Kalábrie
2017
05.12.2020
Lvov, Kalábrie, Slovenský ráj, Praha, Maďarsko
Ze směsi víceméně periodicky se opakujících akcí, bych koncem ledna t. r. vypíchla svou účast s vnučkou od dcery na závěrečné exhibici Mistrovství Evropy v krasobruslení, konajícího se v našem městě. Ve druhé dekádě února jsem absolvovala operaci šedého zákalu očí a koncem dubna se v centru vydala na zevrubnou obhlídku multifunkčního prostoru Trojhalí Karolina. V půli května jsem byla rodinou dcery přizvána na Escape Game a v premiéře s nimi sdílela únikovou hru Středověký žalář.
Lvov
Rozkvetlé
dny od 18. do 20. května nás s manželem zastihly ve LVOVĚ, hlavním městě Haliče
na Ukrajině. Zdejší pobyt jsem osnovala od mé loňské návštěvy Krakova stejným
způsobem, tedy pohodlným autobusem od nás z města. Inspirací mi
byla dávná touha navštívit Podkarpatskou Rus ve spojení s Nikolou Šuhajem
loupežníkem. Nakonec mě ale ovlivnilo shlédnutí zmínky, že Lvov,
Krakov, Praha - jsou i pro zřídka cestujícího Středoevropana místa, která je
nutné v životě alespoň jednou navštívit. Manžela souběžně motivovala
informace o dostupnosti velmi levného (oproti Německu) léku na boreliózu, jež
jej zjara začala opět zlobit poté, co mu ji loni diagnostikovali. A skutečně si
pak v lékárně pár krabiček pořídil.
Cestu na východ jsme zahájili ve středu 17. 5. necelou hodinu před půlnocí a po plynulé jízdě se zastávkami v Katovicích, Krakově a Řešově, nás čekal hraniční přechod, který zejména z polské strany proběhl docela důsledně. Jízdu jsme ukončili kolem 10. hod. dopoledne na stanici Strijský v největším městě na západní UKRAJINĚ, Lvově. S přívlastky historický, kulturní, s kavárenskou tradicí (z doby Rakousko-Uherska) apod., leží v kopcovitém terénu zhruba 60 km od hranic s Polskem na říčce Poltvě a má pod milión obyvatel. Můj první dojem po vystoupení z busu za slunečného dopoledne přibližně byl, že jsem se ocitla na okraji nějakého sídliště z minulého režimu.
Trochu jsme
se zorientovali a zamířili k místnímu autobusu, který nás měl dopravit k
hotelu. Záhy jsme projížděli kolem rozlehlého Strijského parku a cestou mě
zaujalo, jak nastupující ze zadních traktů podávali peníze k placení přes
ostatní cestující až k řidiči a zpět. Rovněž nás překvapila nízká cena
jízdenky, již jsme kromě chození pěšky, ještě několikrát zaplatili. Po asi půlhodině,
za houstnoucího provozu a přibývajících lidí, jsme vystoupili na ulici Ivana Franka,
kde se nalézalo naše ubytování v 1. patře jednoho z domů, patřící k síti
kreativních hotelů v centru "POLSKA PODUSZKA". Pikantně
jsme k němu došli skrz zastřešené tržiště, v němž jsme neodolali koupi
čerstvého mléka do kávy, které bylo výtečné.
Jak z názvu zařízení vyplývá, majitelkou byla Polka a uvnitř nás jím provázely na chodbě i v pokoji rozmístěné regály plné vkusných polštářků. Působilo to mile a v malém, nicméně vším podstatným zařízeném pokoji včetně ledničky i balkónu, jsme se cítili podomácku. Občerstvili jsme se a velmi nás to táhlo do STARÉHO MĚSTA, kam jsme s chutí vyrazili. Kolem působivého květinářství, přes pozorněji shlédnutou tržnici s potravinami (muž se rozplýval nad zeleninou a masem), dál za supermarketem Roksolana též tržním areálem se spotřebním zbožím. V cizí zemi, cizím městě to má vždy vypovídací hodnotu.
Všimla jsem
si, že mnoho lidí všech věkových kategorií mělo na sobě, jak já říkám, rubašku.
Vrtalo mi hlavou, že by byli tak uvědomělí k tradicím? Typické košile a vyšívané haleny
byly tak různorodé až moderní, že jsem na nich mohla oči nechat. Schválně jsem
večer čekala, zda v TV nezazní vysvětlení a skutečně, toho dne byl tzv. Den
výšivky. Bohužel o tom nic víc nevím, jen že se k tomu konaly akce i v Praze.
19. 5. 2022: každý rok na třetí čtvrtek v květnu oslavuje Ukrajina Den vyšyvanky - tradiční košile, která je součástí lidového kroje. Jejím nošením dávají Ukrajinci najevo svůj patriotismus. Nyní se stala posvátným amuletem v ruské invazi a symbolem ukrajinské odvahy, svobody, víry a síly.
Obecně se ve městě nachází nespočet kostelů několika křesťanských církví nebo soch významných osobností, z nichž jsme jako první uviděli Památník KNÍŽETE DANILA, zakladatele Lvova. Náměstí RYNOK nás přivítalo svými krásnými, různobarevnými domy a nejvíc upoutalo Černým. V jeho centru lze obdivovat Lvovskou radnici ve slohu vídeňského klasicizmu, jejíž věž poskytuje výhled na město. Putujíc jím jsme pocítili hlad a vyhlíželi vhodné místo k pozdnímu obědu. Zvolili jsme přívětivou zahrádku z několika za sebou nacházejících se v hezké, užší ulici. Výběr jídla byl jasný - ukrajinský boršč.
