2022 

30.04.2023

Rychnov, Orlík, Parga

Rok začal docela slibně, ačkoli mě od předchozích svátků poprvé notně namíchli odpírači očkování proti covidu. Převážně jimi se totiž ve velkém opět začali plnit nemocnice, množily se útoky na lékařský personál a demonstrace v centru Prahy se šibenicí mě dostávaly nejvíc. V druhém týdnu ledna, jako dozvuk mých narozenin, jsme s manželem, dcerou a vnučkou zhlédli úspěšné představení ,,Špinarka“ v Divadle Petra Bezruče. Ve druhé půlce měsíce si dcera s dětmi užila degustační menu v olomouckém Restaurantu Entrée. My si pak s mužem pár dní nato, vybrali v Guest restaurantu našeho města nabídku dárkového voucheru na 11chodové menu — ve vší spokojenosti. V závěru ledna se v rodině dcery prvně objevil covid — varianta omikron, údajně s lehčím průběhem, ale nakažlivější.

Na konci druhé dekády února jsme u nás uspořádali oslavu manželových narozenin. Zúčastnil se i čerstvě dospělý vnuk z dvojčat (jeho sestře dobíhal pobyt v lázních). Současně končily Zimní olympijské hry v Číně a 24. února vypukla válka, v mé mysli předvídaná, napadením Ukrajiny Ruskem. Co k tomu dodat, mnohým se nám zbořil domek z karet! Plánovala jsem, že vymalujeme před Velikonocemi kuchyň. Hned jsem to zrušila a ponořila se do vstřebávání šílené situace, které jsem nechtěla věřit, že někdy budeme v Evropě čelit. Ovšem všechna čest Ukrajině, jak odhodlaně a účinně se pustila do nerovného boje.

Prvního března dosáhla Sárinka dvou let, dcera poté odletěla s kamarády a naštěstí zbytečnými obavami na pár dní do Říma. Manžel s kolegou se pustili do zabijačky a produkty z ní jsme naplnili mrazáky. Na začátku druhé dekády měsíce jsme se zúčastnili kvůli covidu dvakrát odložené závěrečné prodloužené z tanečních vnučky od dcery. Na sklonku března se obě zmiňované zúčastnily výšlapu na Lysou horu za účelem spatření východu slunce.

V půli dubna nastaly Velikonoce současně s připomenutím narozenin dcery. Následovala má účast s vnučkou na světové premiéře Šikmého kostela, opět u Bezručů. Ke konci měsíce nás čekal s mužem wellness pobyt obdržený formou dárku do hotelu Studánka u Rychnova.

Rychnov nad Kněžnou

Pobyt ve STUDÁNCE jsme naplánovali na dny 24.—26. dubna. V neděli jsme cestou do letoviska, kromě malých zastávek, učinili projížďku Ústím nad Orlicí, s přestávkou na Mírovém náměstí a návštěvou zajímavé cukrárny U Kačenky. Do cíle už to nebylo daleko, byť bylo pod mrakem, příjezd do přírodního parku Les Včelný, v němž se rekreačně-lázeňský areál nachází, působil veskrze příznivě.

Po ubytování a nezbytném výhledu z balkónu jsme se přesunuli do relaxační části k bazénu, kde nás mj. zaujal i Kneippův chodník. Domluvili jsme si harmonogram následných procedur a odebrali se k přípravě na večeři. Ta se konala v MADLENČINĚ restauraci formou bufetových stolů. Byla naprosto skvělá, odvozena od domácí české kuchyně dle receptur M. D. Rettigové, se zastoupením vegetariánských i bio jídel. Po ní pro nás ještě byla připravena noční perličková koupel při svíčkách.

V pondělí při snídani, jež byla obdobně nápaditá a bohatá výběrem, mi teprve došlo, že název dalo restauraci jméno p. Rettigové, tedy Magdalena, a i tabule před vstupem se jménem střídajících se šéfkuchařů dokládala, jakou váhu zde stravování přisuzují. Ve slunečném ránu jsme šli obhlédnout nejbližší okolí hotelové budovy. Úvodem nás pobavila dvě velká zrcadla u zádveří, v nichž se vidíte jako malý, oplácaný nebo vysoký, hubený dle povídky EDUDANT A FRANCIMOR od rychnovského rodáka Karla Poláčka.

Prohlédli jsme si sousedící terasu kavárny Jiřího Šlitra a naproti parkoviště nás překvapila lavička Rudolfa Rokla. Také mnoho vystavených fotografií v hotelu vypovídalo o vztahu jmenovaných k místu a určovalo jeho ráz. Dozvěděli jsme se, že kvůli technickým problémům bude bazén otevřen až odpoledne, což nás přimělo uskutečnit záměr, s kterým jsme sem už přijeli. Vydali jsme se tedy asi 30 km na sever do Bartošovic v Orlických horách u hranic s Polskem, abychom navštívili kostel Nanebevzetí Panny Marie v místní části NERATOV.

