1997

Soluň

Zde se musím poněkud vrátit zpět, neboť to se SOLUNÍ souvisí. V r. 1992 jsme si díky kupónové privatizaci koupili pozemek na zahradu. Během horkého červnového víkendu manžel s mým otcem "sbili" z dřevěných okorků chatku, k přebývání o prázdninách, kterou jsme časem dotáhli téměř k dokonalosti. Ve velkém jsme obhospodařovali zahradu a trávili zde všechen volný čas. V r. 1994 jsme neplánovaně, svépomocí, začali stavět zděný zahradní domek a ve finále, koncem r. 1996, těžce onemocněla moje mamka.

Shodou okolností se tehdy můj nejmladší bratr setkal v ŘECKU s našimi společnými přáteli a vyřídil od nich mamce naléhavé pozvání k návštěvě. Nejdřív to znělo poněkud futuristicky, ale když se mamka po počáteční léčbě cítila lépe, na jaře 1997 projevila přání jet do Soluně se mnou, jako doprovodem. Kromě toho se dohodlo, že překážející chatka, ke které mamka přilnula, bude v té době zbourána a vznikne z ní na jiném místě potřebná kůlna (tak se také stalo, ještě jsme po návratu stihli dostavět pergolu a počátkem prázdnin přišla na Moravu ničivá povodeň).

Ještě musím odbočit - převážnou dobu dětství a dospívání jsem bydlela v domě, kde z dvaceti rodin bylo 9 řeckých a podobné to bylo v celé ulici i okolí. Jen připomenu, že šlo o důsledky občanské války v Řecku (1946-49), kdy 12 000 pronásledovaných uprchlíků z řad komunistů, našlo svůj domov v naší zemi. Co vím, mnoho jich žilo i v Krnově nebo Brně... Vzpomněla jsem si ještě na příhodu z 21. srpna 1968, které teprve dnes rozumím. Od rána jsem věděla (bylo mi 12), že se děje něco hodně vážného, a rozhodla se jít do knihovny vrátit vypůjčené knihy. Doprovázela mě řecká kamarádka Saša a docela jsme se hádaly, já zaraženě nadávala na Rusy, ona je hájila...

Jinak mi soužití s Řeky přišlo normální a přirozené. Měla jsem možnost zblízka poznat jejich mentalitu, temperament, řeč, hudbu, jídlo, zvyky, početné příbuzenstvo v různých koutech světa a jejich časté návštěvy. Později jsem se ráda ocitla na několika řeckých svatbách. Pokud jsem někdy zaslechla, hlavně starší, mluvit o Soluni, nevím proč, měla jsem dojem, že je řeč o vesnici, odkud většina pochází. Na přelomu 70. a 80. let se po urovnání poměrů v Řecku začali houfně vracet a my teď, po změně režimu u nás, se chystaly za nimi.

Samozřejmě z našeho města už nějakou dobu jezdila pravidelná autobusová linka do Soluně, kterou jsme 28. dubna na 10 dní odjely. Z cesty si pamatuji, jak čím víc na jih přibývala zeleň, v SRBSKU jsem poprvé viděla tzv. turecké záchody - brr, ale velmi špatně jsem nesla, nelze to jinak nazvat, buzeraci a nutné uplácení tamních celníků. Opět jsem si blbě myslela, že s něčím podobným se již nesetkám a na BALKÁNĚ to snad bylo na vrcholu.

Na autobusovém nádraží v Soluni nás čekala mamčina přítelkyně, u které jsme měly bydlet, taxíkem si nás odvezla k sobě domů a mně spadla čelist. Bydlela na kopci v novější části města, v zánovním domě apartmánového typu v posledním, 4. patře s terasou okolo celého bytu a nádherným výhledem. Měla jsem právě nový, automatický fotoaparát a za úkol vše fotit - 1. den jsem z terasy skoro neslezla. Tak jsem tu mondénní Soluň, 2. největší MĚSTO Řecka, viděla v celé kráse i s mořem - úchvatné. Od té doby zbožňuji velká města rozprostřená kolem mořského zálivu...

Naše hostitelka byla mamce za pár skutků z předchozích let neskonale vděčná, stále to dávala najevo, hýčkala nás neskutečně, až jsem tvrdila, že tak dobře jsem se dosud neměla. Užívala jsem si vše, co nám uvařila, koukala jí pod ruky, na vše se ptala, sledovala všechny vymoženosti v kuchyni, které měla a používala - velice mě inspirovala. Na oplátku jí mamka např. uvařila plněné kynuté knedlíky pro tehdy asi 10letého syna a i na zamrazení.