Nabídli nám jej s domácím, slaným moučníkem, převládala v něm červená řepa a byl skvělý. Pro jeho chuť a konzistenci jsem po návratu vyhledala recept a stal se oblíbeným jídlem naší kuchyně. Přesvědčením se o skutečnosti, že i samotné centrum je protkáno množstvím parků a lze navštívit hodně muzeí (z těch menších třeba farmacie nebo čokolády), jsme pomalu náš první pobytový den završili. Samozřejmě za potkávání mnoha nezbytných stylových KAVÁREN.
19. 5. Naším stěžejním cílem byl v pátek nejvyšší bod v blízkosti centra, park VYSOKÝ ZÁMEK. Po konzultaci s personálem hotelu jsme k tomu účelu zvolili cestu tramvají do výše položené čtvrti města. Jelikož každá má svůj trh, nevynechali jsme jej a téměř znaleckým okem jsem si např. prohlédla celou řadu vystavených rubašek. Další cesta nás zavedla k velkému prostranství s neidentifikovaným památníkem i kostely. Malá solitérní prodejna lvovských croissantů nás navnadila si je příležitostně pořídit. Poté jsme kráčeli dlouhou třídou dolů, na jejímž konci nás čekal výstup do parku, z něhož vyčnívala televizní vysílací věž.
Podél ulice jsem mj. ohlížela přilehlé činžovní domy a pomyslela si, že je znát, jak na tom kdo je. Ti při penězích měli na střídačku vyměněná okna, satelit, ostatní vypadala omšele. Nadešla chvíle ke koupi oněch velkých croissantů s náplněmi dle vlastního výběru, které jsme se odebrali sníst do sousedícího lesoparku. Když jsme z něj vyšli, odhalila se nám zastřešená budova CIRKUSU a na jejím pozadí se rýsovala Katedrála sv. Jiří. Před výstupem jsme byli po jídle poněkud v útlumu, tak jsme ještě poseděli v zahrádce u studených nápojů.
Na vrcholu kopce Vysoký zámek (byl tam, ale už není) nás zvědavost nejdříve hnala k vyhlídce na Staré město. V zápalu jsme se ocitli v ne zrovna přívětivém terénu obehnaném zdí, ke které jsme mířili, když jsme zaslechli štěkot psů. Slyšeli jsme o výskytu psích smeček v místních parcích, sice prý neškodných, ale stejně jsme pelášili na oficiální trasu. Tou jsme k ní došli, ale byla ztížena vzrostlou zelení, nejzřetelnější byl pohled na rokokovou kopuli DOMINIKÁNSKÉ KATEDRÁLY. Obdivovala jsem rozkošné altány s nápaditou květenou, přilehlé k restauračnímu zařízení a dalšími výjevy mi exteriér vzdáleně připomínal náš Svatý Hostýn.
Jinak zde ale byla vycházka příjemná. Ještě nás potěšil částečný výhled na novější část města, opět hodně zarostlý. Kolem televizní věže jsme nakonec pomalu vyšli jinudy zpět do města a posléze do centra. Nyní jsme v sousedství blešího trhu zaznamenali Korniatskou zvonici a po zjištění nabídky ruských pirohů v jedné z restaurací jsme v ní pojedli. Následně jsme v dohledu radnice poznali Ševčenkův památník a na Rynku kašnu se zábavně oděnou sochou NEPTUNA do kraťas s tričkem a tornou. Omylem jsme při návratu do hotelu přejeli tramvají naši zastávku, zato si mohli prohlédnout okázalý vstup do Strijského parku.
20. 5. Nejdřív jsme si v sobotu sbalili svých pár švestek a zavazadla nechali v recepci s tím, že si je vyzvedneme až později, neboť náš odjezd měl nastat až půl hodiny před půlnocí. Vydali jsme se do centra, po x-té procházeli kolem tržiště se suvenýry a tentokrát jsem se zlomila a vyfotila toaleťák s vyobrazením Putina, když první den mi to přišlo žinantní. Manžel potřeboval někde vyměnit peníze, tak jsem ho při posezení u míchaného nápoje vyčkala a po návratu se ke mně přidal. Měli jsme spoustu času, doslova se loudali, ale všechna čest, stále bylo co k vidění či objevení. Protentokrát krom nádherné květinové výzdoby před jistou bankou např. Památníku MICKIEWICZE.
K obědu jsme na doporučení využili jednu ze solidních jídelen a cíleně zamířili do ROKSOLANY, nakoupit nějaké potraviny na cestu, případně domů. Stalo se a usedli jsme na lavičku před supermarketem. Tam se s námi po chvíli dal do řeči sympaticky vyhlížející starousedlík v důchodu. Kupodivu si naše oprášená ruština s jeho ukrajinštinou jakžtakž rozuměly a nejzajímavější bylo, když nám pověděl, že pracoval v Černobylu, a velmi si pochvaloval život ve Lvově. My se pak vydali do hotelu vyzvednout bagáž, měli v úmyslu zajet na autobusové nádraží a před odjezdem tam prozkoumat okolí.