Pod tím názvem jsem se o něm dozvěděla z médií a moc jej chtěla vidět. Vyznačuje se tím, že má PROSKLENOU střechu, což mu dodává dosud neviděnou jedinečnost. Přesně dle předpovědi se před jeho dosažením spustil drobný déšť, což nám uvnitř nevadilo. Po jeho rekonstrukci mě sice překvapilo, že v horní části probíhal čilý pracovní ruch, ale vidět jeho střízlivý interiér, což preferuji, a v příjemném světle, na mne velmi zapůsobilo.

Užili jsme si z něj i vyhlídek po okolí a to, že se při polední modlitbě přidal k místní ženě sám páter Suchár, bylo přidanou hodnotou. V poutním místě jsme si ještě prohlédli některé z budov spolku Sdružení Neratov, který se od r. 1990 pustil do opravy kostela (z r. 1733) s cílem pomáhat tím i postiženým lidem. Na zpáteční cestě chtěl manžel v Rokytnici nahlédnout do příhraniční pevnosti HANIČKA, ale při pondělku měla zavřeno. S velkou chutí jsme se po návratu oddali bazénu, vířivce a došlo i na mnou vyhledávanou solnou terapii. Před večeří byl manžel na masáži zad a oba jsme současně ponejprv absolvovali parafínový zábal na ruce.

Úterý nás uvítalo krásným, slunečným počasím. Není divu, že jsme se po odhlášení šli projít do MOTÝLÍ zahrady obklopující hotel, který jsme si ze všech stran vyfotili. Říkali jsme si, kdybychom měli den k dobru, tak bychom si prošli Les Včelný s několika nabízejícími se cíli a určitě zamířili i do blízkého Rychnova n./K.

Při návratu jsme záměrně jeli přes Krnov, protože jsme chtěli navštívit naši nejmladší neteř, jež tam už několik let pracuje a nyní i s přítelem bydlí. Jelikož má pod palcem kulturu, projevila jsem zájem o zdejší SYNAGOGU, u nás náležící k nejzachovalejším. Povedlo se, líbila se mi a měla jsem z ní radost. Krom toho jsme se obdivně prošli Hlavním náměstím (znali jsme jej omšelé v minulém režimu) a neteř se nám nad rámec pochlubila koncertní síní sv. Ducha z bývalého kostela s přilehlým špitálem, v jejíž programové náplni ,,má prsty“. Budova i interiér nás mile potěšily a sdíleli jsme neteřino nadšení při provázení. Nakonec jsme si prohlédli jejich společný nevšední patrový byt, kam dorazil i přítel, a s pěknou kytkou z předchozí akce jsme odjeli domů.

Dva dny poté se Sárince narodil bratříček Daniel. My se postupně začali věnovat zahradě, kam se na nás v květnu přijela se svým tatínkem na kole podívat. Koncem téhož měsíce jsme měli před sebou odjezd na Orlík, s pronájmem jachty na pět dní.

Orlická přehrada

Jednalo se zas o dárek, jehož předpokladem bylo, že je manžel vlastníkem průkazu VMP, pro vůdce malého plavidla plus plachty a v termínu od 29. 5. do 3. 6. se k nám přidal 15letý vnuk od dcery. Vyrazili jsme v neděli na D1, odbočili v Humpolci na Pelhřimov, s plánovanou přestávkou v TÁBOŘE. Nejdřív jsme pobyli u vyhlídky na vodní nádrž Jordán. Potom došli na Žižkovo náměstí s jeho sochou, kde byla vedle Staré radnice umístěna velkoplošná obrazovka. Probíhalo právě MS v hokeji ve Finsku a na sledování zápasu našich proti USA sem přicházeli lidé. I my se vybavili u stánku nápoji, na chvíli zde usedli a posléze odjeli dál (vyhráli jsme tehdy 8:4).

V Milevsku jsme namířili na Klučenice, za nimiž jsme dosáhli kýženého cíle, kempu PODSKALÍ. Po několika předchozích přeháňkách jsme sem dojeli za slunce, což bylo velmi příjemné. Nejprve jsme odstavili auto na parkovišti a šli zjistit situaci. Na domluveném místě již probíhala přejímka plavidel od dosavadních pronajímatelů, až pak přišla řada na nás. Mezitím jsme už odnosili naši bagáž k vodě a postupně ji přemístili k převzetí lodi. Jakž takž jsme se nastěhovali, podotýkám, že se do ní nedalo dostat suchou nohou. Setsakramentsky chybělo aspoň malé molo, plachetnice Nirvana měla svá nejlepší léta dávno za sebou. To byly mé první dojmy a jen jsem vzpomínala na naše novotou vonící lodě kdysi v letním Chorvatsku.

