05.12.2020

Lvov, Kalábrie, Slovenský ráj, Praha, Maďarsko

Ze směsi víceméně periodicky se opakujících akcí, bych koncem ledna t. r. vypíchla svou účast s vnučkou od dcery na závěrečné exhibici Mistrovství Evropy v krasobruslení, konajícího se v našem městě. Ve druhé dekádě února jsem absolvovala operaci šedého zákalu očí a koncem dubna se v centru vydala na zevrubnou obhlídku multifunkčního prostoru Trojhalí Karolina. V půli května jsem byla rodinou dcery přizvána na Escape Game a v premiéře s nimi sdílela únikovou hru Středověký žalář.

Lvov

Na sklonku minulého roku jsme se s bezmála 13letými dvojčaty dohodli napřesrok na společné dovolené u moře. Výběr nechali na nás, jen navzdory letním prázdninám, kdy hned zkraje jezdí do skautského tábora, si přáli termín v závěru června. Můj záměr byl původně jasný, vybrat něco na týden s odletem od nás a nejlíp se stravováním all inclusive. Nabídka s těmito parametry mi nebyla dostatečná, takže jsem brouzdala dál, až mě okouzlily apartmány v italské KALÁBRII bez stravy, s odletem z Brna od 20. do 27. 6. Na všem byla shoda a všichni jsme se na pobyt v dosud nepoznané lokalitě těšili.

ÚT 20. 6. Po krásném letním poledni jsme děti vyzvedli v jejich čtvrti a vyrazili na dálnici. Z jejího monitoringu se k nám dostala informace o jistých potížích před Brnem, způsobující nám přes časovou rezervu lehkou nervozitu. Dopadlo to dobře a následné čekání na zpožděné letadlo bylo pro děti před jejich prvním letem spíš úsměvné. Po příletu na letiště v Lamezia Terme nás přes hodinu trvající transfer vezl po západním pobřeží na jih, do nejmenší kalábrijské provincie na poloostrově Monte Poro, a to do jeho nejhezčí části u mysu CAPO VATICANO.

O tom nás ostatně též ujišťovala cestou autobusem delegátka a přidala spoustu dalších, užitečných informací. V městečku Ricadi nás příslušná část vystoupila a dodávkou jsme po serpentinách sjeli dolů k moři, do Villaggio AGRUMETO, kde jsme se k přidělenému apartmánu dostali už za tmy. Hned jsme v něm našli zalíbení, rozdělili si 2 pokoje, vybalili to nejnutnější, pojedli a děti ulehly.

ST 21. 6. První ráno jsme počínaje manželem postupně přicházeli na prostornou terasu s venkovní kuchyní, nad kterou jsme se s mužem rozplývali už večer a nyní se téměř z nejvyšších míst kochali náramným výhledem z ní, přičemž prim hrálo moře, o němž jsme večer skrz zeleň neměli tušení. Poté, co se všichni nabažili, došlo u velkého stolu ke snídani, já se odebrala na malou židličku u linky, přičemž ta pode mnou praskla, neboť byla nakřáplá. Haha... vyřadili jsme ji z provozu. Pomalu jsme se odebrali k baru hotelu na úvodní schůzku s delegátkou. Půvabným prostředím mezi různorodými, ve svahu zasazenými a sem tam obsazenými apartmány, ke konci kolem rozsáhlého bazénu.

Delegátka už byla v buse nesmírně sdílná, tudíž jsme se soustředili na nabídku případných výletů. Shodou okolností ten, o který jsme stáli, se konal ještě téhož dne odpoledne. Manžel pak šel s dětmi k moři a já se vrátila připravit přílohu k jednomu z hotových jídel, jež jsme si dovezli. Zaskočila mě přitom neznámá směs na knedlíky, z které je nešlo vytvořit, až mě napadlo z ní s úspěchem uvařit noky. Po obědě jsme se vybavili plavkami, mužská část šnorchly a spěchali na místo srazu u recepce.

