1990

Chorvatsko, Vídeň

V tomto porevolučním roce panovala ve společnosti stále ještě vzrušivá nálada plná změn a očekávání - zejména z prvních svobodných voleb koncem půle roku. Dost se též hovořilo o změně na poli ekonomickém - razantním zdražení např. cen základních potravin počátkem 2. pololetí, čímž se smazaly dlouho předtím platné ceny - jiné jsem do té doby nepoznala. Sledovala jsem to se zvýšeným zájmem, protože jsme se v srpnu chystali poprvé do CHORVATSKA a na loď.

Všichni plánovali, že skoro všechny potraviny máme mít s sebou (vyjma ovoce ap.), ale dopadlo to dobře. Byla jsem nakonec pyšná, i když jsem s tím předtím neměla zkušenosti, že se nic nezkazilo, nechybělo a ani to zdražení nakonec nebylo tak hrozné. Co se týká lodí, šlo o 2 plachetnice pro ca 4-5 osob, které postavila skupina jachtařů z potápěčského klubu, jehož byl manžel členem. Vzpomínám, že asi půl roku předtím už nebyl skoro doma a že zřejmě postupovali podle plánu POLO, který měli od spřátelených Poláků. Jo a už v únoru, kdy jsem dostala chřipku, absolvoval zkoušky pro kapitány. Nesla jsem jeho nepřítomnost kvůli dětem těžce, protože jsem byla vážně K.O.

Chorvatsko

Nakonec tedy byly fungl nové plachetnice převezeny do KRALJEVICE u ostrova KRK a my měli 11. srpna nastoupit na jednu z nich jako druhý 14denní turnus. Z cesty škodovkou jsme měli bobky, ale žádná nenadálost nás nepotkala (údiv nad cenou kávy ve Slovinsku?), až na zácpu u RIJEKY. Díky ní jsme zblízka pobaveně sledovali klimatizované bouráky, ve kterých seděli čerstvě vyhlížející, okravatovaní cestující s bohatou garderobou na věšácích za oknem. Rozhodně jsme si předtím užili přejezd do Rakouska (viz popisovaný pocit z Dol. Dvořiště před r. 1989), hudbu z rádia, spoustu reklam, prostě všeho, co jsme znali ze západních filmů a konečně spatřili "opravdové" moře. Přebírka lodi proběhla hladce a mohli jsme vyplout.

Celou dobu nás, s československou vlajkou, všichni srdečně zdravili, dokonce pokřikovali na manžela "ty kapitalist?" (nejvlažnější mi přišli Rakušané). Bylo to příjemné a záhy nám došlo, že jsme vážně široko daleko jediní. Později, k jedné ze zátok, připlula mnohem větší plachetnice s krajany, říkali jsme jim "mořští vlci", kteří konstatovali, že toho už obepluli dost, ale že JADRAN je nejhezčí. Dost mě to ovlivnilo, ale později jsem našla větší zalíbení jinde. Mimochodem i jejich loď vznikla svépomocí, jak jinak.

Zvykali jsme si na lodní život, litovali zpovzdálí naháče na březích, jak na slunci "trpí" - vážně, když je neovívá větřík... Naše první zastávka byla na ostrově KRK. Když jsem se kolébala, tak mi došlo, že námořníci neměli takovou chůzi jen z rumu. Při větších vlnách jsem jednou absolvovala mořskou nemoc - nic příjemného. Dali jsme si první pizzu, z tržiště přinesli naše první nektarinky - boží a z místního nákupního centra jsem prvně zaslechla píseň Black Velvet od Alannah Myles, která se mi, jak vysvětlím mnohem mnohem později, stane "osudná".