Následující pondělní ráno sice bylo zalité sluncem, ale pořádně čerstvé. Nějak jsme zvládli ranní úkony a po snídani vypluli. Tyhle situace na vodě mám nejraději a vnuk, zdálo se, byl natěšen též, zvlášť když pomáhal dědovi. Mířili jsme na sever k přehradní HRÁZI, cestou vše sledovali a v uctivé vzdálenosti od ní se po obratu vraceli zpět do našeho kempu, jenž měl příznivou polohu zhruba uprostřed pravého břehu nádrže. Vypravili jsme se v něm na pozdní oběd a po návratu spřádali náplň příštích dnů.

V úterý bylo zjevně tepleji i vypluli jsme na jižní stranu, do Barrandovské zátoky. Při okoukávání přilehlých kempů, chat i chatiček v nás největší zájem vyvolávaly různorodé hausbóty a plavba nám hezky ubíhala. Vzrušující bylo míjení úctyhodného zámku ORLÍK i pohled na neblaze proslulý Žďákovský most. Zjara v TV doběhl seriál Devadesátky, v němž se o něm též pojednávalo, a připomněl děs, jaký série orlických vražd s vhozením obětí v sudech z mostu do vody vyvolala. Dotkl se mě až tak, že jsem zdejší pobyt chtěla zrušit, ale nešlo to. Uběhl nějaký čas a nyní jsem se snažila si to nepřipouštět.

U dosažené zátoky s přístavištěm mnoha plachetnic jsme vystoupili a vydali se k Yacht Clubu BARRANDOV ve svahu. Nicméně vše bylo zavřeno a až tu mi došlo, že k přihlédnutí k poslednímu, teprve květnovému dni a úterý se není čemu divit. Nazpátek se trochu zvedl vítr, po vzoru pár lodí na vodě jsme nasadili plachty a pluli nazpátek. U našeho stanoviště bylo právě hodně rušno, po pěkném dni měl přijít déšť a manželovi se jevilo, že za pravým výběžkem od nás bychom se kvůli případnému většímu větru dostali do bezpečnější zóny.

Dopluli jsme a strávili tam i propršenou noc. Drobně začalo pršet už večer a mně ruply nervy. Ačkoli jsem vše potřebné měla nabaleno, manžel ze svých kabel pod sedačkami v kokpitu, o kterých jsem nevěděla, začal vytahovat obří rybářské svršky, až v kajutě nebylo k hnutí. A to se domlouvalo, že by dcera od středy za námi přijela, z čehož nakonec sešlo.

Další problém vyvstal nad ránem, kdy se mi udělalo nevysvětlitelně zle. Poslední léta jsem čím dál náchylnější a kvůli zimě jsem se pořádně navlékala. Spala jsem v největší části kajuty s vnukem, jenž vyfasoval objemný spacák, ale já byla nalepena až na kraji v oblouku. Postihla mě první panická ataka, kdy jsem se nemohla hnout ani nadechnout. Až jsem ze sebe horko těžko co nejvíc toho strhla, bylo mi snesitelněji, ale ani dopoledne ještě nestálo za moc.

Ráno manžel pohozené věci v kabelách odtáhl, začala jsem spát sama a bylo mi líp. Až tak, že mi vnuk během dne pokládal x otázek, já mu neustále odpovídala a muž nás usměrňoval. Vše se událo během středy, kdy jsme měli za cíl nejjižnější možný bod, hrad ZVÍKOV u soutoku Vltavy s Otavou, kde jsme hodlali přenocovat. Na trase jsme opět obdivovali zámek Orlík, pod Žďákovským mostem nyní propluli s mými zadržovanými emocemi, když se zdáli začala rýsovat majestátní silueta hradu Zvíkov.

Obepluli jsme jej a za mostem přes OTAVU zakotvili v první nejvhodnější zátoce. Chvíli jsme přemýšleli, jak by se dalo dostat na most a přejít do Zvíkovského Podhradí třeba na večeři, ale z důvodu pár nejistot to vzdali. Uvařili jsme si ze zásob polévku, zbaštili svoje jídlo a trávili pohodové chvíle stranou civilizace.

Čtvrtek byl náš poslední pobytový den, na který jsem se obzvlášť těšila. Po malebném ránu a snídani nás čekala jen krátká plavba do přístaviště pod Zvíkovem, kde jsme zakotvili. Bylo znát, že vnuk je již zdatným pomocníkem, a vystoupali jsme po schodech na prohlídku hradu. Spíš tedy jeho rozmanitého exteriéru s pěknými zákoutími (věž Hláska) i mnohými vyhlídkami (soutok řek). Při východu z hradu na opačné straně jsme navázali na příjemnou cestu vedoucí do Zvíkovského PODHRADÍ.

Minuli jsme několik občerstvovacích stanovišť, prodejních stánků, potkali děti na výletě. Pokochala jsem se hordou vlčích máků podél pole, až jsme před obcí na dohled trefili na PIVOVAR Zvíkov a v Pivovarském dvoře vstoupili na oběd. Přišel čas na cestu zpátky k lodi. Hoši mi nabídli, že pro mne připlují k oficiálnímu menšímu molu, kde jsem pohodlně nastoupila a při zpáteční plavbě část odkormidlovala. V kempu na mne padla tíseň ze zítřejšího balení, vnukovi se povedla krásná fotka posledního západu slunce a šli jsme spát.