Přijelo větší dodávkové auto a odvezlo nás na nedalekou rušnou pláž Grotticelle. Naše osazenstvo tu nastoupilo do jednoho ze dvou člunů a výlet s názvem "Capo Vaticano z moře i z pevniny" mohl začít. Mys patří k nejkrásnějším oblastem celé Itálie, honosí se přízviskem Pobřeží bohů a jeho pláže figurují v těch nejprestižnějších žebříčcích. Je nasnadě, jak vábné pohledy na skalnaté útesy ukrývající malé písečné plážičky, se nám postupně naskytly. Vůdci člunů pojali projížďku zábavně s různými vychytávkami, náš předal na chvíli kormidlo i vnukovi a my se radovali ze záběrů z moře na místo vyplutí, přes Villaggio Santa Maria, maják Capo Vaticano, až po pláž PRAJA FOCU, kde byla zastávka na koupání v křišťálově čisté vodě. Jedním slovem nádhera.

Po návratu do Grotticelle následoval přejezd k majáku, který mys stráží, odkud se shora otvírají další famózní vyhlídky na pobřeží i pláže. Rýsovala se v nich dokonce sopka Etna na Sicílii a blíž k nám Stromboli. Bylo to husté a focení nebralo konce. V přilehlé zahradní restauraci jsme byli upozorněni na tzv. salámový strom s visícími tyčkami salámů a místní podlouhlou červenou cibulí (cipolle), kterou jsme si při zpátečním vysazení na nákup koupili a pro její lahodnost oblíbili. Ovšem degustační zážitek nám způsobila vynikající zmrzlina TARTUFO, pocházející z města Pizzo. Kakaovým práškem posypaná koule oříškovo-čokoládové zmrzliny s tekutým čokoládovým krémem uvnitř, vypadá jako velký lanýž a chutná skvěle.

Po výletě jsme se plni dojmů šli zklidnit k velkorysému, nápaditě členitému bazénu s výhledem na bezprostředně navazující moře za vyvýšenou zídkou. S můstky, palmami i veškerým vybavením byl bezchybný, aktuálně zatím řídce navštíven a nejkrásnější, jaký jsme dosud s manželem zažili. Vnuk si vyzkoušel i focení pod vodou a zvěčnil svého dědu při potápění. Když nastal čas, přioblékli jsme se a stali svědky vrcholu dne, úžasného západu slunce z pláže u moře s bonusem čoudící sopky STROMBOLI na obzoru. U večeře s ochutnávkou zdejších delikates jsme poněkud hektický den s tím nejkladnějším výsledkem hodnotili a nemohli se dočkat zítřka.

ČT 22. 6. Dnes jsme měli v plánu výsostně odpočinkový průběh. Děti byly dopoledne s mužem u moře, já poklízela a připravovala oběd. Náhle za mnou přiběhla vnučka, ať se honem přijdu podívat na bráchu, jak se celý zahrabal do písku, z něhož mu čouhala jen hlava. Musela jsem ji zklamat neb jsem nemohla nechat sporák bez dozoru a prohlédla si pak epizodu z fotek.

Před polednem jsme ještě měli rande u bazénu, kde jsme zaregistrovali v baru oboustranný pult. Po osvěžení ve vodě jsem si k němu doplavala a sedíc v ní si objednala ledovou kávu shakerato, již jsem znala z Toskánska. Absolutní blaho. Po obědě děti ve svém pokoji vytuhly a dopřály si spánek. Po něm jsme trávili čas opět u bazénu, kde dětem ponejvíc působila povyražení trojice rozverných italských sourozenců Frederiky, Melity a Ciccia. Večer jsme se opět sešli u západu slunce, z něhož se stala téměř tradice.

PÁ 23. 6. Toho dne jsme se vypravili na individuální výlet. Na recepci jsme si den předtím domluvili odvoz autem k vlaku v Ricadi a téměř "za hubičku" odjeli na sever do necelých 10 km vzdáleného města TROPEA. Je starobylé, vystavěno na útesech nad písečnými plážemi, říká se mu perla Kalábrie a patří k nejnavštěvovanějším v jižní Itálii. Prošli jsme se jeho křivolakými uličkami, poseděli na lavičce ve stínu přívětivého náměstí, v obchodě manžel koupil vnukovi menší, skládací rybářský prut pro zábavu.

