2001

Saint Tropez

Po hektickém jaru - návrat dcery z ročního pobytu v USA, oslava jejích pětadvacetin, hledání nové práce a podnájmu v Praze a následná pomoc s jejím novým bydlením - se ke mně dostala zajímavá informace. Dozvěděla jsem se o činnosti cestovní kanceláře ze sousedního města, která provozovala na francouzské Riviéře ubytovací zařízení nedaleko světoznámého letoviska SAINT TROPEZ a nabízela tam rekreačně - poznávací pobyty.

Samozřejmě (viz rest ze stránky o jižní Francii) jsem na takovou nabídku velmi slyšela a moc si přála, aby tam jela celá rodina. Problém byl s manželem, který dlouho odmítal delší cestování autobusem a s dcerou kvůli dovolené v novém zaměstnání. Nakonec se nám podařilo 6. července na 10 dní vyjet a manžel s dcerou byli ti, kteří cestu nejhůř snášeli.

Kemp byl situován na poloostrově v malebném prostředí vinic a rozkládal se kousek jižně od St. Tropez. Ubytování bylo zajištěno v bungalovech (podobných obytným karavanům), z nichž jsme obsadili 2 a mezi sebou měli pergolu s venkovním posezením. Provoz byl zajišťován českým personálem včetně polopenze s českou stravou. Doprava na 1.5 km vzdálenou pláž nám 3x denně poskytoval autobus, někdy jsme šli rádi pěšky a spojili cestu s nákupem.

Úžasnou záležitostí bylo, že v rámci fakultativních zájezdů byly kromě jednoho celodenního, na téměř každý den pobytu připraveny kratší podvečerní výlety do zajímavých míst v okolí kempu. Při nich jsme mohli poznat proslulá místa a různé stránky života na francouzské Riviéře. No, co budu dlouze popisovat, pro mne se jednalo o čirou krásu.

Co se týká moře, prvně jsme se k němu vydali pěšky a seznamovali se s přilehlým okolím. Samotný přístup na pláž byl lemován bambusem a nejednalo se o žádnou zkomercionalizovanou část, lidé sem přijížděli i na kolech. Ostatně výjev moře, písku, nějaké zeleně a kola je i motivem malovaného obrázku, který jsem si následně v obchodě koupila a mám jej doma zarámovaný. Ale hlavně na něj strašně ráda koukám.

První, co nás zaujalo, bylo množství chaluh na břehu, vyvržených z moře po předcházející bouřce, které časem zmizely. Po ulehnutí na pláž jsme si všimli, že sem tam jsme se ocitli mezi nudisty - úplně přirozeně a samozřejmě. Zajímavá zkušenost, už nikde jsem to takhle nezažila. Nebylo nám to dvakrát příjemné, ale snažili jsme se tvářit lhostejně. Jednou blízko za námi seděl pohledný nahý muž a to mi působilo poněkud problém dělat, jakoby nic. Ještě k našim dospělým dětem, obě byly neustále na mobilu, a jak vyšlo najevo, shodou okolností obě prožívaly počínající vztahy, z kterých se staly vážné a časem stálé.

První z výletů nás zavedl do blízkého provensálského RAMATUELLE. Kouzelné městečko s romantickými úzkými uličkami mezi vrcholky kopců. Kromě jiného nejvíc známé místem posledního odpočinku slavného francouzského herce Gérarda Philipa (Fanfán Tulipán).

Další z kratších výletů směřoval, pro mne konečně, do exkluzivního ST. TROPEZ s neopakovatelnou atmosférou, kde se sjíždějí jachty milionářů z celého světa. Všeho se nám dostalo dosyta včetně budovy Gendarmerie National, tedy sídla četníků ze známé série filmů. Nerada vzpomínám na jednu kaňku, kdy nám syn odmítl vzít do batohu láhev s pitím, přičemž s dcerou jsme měly jen kabelky a nepochopila jsem proč. Závěrem jsme z pevnosti nad městem absolvovali nádhernou vyhlídku na celý záliv Saint Tropez a na zpáteční cestě měli zastávku v supermarketu Géant u města.

Jeden z následujících dnů byl vyhrazen na celodenní výlet po Azurovém pobřeží. Pamatuji, že jsme vyjeli časně, při zastávce na ranní kávu jsme parkovali v místech těžby okru a při východu slunce byl na skaliska poutavý pohled. Projevuje se to ostatně i na téměř všech fasádách domů v Provence, které hrají všemi možnými okrovými odstíny. Tak se mi to zalíbilo, že jsem si přála, až někdy budeme měnit fasádu našeho bílého zahradního domku, půjdeme do podobné barvy. Trvalo to dlouho, 13 let, ale stalo se.