V pátek ráno proběhlo celkem systematické balení, předání lodi (dozvěděli jsme se od majitele, že aktuální sezóna je pro ni poslední), odnos zavazadel do auta a před definitivním odjezdem jsme ještě chvíli poseděli v kempu při občerstvení. Zcela hladce jsme odpoledne dorazili domů. Těšilo mě, že přes jisté nepohodlí jsme blíže poznali další úsek naší země, jenž nám dosud chyběl. Objektivní mínus - nemožnost se koupat v zatím studené vodě.

První dny po návratu jsem se vyžívala ve vaření, které mi chybělo. V polovině června se vnučka od dcery vydala s kamarády na týdenní trek do italských Dolomit. V témž čase nás na chatě navštívila i celá, rozrostlá rodinka neteře. Koncem měsíce jsme se tamtéž při setkání před prázdninami sešli s vnoučaty, mimo vnuka z dvojčat pro nemoc, přičemž jeho sestra měla za sebou závěrečné zkoušky a začala se ohlížet po zaměstnání.

Zhruba vpůli července jsme po čtyřech letech zavítali s manželem do polské Ratiboře. Po pár dnech se zopakovala návštěva neteře s dětmi a v poslední den konání festivalu Colours of Ostrava jsme se na něj s mužem vypravili. Nějakou dobu s námi pobyla vnučka od dcery, jež tam byla pracovně. Po covidu šlo o senzační záležitost, zúčastnila jsem se dvou meltingpotů (věnujících se Ukrajině), na Glo stage mě ohromně zaujal parádní rock kapely Ivan & Parazol z Budapešti, přišla vydatná přeháňka s duhou, dobré kafe i nějaké dobroty.

Dcera s dětmi poté trávila dovolenou ve Vrchlabí, odkud s nimi podnikala výlety. V půlce prázdnin pobývala vnučka dva týdny na univerzitě v Brně v rámci SOČ, kam za ní na víkend dcera přijela. Vnuk byl s námi na chatě, tou dobou po letech "krav magy" (izraelská sebeobrana) koketující s boxem. Ve druhé dekádě srpna jsem se jela podívat do příměstské lokality na vydařenou přestavbu zahradní chatky kamarádky, již zdědila po rodičích. Vprostřed měsíce za námi došla vnučka na chatu jen po svých a setkala se tam s neteří i jejími dětmi. S vnučkou jsem následně podnikla cyklovýlet, přijel se na nás podívat otec s bratrem i dcera a poté konečně též neteř s přítelem z Krnova.

V závěru prázdnin nastal zlom, když se vnučka sama vydala na pěší, dvoudenní přechod z Bílé v Beskydech do Mostů u Jablunkova — s přenocováním venku. Naše nervy! V den jejího návratu jsme s manželem jeli na hřiby do Videl v Jeseníkách, ale vrátili se jen s malým úlovkem tak na vaječinu. Navíc začal být muž limitován bolavým kolenem. Poslední srpnový den, netradičně uprostřed týdne, mě zavál na sraz z gymplu, který inicioval spolužák žijící v Brně, jenž se dlouho nezjevoval. Nyní tedy přijel, rovněž i spolužačka, jež mívala velkou absenci, a proběhlo to fajn. Takový byl zhruba průřez létem, stráveným převážně na chatě.

Řecko - Parga

Nejmladší vnuk nastoupil na čtyřleté gymnázium a nám se přiblížilo letošní vyvrcholení. Tak jsem vnímala naši týdenní dovolenou od středy 7. září v PARZE—malebném městě na západním pobřeží Řecka, kde jsme ještě nebyli, nedaleko ostrova Korfu. Nejprve jsme odjeli autem do Prahy, odletěli okolo čtvrté hodiny ranní na letiště do Prevezy a z ní se transferem dostali do ubytování ve studiu vilky Tousis. Popravdě nás to do Pargy táhlo od doby, co jsme se v našem ,,tureckém“ období dozvěděli, že z ní pocházel Ibrahim Paša.

V dětství byl odvlečen do osmanské říše, dostalo se mu vzdělání, stal se muslimem, jako velkovezír byl i věrným přítelem sultána Sulejmana I. Postupem času se zvyšovala jeho moc, až byl r. 1536, krátce po čtyřicítce, popraven. Destinaci jsem tedy vybrala už na podzim loňského roku. Někdy v květnu jsem zcela náhodně zjistila vydání knihy ,,AŽ UVIDÍŠ MOŘE“ o životě Řeků u nás.