S vnučkou jsme se zastavily u tržiště mimo jiné se záplavou zdejší červené keramiky, ale i cipolle, až jsme páteřní ulicí s chumlem turistů došli směrem k moři k úchvatnému výjevu. Na pobřežní scenérii s KOSTELEM SV. MARIE vyjímajícím se na vrcholu skalnatého útesu. Velkolepou a mnoha fotek všech přítomných hodnou. Jelikož bylo pořádné horko, počítali jsme s tím, že se do dolních končin zajdeme vykoupat, ale předtím se chtěli naobědvat. Vrátili jsme se kousek zpět, vyhlédli si zařízení v dokonalém stínu a k potěše dětí oběd završili zmrzlinou tartufo.

Pak jsme z ochozu u zmíněné vyhlídky sešli po mnoha schodech dolů, ocenili panorama tyčícího se města vůkol a pokračovali k pláži. Ta nejbližší se nám nezamlouvala, zamířili jsme kolem skály s kostelem za ni a objevili báječný prostor k našemu účelu. Podél skalních převisů a výčnělků s úzkým pásem písku se vykoupat a vyhnout se pražícímu slunci.

Pobyli jsme zde v podstatě, dokud stín zcela nezmizel, v mezičase jsem si stihla od procházejících prodejců koupit neodolatelný potah na dvojpostel a v sousední zahrádce u pláže jsme po odchodu ještě usedli k vychlazeným nápojům. Potom nás už čekal jen pozvolný průchod letní atmosférou nasáklým městem k nádraží, se zastávkou na menší nákup. Po výstupu z vlaku nás domluvený odvoz dopravil do ubytování.

SO 24. 6. Probíhající vlna veder měla stoupající tendenci, takže jsme se vypravili k moři záhy po snídani. Nyní kousek za naši bezprostřední pláž na zcela regulérní plnou slunečníků s lehátky, děti s nafukovacími a fakticky si užívali. Při odchodu na oběd mě potkala nepříjemnost. Jak se ráda brodím mořským břehem, v jednom místě jsem uklouzla na kameni a plážová taška s dlouhým uchem přes rameno zavadila cípem o vodu. Jenže ouha, v onom místě se nacházel mobil. Moc mě to rozladilo a celé odpoledne jsem jej s vytaženou baterií sušila.

Nakonec to kupodivu dopadlo dobře, ale asi po roce přestal fungovat mikrofon v tu nejnevhodnější chvíli a musela jsem si urgentně pořídit nový. Když zmiňuji tuto patálii, tak vnuk pro změnu zapomněl po jednom večerním focení u moře svůj foťák, ale následující den si jej po sháňce vyzvednul na recepci, kam ho odevzdal nálezce... Po odpoledním klidu s přečkáním největšího horka jsme se odebrali k bazénu. Místní animátoři, byť fungoval mimosezónní provoz, uspořádali aqua aerobic, k němuž jsme se krom manžela chvílemi přidali. A večer? Jelikož šlo o sobotu, z pódia u bazénu k nám na terasu doléhala hudba a trochu jsme s vnučkou při klábosení ponocovali.

NE 25. 6. Den se odvíjel jako přes kopírák v souladu s předešlým. Jen jsme se kapku přiblížili k naší plážičce. Odpoledne u bazénu nám komické zpestření způsobily, za velkého rachotu příchozí, obří pohádkové bytosti na chůdách.

PO 26. 6. Na naše poměry časně ráno vyrazil manžel s dvojčaty na poslední nákup ověřenou zkratkou, při kterém si v parčíku zašpásovala na houpacích koních na pružinách, jak mi prozradily fotky. Pláž jsme naposled obsadili tu naši, nejbližší a rozprostřeli se u samé zídky ve stínu. Úlovkem od prodejců se staly plážové šatičky pro vnučku, které se jí líbily a v nichž se její opálení pěkně vyjímalo.

Ostatně barvu jsme již víceméně měli všichni. Já si zase nemohla odepřít koupit dva malé nafukovací tučňáky, něčím uvnitř zatížené, jež se na hladině vody vždy pěkně napřímí. Taková libůstka do bazénu, z nichž jeden byl pro mne, ale nějak na něj na chatě zapomínám. V poledním žáru jsme už byli k zídce tak nelepeni, až jsme to vzdali...