Můj pocit z úvodu mě ale nešálil, nebylo tam k vidění nic. Jelikož stálo jízdné pár HŘIVEN, dali jsme kufříky do úschovny a raději odjeli zpět do města, kde čekání v parčíku při kávě bylo přece jen snesitelnější... Přesto to nic nemění na konstatování, že jsme se v neděli dopoledne vrátili ze Lvova plni nadšení. Zejména manžel, jenž na něj nebyl aktuálně zcela připraven. Získal si nás evropským duchem, ležérní atmosférou, půvabnou architekturou a moc mu, jakož i Ukrajině, držíme do budoucna pěsti. Náramně příznivé ceny a překrásné počasí představovaly bonus.
Garden Food Festival, přehlídka dobrého jídla a pití pod širým nebem, se poprvé konal v našem městě. S rodinou dcery jsme jej v areálu Dolních Vítkovic navštívili 10. června, kdy byl hostem kuchař Radek Kašpárek.
Kalábrie
Na sklonku minulého roku jsme se s bezmála 13letými dvojčaty dohodli napřesrok na společné dovolené u moře. Výběr nechali na nás, jen navzdory letním prázdninám, kdy hned zkraje jezdí do skautského tábora, si přáli termín v závěru června. Můj záměr byl původně jasný, vybrat něco na týden s odletem od nás a nejlíp se stravováním all inclusive. Nabídka s těmito parametry mi nebyla dostatečná, takže jsem brouzdala dál, až mě okouzlily apartmány v italské KALÁBRII bez stravy, s odletem z Brna od 20. do 27. 6. Na všem byla shoda a všichni jsme se na pobyt v dosud nepoznané lokalitě těšili.
ÚT 20. 6. Po krásném letním poledni jsme děti vyzvedli v jejich čtvrti a vyrazili na dálnici. Z jejího monitoringu se k nám dostala informace o jistých potížích před Brnem, způsobující nám přes časovou rezervu lehkou nervozitu. Dopadlo to dobře a následné čekání na zpožděné letadlo bylo pro děti před jejich prvním letem spíš úsměvné. Po příletu na letiště v Lamezia Terme nás přes hodinu trvající transfer vezl po západním pobřeží na jih, do nejmenší kalábrijské provincie na poloostrově Monte Poro, a to do jeho nejhezčí části u mysu CAPO VATICANO.
O tom nás ostatně též ujišťovala cestou autobusem delegátka a přidala spoustu dalších, užitečných informací. V městečku Ricadi nás příslušná část vystoupila a dodávkou jsme po serpentinách sjeli dolů k moři, do Villaggio AGRUMETO, kde jsme se k přidělenému apartmánu dostali už za tmy. Hned jsme v něm našli zalíbení, rozdělili si 2 pokoje, vybalili to nejnutnější, pojedli a děti ulehly.
ST 21. 6.
První ráno jsme počínaje manželem postupně přicházeli na prostornou terasu s
venkovní kuchyní, nad kterou jsme se s mužem rozplývali už večer a nyní se téměř z nejvyšších míst kochali
náramným výhledem z ní, přičemž prim hrálo moře, o němž jsme večer skrz zeleň
neměli tušení. Poté, co se všichni nabažili, došlo u velkého stolu ke snídani,
já se odebrala na malou židličku u linky, přičemž ta pode mnou praskla, neboť
byla nakřáplá. Haha... vyřadili jsme ji z provozu. Pomalu jsme
se odebrali k baru hotelu na úvodní schůzku s delegátkou. Půvabným prostředím mezi různorodými, ve svahu zasazenými a sem tam obsazenými apartmány, ke konci kolem rozsáhlého bazénu.
Delegátka už byla v buse nesmírně sdílná, tudíž jsme se soustředili na nabídku případných výletů. Shodou okolností ten, o který jsme stáli, se konal ještě téhož dne odpoledne. Manžel pak šel s dětmi k moři a já se vrátila připravit přílohu k jednomu z hotových jídel, jež jsme si dovezli. Zaskočila mě přitom neznámá směs na knedlíky, z které je nešlo vytvořit, až mě napadlo z ní s úspěchem uvařit noky. Po obědě jsme se vybavili plavkami, mužská část šnorchly a spěchali na místo srazu u recepce.
Přijelo větší dodávkové auto a odvezlo nás na nedalekou rušnou pláž Grotticelle. Naše osazenstvo tu nastoupilo do jednoho ze dvou člunů a výlet s názvem "Capo Vaticano z moře i z pevniny" mohl začít. Mys patří k nejkrásnějším oblastem celé Itálie, honosí se přízviskem Pobřeží bohů a jeho pláže figurují v těch nejprestižnějších žebříčcích. Je nasnadě, jak vábné pohledy na skalnaté útesy ukrývající malé písečné plážičky, se nám postupně naskytly. Vůdci člunů pojali projížďku zábavně s různými vychytávkami, náš předal na chvíli kormidlo i vnukovi a my se radovali ze záběrů z moře na místo vyplutí, přes Villaggio Santa Maria, maják Capo Vaticano, až po pláž PRAJA FOCU, kde byla zastávka na koupání v křišťálově čisté vodě. Jedním slovem nádhera.