Všímala jsem si uspořádání i zařízení bytu, třeba koupelny, měla jsem čerstvě za sebou vybavování našeho domku. Různé hobbymarkety u nás zatím nebyly, tak jsme často ještě spíš sháněli a neměli možnost většího výběru. Rozlehlá zastřešená terasa s několika různými druhy posezení na všech světových stranách, bohatá, přímořská květena - to bylo nejvíc a "kávičku v pyžamku" odsud provozuji na zahradě dodnes.

Na městské promenádě u moře jsem poprvé ochutnala gyros, pila ledové frappé... Postupně jsme navštívily bývalé sousedy, kamarády a známé, byly u přítelkyně naší hostitelky - prvně jsem u ní viděla rozkošné, barevné košíčky na cukroví z papíru a dokonce jsme s ní, coby řidičkou, absolvovaly celodenní výlet na blízký poloostrov CHALKIDIKI. Tam nás, silně věřící, zavedla do výstavného, pravoslavného kostela, což naše hostitelka nelibě nesla (ostatně na 1. máje odešla na komunistickou manifestaci). Jinak jsme se ale u moře i v přímořském letovisku, s grilovanými dobrotami k obědu, poměly.

Abych nezapomněla, všude na návštěvách, proti nám tehdy, byly čisté, upravené společné prostory v domech, hojně s mramorovými obklady. S mými kamarády vrstevníky jsem se sešla jak u nich doma, tak v restauraci nebo na večeři u moře při západu slunce s výhledem na OLYMP, což mě nesmírně zasáhlo. A jak jinak, než s plným stolem výtečného jídla, přesto pro množství nedojezeného. Nebo jen s holkami na kávě, jak ony říkaly - v cukrárně, kde měli popelník i na toaletě. Při klábosení a vzpomínání jsme se vždy bezvadně bavili, překvapovaly, až dojímaly mě detaily, jež si pamatovali a já se nechávala unášet jejich bezprostředností. Musím s radostí konstatovat, že všichni, na (teď už) Česko vzpomínají s láskou, starší s vděčností.

Je pravda, že v té změti zážitků mi názvosloví památek zcela unikalo. Registrovala jsem v centru byzantskou architekturu, domů jsme jezdily kolem honosných zbytků hradeb, ale utkvěly mi v paměti jen dominantní BÍLÁ VĚŽ a socha ALEXANDRA VELIKÉHO - MAKEDONSKÉHO na nábřeží. Při courání tržištěm jsme si "pod dohledem" hostitelky koupily s mamkou to nejlepší, potřebné koření, navštívily jejího známého zlatníka, u výkladních skříní s oděvy se od ní dozvěděly, že nakupují převážně ve slevách a tehdy to moc nechápaly...

V páteční večer nás čekal velkolepý kulturní zážitek. Mladšími ročníky jsme byly s mamkou pozvány na akci, jejíž oficiální název jsem neodhalila, ale hovořilo se o ní jako o buzuki (dnes bych řekla hogo fogo Řecký večer). Naše hostitelka nám pověděla, ať si toho vážíme, že ona se tam ještě nedostala. Pokusím se popsat, o co šlo: slavnostně oděná společnost se sjížděla jak na Oscary, v sále se sedělo u stolů dle nějak dané hierarchie (náš guru, fotbalový činovník, měl stůl blízko pódia), fotilo se, jedlo, pilo, kvarteto zpěváků zpívalo světové hity. Po celou dobu se rozdávaly (kupovaly?) na podnosech okvětní lístky z růží - my jich měli kupu. To už byla mamka unavená a nechala se odvézt domů. Po půlnoci nastoupila i mnou velmi oblíbená, typická řecká hudba s buzuki, bezprostředně se tančilo mezi stoly, házely okvětní lístky zřejmě dle výkonu muzikantů a bylo to strhující, omamné a ohlušující. Skutečně mi to následující den pořád znělo v uších, ale rozhodně jsem nelitovala.

Jak se blížil náš odjezd, vršila se mi hromádka nakoupených či darovaných věcí různého druhu, které jsem si dovezla. Dokonce jsem přijela i s novým účesem à la Kelly ze seriálu Beverly Hills, který mi stvořila hostitelka, profesí kadeřnice - na volné noze. Doma pak následovaly ne dny, ale řada řeckých týdnů se vším všudy...

Bohužel má tato téměř osudová návštěva smutný dovětek. Do roka zemřeli nejdříve Sašin otec a na jaře 1998 moje mamka. Půl roku na to se při testování nového auta zabili Sašin bratr (guru) i s jejím manželem. Od té doby jsem si vědoma, že nejsilnější scénáře píše život, ty prostě nevymyslíš.