2009

 31.05.2018

Wisla, USA, Luhačovice, Benátky, Budapešť, Paříž

Vzhledem k titulku je zřejmé, že tentokrát se celý rok nesl v cestovním duchu, přičemž dlouhodobě jsme plánovali jen USA. Na Valentýna jsme absolvovali druhou bratrovu svatbu a  střídavě trávili čas s vnoučaty, z nichž tři nejstarší letos průběžně dovršila 5 let, nejmladší 3 roky.

Wisla

Už nějakou dobu mě manžel lákal do hotelu GOLEBIEWSKI v polské WISLE (protéká pod ním stejnojmenná řeka), jehož součástí je i Vodní park TROPIKANA. Nachází se ve Slezských Beskydech, mnozí známí do něj již jezdili, je nedaleko našich hranic a pěli na něj samou chválu. Jelikož mě počátkem února čekal nepříjemný čelistní zákrok, navrhl manžel, abychom se tam zajeli předtím trochu orazit. Tak se také o víkendu 16. - 18. ledna stalo a bylo to překrásné.

V horském středisku panovala přímo pohádková zima plná sněhu a slunečného počasí. Hotel nás svou rozlehlostí a vybavením příjemně zaskočil, v takovém "luxusu" jsme ještě nebyli. Měla jsem o rozrůstající se síti hotelů (z ciziny se vrátivšího, zámožného p. Golebiewského) z polské TV povědomí, ale není nad vlastní dojem. Vše ještě umocňovala bohatá vánoční výzdoba nejen v hotelu, kolem něj, ale také v městečku, jež je díky přítomnosti skokanského můstku známé četnými závody ve skocích na lyžích, v Polsku tolik oblíbených.

V den příjezdu jsme po ubytování a pobytu v Tropikaně uskutečnili romantickou večerní vycházku. V hotelu jsme se seznamovali s nesčetnými sály a restauracemi (banketní, staropolská, zelená, červená - v ní jsme se stravovali atd.). Moc se mi líbila kouzelná kavárna v přízemí s živou hrou na klavír a s můstkem přes zurčící jezírko.

Sobotu jsme pro změnu zahájili dopolední procházkou kolem řeky, neboť díky idylickému počasí prostě nešlo odolat. Vtom se začal kolem vířit sníh a sledovali jsme přílet vrtulníku, asi s panem majitelem, na střechu jedné z přilehlých budov hotelového komplexu. Cestou nás ještě zaujala přízemní krytá hala s celoročně provozovaným syntetickým kluzištěm, v městečku manžel mj. pozřel poprvé svařené pivo.

Odpoledne jsme trávili ve vodním parku (hoteloví hosté, jak bývá zvykem, v něm mívají pobyt v ceně ubytování). Co mě tam nejvíc upoutalo, byly jeskyně - solná, kde jsem i usnula, atraktivní ledová a hlavně množství velkých vířivých van s různými typy koupelí. Třeba s mořskou vodou nebo vápníkovo-hořčíkovou, dále sauny parní i suché - s aroma eukalyptu, alpských bylin... Z bazénů byl náš nejoblíbenější relaxační s protiproudem způsobujícím vlnobití.

Večer došlo i na diskotéku v suterénu hotelu, ovšem s takovým interiérem, jaký jsme ještě a ani už nezažili. Ostatně celý pobyt skončený následující den hodnotíme nadprůměrně, stal se vítaným zpestřením a rádi se občas do Tropikany, převážně koncem zimy, vracíme.

Za zmínku stojí můj náhlý pobyt v dubnu v Klánovicích (dnes městská část Prahy 9, za první republiky centrum odpočinku pražské smetánky). Absolvovala jsem tam několikadenní kurs, na který mě vyslal zaměstnavatel. Ve volném čase, za vypuknutí jarního počasí, jsem si je se zájmem prohlédla a návštěva mých dvou "pražských" kamarádek následující den tomu dodala korunu. 

Východ USA

Cesta do Ameriky byla léta mou vysněnou. Váhala jsem mezi východem a západem země, každou variantu ovlivňovalo pár faktorů. Západ třeba, že dokud je nám míň, měli bychom teď letět dál. Vylučovací metodou a při úvaze, že k další cestě do USA už nemusí dojít, jsem usoudila, že nevidět New York by mě mrzelo nejvíc. Manžel si prosadil, že chce navštívit i Floridu, takže jsme si u tehdy vévodící cestovky specializující se na Ameriku (dnes už jich je přehršel) vybrali dvoutýdenní poznávací zájezd "Z BOSTONU DO MIAMI" v termínu od 8. do 21. května.

Musím podotknout, že významnou roli v rozhodnutí o naší cestě hrálo zrušení víz do USA pro Česko v listopadu 2008, přičemž malé zaváhání předtím způsobilo vypuknutí finanční krize v USA v září téhož roku. V lednu 2009 byl na prezidenta USA inaugurován první tmavý muž Barack Obama a za těchto podmínek jsme se začali chystat. Pořídili jsme si nové e-pasy s biometrickými prvky, podali si elektronicky žádost ESTA (cestovní registrace do USA). Cestovka pro nás turisty uspořádala videokonferenci k pokynům před odletem a mohli jsme vyjet.