Jelikož mám mezi nimi kamarádky, hned jsem ji pořídila a byla z ní nadšena. Současně jsem věděla, že ji po přečtení dovezu do Pargy jako dárek dvěma z nich ze SOLUNĚ, jež se tam rozhodly také strávit dovolenou. Podotýkám, že děj knihy byl v podstatě obdobou jejich osudů, její děj vrcholil v Parze a od delegátky jsem se v závěru dověděla, že ji tu autorka i psala. Není to moc náhod? Je. A níže přidám další.

My se po příjezdu zabydleli, manžel neodolal a hned vyběhl do okolí, odkud mi s očima navrch hlavy donesl oblíbenou pitu se špenátem. Kamarádky měly dojet odpoledne autobusem, ovšem ubytování měly od nás dál, než si myslely (zajišťovaly si jej pozdě), a ještě jim nastaly nějaké problémy s pokojem. Po vyhodnocení, že za námi přijedou až zítra, jsme se odebrali s mužem k moři sami.

Bydleli jsme od něj nedaleko, v podstatě v nízké zástavbě mezi zdejšími obyvateli. Hned mi padla do očí převládající, načervenalá barva fasád domů, pro Pargu typická. Nejsou zde vysoké hotely, překvapilo mě na září množství turistů a už v transferu na dotaz, kdo už v Parze byl, zvednutý les rukou. Zkrátka bylo jasné, že jde o výjimečnou lokalitu. To jsem věru při objednání netušila, jakmile jsem někomu sdělila, že se chystáme do Pargy, nebyl nikdo, kdo by se nezeptal: ,,Kam?“ Ještě další perlička z rána následujícího dne. Dala jsem se do řeči s mladíkem, jenž přijel s námi, a vyšlo najevo, že sem jezdí od dětství s rodiči, kteří přijedou později, a on si dělá přípravu, neboť se chystá o Parze napsat knihu!

Záhy jsme s mužem vyšli na společnou vycházku. Moc příjemné bylo okukování nejbližšího okolí, všemožných zákoutí, různorodých penzionů i pomenších institucí. Přibývalo obchůdků, tržišť, až jsme pozvolna sešli k promenádě na nábřeží podél moře. V jejím počátku nás upoutala obří kotva před molem a došli jsme, za sledu půvabných záběrů vůkol, k zaplněné městské pláži KRYONERI.

Tam jsem zkraje našla pod schody složenou bankovku 10 euro, po které se nikdo nesháněl. Pokračovali jsme dál vedle pláže, koupili si cestou frappé a na jejím zaobleném konci obsadili kousek zídky, kde jsme se smočili. S výhledem na město, jež nám dnes o sobě hodně napovědělo a slibně navýšilo další očekávání.

ČT 8. 9. Nastal den D, kdy jsme se u nás setkali s kamarádkami Katkou a Niki. Přijely taxíkem, v naší blízkosti je vyzvedl manžel. Pryč byla včerejší frustrace ze všeho, co se jim nedařilo, situace se obrátila k lepšímu a nemohla jsem se dočkat, až jim předám knihu plus pár českých pochutin. Nic jsme nečekali, avšak ony nás zaplavili množstvím dárků plážového typu, že jsem se cítila zahanbena. Vše jsme si doříkali, trochu se občerstvili a vyšli ven.

Před opuštěním budovy jsme potkali onoho mladíka, již zmiňovaného ohledně jeho vztahu k Parze. Mezi řečí se nám nabídl ukázat zkratku, která vede k Hradu, čili Benátské pevnosti, až přijde na řadu. Poté jsme s nimi v podstatě plus mínus kopírovali naši včerejší trasu dolů k moři, po nábřeží a dostali se až za městskou pláž. Mezitím kamarádky nadšeně fotily, já nacházela novinky, jichž jsem si dosud nevšimla, a vybyla i chvíle na kávu.

V klidnější části se nám odkryla menší, oblázková pláž Piso Kryoneri. Od prvního okamžiku jsme s mužem věděli, že se stane naší vyvolenou. Holky s sebou neměly plavky, zato my vlezli do vody hned. Jinak jsme trávili čas na kraji pláže kolem shluku balvanů. Pak přišel čas na jídlo, na které jsme se odebrali do nedaleké restaurace. Po návratu na nábřeží jsme se u stanoviště turistického vláčku dohodli, že se jím vydáme na TURECKOU pevnost při západu slunce.

Pospíšili jsme si s manželem jít se do ubytování převléci z plavek, přičemž nás dostihla informace o skonu britské královny Alžběty. Kamarádky se zatím prošly po obchodech a sešli jsme se před odjezdem přiměřeně natěšeni. Krom jiného jsme se měli v okolních kopcích dostat i do míst kolem hotelu děvčat. Cesta byla příjemná, klikatá a skončila kousek pod pevností, k níž jsme došli pěšky. Nejdřív nastala euforie, neboť západ slunce právě nastával a všichni jej chtěli zachytit co nejlíp. Ale i potom se ve velkém fotilo — výhled do všech stran byl famózní.