ÚT 27. 6. V závěrečný den jsme se sbalili, rozloučili s bezva apartmánem, umístili kufry na recepci a doslova se uklidili do stínu v právě otevřeném bazénu, sem tam do vody. Děti si naposled dopřávaly oblíbené nanuky RINGO z baru, zvládli jsme studený oběd, dojedli ovoce a pořizovala se konečná fota. Po převlečení jsme vyčkali odvozu k autobusu a odjeli na letiště. Před odletem se v klidu posilnili a po přistání v Brně jsme po půlnoci v pořádku vysadili děti v jejich bydlišti. Co si pamatuji, nad rámec ještě zvládly jít ráno do rozvolněné, těsně předprázdninové školy.

Ve zhodnocení pobytu jsem ráda, že jsme nepodlehli odjezdovému pohodlí a vsadili na nepodbízivou destinaci na pomyslné "sponě kozačky" z mapy Itálie, která se velmi vzmáhá a je se svým tyrkysovým pobřežím TYRHÉNSKÉHO moře či unikátními zemědělskými produkty atd. - přitažlivě jedinečná.

Počátkem září jsem začala s psaním tohoto blogu a v průběhu měsíce jsme byli párkrát na houbách. V pátek 22. září jsme odjeli vlakem na víkend do Prahy, jehož stěžejním důvodem se stal 1. ročník tenisového exhibičního turnaje LAVER CUP (na počest bývalého skvělého tenisty Roda Lavera). Když jsem koncem loňského roku o něm zjistila zmínku, vůbec jsem nechápala, kde se vzala.

Pak jsem se dozvěděla, že první informace o něm vyšly najevo v září, kdy jsme cestovali po USA. Hned mi bylo jasné, že tohle si nenecháme ujít a letos půl roku před ním si zajistili vstupenky na sobotní odpolední blok. Moje představa byla, že půjde o jednodenní záležitost, s celým víkendem přišel manžel. Dva dny před tím proběhlo v TV slavnostní zahájení, jež mě dokonale naladilo.

Po příjezdu do Prahy jsme se ubytovali na Žižkově v Elen's Aparthotelu, ve studiu s kuchyňským koutem a terasou, v posledním patře s výhledem na Hradčany. Odpolední program jsme koncipovali tak, aby došlo na místa dosud nepoznaná, z čehož nám vyšla Letná. Z hotelu jsme šli přes Havlíčkovo náměstí k tramvaji, z níž jsme vystoupili před Čechovým mostem a pěšky vyšli k METRONOMU.

Prošli se Letenskými sady, zachytili překvapivý průlet bojových vrtulníků, jež mířily k přistání, čímž vzbuzovaly zvědavost přihlížejících. Nebylo divu, neboť po našem příchodu na LETENSKOU PLÁŇ jsme tu narazili na probíhající Den armády. Dodatečně jsme se dozvěděli, že při posledním seskoku parašutistů z nich jeden dopadl mezi diváky a kromě něho došlo ke zranění dalších dvou osob.

My pokračovali k Letenskému zámečku a z lavic zahradní restaurace se kochali výhledem na podzimní Prahu s dominantami Vítkov, ŽIŽKOVSKÁ VĚŽ... Ostatně k ní jsme posléze pěší trasou přes Pařížskou ulici, Staromák a po výstupu z metra od náměstí Jiřího z Poděbrad mířili.

Objednali jsme si v ní totiž Koktejl se vstupem do OBSERVATOŘE. Chtěli jsme z ní spatřit Prahu před setměním, ale pro prodlevu s koktejly k tomu došlo už za tmy. Přesto šlo o báječnou záležitost. V povznesené náladě jsme se vrátili do hotelu a stihli ještě v televizi část večerního tenisového bloku.

SO 23. 9. Na tento den jsme se těšili jak malé děti. Okrajově sleduji vrcholový tenis dlouhá léta, s manželem intenzivně zhruba posledních 10 let a pojí nás fandění především Španělovi NADALOVI, jenž je pro nás sportovním vzorem. Uznáváme jich víc, držíme palce i nadějným mladým tenistům, ale Rafa hraje prim.