8. 5. Ve sváteční pátek jsme ráno nastoupili do linkového autobusu, který nás během 10 minut měl odvézt na nádraží. Jenže po pár minutách bus prudce zabrzdil (vjelo mu do cesty auto z vedlejší cesty) a paní (manželova známá), jež stála, upadla a poranila si hlavu. Ostatní začali jednat, my po vystoupení přemýšleli, co nejrychleji udělat. Zavolali jsme mému bráchovi, právě pobýval v našem městě, ten pro nás snad ještě v pyžamu přijel a na nádraží nás včas dostal. Říkali jsme si, začátek špatný, konec dobrý.

Manžel měl pendolinem do Prahy premiéru, oba jsme pak z hlavního nádraží poprvé využili k přesunu do Ruzyně autobus Air Express. Na letišti nám zástupce cestovky, krom jiného, předal od majitele pro štěstí minci Penny (1 cent) a odletěli jsme Airbusem Lufthansy na příjemný, asi hodinový "vyhlídkový" let do německého Frankfurtu nad Mohanem. Odtud nás čekal let do New Yorku boeingem, opět od Lufthansy, který mi svou mohutností naháněl strach. Deset lidí v řadě (3-4-3), několik kójí, dvě patra a k tomu zavazadla. Vůbec nechápu, jak tohle může vzlétnout.

V cíli jsme se ocitli mezi 17. - 18. hod. místního času. Náš mladý leader, řidič a průvodce v jednom, nás vyzvedl a vanem Chevrolet odvezl k ubytování do hotelu Holiday Inn ve státě NEW JERSEY (na SPZ jsem si všimla přezdívky státu Garden State). Naše skupina čítala 6 osob: já s manželem, bizarní dvojice vysokých, hubených starších lidí z Plzně (potkali jsme je už ve výtahu ve Frankfurtu netušíc, že s nimi budeme trávit následující dny) a zachovalý, vitální "dědeček" z Prahy se svým vnukem - SŠ studentem. V hotelu jsme strávili 2 noci a po odjezdu z něj tam manžel zapomněl měnič napětí do zásuvek, posléze ještě někde "zašantročil" obal na brýle.

9. 5. Po nočním dešti a snídani jsme ráno odjeli do NEW YORKU (stát NY, přezdívka Empire State). Při čekání na trajekt jsem byla nadmíru vzrušená neb plavbu na Manhattan jsem si xkrát představovala. Bylo teplo, mlha, jež se během dopoledne rozplynula, já se velmi těšila a plavbu si užila. Na břehu muži zbystřili pozornost, kotví zde válečná letadlová loď Intrepid, fungující jako muzeum. Na ulici jsme spatřili místní ranní běžce a policisty.

Poté jsme nastoupili na okružní plavbu kolem MANHATTANU po řekách Hudson a East River, přičemž vyvrcholením byl Liberty Island. Cestou jsme sledovali všechny význačné, notoricky známé výškové budovy a snažili se v nich orientovat, včetně prázdného místa po již neexistujících 2 budovách World Trade Centra (po teroristickém útoku v r. 2001). Logicky jednoznačně nejméně přehlédnutelný je 320 m vysoký Empire State Building. Podjeli jsme Brooklynský most a už zdáli spatřili Sochu Svobody. Čím blíž to byl famózní pohled.

Po návratu jsme se linkovým busem přesunuli do nejživější části Big Apple, jak se též NY říká. Zastavili se u oploceného Ground Zero, místa zbylého po zničených Twin Towers a vstoupili do blízkého kostelíku zasvěcenému památce padlých záchranářů. Ironií osudu je, že při následném sledování pouliční produkce ve stylu Michaela Jacksona nikdo netušil, že za měsíc zpěvák zemře. U Brooklyn Bridge stála obrovská fronta lidí, jde o jediný most pro pěší, poněkud "zastrčená" budova Wall Street právě procházela rekonstrukcí.

Po příjemném čase stráveném v rozsáhlém Battery Parku jsme metrem odjeli do Down Town (udělalo mi radost, když přistoupili tzv. marriachi (mexičtí muzikanti, jejichž hudbu mám v oblibě). Na známé 5. avenue (11 km dlouhá, tvoří dělicí čáru mezi vých. a záp. stranou) jsem byla ve svém živlu. Jednou jsem mrkla do boční ulice na budovu Chrysler (líbí se mi nejvíc), podruhé jukla do vestibulu Trump Tower (přepych, vodopád). Jindy do obchodu (i s úlovkem - lakovanými žabkami) nebo v jiném při vybírání hrníčků jsem mezi regály "načapala" kluka trsajícího na znějící písničku Boom Boom Pow od Black Eyed Peas. Tak jsme doputovali kolem hotelu Plaza k fontáně před Central Parkem, na který už nevybyl čas.