Prošli jsme se po ostrově RAB a ulítávali z palem, propluli kolem ostrovů PAG, CRES, kde jsme potkali delfíny. Dokonce jsme pluli v noci, zakotvili a ráno zjistili, že jsme úplně jinde, než jsme měli být (předtím po vyplutí mě dost vyděsil obrovský osvětlený trajekt "hrnoucí se" na nás ze zátoky - úplně se mi vybavil Troskův Kapitán Nemo). Také jsem se dočkala velkého zklamání, když tehdy 14letou dceru na pevnině oslovil "lovec" děvčat k focení z italského UDINE, nabídl snad 4 řeči ke komunikaci a já koktala němčinou, kterou jsem dotáhla téměř ke státnicím, ale 15 let nepoužívala - hrozné. Jinak ale chlapík fajn, dokonce jsme si po návratu legálně napsali. Po vzoru kolegyně z druhé lodi jsem se osmělila a poprvé se opalovala nahoře bez, ale dceři to vadilo. V zátokách s námi nejvíce nocovali Němci (docela se mi zprotivili, jak i hodně staří se nazí bezostyšně producírovali, intenzivně frotýrovali) nebo do noci zpívající Poláci...

Po celý čas jsme pluli v dosahu druhé lodi, všichni se podíleli, hlavně v přístavech při kotvení, na všech nutných úkonech (tam si nás manžel docela vychutnával z důvodu možných přihlížejících). Divila jsem se, že při slabém větru dlouho otálel s nahozením motoru - prý tohle sportovci nedělají atd. Pak přišla bouře, myslím, že byla příležitost se před ní ukrýt, ale my ne a to tedy bylo. Děti (synovi bylo necelých 8) v podpalubí plakaly strachy, já dělala statečnou a manžel si to z našeho pohledu užíval. Z toho jsme se ještě rychle vzpamatovali, ale totálně se nám nevydařil závěr.

Den před předáním lodi jsme zakotvili v zátoce kousek od mostu na KRK, odkud to nebylo do KRALJEVICE daleko. Bylo hezky a já lobbovala za to, abychom už pro jistotu dopluli na místo. Jenže oba kapitáni byli zásadně proti. Večer přišla bouřka - tolik blesků jsem na celém obzoru už nikdy neviděla, ale co bylo nejhorší, ráno obrovsky foukalo a proplout úsekem kolem mostu (neuvěřitelný průvan) se nedalo. Házelo to s námi tak, že jsem místy stála u stěžně v nakloněné lodi úplně kolmo, nohy ve vodě, a jen čekala, kdy se převrátí (prý ne, že je to jak skořápka a já tomu uvěřila). Ale když kolem nás projela loď s místní policií, zda chceme pomoci a byli s díky odmítnuti, tak jsem se poprvé kvůli dětem zlomila. Ten kousek nám trval doplout hezky dlouho, stanovený čas jsme lehce přetáhli, a jak skoro nepiji, první, co jsem musela udělat na břehu, bylo dát si velkého panáka.

Po sezóně jsme se všichni sešli a sdělovali si dojmy. Vyšlo najevo, že naše posádky to měly pojaté tedy hodně "sportovně", ostatní po několika dnech kotvili v přístavech a prostě klídek. Dodatečně jsem za náš způsob byla ráda, byl to neskutečně intenzivní zážitek, ale čeho je moc, toho je příliš...

Po mnoha letech jsem viděla v TV závody plachetnic na rozbouřeném moři a jedna hodně podobná naší udělala tzv. eskymácký obrat, což mne z bludu o skořápce vyléčilo...

Vídeň

V září jsme se s manželem zúčastnili jednodenního zájezdu do VÍDNĚ organizovaného jeho zaměstnavatelem. Byl právě boom podobných zájezdů, rojila se jedna cestovka za druhou, lidé houfně vycestovávali, až se časem vše stalo neblaze proslulým.

Tak jak mnozí, i my si tehdy natěšeně zakoupili na MARIAHILFER STRASSE v centru kýčovitý radiomagnetofon, tzv. double, který nám ale dodnes na chatě slouží a přežil už několik daleko novějších spotřebičů.

Po povinné návštěvě zámku SCHÖNBRUNN jsme na závěr zamířili do obřího nákupního centra a tam, v oddělení potravin mi vhrkly slzy do očí. Poprvé jsem viděla takovou masu zboží, tolik druhů chleba, pečiva, polotovarů, dortů, zákusků... Co mě doposud stálo úsilí připravit domácí oslavu a tady stačí jen nakoupit a je hotovo. Dnes i my víme, jaká to s sebou nese úskalí, ale holt, tehdy to bylo tak...