Po návratu do Grotticelle následoval přejezd k majáku, který mys stráží, odkud se shora otvírají další famózní vyhlídky na pobřeží i pláže. Rýsovala se v nich dokonce sopka Etna na Sicílii a blíž k nám Stromboli. Bylo to husté a focení nebralo konce. V přilehlé zahradní restauraci jsme byli upozorněni na tzv. salámový strom s visícími tyčkami salámů a místní podlouhlou červenou cibulí (cipolle), kterou jsme si při zpátečním vysazení na nákup koupili a pro její lahodnost oblíbili. Ovšem degustační zážitek nám způsobila vynikající zmrzlina TARTUFO, pocházející z města Pizzo. Kakaovým práškem posypaná koule oříškovo-čokoládové zmrzliny s tekutým čokoládovým krémem uvnitř, vypadá jako velký lanýž a chutná skvěle.
Po výletě jsme se plni dojmů šli zklidnit k velkorysému, nápaditě členitému bazénu s výhledem na bezprostředně navazující moře za vyvýšenou zídkou. S můstky, palmami i veškerým vybavením byl bezchybný, aktuálně zatím řídce navštíven a nejkrásnější, jaký jsme dosud s manželem zažili. Vnuk si vyzkoušel i focení pod vodou a zvěčnil svého dědu při potápění. Když nastal čas, přioblékli jsme se a stali svědky vrcholu dne, úžasného západu slunce z pláže u moře s bonusem čoudící sopky STROMBOLI na obzoru. U večeře s ochutnávkou zdejších delikates jsme poněkud hektický den s tím nejkladnějším výsledkem hodnotili a nemohli se dočkat zítřka.
ČT 22. 6. Dnes jsme měli v plánu výsostně odpočinkový průběh. Děti byly dopoledne s mužem u moře, já poklízela a připravovala oběd. Náhle za mnou přiběhla vnučka, ať se honem přijdu podívat na bráchu, jak se celý zahrabal do písku, z něhož mu čouhala jen hlava. Musela jsem ji zklamat neb jsem nemohla nechat sporák bez dozoru a prohlédla si pak epizodu z fotek.
Před polednem jsme ještě měli rande u bazénu, kde jsme zaregistrovali v baru oboustranný pult. Po osvěžení ve vodě jsem si k němu doplavala a sedíc v ní si objednala ledovou kávu shakerato, již jsem znala z Toskánska. Absolutní blaho. Po obědě děti ve svém pokoji vytuhly a dopřály si spánek. Po něm jsme trávili čas opět u bazénu, kde dětem ponejvíc působila povyražení trojice rozverných italských sourozenců Frederiky, Melity a Ciccia. Večer jsme se opět sešli u západu slunce, z něhož se stala téměř tradice.
PÁ 23. 6. Toho dne jsme se vypravili na individuální výlet. Na recepci jsme si den předtím domluvili odvoz autem k vlaku v Ricadi a téměř "za hubičku" odjeli na sever do necelých 10 km vzdáleného města TROPEA. Je starobylé, vystavěno na útesech nad písečnými plážemi, říká se mu perla Kalábrie a patří k nejnavštěvovanějším v jižní Itálii. Prošli jsme se jeho křivolakými uličkami, poseděli na lavičce ve stínu přívětivého náměstí, v obchodě manžel koupil vnukovi menší, skládací rybářský prut pro zábavu.
S vnučkou jsme se zastavily u tržiště mimo jiné se záplavou zdejší červené keramiky, ale i cipolle, až jsme páteřní ulicí s chumlem turistů došli směrem k moři k úchvatnému výjevu. Na pobřežní scenérii s KOSTELEM SV. MARIE vyjímajícím se na vrcholu skalnatého útesu. Velkolepou a mnoha fotek všech přítomných hodnou. Jelikož bylo pořádné horko, počítali jsme s tím, že se do dolních končin zajdeme vykoupat, ale předtím se chtěli naobědvat. Vrátili jsme se kousek zpět, vyhlédli si zařízení v dokonalém stínu a k potěše dětí oběd završili zmrzlinou tartufo.
Pak jsme z
ochozu u zmíněné vyhlídky sešli po mnoha schodech dolů, ocenili panorama tyčícího se města vůkol a pokračovali k pláži. Ta nejbližší se nám
nezamlouvala, zamířili jsme kolem skály s kostelem za ni a objevili báječný
prostor k našemu účelu. Podél skalních převisů a výčnělků s úzkým pásem písku
se vykoupat a vyhnout se pražícímu slunci.
Pobyli jsme zde v podstatě, dokud stín zcela nezmizel, v mezičase jsem si stihla od procházejících prodejců koupit neodolatelný potah na dvojpostel a v sousední zahrádce u pláže jsme po odchodu ještě usedli k vychlazeným nápojům. Potom nás už čekal jen pozvolný průchod letní atmosférou nasáklým městem k nádraží, se zastávkou na menší nákup. Po výstupu z vlaku nás domluvený odvoz dopravil do ubytování.
SO 24. 6. Probíhající vlna veder měla stoupající tendenci, takže jsme se vypravili k moři záhy po snídani. Nyní kousek za naši bezprostřední pláž na zcela regulérní plnou slunečníků s lehátky, děti s nafukovacími a fakticky si užívali. Při odchodu na oběd mě potkala nepříjemnost. Jak se ráda brodím mořským břehem, v jednom místě jsem uklouzla na kameni a plážová taška s dlouhým uchem přes rameno zavadila cípem o vodu. Jenže ouha, v onom místě se nacházel mobil. Moc mě to rozladilo a celé odpoledne jsem jej s vytaženou baterií sušila.