V mžiku jsme výtahem vyjeli na vyhlídku Rockfellerova Centra a shlédli večerní New York City (kromě centrálního ostrova Manhattanu jej tvoří další 4 části - Brooklyn, Queens, Bronx a Staten Island) v celé své kráse. Těsně před rozsvícením světel (došlo na Central Park svrchu) i po a šlo o absolutně největší, dechberoucí zážitek z města. Za tmy jsme se ještě šmrncli přes Times Square a odpluli na ubytování s nočním panoramatem Manhattanu v zádech.

10. 5. Čekal nás první přesun, kdy jsme se ve vanu střídali na místě vedle řidiče (kromě nejstarší dvojice), abychom pomohli s navigací (kromě elektronické) dle obřího autoatlasu. A poznali, že přes dlouhé vzdálenosti je zde cestování vlastně brnkačka. Dokonalé silnice, ohleduplní řidiči, servis pro turisty neskutečný a právě nezaneprázdnění si v autě mohli v klidu zdřímnout, sledovat cestu nebo se probírat tištěnými materiály o dalším cíli.

Náš leader tuhle trasu jel teprve podruhé, ale místa vhodná k zastavení na občerstvení již měl zmapována, takže nám nic nescházelo. Přes stát tzv. Nové Anglie Connecticut jsme přijeli do dalšího - Massachusetts (Spirit State). Nejdříve se zastavili v Cambridge, sídle Harvard University a prohlédli si její areál (líbil se mi víc než anglický Oxford).

Pak jsme se přes most na řece Charles ocitli v úhledném, údajně nejevropštějším městě BOSTON. Vládlo slunečno, ale větrno a zajímavé bylo, že červená čára na chodníku nás zavedla ke všem pamětihodnostem (baptistický kostel, Old State House). Navštívili jsme Quincy Market - centrum zábavy, obchodu (v GAP jsem si pořídila mikinu, o které ještě bude zmínka), jídla - prý se stal předlohou pro Covent Garden v Londýně. V části přístavu nás zaujalo velmi fotogenické okolí Columbus Parku.

Před ubytováním jsme v supermarketu absolvovali první nákup potravin. Hotel Royal Plaza sítě Best Western byl náš nejvíc nóbl na cestě a nápadně nám vším připomínal polský h. Golebiewski (viz výše). Přemýšleli jsme, kdo asi od koho "opisoval". Co se vybavení hotelů týká, ve všech byly dvě velké postele (využívali jsme 1), TV-SAT, kávovar, mikrovlnka, lednička, toaletní potřeby, žehlička, fén a v nočním stolku Bible.

11. 5. Na programu byla první ze dvou nejdelších tras do NIAGARA FALLS (ca 700 km), ve státě New York. Velké překvapení nám způsobilo, že světoznámé vodopády nejsou, jak jsme se mylně domnívali, uprostřed přírody, ale v zastavěné části, z jedné strany USA, z druhé KANADY. Zjistili jsme, že z kanadské strany je na ně lepší pohled, tak jsme se tam z rozmaru, přes most tvořící hranici, vydali. Pohled stál skutečně za to, trochu jsme pronikli ve vnitrozemí na Clifton Hill do bláznivého městečka pro děti. Na zpáteční cestě do USA nás čekalo velenáležité odbavení (milé bylo setkání s mladým párem z Varšavy, cestujícím z Východu na Západ) a poté večeře v indické restauraci v sousedství hotelu Econo Lodge at the Falls, kde jsme přespali.

12. 5. Druhý den v Niagara Falls se dá nazvat adrenalinovým. Nejdřív jsme k jedné z atrakcí zajeli omylem (navigoval manžel) ke kanadské hranici, rychle se otočili, dojeli k americkému přechodu a byl z toho incident hodný vysvětlení - docela si nás hraniční personál vychutnal. Náš leader to bral vážně a umravňoval nás, protože my z toho měli neprávem bžundu neb jsme si připadali, jak ve filmu.

Následovala plavba tryskovým člunem do peřejí Whirpool na řece Niagaře, což bylo vážně perfektní. Akce měla svého speakra, jenž z ní s kormidelníkem udělal pravou americkou show. Poté nastala plavba lodí Maid of the Mist přímo k vodopádům. Vyfasovali jsme pláštěnky a mohu konstatovat, že to bylo působivé a připadala jsem si, jak v nějakém sci-fi.

Odpoledne jsme zamířili do Pittsburghu, cestou jsme měli krátkou zastávku v poněkud vybydleném městě BUFFALO. Po náměstí jsme si prohlédli Námořnické muzeum, kde jsem poprvé uviděla opravdovou ponorku nebo torpédo. Další zastavení patřilo ERIJSKÉMU JEZERU, z něhož vytéká řeka Niagara a v Kanadě se vlévá do jezera Ontario. Zde jsem v místním obchůdku způsobila malé pozdvižení, když jsem se ptala na poštovní známky do Evropy - měli jen americké.