S vědomím, že po pátku vede Evropa, jsme dopoledne zvesela odjeli do O2 ARENY ve Vysočanech. Už v metru se nám líbily reklamy v černofialovém provedení, prošli jsme se zgruntu po Fan zóně a chtěli se něčím posilnit, než zasedneme v hale. Při čekání na přípravu ruských pirohů jsem poodešla k vedlejšímu stánku, který náležel skupině ČEZ. Chvíli jsem odhadovala, cože se tam děje a byla vybídnuta, ať vejdu.

Dali mi do rukou vítězný pohár, nechali vybrat pozadí a ve výsledku jsem odcházela s fotkou, na níž třímám trofej nad zaplněnými tribunami. Když jsem se vrátila k manželovi s jídlem i fotem, úplně zkoprněl. Cítila jsem, že mi závidí, tak jsem ho ponoukla si jej nechat udělat, zrovna zel stánek prázdnotou. Chvíli se ošíval, nakonec šel, ale moje prý bylo lepší.

Blížil se čas, kdy měl mít v přídavné, zčásti prosklené hale, trénink RAFAEL NADAL. Šlo jej sledovat i na obrazovce, nicméně jsem se vydala k ní, a když byl vchod úplně zaplněn, jen jsem bokem nakukovala vedle dvou mladíků. Zeptala se jich, zda už proběhla dnešní nominace, a zcela ztuhla, neboť mi řekli, že jo a do odpoledních dvouher nastupují Federer i Nadal se soky z týmu zbytku Světa. Tak já si před půl rokem vybrala blok, aby nám nejvíc vyhovoval s vědomím, že je risk, na koho kápneme a takhle nám to vyšlo. Radostí bez sebe jsem to šla oznámit muži a už jsme se nemohli dočkat.

Program začínal ve 13 hod. a při vstupu do areny nás nejprve zaujal tmavošedý povrch kurtu. Po úvodním ceremoniálu i posléze vše bývalo osvětleno do modrofialova a působilo senzačně. Dmula jsem se pýchou a v zaplněné hale jsme si s mužem utkání Federer - Querrey i Nadal - Sock, v oboustranně výborné atmosféře, vychutnali.

Oba Evropané vyhráli a my se po skončení zápasů odebrali do ubytování, abychom dosledovali večerní zápasy. Berdycha s Kyrgiosem (náš tenista prohrál) a hlavně čtyřhru Federera a Nadala, při které se sešli vůbec poprvé, proti dvojici soků z odpoledních dvouher a opět vyhráli. Takže po dvou dnech stále vedl tým Evropy.

NE 24. 9. Hodinu před polednem jsme opustili hotel, tramvají dojeli na Hlavní nádraží, uschovali zavazadla a vydali se na poslední vycházku. Kolem Jubilejní synagogy, Karlova mostu (v šoku z informace, že z něj včera "spadl" a zahynul herec Jan Tříska) a blížili se na náměstí Václava Havla za Národním divadlem, kde se konal podzimní DYZAJN MARKET. Se zájmem jsem si jej prošla, koupila si avantgardní prstýnek, něco malého jsme zobli a dál dovedla muže k rotující Kafkově hlavě za Quadriem u Národní třídy, již chtěl vidět.

Mrkla jsem na hodinky, zjistila, že máme stále čas, zašla ještě do obchodu a pak už jsme se pomalu odebrali k nádraží a počkali na vlak. Jakmile jsem mířila k našim sedadlům, byla obsazena. Mladý muž koukl bokem na mou jízdenku a bleskově pravil, že dle ní náš vlak před hodinou odjel. Teď mi to docvaklo, ráno v hotelu jsem si na ní ověřila datum a hodinu si pamatovala z několika předchozích odjezdů z Prahy. Jenže tentokrát jsem zvolila dřívější, abychom doma ještě mohli dokoukat tenis.

