1998

Milán, Francie, Monako

Pod názvem "Jižní Francie a perly azurového pobřeží" se v tradičním měsíci září konal další z řady zájezdů, jak jsem zmiňovala na stránce o Paříži. Znělo to lákavě a přestože jsem půl roku od skonu mamky měla stále napilno, s účastí jsem ještě váhala. Právě proto mě mužská část rodiny pobízela (dcera se již osamostatnila a žila v Praze), až jsem nakonec jela. A byla to VELKÁ NÁDHERA.

Milán

První den jsme po nočním průjezdu Rakouskem vystoupili z autobusu nad ránem v MILÁNĚ, druhém největším městě ITÁLIE. Po rozednění jsme se vydali do centra, cestou jsme míjeli majestátní sochu Guiseppa Garibaldiho a já se moc těšila na zdejší gotickou katedrálu DUOMO. V r. 1975 mi odtamtud kamarádka poslala větší čtvercový pohled této památky focené v noci a udělalo to na mne obrovský dojem. Brzy po ránu nebyl dojem kdovíjaký, ale to nic nemění na faktu, že jde o úchvatnou, 2. největší stavbu toho druhu v Itálii (po Vatikánu). Poté jsme prošli líbivou GALERIÍ VIKTORA EMANUELA II. a spatřili proslulé divadlo LA SCALA. Nebudu zastírat, že jsme byli zklamaní, protože nám připadala všední jak kterákoli budova v nelichotivé části našeho města. Na její obranu, čněl nad ní jeřáb, takže zde probíhala rekonstrukce. V další z ulic nás zaujalo sídlo oděvní značky VERSACE, ostatně jsme se nacházeli ve městě módy. Pak už jsme došli k obrazárně PINACOTECA DI BRERA. Prohlédli si působivé nádvoří plné krásných soch a zbývající čas se nás pár rozhodlo strávit v nedaleké zahrádce při pravém espressu (komické bylo, jak jedna kolegyně nejdřív žasla nad jeho malým množstvím a pak nad vysokou cenou).

Okolo poledne jsme se vrátili na již oživlé náměstí Duomo a užili si vyhlídku ze střechy katedrály. Vzpomínám, že jsem si pak dole poprvé dopřála italskou zmrzlinu - straciatellu. Odpoledne jsme strávili v příjemném areálu hradu CASTELLO SFORZESCO, odkud jsme zamířili do jižní Francie.

Cestou mě na pobřeží zaujala italská města Janov (v té době tam působil náš oblíbený fotbalista Skuhravý), z nostalgie San Remo a hned za hranicemi do Francie Menton. Ubytování nám večer poskytl "Hotel Villages", což byla vylepšená obdoba řetězce Formule 1 v modrém hávu, dle symbolu na neonové reklamě jsem mu říkala Kohout.

Jižní Francie

Následující dny zájezdu byly pro mne tak emotivní, se stupňující se tendencí, že o tom ani nedokáži psát bez vzrušení a pociťuji jej kdykoli při zmínkách o Provence či francouzské Riviéře.

Druhý den programu nás zavedl do pohádkově vyhlížejícího městečka ÈZE, čnícího na 400 m vysokém kopci, kam už samotný výjezd působil impozantně. Po porozhlédnutí se po okolí jsme navštívili výrobnu parfémů Galimard, jež měla své kouzlo. Mě však nejvíce zaujal obsluhující dámský personál, vkusně upravené, šik Francouzky naplnily mé představy o nich. Včas jsem unikla, abych stihla venkovní obchůdek se zbožím ve stylu PROVENCE. Kochala jsem se jím a neodolala koupi velké vázy jakoby obalené látkou s dekorem slunečnic, převázané modrou mašlí, údajně z vodního skla. Byla křehká, drahá, ale nemohla jsem si pomoci, i přes starost o ni po dobu zájezdu. K mému potěšení ji mám na chatě v pergole dodnes.