V PITTSBURGHU, ve státě Pennsylvania (Keystone St.), jsme nejdříve navštívili Down Town s Mellon Arenou, z hokeje i mně známou (po našem návratu domů se t. r. Pittsburgh Penguins stali vítězi Stanley Cupu). Teď se chystal nějaký koncert, dívala jsem se, v čem tam lidi vcházejí a nijak nebyla překvapena. Na parkovišti se mi konečně podařilo zblízka si prohlédnout a vyfotit místní nákladní auto TIR. S jakoby starobylou maskou, v kontrastu s tím bývají nesmírně vycíděna, na cestách působila důstojně a vzbuzovala mé sympatie - na rozdíl u nás.

Pak ale nastal senzační okamžik. Vyjeli jsme na vyhlídku nad městem a při západu slunce se nám odkryly na něj nezapomenutelné záběry. Z dříve průmyslového, ušmudlaného města se systematicky podařilo vytvořit velmi podařené místo s čistou řekou. Zaujalo mě též, že zde v minulosti podnikal známý výrobce kečupů Heinz nebo ve své době nejbohatší člověk světa Andrew Carnegie. Narodil se tu i Andy Warhol, jemuž je věnováno muzeum. Ubytování jsme měli v nedalekém Monroeville, kde jsme se sháněli po pořádném steaku k večeři.

13. 5. Odjížděli jsme do hlavního města USA, WASHINGTONU, D.C. (zaujímá celou plochu federálního území District of Columbia), hraničícím se státy Maryland a Virginie. Leží na řece Potomac, nic moc jsem od něj nečekala a nakonec si jej po 2 dnech zamilovala. Při vjezdu do metropole všude vyčníval Kapitol - nejvyšší budova ve městě, jiné se rozšiřují do stran (např. Pentagon), aby ji nepřevýšily.

Úvodem jsme vyjeli na Národní hřbitov ARLINGTON, známého nekonečným množstvím bílých pomníků v přesných řadách. Jinak jde o velmi úctyhodné místo, k vidění je např. neokázalá pamětní deska J. F. Kennedyho s rodinou, údajně nejpřesnější výměna stráží u hrobu neznámého vojína a z vrcholu hřbitova je pěkný výhled na město. Objevila se i skupina vojáků chystající se na pohřeb nejspíš někoho padlého ve válce s Irákem.

Odpoledne v blízkosti BÍLÉHO DOMU jsem si vychutnávala. Ikonické místo jsme si celé obešli, na střeše zaregistrovali hlídkující ostřelovače, před domem, kde probíhala demonstrace k aktuální situaci na Srí Lance, dohlíželi na pořádek policisté a zezadu jsme si všimli dalšího mladičkého ozbrojence. Vytušili jsme, že se něco děje, a skutečně záhy v zahradě přistál vrtulník, tak jsme si počkali, co z toho vzejde. Na obrovské travnaté ploše, s davy turistů s foťáky v rukou, jsme se dočkali jen odletu vrtulníku směrem k letišti. Ale bylo to příjemně napínavé.

Posléze jsme poprvé spatřili turisty brázdící město na vozítcích segway a tiše jim záviděli. Zbytek volného času jsme za hezkého počasí probloumali po THE NATIONAL MALL - obrovské promenádě s mnoha muzei po stranách vedoucí ke KAPITOLU. V blízkosti města jsme se ubytovali v hotelu Comfort Inn Capitol Gateway, a jelikož jsme toužili po polévce, ohřáli si příznačně polévku Campbell.

14. 5. Druhý den jsme ve Washingtonu nejdříve zahlédli budovu rádia Hlas Ameriky, pak rozlehlou FBI a zamířili do OLD POST s nádherným interiérem. Konečně jsem koupila známky a vyjeli jsme výtahem na Office Tower. Výhled na Washingtonův památník (říká se mu i Jehla), 170 m vysoký obelisk z mramoru, byl nejvíc. Zpátky dole jsme se za ním vydali do velkolepého areálu mnoha památníků, v popředí od World War II Memorial, až po budovu Lincoln Memorial. Velká vodní plocha mezi nimi je známá z mého oblíbeného filmu Forrest Gump.

Na Mall následoval exteriér Smithsonian Castle, v němž má Smithsonian Institution informační centrum a "pod palcem" 19 Národních muzeí a ZOO v hlavním městě, ale i v NY a všechny se vstupy zdarma. My si vybrali velice zajímavé, na úrovni, Národní muzeum letectví a vesmíru a Národní muzeum amerických indiánů - nové, překrásné. Na závěr jsme si nechali Kapitol, sídlo obou komor kongresu - Sněmovny reprezentantů i Senátu a s balkónem, kde probíhají inaugurace.

Neobyčejně přívětivé město s množstvím zeleně, s uchvacující atmosférou jsme neradi opustili a jeli do Fredericksburgu ve Virginii (The Old Dominion St.), kde nás čekal poprvé Super 8 Motel. Ujistili jsme se, že nám vyhovuje nejvíc. Nekompromisně jsme se blížili k jihu, prohibice ze severu byla ta tam, konečně jsme v přilehlém areálu narazili na Steakhouse Ponderosa a bylo to senzační.