Na rozlehlou Pargu, zalesněnou, zvlněnou krajinu s řídkou zástavbou, moře a doslova mě uhranuly blízké ostrovy Antipaxos a Paxos. Hned mě napadlo, že tam uskutečníme výlet. Samozřejmě jsme naši pozornost věnovali též pevnosti, a když nastala doba, odebrali jsme se k odjezdu. Kamarádky byly vysazeny v dosahu jejich ubytování a my se vrátili, už za tmy, do Pargy ke stanovišti na promenádě. Překvapilo nás, jak čilý ruch tu panoval. Prostě báječná atmosféra nás zcela pohltila a jinými, doteď neprošlými, kouzelnými uličkami jsme se spokojeně vraceli na základnu.

PÁ 9. 9. Na dnešek jsme měli v plánu rozluku. Tudíž se Katka s Niki rozhodly sblížit se s jejich končinami a my pelášili na ,,naši“ pláž. V podstatě po jiné, zkrácené cestě jsme ulehli na lehátka a nechali plynout čas. V jednom okamžiku jsem se ve vodě dala do rozpravy s asi 8letou holčičkou, jejíž vícečlenná rodina sdílela místo blízko nás. Byli ze Švédska, a jakmile na ni zavolala její babička mým jménem, přišlo mi to úsměvné.

Manžel si kvůli bolavému kolenu, s kterým sem přijel, užíval vody ostošest, protože mu to prý pomáhalo. Se zadostiučiněním jsem sledovala střídající se parasailing nad zátokou před námi, jejž jsme už absolvovali na Mallorce. Nazpátek jsme si v jedné z uliček dali gyros, který musíme v Řecku mít a šli se převléci na pokoj.

Vpodvečer přijely kamarádky, chvíli jsme se loudali nábřežím, zdrželi se u neodolatelného pohledu na protější ostrůvek Panagia s NAPOLEONOVOU pevností při zapadajícím slunci a došlo i na posezení s drinkem. Při návratu jsme se domluvili na koupi jízdenek na zítřejší celodenní plavbu k již zmíněným ostrovům a děvčata zmizela v taxi. Vzpomínám si ještě, jak nesnesitelné vlhko tehdy panovalo.

SO 10. 9. Z vlhka se vyvinul v noci déšť, ráno sice bylo po něm jen zataženo, ale předpověď nic moc a já smutnila, že nám výlet nevyjde. Jenže Katka rozhodně pravila: ,,Na moři bude hezky!“ A měla pravdu. Vyplouvali jsme lodí z víceméně zakaboněné Pargy, ale sotva se v dáli začal zjevovat ostrov Korfu, bylo už jen krásně.

Nejmenší Jónské ostrovy Paxos a Antipaxos jsou od Pargy vzdálené ca 20 km a výlety k nim poskytuje vícero agentur. My si vybrali tu, jež disponuje lodí Vicky F. II s následujícím programem. Ponejprv jsme se přiblížili k většímu PAXOS a z pomalu plující lodi shlédli půvabné letovisko Loggos téměř proti Parze. Posléze jsme zakotvili na severu ostrova v městečku Lakka, kde nás čekalo koupání ze břehu. Neuvěřitelná zátoka, dechberoucí exteriér, nálada na nejvyšším stupni. Ani se nám odsud nechtělo odplout.

A přišel adrenalin, obeplutí celého západního pobřeží s komplexem krásných jeskyní — BLUE CAVES. Místy více foukalo a jedna dáma na palubě proti nám prožívala mořskou nemoc, což bylo politováníhodné. Jinak směrem na západ krajina stoupá, zhruba v polovině se zvedá až do výšky 250 m. Nabízí tím neskutečně okázalou podívanou s různorodými skalními útvary, mezi nimiž jsme proplouvali i tajuplnými mořskými jeskyněmi.

Prostě obrovské spektakulární vzrůšo, po němž jsme se skrz malou úžinu blížili k ostrůvku ANTIPAXOS. Konkrétně do zátoky Voutoumi, na počátku s kotvícími jachtami, vzadu s nevelkou pláží a na levé straně s jeskyní, k níž jsme se napínavě blížili. I začaly se dít věci! Zaslechla jsem Niki, že ona do vody nepůjde a za malou chvíli ji zahlédla se na levoboku čvachtat včetně manžela. V zádi lodi byl vodorovně spuštěn můstek, odkud lidé do vody skákali, nebo do ní mohli po žebříku, což byl můj případ.

Něco úžasného, absolutní blaho. Katka zůstala dobrovolně na palubě a dostala za úkol fotit, ale nebylo to pro skrumáž plavců neustále v pohybu jednoduché. Nicméně ačkoli si posteskla, že pro slunce moc neviděla, něco se povedlo. Takovou hromadnou euforii jsem dlouho neviděla, mnozí vplouvali do jeskyně, my tři pouze k jejímu ústí a sešli se u skalního výstupku k vydechnutí. Zkrátka s překrásně azurovým odstínem vody kolem nás byli všichni nadmíru happy — nezapomenutelný zážitek.

