2003

22.01.2018

Rhodos, Malá Fatra, Praha

Tohoto roku jsme se v rámci dovolené rozhodli pro letecký pobyt u moře. Já preferovala Andalusii, manžel Řecko, kde ještě na rozdíl ode mne nebyl. Když Řecko, tak jsem chtěla poznat nějaký ostrov a vyšel nám z toho RHODOS, největší Dodekanéský na jihu Egejského moře. Odlétat jsme měli 24. 6. z našeho města letadlem z flotily Václava Fischera. Vzpomínám si, že jsme odlet měli odložen a i na letišti došlo k nějaké prodlevě.

Konečně jsme v Rhodosu přistáli a nikdy nezapomenu, jak mě při výstupu z letadla břinkl do nosu nezvykle teplý vzduch. Ještě k letadlu, říkalo se v té době, že V. Fischer pomáhal Věře Špinarové s restartem kariéry a skutečně, ve všech pauzách ji bylo v letadle slyšet zpívat, což jsme jí tehdy přáli. Jinak to byl pro nás druhý společný let po dlouhé době. První byl vnitrostátní už v r. 1973 z Prahy k nám domů.

Z letiště, jak bývá zvykem, nás rozvezli do hotelů. My měli vybrán dvoupatrový Reni Sky v městečku AFANDOU na východním pobřeží ostrova. Musím přiznat, že tou dobou jsme se velkým hotelům vyhýbali, tudíž jsme vybrali tento na klidném místě. Při průjezdu přes Faliraki, kde to žilo na plné pecky i v pozdnější hodině (nebo právě proto) jsem se těšila k nám. Dnes už volím jinak, ale tehdy pro nás bylo Afandou ideální a ani jednou jsme nezalitovali.

Velkým překvapením bylo upozornění odhazovat použitý papír na toaletě do koše. Z mého pobytu v Soluni jsem si na nic takového nepamatovala - třeba nám to jen neřekli? Dále náš pobyt probíhal absolutně bez problémů. Měli jsme polopenzi, což se úplně osvědčilo a k řeckému jídlu netřeba nic dodat. Pravda, snídaně byly spíše kontinentální a opakovaly se, ale tohle my moc neřešíme. Zato večeře byla pro nás každodenním svátkem.

První den jsme vše v okolí prošmejdili, od bazénu přes moře - už navždy jej řadím k těm nejkrásnějším, co jsem zažila, a nesmírně jsem si jej zamilovala - po přilehlé taverny apod. Odpoledne jsme se vydali pěšky přes krajinu do centra, což vzhledem k horku sice nebyl dobrý nápad, ale i tak nám to působilo radost. Při dalších návštěvách městečka jsme už používali roztomilý výletní vláček. V poloprázdném Afandou plném bílých staveb a množství nádherných, různobarevných obřích ibišků (ostatně je od nich odvozen i název ostrova: čínská růže vs. Rhodos) bylo v tomto čase vidět převážně staré Řeky sedící na různých místech s "růženci" v rukou. Tak takhle jsem byla zvyklá je vídávat v přilehlém parku u nás doma celé dětství.

Samozřejmě jsme téhož dne ještě okusili i hotelový bazén, kde nás obsluhoval tentýž pán, který figuroval u všech snídaní i večeří, a protože mi vypadlo z mysli jeho jméno, budu mu říkat třeba Stavros. Tak ten se s námi docela sblížil a vytvářel nám na pohled krásné, dobré koktejly. Při zmínce o Stavrosovi myslím, že pobýval nějaký čas v Německu a znal němčinu, tudíž hlavně manžel s ním nějak komunikoval, mi vytanuly na mysli dvě příhody s ním.

Jednou, když jsme se vraceli tuším od moře a Stavros právě odjížděl z práce, nám navrhl, zda nechceme svézt do přilehlé Kolymbie na opačné straně Afandou, kde měl dceru. A my to s díky odmítli. Dnes nechápu, jak jsme mohli nabídku na něco, co nám rozšíří obzory, zavrhnout. Nyní si půjčujeme auto, skútr, zvlášť na ostrovech, ale značí to, že jsme byli ještě nesmělí a málo zkušení. Škoda, mnohdy na to myslím.

Jindy jsme se mu svěřili, že nemůžeme objevit takové a takové olivy. Tehdy nás odvezl do Afandou, nejdřív nás pozval domů a pak jsme někde nakoupili, co jsme potřebovali. Návštěva u něj probíhala za přítomnosti jeho ženy, jež právě chystala do trouby plech plný nějakých smetanových brambor. Při posezení ve stínu na přilehlé terásce nás pohostili studenou nakrájenou okurkou - neskutečně nám přišla vhod.

Co se týká výletů, absolvovali jsme dva, nejdříve do krásného, středověkého hlavního města Rhodos. Je známo množstvím památek několika kultur, z nichž jsme pár navštívili. Ze všeho nejdříve jsme vyjeli na Akropoli a tam postupně shlédli pozůstatek APOLLÓNOVA chrámu, divadlo ODEON a antický STADION. Odsud jsem si dovezla pár vavřínových lístků, čili bobkový list.