15. 5. V 7 hodin ráno (zabaleni a po snídani) jsme z Virginie kolem města Richmond (sídlo Philip Morris) vyrazili na přes 900 km měřící trasu přes Severní a Jižní Carolinu do SAVANNAH ve státě GEORGIA (Peach St.). Po cestě jsme obědvali v notně reklamované mexické restauraci, ale byli zklamáni, jak jídlem, tak snižující se tendencí úrovně WC, dosud bezchybné. Na Savannah jsem se hodně těšila, ale čas zde strávený se smrskl jen na 2 hod. Tím pádem jsme se po zběžné prohlídce nábřeží Starého přístavu briskně vydali hledat Chippewa Square, kde se měla nalézat lavička, na které vyprávěl Tom Hanks svůj příběh ve filmu Forrest Gump.

Místo jsme našli, ale lavička prý byla odvezena do Hollywoodu. Na zahrádce Art Gallery u náměstíčka jsme si konečně dali malé dobré presso (dosud i káva small pro nás byla převeliká) a přes okouzlující jižanské město s typickou architekturou (Marshall House) jsme se vrátili k místu odjezdu. U hotelu jsme zašli na večeři do čínské restaurace. Byla bufetového typu - vše výtečné a dokonce jsme poprvé obdrželi přáníčka zapečená v drobném pečivu pro štěstí, tzv. "Fortune Cookie".

16. 5. Přes např. Jacksonville jsme měli namířeno do Titusville na FLORIDĚ (Sunshine State) a úroveň všeho se rázem zvedla zpět. Ocitli jsme se na CAPE CANAVERAL, kde jsme nejprve měli prohlídku areálu Kennedy Space Centra klimatizovaným autobusem se zábavným řidičem. Pak i nesmírně velké budovy NASA (prý by se do ní vlezl Empire State Building 3x), kde se konstruují rakety a kde nám expozice přišly naprosto úchvatné. Ovšem co nás absolutně dostalo, byl simulovaný start raketoplánu v další budově, který jsme coby kosmonauti absolvovali a o kterém jsem si dosud jen nechávala zdát. Totální vrchol, tohle Američani dokonale ovládají. V hotelu v Titusville, kde jsme strávili 2 noci, nás čekala pohoda.

17. 5. Odpočinkový den začal v Národním přírodním parku MERRIT ISLAND, v němž krom jiného žijí krokodýli, z nichž jednoho jsme měli štěstí vidět. Potom jsme vstoupili na Playalinda Beach, jedinou přírodní pláž na Floridě, přičemž relaxace v sousedství startovací rampy kosmodromu neměla chybu. Atlantik mě též mile překvapil, byl docela teplý.

Večer došlo na kulturu - plavbu z Port Canaveral na lodi Sun Cruz Casinos ve vodách Floridy. Skvělá akce: třípatrová loď s výtahy, plavba trvala od 19 hod. do půlnoci, měli jsme bohatou večeři, hrály zde 2 živé hudby, k mání byly koktejly. Interiér nás omráčil hýřivostí barev a překvapilo mnoho hrajících starších dam. I já, hazardem nedotčená, jsem si zahrála a po výhře si šla pro jistotu hned pro bankovky, i manželovi. Žertem říkal, že s ženskou se do kasina nechodí. Po připlutí se s námi personál zdvořile loučil a ohromně se mi líbilo, jak byli všichni zúčastnění vysmátí. Ještě před vyplutím jsme chvíli poseděli a nechali na lavičce mou novou mikinu z Bostonu. Nakonec jsem ji nepotřebovala, ale po návratu jsem ji tam našla - krásná tečka.

18. 5. Posledním pobytovým místem bylo MIAMI. S nic moc zmrzlinou na Bay Side Market Place, v přístavu, u moře v Bayfront Parku a zahlédnutím vláčku nadzemky - bez řidiče. Rozkošná byla vycházka po půvabné čtvrti Little Havana a po okružní jízdě jsme dojeli na Sunny Isles, kde jsme měli v Days Hotel Thunderbird závěrečné 2 noclehy. Pokoj byl vzhledem k jihu s dlažbou (jinde koberce), poprvé s kuchyňkou a s bočním výhledem na moře - paráda.

19. 5. Ráno nás po první servírované snídani odvezl leader na nejvyhlášenější SOUTH BEACH. Původně jsme měli jet na Key West, ale už nevím proč z toho sešlo (asi z časových důvodů). Mrzelo mě to, ale po prožitém dni přešlo. Na South Beach jsme si prohlédli dům, ve kterém žil G. Versace, než byl před ním v r. 1997 zastřelen. Prošli se kolem několika atraktivních budov, jejichž důmyslná architektura mě nadchla. Nějakou dobu jsme věnovali koupání, podél pláže kráčeli hezkým Lumnus Parkem. Ke zpáteční cestě do naší čtvrti jsme použili místní linkový bus a po 45 minut to byla vynikající pozorovací záležitost.