Nakonec to kupodivu dopadlo dobře, ale asi po roce přestal fungovat mikrofon v tu nejnevhodnější chvíli a musela jsem si urgentně pořídit nový. Když zmiňuji tuto patálii, tak vnuk pro změnu zapomněl po jednom večerním focení u moře svůj foťák, ale následující den si jej po sháňce vyzvednul na recepci, kam ho odevzdal nálezce... Po odpoledním klidu s přečkáním největšího horka jsme se odebrali k bazénu. Místní animátoři, byť fungoval mimosezónní provoz, uspořádali aqua aerobic, k němuž jsme se krom manžela chvílemi přidali. A večer? Jelikož šlo o sobotu, z pódia u bazénu k nám na terasu doléhala hudba a trochu jsme s vnučkou při klábosení ponocovali.
NE 25. 6. Den se odvíjel jako přes kopírák v souladu s předešlým. Jen jsme se kapku přiblížili k naší plážičce. Odpoledne u bazénu nám komické zpestření způsobily, za velkého rachotu příchozí, obří pohádkové bytosti na chůdách.
PO 26. 6. Na
naše poměry časně ráno vyrazil manžel s dvojčaty na poslední nákup ověřenou
zkratkou, při kterém si v parčíku zašpásovala na houpacích koních na pružinách,
jak mi prozradily fotky. Pláž jsme naposled obsadili tu naši, nejbližší a
rozprostřeli se u samé zídky ve stínu. Úlovkem od prodejců se staly plážové
šatičky pro vnučku, které se jí líbily a v nichž se její opálení pěkně
vyjímalo.
Ostatně barvu jsme již víceméně měli všichni. Já si zase nemohla odepřít koupit dva malé nafukovací tučňáky, něčím uvnitř zatížené, jež se na hladině vody vždy pěkně napřímí. Taková libůstka do bazénu, z nichž jeden byl pro mne, ale nějak na něj na chatě zapomínám. V poledním žáru jsme už byli k zídce tak nelepeni, až jsme to vzdali...
ÚT 27. 6. V závěrečný den jsme se sbalili, rozloučili s bezva apartmánem, umístili kufry na recepci a doslova se uklidili do stínu v právě otevřeném bazénu, sem tam do vody. Děti si naposled dopřávaly oblíbené nanuky RINGO z baru, zvládli jsme studený oběd, dojedli ovoce a pořizovala se konečná fota. Po převlečení jsme vyčkali odvozu k autobusu a odjeli na letiště. Před odletem se v klidu posilnili a po přistání v Brně jsme po půlnoci v pořádku vysadili děti v jejich bydlišti. Co si pamatuji, nad rámec ještě zvládly jít ráno do rozvolněné, těsně předprázdninové školy.
Ve zhodnocení pobytu jsem ráda, že jsme nepodlehli odjezdovému pohodlí a vsadili na nepodbízivou destinaci na pomyslné "sponě kozačky" z mapy Itálie, která se velmi vzmáhá a je se svým tyrkysovým pobřežím TYRHÉNSKÉHO moře či unikátními zemědělskými produkty atd. - přitažlivě jedinečná.
V úvodu letních prázdnin trávila dceřina rodina týdenní dovolenou na Krétě poblíž Rethymna. Její děti pak v polovině července s námi týden na chatě. Po táborech dvojčat na ní na přelomu prázdnin pobyla stejnou dobu též rodina od syna.
Slovenský ráj
My s manželem se v tom čase od 29. 7. až 5. 8. vypravili do SLOVENSKÉHO RÁJE. Uvažovali jsme o něm téměř 15 let, neboť 2x za ono období jej postihla živelná pohroma a chtěli jsme ho zastihnout v nejlepší možné kondici. Neskonale nám dovolená včetně počasí vyšla a prožili jsme v něm krásných sedm dní.
1. den - sobota: Z našeho města jsme vyjeli na Slovensko směrem na Žilinu, přes Ružomberok, Liptovský Mikuláš s výhledem vpravo na Nízké Tatry a za Popradem odbočili z dálnice kousek na jih, až jsme se ocitli v obci HRABUŠICE. Zde jsme měli zamluvený Privat Milan a příjezd plánovali později, tak byť nebyl pan domácí právě přítomen, bylo zajištěno, že jsme se záhy mohli ubytovat. V prvním patře s balkónem po celé jeho délce, přičemž přízemí náleželo majitelům.
Pobyt jsme měli bez stravy, tudíž krom sociálního zařízení patřila k pokoji i vybavená kuchyňka. Po vybalení jsme si zběžně prohlédli zahradu s výběhem pro pštrosy, ovce, okázalou dřevěnicí s vířivkou vzadu a hracími prvky s pergolou blíž. Poté jsme se prošli dědinou se zastávkou na jídlo v restauraci U HUDÁKA. Po návratu hodili řeč s navrátivším se bodrým majitelem, jenž nás vybavil celou řadou užitečných rad.