Po skončení akce byl naším posledním cílem GAIOS, metropole ostrova Paxos, na jihovýchodním pobřeží. Zde jsme dostali 2,5 hod. volna, ale nezmohli se na víc než usednout u přístavu do stínu zahrádky k pití. Jen tak na okraj, doneslo se mi, že zde kotví jachty třeba režiséra Spielberga nebo prince Charlese (čerstvě krále Karla). Návrat do Pargy zalité podvečerním sluncem neměl chybu a skvěle nás naladil na večeři. Usedli jsme k ní v zařízení, kde měli jídelní lístek i v češtině. Mimořádně jsem toužila po dolmades, od Niki mě zaujalo její stifado, které jsem pak doma prvně uvařila. Děvčata jsme poté doprovodili k taxi a pokračovali do Tousis.

NE 11. 9. Neděle se vylíhla do leniva, trávili jsme ji nezávisle a samo sebou se chystali na favorizovanou pláž. Koupání v tamní zátoce jsme zbožňovali, oběma nám šlo k duhu (při příjezdu mě pobolívala kyčel) a celou cestu k ní jsme si vychutnávali. Vzduch byl průzračný a se sluncem vytvářel výjevy, jichž se nešlo nabažit. Na pláži jsme měli štěstí na dřevěná lehátka s bezvadnou matrací, takže nám vůbec nic nechybělo. Připomněla se mi zde jedna debata s párem, který s námi přijel a z transferu vystupoval mezi prvními před Pargou.

Byl zdrcen, že chtěli klídek a nyní denně jezdí taxíkem sem a zpět, neboť u nich nic není. To už i naše kamarádky na tom byly líp, ale též se bez dojíždění neobešly. Z dostatku času se manžel rozhodl prozkoumat, kam vede kovové schodiště, na které jsme v přilehlé zeleni jen koukali. Vyšel do horního denního baru ATRIUM, odkud pořídil několik širokoúhlých záběrů. V pozdním odpoledni jsme odsud odcházeli ve slastném útlumu, který jsme na promenádě pozvedli míchanými koktejly.

PO 12. 9. Nadešel den našeho výstupu na BENÁTSKOU pevnost. U taxíků jsme s mužem usedli do zvýšené venkovní restaurace a objednali si výtečnou řeckou kávu. Vyhlíželi jsme příjezd kamarádek a po shledání za chvíli vyrazili do patřičné uličky. Kochali jsme se zdejšími příbytky, při pár zastaveních nahlíželi i do jejich útrob, jak byly přitažlivé. To už jsme se na ně začali dívat shora a plynule se ocitli u vyhlídky před Hradem. Ze zátoky, v níž se Parga rozkládá v celé své nádheře, jsme zůstali jak opaření.

Stále jsem vyhlížela nějaký vstup, info, tabuli s mapkou nebo směrovky a absence čehokoli mě deprimovala. U nejvyššího bodu v areálu HRADU, opět s výhledem, jen vlála řecká vlajka a to bylo vše. Vedli jsme o tom debatu, že tak tomu zkrátka je. Do ničeho tu neinvestují, proto nic od turistů nevyzískají. Holky jsou znalé našich poměrů a daný stav nám všem byl líto. Domýšleli jsme, kudy a jak jít, abychom vše obsáhli, řídili se i spolunávštěvníky. V podstatě jsme hrad obcházeli, na opačné straně nás skalní výklenek s pohledem na moře svedl k několika fotkám, ale pro nevhodné světlo moc nevyšly.

Ovšem záhy se nám odkryl fantastický výhled na dlouhou písečnou pláž VALTOS, kam jsme měli namířeno. Sešli jsme časem k ní a uvažovali, kde se na ní umístit. Jelikož jsme plánovali návrat loďkou, a to obeplutím vyvýšeniny s pevností, táhlo nás to až do poslední třetiny, odkud se nám na konci rýsovalo jakéstakés molo. Lehátka patřila k obdobným ze včerejška, konečně jsme se ocitli pod slunečníky, neboť jsme již měli slunce ažaž, a poté i ve vodě.

Relaxovali jsme, když se po ojedinělém, silném poryvu větru ozvaly zlověstné zvuky. Za našimi zády se zlomil strom a dopadl na areál restaurace, naštěstí v části bez hostů. Až nastal čas, zvedli jsme se k odchodu, který jsem využila, pokud to šlo, jít po kraji moře, což miluji. V ohybu zátoky před molem bylo srocení množství koček, způsobené houfem dětí, a na místě jsme zjistili, že neslouží k našemu účelu.

Logicky se nacházelo uprostřed pláže, ale pro svou miniaturnost jsme jej přehlédli. Ve stanoveném termínu náležitá loď právě odjela, ale vyskytla se jiná, účelová, chystající se právě odplout, a poněvadž byl majitel za poplatek ochoten nás vzít, nastoupili jsme z fleku na ni. Došlo k nějaké třenici mezi lodníky, ale to nám bylo fuk. V malé vzdálenosti od našeho ubytování jsem měla tip na rodinnou tavernu VICTORIA, kam jsme zašli na společnou večeři a nechybovali, bylo v ní moc fajn.