K večeru jsme se vydali na poslední nákup a např. si po dohodě koupili onen velký autoatlas, s kterým jsme se notně obeznámili. Usoudili jsme totiž, že pokud někdy uskutečníme cestu na Západ USA, zkusili bychom po nabytých dobrých zkušenostech jet sami. Mohu prozradit, že se tak za 7 let stalo. Jelikož se v našem sousedství nalézaly i 3 Trumpovy hotely vedle sebe, teď jsme měli možnost si je blíže prohlédnout. A dojem? Zblízka nápadité, všechny samozřejmě vysoké, každý jiný, s přilehlým okolím velmi elegantní, opět s vodopády apod. Ostatně jsem i zpočátku odtažitý vztah k Miami přehodnotila na fajn místo k bytí.

20. 5. Dopoledne na letišti v Miami jsme si při odbavování museli poprvé sundat i boty. Při vystavování palubního lístku nebylo známo, z jakého čísla Gate budeme z Frankfurtu odlétat, tudíž nám tam úředník dosadil č. 1. Při nastupování do letadla jsme vyfasovali místo v delší střední části. Manžel chtěl mít nohy do uličky, tak mě "odsunul" k mladému usmrkanému černouškovi ("řádila" prasečí chřipka). Měla jsem z toho obavy a po návratu jsem skutečně poněkud ochořela, takže dodnes nevím...

21. 5. Po přistání ve Frankfurtu se naše číslo brány dlouho na displeji o odletech neobjevovalo, až na poslední chvíli se tam zjevilo číslo zcela poslední. Kdo ví, jak je tam terminál letiště velký, dovede si představit, neboť jsme se vyskytovali spíš na začátku, jaký nastal úprk (blahořečila jsem jejich "běžícím pásům"). Vřítili jsme se do letadla nadoraz a takřka okamžitě vzlétli.

Do Prahy nedorazil náš větší z kufrů. Byla jsem zničená, měli jsme v něm dárky. Reklamace proběhla hladce, odjeli jsme vlakem domů a než jsem vybalila, byl nám kufr dovezen. Dokonalé završení dobrého konce!

RESUMÉ: Svižný, místy náročný, ale bezvadný zájezd s vysokou mírou poznání (přesto, že jsem se občas štípla do ruky, zda jsem skutečně v USA, jak mi mnoho věcí připadalo důvěrně známých, snad z filmů, četby, TV...). Najeto 4 700 km, projeto 10 států, ubytování v 9 hotelech se snídaní, na chodbách s "výrobníky" ledu. Lidé ctí minulost, mají národní hrdost a respekt k zákonům, tudíž i k policii.

Hodně běhají a přitom jich je mnoho obézních. Domky mívají většinou přízemní, dřevěné, bez plotu, často s vlajkou. Auta jezdí výhradně na benzín (cena tehdy 14 Kč/litr) a jen s automatickou převodovkou. Vše je velké, hlavně balené zboží v obchodech. Obaly bývají dokonalé, u pokladny v supermarketech vkládají kupujícím nákup do tašek. Na severu jsou porno časopisy v nejvyšších regálech a se zakrytými obálkami. Ve zpravodajství vystupují v TV výhradně starší moderátoři...

V červnu odletěla na dovolenou rodina dcery s rodiči jejího manžela na řecký ostrov Kos. V červenci jsme na chatě uspořádali odloženou rodinnou sešlost u příležitosti manželových půlkulatin. V den jejího konání, jak jsem se posléze dozvěděla, nečekaně zemřela má nejbližší kamarádka...

Lázně Luhačovice

Počátek srpna trávila dvojčata s širší rodinou v termálních lázních Patince na Slovensku. Nás s manželem o víkendu v půlce srpna čekal dvoudenní lázeňský pobyt v LUHAČOVICÍCH. O loňských Vánocích jsme totiž dostali dárkový poukaz s názvem "Pohoda po thajsku". Přijeli jsme v pátek, bydleli ve VILE PERNŠTÝN s výhledem do zahrady s altánem a na prosklený bazén, jenž byl permanentně k dispozici.

Je součástí hotelového komplexu Antoaneta, který se nachází v jednom z nejkrásnějších lázeňských míst, v Pražské čtvrti. Domluvili jsme si harmonogram procedur na další den a odjeli do centra, kde jsme si vše podstatné prohlédli loni a nyní jen "vyzobávali rozinky". S uzarděním přiznávám, že jsme našli i prodejnu vyhlášených škvarků, o které se zmínila kolegyně v zaměstnání.

V sobotu jsme absolvovali jak vířivou koupel, tak bazén a v mém případě i thajskou masáž, s kterou jsem už měla dobrou zkušenost, od skutečné Thajky. Odpoledne jsme pobyli s dceřinou rodinou, která se za námi přijela podívat z penzionu v POZLOVICÍCH u přehrady, kam toho dne dorazila. Příjemný večer jsme strávili v altánu s 2 "spolustolovnicemi" z Košic a logopedkou z Bystřice pod Hostýnem.