2. den -
neděle: Kávu se snídaní jsme absolvovali pod pergolou, od majitele zjistili, že
výrobky ze dřeva jsou jeho dílem a obdivovali vskutku účelně vymyšlené a
nápaditě zakomponované záhony podél zahrady, až působily
"neviditelně". V průběhu týdne jsme s nadmíru komunikativním pánem
domu vedli vícero debat na všemožná témata. Od místních poměrů, přes dovolené
po politiku, zasvěcené informace o kraji atd.
Potom jsme se vydali autem do terénu s prvotním cílem v Informačním centru v budově Obecního úřadu, kde jsme si vyzvedli nezbytnou mapku oblasti Slovenský ráj - sever, jejíž pořádnou zvětšeninu jsme zkoumali předchozí večer u restaurace. Naší metou bylo toho dne se co nejvíc obeznámit s nejbližší částí Národního parku Slovenský ráj, jež byla nadosah, ev. si rozvrstvit program následujících dní. Zamířili jsme do výchozího bodu mnoha túr, celoročního turistického střediska PODLESOK v údolí potoka Velká Bílá voda. Cestou se zastavili u brány rezortu Malý Majer, odkud jsme obdivovali velkolepý výhled na Vysoké Tatry.
V Podlesku jsme zaparkovali a po jeho prohlídce podnikli vycházku k soutoku Velké Bílé vody s Hornádem u skalního zúžení Hrdlo Hornádu. Po návratu k autu jsme odjeli na oběd do "U Hudáka", já měla pirohy, muž halušky a rozhodli se odpoledne zajet do dalšího střediska cestovního ruchu ve východní části, do Čingova. Zde jsme se porozhlédli, dozvěděli, že tu loni zprovoznili Přechod roklinou Kyseľ po nové ferratě a dali si túru na vyhledávanou skalní terasu TOMÁŠOVSKÝ VÝHLED (667 m). Když jsme jí dosáhli, panorama na V. Tatry nebylo nejzřetelnější, nicméně veškeré okolí bylo nádherně fotogenické.
3. den - pondělí: Vždy jsem si přála, budu-li v patřičných místech, navštívit Spišský hrad. Celodenní výlet jsme zasvětili kultuře a po dálnici směrem na východ se předtím zastavili v LEVOČI. Téměř celé město je dodnes obklopeno středověkými hradbami. Obdélníkový půdorys Náměstí Mistra Pavla lemují desítky překrásných dobových domů a v jeho středu se nacházejí ústřední dominanty - evangelický kostel, radnice, zvonice a Bazilika sv. Jakuba. V ní jsme se byli podívat zejména na hlavní oltář sv. Jakuba, jenž je nejvyšším (18,62 m) pozdněgotickým dřevěným oltářem na světě.
Byl vyroben z
lipového dřeva v dílně Mistra Pavla z Levoče, v jehož nedalekém domě se nachází
muzeum. Významné je i Spišské muzeum a celé město je od r. 2009 zařazeno do
Seznamu světového dědictví UNESCO. Rozhodně je to na něm takřka na každém kroku
znát a bylo nám ctí jej vidět. I cappuccino v zahrádce na náměstí bylo na
povrchu ozdobeno obrazcem shodným s motivem na bazilice, až jsem k ní
přistupovala skoro posvátně. Po náporu libých vjemů jsme pokračovali dálnicí k
Spišskému hradu.
Při prvním spatření jeho siluety jsem se rozechvěla, protože jeho majestátnost mě vždy ohromovala. Ovšem dojít až k němu byl ještě docela oříšek. Auto jsme odstavili na spodním parkovišti a čekal nás výstup po nemalém hradním vrchu, který byl pro přibývající horko docela svízelný. Po jeho zdolání jsme se hrnuli do stínu, doplnili tekutiny a zlepšila se nám nálada. SPIŠSKÝ HRAD je unikátním příkladem středověkého královského hradu. Mě asi nejvíc zaujala jeho rozloha a nepopsatelné výhledy. Z expozic vnějšího i vnitřního charakteru jsem měla velmi dobrý pocit a z dostupných laskomin nás příjemně překvapila kukuřice, "vychrstnutá" z automatu do kelímku, jež nám moc chutnala.
Pomyslně jsme si odškrtli druhou památku Unesco a zacílili k návratu. Vzali jsme to přes SPIŠSKOU NOVOU VES, kde jsme zastavili na nákup. Město nás zběžně ničím nezaujalo, ale dodnes vzpomínám na vynikající čokoládový závin odtamtud. Ještě zmíním před vjezdem do Hrabušic obec Letanovce, kterou jsme v průběhu týdne párkrát projeli, kde sídlí romská komunita. Na rozdíl od osad viděných v televizi však vypadal shluk několika dlouhých přízemních domů civilizovaně.
4. den - úterý: Na pořad přišla atraktivní okružní stezka PRŮLOMEM HORNÁDU - západ. Vybrali jsme si ji z prozaického důvodu, že návrat neprobíhá stejnou trasou, což máme rádi. Čekaly nás jistící technické pomůcky od kovových můstků, dřevěných lávek, přes schody v exponovaných skalních stěnách, žebříky i řetězy a na vše, co dělá Slovenský ráj klenotem slovenské přírody, jsme byli natěšeni.