Poté jsme sjeli do města a prohlédli si velkolepý PALÁC VELMISTRA, prošli se důstojnou ulicí RYTÍŘŮ, kde sídlí i některá velvyslanectví a rušnou SOKRATOVOU ulicí jsme došli na HIPPOKRATOVO náměstí. Tam se mi obzvlášť líbilo, nějak mě ovanula snad vůně dosud nepoznaného Orientu (ostatně ostrov se nachází jen asi 20 km od Turecka). To už jsme se blížili ke Starému přístavu MANDRÁKI. Zde jsme obdivovali v místech, v nichž kdysi stál jeden z divů světa, tzv. Rhodský kolos (jenž byl zničen), na sloupech kde měl původně nohy - sochy jelena a laně, symboly města.

Dalším z výletů byl o víkendu tzv. ŘECKÝ VEČER. Načančané nás z několika hotelů (hned z vedlejšího jsem poznala pár známých) sváželo nějaké vozidlo do nedalekého Nicolas House ve vesnici Pastida. Tam nás při vstupu vyfotili, usadili, roznášelo se pití, dobré jídlo, hrála hudba, vtrhla k nám skupina tanečníků v lidových krojích a nastalo jejich strhující vystoupení. Postupně nás vtáhli do tance (mého muže tedy ne) a bylo to SENZAČNÍ. Závěrem jsme dostali velkou fotku, na které se manžel sobě nelíbil a po návratu ji někde stopil. (Pozn.: koncem r. 2019 jsem ji zcela náhodně našla).

Všechen zbývající volný čas jsme trávili střídavě u moře, v bazénu, sem tam nějakým nákupem. Poslední dny i ve společnosti mladých novomanželů, kteří tu trávili líbánky, s nimiž jsme ještě nějakou dobu po návratu byli v kontaktu, ale už to vyšumělo. Každopádně šlo o zdařilou dovolenou a čisťoučké moře s oblázkovou pláží (fascinovalo mě, že i dál od břehu jsem vestoje neustále viděla nalakované nehty na nohou) se na nějaký čas stalo nepřekonatelným. Vrátili jsme se 1. 7. a byť nás doma čekaly oschlé muškáty na okně (prý zde bylo také vedro) a po instruovaném synovi plesnivé brambory v hrnci na sporáku, náladu nám to nepokazilo.

Malá Fatra

V druhé půli roku nás, co se událostí týká, čekalo poněkud turbulentní období. V neděli 6. 7. jsem se spontánně ocitla na třídenní cestě k tetě na Slovensko s otcem, nejmladším bratrem a jeho 2 dospívajícími dcerami. Středobodem zájmu byla zejména prohlídka centra BRATISLAVY a také došlo k dohodnutí následné týdenní návštěvy tetiny dcery s rodinou u nás na chatě od 25. července.

Den po odjezdu mé sestřenice&spol. nás v sobotu 2. 8. čekal plánovaný sedmidenní pobyt na slovenské MALÉ FATŘE. Původně jsme chtěli mít ubytování v Těrchové, ale nakonec jsme zvolili blízké Vyšné Kamence, kde nás zaujal Penzion Nicol s výhledem na severní vrchol SOKOLIE (1170 m). Od sympatických majitelů jsme se záhy po příjezdu dozvěděli o právě druhým dnem probíhajícím 41. ročníku mezinárodního folklorního festivalu "Jánošíkovy dny" v TĚRCHOVÉ, který se každoročně koná první srpnový víkend. Je nasnadě, že tato informace nám narýsovala program následujících dnů.

Po zabydlení jsme se vydali pěšky do Těrchové, abychom si ji prohlédli, přičemž došlo i na velikánskou sochu místního rodáka, zbojníka Juraje JÁNOŠÍKA na svahu nad městečkem. Často jsme se prodírali davy návštěvníků festivalu a samozřejmě se do tmy účastnili všeho nabízeného dění.

V neděli jsme tam zavítali opět, konal se právě Slavnostní koňský vozový průvod. Za účasti tehdejšího předsedy slovenské vlády Mikuláše Dzurindy, o kterého jsem málem zakopla na mostě přes říčku Varínku, a následované představováním formanů a muzik. Pro všechny zúčastněné i diváky, a že nás bylo, se jednalo o krásnou podívanou. Všude byla k dispozici spousta rozličných stánků a všelijaké zábavy po celý den, opravdu se člověk nenudil a my na to dodnes rádi vzpomínáme.