V neděli, po opuštění lázní, jsme se s rodinou sešli opět, abychom se společně zúčastnili plavby BAŤOVÝM KANÁLEM. Z Veselí nad Moravou, kde jsme zanechali auta, do Strážnice s obědem, vycházkou a zpět. My pak zamířili domů, je čekala při návratu následující den návštěva ZOO v Lešné u Zlína. Luhačovice byly bezchybné, ale z Baťova kanálu jsme extra nadšeni nebyli. Jedna cesta se dá, ale zpátky už to byla nuda, zvlášť pro děti.

Poslední prázdninový víkend jsme zajeli k tetě se strýcem na Slovensko. Chtěli jsme trochu "vyvenčit" mého otce a vzali jsme s sebou i vnučku, již dosud neviděli. Měli na návštěvě dospívajícího vnuka, takže se s ním, a hlavně s jejich malým kotětem trochu pobavila. V neděli jsme dopoledne zavítali na termální koupaliště v Dunajské Stredě a po dobrém obědě u tety odpoledne odjeli.

Benátky

Už přes 3 roky jsme měli větší auto, o kterém jsem říkala, že by se mi s ním líbilo procestovat třeba Německo. Přičemž bychom spali v něm, jenže k tomu nedošlo. Během prázdnin jsem vedla hovor s kolegou v práci o jeho dovolené a on tak nadšeně mluvil o italských Benátkách, které my už tolikrát míjeli a přitom chtěli vidět také. Nechali jsme se inspirovat a naplánovali si cestu na zářijový prodloužený víkend s tím, že v rámci únosnosti tam i zpět přespíme v autě. Novinkou bylo, že noclehy ve městě jsem prvně objednala přes Booking.com.

Odjeli jsme v pátek po práci, až kam se dalo a za rakouským Grazem jsme v areálu Restation Landzeit zalehli. Na poduškách, ve spacáku, s polštářkem - super. Časně ráno v sobotu jsme dali hygienu, kafe - samozřejmě nás bylo víc. Tohle prostě zbožňuji, připadám si jak na táboře.

Do BENÁTEK jsme dorazili čerství, v rozumnou dopolední hodinu a dle instrukcí od kolegy zaparkovali u Piazzale Roma. Vše klapalo jak mělo i davy turistů byly. Našli jsme kancelář Old Town Apartments k vyřízení formalit a tam na mne spustila paní čtvrthodinový monolog v angličtině, sem tam mnou přerušený nějakým ujasňujícím dotazem. Vyfasovala jsem klíče a vyšli jsme ven.

Manžel byl zcela v šoku neb a) nebydleli jsme tam, kam jsme vešli, b) vůbec ničemu nerozuměl. Zamířili jsme k takovému vodnímu nástupišti, nastoupili na patřičné číslo vaporetta a po CANAL GRANDE vyrazili k ubytování. Sledovala jsem místy omšelou krásu kolem sebe, radovala se z potkané gondoly a dávala pozor na výstupní stanici Ca' d'Oro v oblasti Cannaregio. Najít naše ubytování nám dalo zabrat, protože nás vše směrovalo k nějakým domovním dveřím. Snad napotřetí jsme se osmělili, vešli a byli doma. Prostě jsme ve druhém patře měli byt. Prostorný, moderní, se vším všudy, nevycházeli jsme z údivu.

Manžel pomalu "nabýval vědomí", neboť i nástup na loď ho zcela rozhodil (co to bylo za "nádraží", říkal). Zařízení bylo hodně z Ikea, vkusné a koupelna kombinovaná se dřevem mě zcela motivovala k naší rekonstrukci doma, kterou jsme chtěli, ale stále odkládali. Zklidnili jsme se a šli do nejbližšího baru Royal na oběd. Vždy jsem toužila po špagetách Carbonara v Itálii. Povedlo se, k tomu kafe, manžel jiné s vínem a mohli jsme vyrazit do centra.

Na každém kroku stojí něco za vidění, vzdálenosti jsou malé, tudíž stačí opravdu jen jít a koukat kolem sebe. Z mostku jsme si prohlédli, jak jsou vybavené gondoly (čalouněné, načančané), jedna taková prý vyjde na nejméně milión Kč. Celkem záhy došlo na náměstí SV. MARKA s holuby, bazilikou San Marco i Dóžecí palác (částečně v rekonstrukci, čímž byl omezen pohled na Most nářků). Proti přístavišti zaujal dle siluety známý ostrov S. Giorgio Maggiore.

Na nábřeží při posezení jsem měla náhle pocit, že se setmělo. Důvodem bylo vplutí obří zaoceánské lodi (fascinoval mě tobogán na vrchní palubě) a přiznám se, že mě děsila. Připadalo mi, jakoby obr chtěl do zazátkovaného umyvadla a ono přeteklo. Když i dnes slyším, jak Benátčané bojují s vysokou, neutuchající návštěvností a chtějí ji korigovat,  rozumím jim. Téměř každý tam neustále hrká kufrem, zkrátka už tehdy jsem o Benátky měla obavy. Holt jsou jedinečné a to je daň. Cestou zpět jsme zaregistrovali jednu docela šikmou věž a těšili se do bytu. Ve spleti večerních uliček jsme se tak zamotali, že jsme debutově použili turistickou GPS navigaci.