Začali jsme od námi již prozkoumaného rozcestí HRDLO HORNÁDU a v cestě se i přes námahu doslova vyžívali. Absolutním vrcholem se stal úsek, kde se jde po železných schodech zapuštěných do skály přímo nad hladinou Hornádu. Rekreační oblast Letanovský mlýn (513 m) jsme velice přivítali a poněkud se občerstvili. Odebrali se k rozcestí Trstěný mlýn a vydali podél opačného břehu Hornádu zpět.
Ušli jsme notný, únavný kus, když jsem zapochybovala, zda jdeme správně, neboť se začal přibližovat ČINGOV. A skutečně, u předchozího rozcestí jsme z nesoustředění zazmatkovali, takže nezbývalo, než místo pohodlného terénu po lesních stezkách rychle sejít z lesa ven a nastoupit nekonečnou pouť oklikou po přilehlých loukách. S nezbedně pálícím slunce do obličeje, ještě že jsem mohla vyměnit tričko za tílko, jež jsem měla s sebou. Do Hrabušic jsme jakžtakž došlapali, usadili se v zahrádce restaurace v nedalekém sousedství ubytování a se zadostiučiněním se odměnili pitím i jídlem.
5. den - středa: Navštívili jsme národní přírodní památku (Unesco) vytipovanou pro případ, budeme-li poblíž, DOBŠINSKOU LEDOVOU JESKYNI. Vyjeli jsme z Hrabušic kolem Podlesku, minuli menší turistické středisko Pila a mířili na jih. Areál kolem jeskyně je co do rozlohy velkorysý a schopný pojmout značné množství hostů. Od parkoviště po zázemí, odkud je třeba k jeskyni vyjít lesním chodníkem, občas s lavičkou, do výšky 968 m n. m. Před vchodem se většina přítomných přioblékla a poté jsme absolvovali prohlídku po ca půlkilometrovém okruhu.
Zajímavou, ale extra zážitek se nekonal, spíš takový očekávaný, neboť obecně umí být ledová výzdoba půvabná. Manžel mi připomněl, jak jsme se dozvěděli, že zdejší podlahový led v minulosti využíval třeba krasobruslař Karol Divín k tréninku. Po návratu dolů však nastal nával, a když jsme se nedočkali obsluhy, odjeli jsme, že pojíme cestou na hlavním tahu, až jsme se dle záměru ocitli v POPRADU. Ten jsem měla zálusk vidět v současnosti, když naposled tomu bylo v minulém režimu.
Město na nás udělalo hezký dojem, oběd na terase nákupního centra s V. Tatrami nadosah obzvlášť. V centru jsme měli štěstí na právě zahájený čtyřdenní festival Made in Slovakia na NÁMĚSTÍ SV. EGÍDIA. Takže jsme čas vyplnili mezi stánky s prezentací a prodejem výrobků jak od řemeslníků, tak gastronomických specialit od slovenských kuchařů. Jakmile nastávalo u přilehlého amfiteátru srocení lidí před vystoupením rappera Majka Spirita, na které bychom museli ještě hodinu čekat, litovala jsem, že mě muž neoblomně přiměl k odjezdu.
6. den - čtvrtek: Vrcholící teplo způsobilo, že jsme téměř celý den strávili na doporučeném termálním koupališti VRBOV, necelých 20 km severně od Hrabušic. V jeho zbytku jsme se připravovali na důležitý den příští.
7. den - pátek: V posledních letech jsem nedočkavě vyhlížela období, až budu mít čas sledovat v TV třeba Tour de France. Loni k tomu došlo, a tak není divu, když jsem zavětřila při zjištění, že se v termínu naší dovolené jede sedmietapový cyklistický závod OKOLO POLSKA. Šlo o 74. ročník, od r. 2009 se řadící do UCI World Tour, kam patří nejlepší profesionální závody. Měl se jej zúčastnit i Slovák Peter Sagan, úřadující mistr světa v silniční cyklistice, poprvé od kontroverzní diskvalifikace z letošní Tour de France. Dnes se konala závěrečná etapa s dojezdem v Tatranské Bukovině, asi hodinu cesty autem od nás. No nejeďte tam! Oba jsme byli pro už doma a těšili se.
Časně jsme projeli Popradem, posléze si nenechali ujít pár zastávek u neodolatelných tatranských výhledů a nebývale nás nadchl pohled na malebné horské středisko ŽDIAR. Z Tatranské Javoriny už byl jen skok k přejetí hranic do Polska a mířili jsme k našemu cíli. Přes časovou rezervu nás šokovalo, jak už všude byly uzávěry. Předlouho jsme najížděli na možná dojezdová místa a mohli se rozloučit se stáním ve středu dění. Nakonec jsme byli s obavami vděčni, že nám umožnili odstavit auto na svém pozemku nějací romové (dobře to dopadlo). Čekal nás táhlý, nekončící výšlap podél silnice, po níž posléze měli jet cyklisté - brutus. Výšlap mi dal šíleně zabrat.
Konečně jsme dosáhli centra TATRANSKÉ BUKOVINY a veškerá únava byla tatam. Středisko věru hogo fogo a konečně jsme na vlastní oči viděli, jak to v cílech vypadá. Atmosféra - famózní. Různé "výzdoby", zátarasy a reklamy jsme registrovali již cestou nahoru, ale zde nám lezly oči z důlků. Představila jsem si, že je to vše vystavěno jen účelově pro jednou a ještě týž den zmizí - neuvěřitelná práce i byznys. Další kapitolou jsou sponzoři, všichni měli svůj stánek s drobnými dárky (Sagan se svým zbožím) nebo auto s lepými dívkami s halasem projíždějící cílovou bránou. Všude mumraj, hudba, davy dospělých i dětí, stánky s občerstvením, stage se zázemím, stanoviště médií. Neskutečný cirkus, ale bavil nás.