Dalším cílem byla VILA ROTHSCHILD na Cap Ferrat. Shlédnutý interiér se mi zamlouval, ale rozmanité zahrady, to bylo něco a ty výhledy z nich! Pamatuji si, jak starší kolegyně zaníceně sbíraly semínka exotických palem. I já podlehla, jednu kokosovou vypěstovala, ale už ji nemám. Zato oleander z výhonku u cesty průběžně pěstuji stále.

Nechápu, jak jsme to stíhali, neboť následovalo překrásné město NICE, srdce francouzské Riviéry. Po vycházce na Anglické promenádě podél pobřeží jsme měli namířeno na vyhlídku. Hrozně jsem toužila poznat i trochu vnitrozemí, tak jsem se po dohodě vydala nasát trochu atmosféry. Nachomýtla jsem se při tom u obleženého stánku, kde se prodávaly rafinované (musela jsem se zeptat, nač jsou) froté turbany na umyté vlasy. Dosud jeden používám a na lepší zatím nenarazila.

Ve městě ANTIBES, zčásti na mysu, jsme se krátce zastavili, šmrncli se milionářským přístavem a dozvěděli se o existenci Picassova muzea v prostorách bývalé pevnosti.

Odsud jsme pokračovali do aristokratických lázní CANNES. Tam jsem jako dlouholetý filmový fanoušek měla zacíleno na Festivalový palác, který jsem si ze všech stran prohlédla, na chodníku našla otisk ruky A. Delona (vedle Belmonda) a po luxusní promenádě La Croisette došla skoro za tmy k moři. V dosahu osvětlené civilizace v zádech jsem se laškovně věnovala, jak se říká, smočení nohou. Jakmile jsem se chtěla napřímit a ledabyle koukla před sebe, stalo se něco nečekaného. Tmavá obloha zatím splynula s temnou vodou v rozpínající se černo a zdálo se, že mě už už vcucne. Přepadl mě panický strach, že jsem vzala nohy na ramena a pelášila pryč. Naštěstí na blízkém parkovišti jsem ráda vlítla do autobusu, otřeseně si sedla a tupě zírala do příjezdu k hotelu.

V pořadí třetí den jsme zahájili příjezdem do hlavního města Provence a 2. největšího ve Francii, přístavní MARSEILLE. Značnou část multikulturního města jsme mohli shlédnout jeho průjezdem z autobusu - měla jsem z něj dojem jistého chaosu a nepořádku. V centru jsme co do významu byli upozorněni na Starý přístav, odkud jsme vyjeli na jednu z jeho dominant, na vrchu stojící baziliku Notre-Dame de la Garde s pozlacenou sochou Madony na věži. Z areálu baziliky byl díky krásnému počasí dokonalý výhled na město i menší ostrov IF se stejnojmennou pevností. Ta dlouho sloužila jako věznice a proslula v souvislosti s románem Alexandra Dumase Hrabě Monte Christo, v dospívání i mnou oblíbeným.

Dále jsme se vydali do historického města ARLES na řece Rhoně. Významnou památkou je zde menší římská Arena a proslavilo se i působením malíře Vincenta van Gogha. Co se týká atmosféry, ta mě nadchla. Premiérově jsem si v infocentru vyzvedla mapu města a bloumala parčíky, kde se hrál petanque, potkávala stylové kavárničky s venkovními stolky, sem tam zahlédla romantickou uličku, zkrátka bylo to moc příjemné.

Následující zastávkou bylo město NIMES, jak jsem se dočetla, pro někoho francouzský Řím, pro jiné galská Sevilla. Návštěvu jsme zahájili na kraji města ve velkolepém barokním parku Jardins de la Fontaine. Pak, blíže k centru, jsme shlédli čtvercový římský chrám Maison Carrée a naproti muzeum moderního umění Carrée d´'Art. Tak s ním jsem měla problém, ne s jeho moderní architekturou, ale sousedství s chrámem mě zkrátka iritovalo. V centru se nachází obdivuhodná, nesmírně zachovalá, dvouarkádová římská Arena. Pro zajímavost, nedávno jsem odsud viděla záznam koncertu Metallicy z r. 2009 a měla z toho požitek. Dokonalé spojení, návaly energie ze strany kapely i obecenstva a závěrečná autentická, nekonečná euforie všech, to asi všude nelze.