Neděli jsme zahájili na náměstí vyhlídkou ze zvonice Campanille di San Marco - moc hezkou, kromě již viděného zaujal známý barokní kostel Santa Maria della Salute v oblasti Dorsoduro. Vystála jsem frontu do baziliky, je zdarma, ale k vidění nic moc. Koupili jsme si celodenní přestupní jízdenku na vaporetto, u atraktivního mostu Riatto jsme vystoupili na oběd a poté vypluli na ostrov v laguně - LIDO.

Mám jej spojený s filmovým festivalem, o jehož nedávném skončení byly stále vidět stopy. Nevěděla jsem přesně, kde se koná, vešla se zatím podívat do obchodu a byl konec. Dnes už vím, stačilo jít stále k moři, avšak tak už to chodí, vždy jsou nějaké ztráty, ale i nálezy (v mém případě kalhoty). Zpáteční cestu domů jsme v pondělí zvládli takřka nonstop s jedním větším zastavením v italských Alpách.

Budapešť

V průběhu roku byl v mém zaměstnání plánován zájezd do maďarské Budapešti. Velmi jsem na něj slyšela, neboť jsem v ní už v minulém režimu byla, ale moc mi toho o městě v hlavě neutkvělo. Zájezd se konal počátkem 80. let za sychravého podzimního počasí, organizován byl mým předchozím zaměstnavatelem a zúčastnili jsme se ho s manželem. Pamatuji si z Hradního vrchu na Rybářskou baštu, na naše zírání na hotel Hilton a na výhled přes řeku Dunaj na Parlament. Dole ve městě pak na to, jak všichni kupujeme Rubikovu kostku, jablkový nebo mandarinkový šampón a barackpálinku. Z ulic jsme nakukovali do přilehlých dvorků, kde si manžel u soukromníků koupil módní svetr. I tak pro nás tehdy byla návštěva metropole atraktivní.

Nyní se nás moc zájemců nesešlo, takže se jelo mikrobusem. Já s kolegyní, věděla jsem, že BUDAPEŠŤ tzv. jede, a velmi se těšila. Vskutku se ze zájezdu vyvinula bezvadná akce, na kterou rádi vzpomínáme. V pátek 2. října (za luxusního počasí) jsme vyjeli a z mostu ve slovenském Štúrově jsme spatřili náš první cíl, velkolepou arcibiskupskou baziliku ESZTERGOM v Maďarsku, kterou jsme navštívili. Byla jsem tomu ráda, už mi o ní totiž vyprávěla teta. Když jsme za tmy vjížděli do hlavního města, nešlo přehlédnout docela úsporné osvětlení. Ubytování jsme měli v hotelu Thomas a zasvěcená průvodkyně byla z cestovky specializující se na Maďarsko. Večer jsme vyrazili do nejbližší z hlavních ulic, kde jsme si s chutí daly s kolegyní výtečný maďarský guláš z kotlíku, v našem pojetí gulášovka s hovězím masem.

Sobotní program jsme zahájili v městské části PEŠŤ na gigantickém Náměstí hrdinů, s Muzeem umění a monumentem Millennium. Poté si prohlédli příjemný areál Vajdahunyad. Skvělá byla návštěva v budově největší maďarské tržnice s obědem - perkeltem a tarhoňou, ale i nákup nepřekonatelné červené mleté papriky. Následovala promenáda po nejvýstavnější ulici Váci, Alžbětin most a výhled na Gellértův vrch s Citadelou (vojenská pevnost).

Pak nás čekal výjezd do městské části BUDÍN na Hradní vrch např. s nejstarším zájezdním hostincem, Matyášovým chrámem. Kolem Rybářské bašty na mne nějak dýchl orientální duch, přece jen už jsem toho věděla víc o zdejších neblahých osmanských nájezdech a stopách, jež zde zanechali Turci. Výhled na budovu parlamentu byl odsud dokonalý a z posléze navštíveného okolí citadely též, na celé panorama města. Večer jsme byli vyvezeni do Megyeri csárdy s folklórním programem (někteří naši muži byli tanečnicemi vyzváni k tanci) a opulentní, úžasnou večeří.

Poslední nedělní dopoledne se odehrálo v secesních termálních Széchenyiho lázních. Náramně jsme si v nich libovali a zahlédla jsem dokonce muže hrající ve vodě šachy, jak mě to zaujalo v jedné televizní reportáži. Na zpáteční cestě jsme měli roztomilou zastávku v malebném historickém městečku u Dunaje SZENTENDRE, centra působení mladých výtvarníků. Také unikátní muzeum marcipánu nám přišlo nesmírně vhod a nemohli jsme se ho nabažit. Téměř idylický průběh zájezdu narušil závěrečný konflikt dvou mladých účastníků zájezdu ohledně ztraceného náramku přítelkyně jednoho z nich, jenž měl dohru ještě po návratu v zaměstnání. Přesto se jednalo o neskutečně pohodový zájezd.

Silvestr v Paříži