ÚT 13. 9. U řecké kávy jsme obligátně čekali na kamarádky, jež nás převezly, nevystoupily z auta, nýbrž přišly odněkud z nákupů. Trávili jsme poslední pobytový den a dle toho to vypadalo. Nikam jsme nespěchali a jen tak vegetili. V průběhu směřování k moři jsme na promenádě věnovali zastávku zahrádce restaurace, ozvláštněné plakátem Anthony Quinna v životní velikosti, jenž byl v taneční póze z filmu Řek ZORBA absolutně neodolatelný. Na pláž jsme se dostali až po poledni, kdy už nebylo žádné lehátko volné. Usedli jsme na okraj terasy přiléhajícího hotelu ANGELA a zůstali tam celé odpoledne.

S manželem jsme si průběžně odskakovali zaplavat (holky byly bez plavek), spořádali oběd, kávu, několik nápojů a vcelku to vše proběhlo bezvadně. Nějaký čas z toho věnovaly kamarádky čilé komunikaci se sympatickou majitelkou hotelu. Po opuštění prostoru proběhla na nábřeží poslední fota a u taxi jsme se rozloučili. Po návratu do ubytování mi docvaklo, že jsem úplně zapomněla na PÍSEK, jehož hrstku si domů od moří vozím. Muž byl ochoten už za tmy pro něj dojít a já lehce začala balit.

ST 14. 9. Vstávali jsme za tmy, jelikož čas odletu z PREVEZY byl stanoven na 6:30 hod. našeho času. Rovněž se vyplnilo, že u nás bude celý den pršet a všude byla zima i doma. Takové příjezdy nesnáším, po pár dnech se dokonce začalo v bytech topit a posléze vyšlo najevo, že druhá půlka září byla nejchladnější za posledních 20 let. Přineslo mi to nachlazení a snad dvouměsíční kašel, ale nebyla jsem sama, říkalo se, že tím trpěl kdekdo.

Přes neradostný konec nelze velice živé Parze upřít, jak předčila má očekávání, a že jsem je měla obrovská. Všem ji vřele doporučuji a jsem si jistá, že nikdo nebude zklamán, nechybí jí zhola nic. Navíc z ní lze podnikat spoustu výletů, mě třeba za jiných okolností lákalo vyjet na skok do sousední Albánie. Snad někdy příště, zatím se na mém nebi stala hvězdou.

Po tom, co manžel sesbíral na zahradě zeleninu, jsem se pustila do jejího zpracování, v jehož rámci se uskutečnil i řecký oběd s dětmi a stifadem. K němu jen tolik, že má podobné postavení jako u nás svíčková. Všichni ji mají rádi, přestože ji každý dělá trochu jinak. Také nám sousedi z chaty dovezli půl melounu, který od nich přerostl k nám.

Co se jich ještě týká, zmíním, že jsme během léta přečetli s mužem všech pět, do té doby vydaných knížek od Ladislava Zibury, jež nám půjčili. Při jedné z debat se sousedkou jsem vyřkla, že když někam jedu, chci se mít primárně dobře. Ona na to, že si musím přečíst Ziburu. Dotyčný píše o svém cestování, o němž se fajn čte, ale aspoň dle počátečních knih bych do něj nešla. Nejvíc na něm oceňuji výběr destinací, kam se většinou nechystám, ale ráda se o nich víc dovím.

V říjnu nás doma navštívila neteř s oběma ratolestmi a dcera se po několika výpravách konečně dočkala dostatečně plného košíku hřibů. V listopadu se vnučka od dcery stala plnoletou a v důsledku toho se letos v květnu prvně podívala do Paříže. Prvního prosince jsme se s manželem zúčastnili Ziburovy přednášky o jeho poslední knize Prázdniny v Česku.

Rozjel se advent, v němž se po covidu obnovily vánoční trhy, předvánoční setkání bývalých zaměstnanců na mém pracovišti i vánoční večírek s mými kolegy v Zaječském sklípku. Mezitím jsme se všemi vnoučaty vzpomněli Mikuláše a peklo se cukroví. Za fotku roku jsem bezprostředně zvolila tu, která nám přišla od mužovy sestry. Jsou na ní naši synovci coby dědečkové, vezoucí kočárky se svými vnuky — dlouho jsem ji vsávala.

Přišel Štědrý den, večer pak i s mým otcem, první svátek vánoční s tradičním rodinným jídlem, jež k mému údivu všichni stále preferují. Mezi svátky následoval odjezd dcery s dětmi do Jeseníku na lyže. Na Silvestra jsme nachystali plný stůl a po jejich návratu proběhl dle návrhu všech večer zcela v domáckém duchu. Do nového roku jsem přála všem JEN zdraví.