Program pobytu, jejž jsme si představovali, se začal plnit až v pondělí. Vyjeli jsme lanovkou od chaty Vrátna do SNILOVSKÉHO SEDLA (1524 m). Pak jsme vystoupali na CHLEB, ve výšce 1647 m, odkud byl do krajiny nádherný výhled podpořený bezvadným počasím (ostatně to nám přálo celý týden), mj. i na nejvyšší vrchol M. Fatry - VELKÝ KRIVÁŇ (1709 m). My se vydali na východní hřeben Kriváňské Fatry a opět to byl luxusní zážitek. Sem tam okořeněný výstupem či sestupem (HROMOVÉ 1636 m), výhledem na skalnatý Velký a Malý Rozsutec, sedlem nebo pohledem na fotogenický STOH (1607 m), který bych pojmenovala Zelený sameťák. Když jsem to pak někde povídala, tak má kolegyně, zkušená horalka, shovívavě dodala, že M. Fatra je taková zahrádka...

Ovšem poté nastalo peklo, sestup z POLUDŇOVÉHO GRÚNĚ (1460 m) k chatě na Grúni (970 m). Byl prudký a v kombinaci s mými kluzkými teniskami to bylo dost namáhavé. Nad vodou mě drželo přibližování se k chatě, po jejímž dosažení jsem se cítila jak vítěz. A když jsem si dala vychlazenou, čepovanou kofolu, která po revoluci nějak zmizela (přestože jsem byla u jejího zrodu a celý gympl patřila k mým zásadním nápojům), cítila jsem nekonečné blaho.

V úterý jsme podnikli výjezd (na doporučení mé slovenské sestřenice) do lázní v RAJECKÝCH TEPLICÍCH a pobyli na termálním koupališti Rajec (pamatuji si zde na velkou skluzavku Veroniku). S ohledem na nákup jsme se zastavili v hodně zrenovované Žilině. V předchozím režimu tedy nebyla nic moc, ale teď velmi prohlédla.

Příští den nás zavedl do jižních míst M. Fatry, kde nás čekal ŠÚTOVSKÝ VODOPÁD, ale i průjezd poutavou, kaňonovitou skalnatou soutěskou TIESŇAVY nebo nákup domácích produktů z ovčího mléka v kolibě. To mi připomnělo, jak jsem na různých místech ráda testovala halušky. Večer se uskutečnilo domluvené grilování jak s domácími, tak se spřátelenou dvojicí spolubydlících.

Ráno nás mimochodem zaujala v televizi informace o jakýchsi potížích v podnikání Václava Fischera, a jak víme, následky byly časem fatální. Posléze jsme se vydali do VYCHYLOVKY, kde jsme navštívili Muzeum Kysucké dědiny a vyzkoušeli cestu vláčkem po historické lesní úvraťové železnici. Mám to zafixované jako hezké a poučné.

Na poslední den pobytu jsme měli v plánu tzv. "JÁNOŠÍKOVY DÍRY". V premiéře jsme tak zdolali naučný chodník plný lávek a žebříků - velmi příjemné. Trochu jsme se potom v nepohodlném terénu koukli po houbách. Úlovek na tu námahu nic moc, ale potěšil. Večer jsme zašli s výše zmíněnou spřátelenou dvojící do amfiteátru Nad Bôrami na hudební festival "Těrchovský budzogáň", kde krom jiných vystupovala tehdy populární skupina Čechomor.

Při sobotním návratu z veskrze povedené dovolené jsme ještě krátce navštívili syna s přítelkyní, kteří se právě vyskytovali u jejích rodičů v Beskydech.

Praha

Krátce ještě zmíním víkendový zájezd do Prahy, kterého jsem se účastnila ve dnech 26. - 28. 9. v rámci tuzemských zájezdů pořádaných v mém zaměstnání. Po příjezdu v pátek byla večer na programu KŘIŽÍKOVA FONTÁNA na Výstavišti, kde jsme spatřili hudební představení s unikátní vodní a světelnou show, jež nás všechny nadchlo.

V sobotu, kdy se jelo do Karlštejna (v němž jsem již dříve byla) na vinobraní, jsem absolvovala soukromý program. Navštívila jsem dceru, zašly jsme na kávu do paláce FLORA a mimo jiné probraly události, jež měly v blízké budoucnosti nastat. Jednak synovu svatbu v říjnu a koncem téhož měsíce její stěhování z Prahy do Brna, kam se rozhodla následovat svého přítele. V kině IMAX jsem pak shlédla svůj první film ve formátu 3D. Pamatuji si, že děj se odehrával pod vodou a samozřejmě se mi ohromně líbil. V podvečer jsem se přidala v hotelu k ostatním, s nimiž jsme navštívili v Goja Music Hall představení muzikálu Bídníci.

Na zpáteční cestě v neděli jsme si v KUTNÉ HOŘE nejdříve prohlédli areál nádherného Chrámu sv. Barbory a poté zavítali do Českého muzea těžby stříbra. Vybavené svítilnou, helmou a hornickou halenou s kápí, tzv. perkytlí, nás dokonce čekal vstup do původního středověkého stříbrného dolu, jenž byl pro mnohé atraktivní, ale některým klaustrofobikům působil problémy.