V NICE, na rozdíl od mé první návštěvy v r. 1998, jsme nejdříve zamířili na vyhlídku - překrásnou, kterou jsem tentokrát nevynechala. Poté jsme si dopřáli koupání v moři. Fascinuje mě, jak z Anglické promenády jen sejdete na kamenitou pláž, vykoupete se, hned se můžete osprchovat, utřít nebo oschnout, oblečete se a pokračujete do města - paráda. V místech, kde jsme na pláži pobývali, jsme si všimli, jak na jejím konci v mini intervalech startují a přistávají letadla jakoby z moře - moc efektní. Také mě tam zaujala jedna z atrakcí, let padákem za člunem nad mořem. To se mi ještě nepoštěstilo, většinou mi to manžel rozmluvil nebo nebyl čas, ale láká mě to pořád. Po úchvatné Nice, jsme vyjeli, pro mne opět, do městečka ÈZE. Tentokrát jsme navštívili jinou výrobnu parfémů Fragonard, ale přiznám se, že si z ní moc nepamatuji.

Odtud jsme odjeli do MONAKA a zase parkovali v podzemní garáži u Oceánografického muzea. Na náměstí u Knížecího paláce mě napadlo, že bychom mohli jít dál sami. U vedoucího kempu a průvodce v jednom jsem si ověřila, v kolik a zda budeme odjíždět ze stejného místa, na což mi odpověděl, že ano a mohli jsme vyrazit. V Monacké katedrále jsme se byli podívat na hrobku kněžny Grace a mířili do MONTE CARLA, z kopce znovu okouzleni počátečním výhledem na něj. Muže i syna nejvíc zajímal závodní okruh Formule 1 v ulicích města, včetně známého tunelu a oba si přáli zahrát v Casinu Monte Carlo. Povedlo se to jen manželovi, neboť synovi ještě nebylo 21 let, nýbrž 18. S dcerou jsme je čekali ve stejné zahrádce, jako jsem byla při své předchozí návštěvě a hlavně jsem se dočkala fotky Casina, tentokrát v plném slunci. Díky dostatku času jsme si mohli dopřát i návštěvu kouzelné Japonské zahrady a pomalu se chystali k návratu nahoru, do podzemní garáže v Monaku.

Jaký byl náš údiv, když jsme tam náš autobus neviděli, netřeba vysvětlovat. Samozřejmě, prvotně jsem si to slízla já, ale já se necítila vinna a nechápala to. Už si nepamatuji přesně, jaký byl sled následujících událostí, ale vím, že jsme neměli telefonní kontakt a syn s manželem párkrát odběhali trasu F1 tam a zpět. Syn s někým na cestě komunikoval (najednou jsem viděla, že angličtina ze školy je mu prospěšná), stmívalo se a nervozita stoupala. Nakonec náš autobus našli v garáži, ale dole za tunelem, kde nás všichni netrpělivě očekávali. Počkali jsme na ně nahoře, neboť to bylo po trase našeho odjezdu, kde nás nabrali. Všem jsme se omlouvali s tím, že vina je na nás.

Já to ale vnitřně nemohla přijmout a mám jediné vysvětlení. Pan vedoucí stál v hloučku, všichni na něj mluvili a při mém dotazu, zda budeme odjíždět ze stejného místa, mi při frekvenci každotýdenních zájezdů, které takto absolvoval, automaticky řekl, že ano. Nedošlo mu, že na rozdíl od něj, já o žádné garáži dole nevím. Hrozně mě mrzelo, že on se tím ani moc nezabýval. Přitom bychom ušetřili tolik času a nervů, kdybychom se nemuseli vracet zpět nahoru, navíc zbytečně. Ani nikdo z rodiny si to zpočátku nechtěl nechat vysvětlit a vedoucímu jsem to už do konce měla za zlé. Naštěstí dnes už je z toho jen úsměvná, trochu hořká historka.

Poslední malý výlet se uskutečnil do PORT GRIMAUD, kam se dětem nechtělo a o hodně přišly. Přístavní městečko se spletí vodních kanálů, známé jako "francouzské Benátky", nám doslova vyrazilo dech. Podnikli jsme projížďku lodí a opravdu nevycházeli z úžasu, jak jsme něco takového ještě neviděli. Prostě síť luxusních i prostších, ale rozkošných stálých či víkendových sídel, to vše na vodě, u každého jachtička nebo motorový člun, kousek zahrádky s palmičkami - líbezné. Manžel, milovník vody, ani nedýchal, chvílemi jím cloumala neskrývaná závist. Co se týká výletů, nemohla být lepší tečka na závěr.

Pobyt v kempu se chýlil ke konci a vedení nám přichystalo na poslední večer ochutnávku francouzských sýrů a vín z jim známých zdrojů v okolí. Tím jsem se o sobě dozvěděla, že mi vlastně nejvíc chutná husté, silné červené víno, které jsme si též dovezli domů.

Ve výsledku jsem byla nadšená, že jsme navštívená místa mohli shlédnout společně, ale logicky vyplynulo, že s dětmi už na dovolenou tedy ne...

V jedno všední úterní odpoledne 11. září t. r. jsem kolem 16.30 hod. přišla domů z práce, zapnula tehdy TV Nova a spatřila dramatické, nepochopitelné záběry nárazu letadla do jedné z věží Světového obchodního centra v New Yorku. Poté, co jsem se trochu zorientovala, obvolala nejbližší, hltala jsem zpočátku ne dostatečné zprávy a honilo se mi horečně hlavou, co z toho vše může vyplynout...