsem totiž ještě nesla sáček na výhonky ze zajímavých rostlin z množství kouzelných zahrádek, jež jsme míjeli. Také jsme vnímali už od Florencie spoustu skútrů a poprvé spatřili automobil SMART, z něhož jsme byli vykulení. Konečně schváceni, ale v podstatě spokojeni jsme došli k cíli a měli cestou domů spoustu času se zregenerovat.

P. S. Boty měly úspěch a dobře mi posloužily.

Zcela náhodně mi vytanulo na mysli, jak jsme doma po návratu řešili, zda za opotřebované dveře koupit nové nebo si je dát zrenovovat. Zvítězila druhá možnost a jsem tomu dodnes ráda.