2004

06.02.2018

Šumava

Rok 2004 byl pro nás přelomový, neboť jsme se, k naší radosti, stali prarodiči. V první polovině roku se synově rodině narodila dvojčata - páreček a v druhé půli dceři s přítelem dcera. Mezitím manžel slavil abrahámoviny, přišly otcovy zdravotní problémy, které se naštěstí povedlo překonat. Mimo to jsme 1. 5. vstoupili do Evropské unie. Z výše uvedeného vyplývá, že jsme dovolenou neplánovali a až se nám to jevilo vhodné, vydali jsme se v půlce prázdnin na týden na ŠUMAVU s koly. Před revolucí jsme poznali Lipno s okolím, tentokrát jsme zvolili na západní Šumavě horské středisko Špičák u Železné Rudy.

Cestou na pobyt jsme si udělali zastávku v PÍSKU, abychom si prohlédli Kamenný most přes řeku Otavu, jenž je také nejstarším dochovaným mostem v Česku. Se zvýšeným zájmem jsem též sledovala následný průjezd Sušicí, odkud pochází můj oblíbený hudebník Roman Holý, jehož jsem o ní slyšela zapáleně hovořit. V pozdním odpoledni jsme konečně dojeli do ŠPIČÁKU, kde jsme se dozvěděli, že naše rezervované ubytování je již obsazené (asi někým, kdo dobře zaplatil). Celkem rychle se podařilo zajistit náhradu, a tak jsme se ocitli v nedalekém Ubytování Maxa. Část přístavby, v níž jsme měli v patru bydlet, ještě jevila zvenku známky jistých nedokončení, ale uvnitř bylo vše v naprostém pořádku a cítili jsme se tam dobře.

Příští dopoledne jsme v okolí pořídili pár fotek, nejen názvem nás třeba zaujal hotel Malá Paříž a odjeli prozkoumat turistické centrum ŽELEZNOU RUDU. Vzpomínám, že jsem si tam koupila sportovní sandály, které mi teprve předloni dosloužily. Odpoledne jsme vyrazili na kole přes Špičácké sedlo k ČERNÉMU jezeru, největšímu ledovcovému na Šumavě. Projeli jsme kolem nejvyššího šumavského vodopádu v Bílé Strži a z rozcestí Stateček pokračovali k horské chatě Hamry. Z blízkého nádraží Hojsova Stráž jsme pak vlakem odjeli do Špičáku přes nejdelší tunel v republice (1747 m) a celé to bylo senzační, přestože jsem některé kopce spíš vyšla...

Po víkendu v pondělí jsme se chystali objet autem další známá místa směrem na východ. Navštívili jsme obce Prášily, Srní, Kašperské Hory, hrad Kašperk. Ze zříceniny Pustý hrádek si dopřáli vyhlídku na něj (tady si vybavuji, že jsem při konečném výstupu měla problém s rovnováhou). Přes Annín jsme pokračovali k Čeňkově pile, zastavili se u vodní elektrárny na Vydře (největší v západních Čechách, technická památka) i soutoku Vydry a Křemelné vlévajících se do Otavy. Nejvíce mě zaujal čilý ruch kolem autokempinku Antýgl a nemohla se dočkat našeho cíle, řeky VYDRY, již jsme si nějakou dobu s nadšením užili. Přes malebnou Modravu, kde divoká Vydra soutokem tří potoků vzniká, jsme se z úžasného celodenního výletu vrátili zpět do Špičáku.

Následující ráno jsem nebyla zdravotně fit, proto jsme zvolili snadnější variantu a vyjeli lanovkou ze Špičáku na PANCÍŘ (1214 m), na jehož vrcholu je chata s rozhlednou. Všimla jsem si poprvé, že dole nastupovali na lanovku mladší lidé s koly, zde se obrátili a sjížděli na nich zpět. Při našem pěším sestupu nás mnozí míjeli, v prudších místech mi to přišlo šílené. Z vyhlídkové louky Hofmanky, kde se nalézal hotel Horizont, bylo krásně vidět na Grosser Arber (Velký Javor, 1456 m), nejvyšší horu Bavorského lesa s dvěmi typickými kruhovými věžemi nahoře. Přes Špičácké sedlo a sportovní areál Špičák jsme se vrátili. Po obědě jsme vyjeli na kolech do Železné Rudy a mj. si prohlédli dominantní barokní kostel nebo budovu hraničního nádraží Alžbětín.

Ve středu nás čekala cesta do PASOVA v německém Bavorsku, asi 60 km jižně od našich hranic. "Vyhlédla" jsem si jej z autobusu při zájezdu do Londýna (viz str. z r. 2002) a mohu říci, že právem. Nádherné město je známé soutokem tří řek Dunaj, Inn (tvoří zde hranici s Rakouskem), Ilz a je hojně turisty navštěvované. Strávili jsme čas jak prohlídkou starého centra města na výběžku mezi soutokem Innu a Dunaje, kde nešlo přehlédnout barokní Dóm sv. Štěpána, tak drobnými nákupy či nějakou konzumací. Posléze jsme se vyskytovali na různých místech dunajského nábřeží jen tak a vše bylo pohodové.

Den poté byl v našem pobytu zároveň dnem posledním. Nejdříve jsme přes již známé výchozí místo, Špičácké sedlo, zvolili vycházku pěšky, tentokrát k ČERTOVU jezeru. V druhé půli jsme na kolech zamířili do Železné Rudy, kde jsme míjeli jeden z tehdy mnoha zde se vyskytujících Night Clubů - Dolce Vita. Pak přes Debrník (dříve sklárna, tehdy budova policie) jsme dojeli do Ferdinandova údolí. Přejeli do Bavorského lesa na německém území, odpočinuli si v sedle Hochbergsattel a z poslední vyjížďky se vrátili zpět.

Naši dovolenou zde hodnotím velice kladně. Moc se nám v pořád ještě trochu tajuplném kraji líbilo. Téměř každá osada má buď sklářskou, dřevorubeckou nebo rýžovnickou minulost, příroda je vůkol kouzelná, výjimečná a nám působilo potěšení v ní pobýt.

Závěrečnou cestu domů jsme si prodloužili o návštěvu dcery v očekávání v Brně. Odsud jsme o víkendu zajeli na Horní Bečvu v Beskydech, kde jsme se v penzionu provozovaném tehdy mým nejmladším bratrem, sešli kromě jiných i se snachou a dvojčátky, t. č. pobývající u svých rodičů tamtéž.

Nelze s lítostí nevzpomenout, že v půlce října jsme nečekaně přišli o staršího z mých dvou mladších bratrů - tragicky zahynul při autonehodě v Beskydech.