Severně od města jsme se v podvečer ještě zastavili u obdivuhodného mostu PONT DU GARD náležícímu 50 km dlouhému římskému akvaduktu.

Závěrečný čtvrtý den jsme se ráno ocitli ve starobylém AVIGNONU u Papežského paláce. Na doporučení průvodkyně jsem nahlédla do jedné z malých kaplí a hned vycouvala, jak jsem z ní neměla dobrý pocit. Raději jsem se pustila do čerstvé bagety a zeptala se jí, kdy dojde na Saint Tropez, které bylo v programu. Bylo mi řečeno, co bychom tam dělali, když tam nic není, což mě ranilo. Optimističtěji mě naladila cesta k Rhoně a pohled na světoznámý Avignonský most, již dávno po povodni napůl stržený. A je o něm i známá písnička.

Naše další cesta nás zavedla do vinařství CHATEAUNEUF-DU-PAPE ve vesnici stejného jména. Od dávna zde produkují světoznámé, hlavně červené víno. Vinice v údolí Rhony založili papežové, kteří tu kdysi mívali letní sídlo. My se nyní ocitli právě v době sklizně hroznů a viděli celý proces od mytí, třídění, vyslechli si poutavý výklad, provedli ochutnávku, mnozí koupili víno domů. Čas tady strávený byl velmi zajímavý, příjemný a všem se nám exkurze moc líbila.

Tím byl program v jižní Francii završen, ale zájezd ještě nekončil. Čekal nás odjezd do Monaka, kam jsem se těšila obzvlášť. Začalo pršet a při zahlédnutí cedule St. Tropez 5 km jsem věděla, že se sem budu muset někdy vrátit.

Monako

Do Monackého knížectví (2. nejmenšího státu na světě, po Vatikánu) jsme dorazili ještě za deště. Než jsme se z rozlehlé podzemní garáže však dostali ven, bylo po něm, což nás těšilo. Nacházeli jsme se přímo v MONAKU, starobylém hlavním městě stojícím na skalnatém výběžku. Ze všeho nejdřív jsme spatřili grandiózní Oceánografické muzeum. Následovala pohledná Katedrála sv. Mikuláše, ze které právě vycházeli novomanželé se svatebčany. Byl na ně hezký pohled včetně zajímavě nazdobených aut.

To už jsme se ocitli u Knížecího paláce rodu Grimaldiů na prostorném náměstí, poskytujícím řadu vyhlídek. Mimo jiné i na navážkách mořského pobřeží stojící městskou část Fontvieille. Ve středověkých uličkách plných turistů bylo dojemné potkat zpívající mužský sbor. Když nastal rozchod a my scházely s kolegyní dolů k moři, začaly se nám odkrývat famózní záběry na další města La Condamine a konečně MONTE CARLO. Z jeho panoramatu se mi podlomila kolena a obě jsme byly jak v Jiříkově vidění. Viděla jsem v TV slibné záběry F1 z Velké ceny Monaka, ale tohle předčilo vše. Nemohly jsme se dočkat být co nejdříve dole a vše vstřebat.

Od zalidněného nábřeží, přes bazén po rozměrné luxusní jachty s dosud neviděným vybavením. Na náplavce vystavené Lamborghini, v rámci zrovna probíhajícího autosalonu, mě vyprovokovalo se s ním vyfotit. Pak už jsme pospíchaly k věhlasnému KASINU Monte Carlo. Na načančaném náměstí s nepřehlédnutelným hotelem Paříž jsem si vyhlédla místo k vyfocení kasina a právě mi došel kinofilm. Ani kolegyně už neměla čím fotit, tak jsme se posadily na venkovní terasu vedle kasina a u kávy příjemně klidnily mysl. Blížil se odjezd ze stejného místa v garáži z úvodu, tudíž jsme si ještě jednou prošly celou, nyní již osvětlenou trasu. S ostatními, též plných dojmů, jsme definitivně odjely domů...