Tudíž fatální chyba, zůstali jsme stát v chodbičce neb bylo úplně obsazeno a zaplatili plnou palbu za nové jízdenky. Je jasné, že jsem měla na sebe zlost, zvlášť když jsme měli před odjezdem dostatečnou rezervu, ale zase jsme to moc neřešili. Asi že vše předtím stálo za to a nemusíme už osnovat cestu na nějaký z tenisových Grand slamů, s čímž jsme vždy počítali. Doma jsme zhlédli poslední, nervydrásající dvouhru Federera s Kirgiosem, jež skončila dobře pro Rogera i celkově pro EVROPU.

V neděli 12. 11. jsme si s manželem vyrazili na 4 dny do maďarských termálních lázní. Oslovilo nás Údolí léčivých pramenů v rozlehlém parku EGERSZALÓKU, 6 km od města Eger, mezi pohořími Mátra a Bükk. Zaujalo nás zejména Solným kopcem, připomínajícím turistickou atrakci Pamukkale v Turecku, u níž jsme sice nebyli, ale velmi nás podobný úkaz přitahoval. K cíli vedla asi 6hodinová jízda autem přes Žilinu, Zvolen (muž tam byl půl roku v přijímači na vojně) a Lučenec na Slovensku, po Salgótarján s Egerem na severovýchodě Maďarska.

Jakmile jsme se blížili k vybranému Saliris Rezortu, připomněl mi svou polohou středisko, kam přijíždí Baby s rodinou v úvodu filmu Hříšný tanec, pro nějž mám slabost. Po zaparkování jsme se ubytovali ve skvostném pokoji a z jeho balkónu se nám tajil dech při pohledu na již osvětlený SOLNÝ KOPEC. Nádhera! V této zemi tradičně znamenité jídlo, zde v hotelové restauraci Pinot Noir, pak večer nasadilo počátku našeho pobytu pomyslnou korunu.

PO 13. 11. Ze všeho nejdřív jsme se po snídani vydali pěšky, poněkud naokolo, k Solnému kopci, abychom si jej prohlédli zblízka. Poté jsme odjeli podél záplavy vinic (pochází odsud víno Býčí krev) do města EGER s historickou atmosférou a lázeňskou tradicí. Prošli se tržnicí i hlavní ulicí, spatřili minaret z doby vlády Turků, rozsáhlou baziliku, až jsme zakotvili na náměstí Istvána Dobó. S velkým kostelem i výhledem na středověký Egerský hrad stojícím na vršku. Zbytek dne jsme se věnovali už jen termálním lázním v našem hotelu, ať už venku či uvnitř, náramně si hověli a těšili se na večeři, která opět absolutně nezklamala.

ÚT 14. 11. Dopoledne jsme strávili v Egerszalóku, aby nám neunikly jeho atrakce. V první řadě jí byla na konci ulice SÁFRÁNY se nacházející jeskynní obydlí, obývána do poloviny 20. století. V zrekonstruovaných, plně zařízených jednotkách s kamennou pecí ožívají starověká řemesla a jsou vystavené dobové zemědělské nástroje. Silnice nás odtud navedla tak, že jsme se na skok zastavili v sousední obci EGERSZÓLÁT. Nedá se projet, vede do ní jen jedna cesta s nekonečnou řadou vinic Ryzlinku vlašského. Situaci jsme využili k nákupu místních specialit, od klobás po těstoviny apod.

Nazpátek jsem si na závěr nechala návštěvu INFORMAČNÍHO CENTRA např. s dárkovým obchodem, dobovým pokojem a výstavou panenek v místních krojích, v nichž jsem našla zalíbení. Odpoledne v lázních nám zpestřilo, když jsme si z bazénu vyšli jen v hotelových županech na vyhlídky v bezprostřední blízkosti Solného kopce, k tomu účelu vyhrazené a pořídili pár působivých snímků. A večeře - hotové hody...

ST 15. 11. Probudil nás nejslunečnější den, rozloučili jsme se posledním záběrem na Solný kopec i s celým přívětivým rezortem a odcestovali zrelaxovaní domů. Ze shodné trasy, jako v úvodu, mi utkvěl v paměti oběd v podniku San Martin ve slovenském MARTINĚ. Dopravní komplikace před vjezdem na naše území (něco velkého, spadlého z návěsu zatarasilo cestu) nám kvůli objížďce opozdila příjezd o půl druhou hodinu.