Hledali jsme stranou nejlepší místo, poslouchali hektické komentování závodu a vzrušeně se dočkali, projel kolem nás PETER SAGAN. Cvak a bylo vymalováno. Odebrali jsme se blíže k místu dekorování vítězů, a když se kolem prodíralo pár závodníků, udivilo mě, jak drobní chlapi to jsou. Sagan, byť v jednom okamžiku vedl a způsobil obrovské haló sice dnes nevyhrál, ale pro nějakou trofej si na stage došel. Závěrem něco vystřelilo, padaly na nás konfety a nastal konec.
Byli jsme rádi, že jsme to zažili, a cítila jsem se zcela uspokojena. Jen mě mrzelo, že jsem neodhalila pověstné, týmové autobusy, ale zase už nemusím na jinou WORLD TOUR - určitě je to všude podobné, ne-li větší. Nazpátek, už za šera, mi manžel nabídl, ať ho počkám v některé z restaurací, objednám nám jídlo, že pro mne přijede. Tím jsem se stala svědkem, jak doprovodné kamiony všechny ty zábrany apod. za odcházejícími diváky briskně likvidují. Intenzivní zážitek z cyklistiky v nás dozníval ještě několik týdnů...
8. den - sobota: Dopoledne jsme se sbalili a odjeli domů. Nutno dodat, že nadmíru spokojeni s pobytem i jeho naplněním. Na našem území jsme kapku změnili trasu a projížděli přes GUTY u Třince s vědomím, že tady před pár dny vandalové založili požár, při němž zcela shořel dřevěný kostel, nejstarší dochovaný na Těšínsku. Neskonale nás to rozhořčilo. Naštěstí aktuálně už stojí na stejném místě jeho nová replika a k úplnému dokončení má dojít v r. 2021.
Jak jsem avizovala výše, dojem ze
závodu se přetavil v to, že mi manžel převezl kolo z chaty, kde to mám projeto,
domů. Vždy jsem zálibně pokukovala po cyklistech projíždějících stezkami v naší
čtvrti. Konečně jsem si je tedy vyzkoušela a záhy se ke mně přidal i muž. Ten,
pohybující se hlavně autem, neměl o některých stezkách ani ponětí a nyní jsme se
projeli i zbrusu novou.
Prvním naším cílem se v poslední dekádě srpna stal obvod našeho města Hrabová. V něm jsem léta chtěla vidět dřevěný Kostel sv. Kateřiny, až r. 2002 vyhořel (zřejmě pro vadnou elektroinstalaci) a k jeho obnově došlo r. 2004. Koncem téhož měsíce jsme absolvovali výlet do Landek Parku, čímž jsme si cyklotrasy docela zmapovali a navštívili místa, vůči kterým jsem cítila dluh.
Praha - Laver Cup
Počátkem
září jsem začala s psaním tohoto blogu a v průběhu měsíce jsme byli párkrát na
houbách. V pátek 22. září jsme odjeli vlakem na víkend do Prahy, jehož stěžejním
důvodem se stal 1. ročník tenisového exhibičního turnaje LAVER CUP (na počest
bývalého skvělého tenisty Roda Lavera). Když jsem koncem loňského roku o něm
zjistila zmínku, vůbec jsem nechápala, kde se vzala.
Pak jsem se dozvěděla, že první informace o něm vyšly najevo v září, kdy jsme cestovali po USA. Hned mi bylo jasné, že tohle si nenecháme ujít a letos půl roku před ním si zajistili vstupenky na sobotní odpolední blok. Moje představa byla, že půjde o jednodenní záležitost, s celým víkendem přišel manžel. Dva dny před tím proběhlo v TV slavnostní zahájení, jež mě dokonale naladilo.
Po příjezdu
do Prahy jsme se ubytovali na Žižkově v Elen's Aparthotelu, ve studiu s
kuchyňským koutem a terasou, v posledním patře s výhledem na Hradčany.
Odpolední program jsme koncipovali tak, aby došlo na místa dosud nepoznaná, z
čehož nám vyšla Letná. Z hotelu jsme šli přes Havlíčkovo náměstí k tramvaji, z
níž jsme vystoupili před Čechovým mostem a pěšky vyšli k METRONOMU.
Prošli se Letenskými sady, zachytili překvapivý průlet bojových vrtulníků, jež mířily k přistání, čímž vzbuzovaly zvědavost přihlížejících. Nebylo divu, neboť po našem příchodu na LETENSKOU PLÁŇ jsme tu narazili na probíhající Den armády. Dodatečně jsme se dozvěděli, že při posledním seskoku parašutistů z nich jeden dopadl mezi diváky a kromě něho došlo ke zranění dalších dvou osob.
My
pokračovali k Letenskému zámečku a z lavic zahradní restaurace se kochali výhledem na
podzimní Prahu s dominantami Vítkov, ŽIŽKOVSKÁ VĚŽ... Ostatně k ní jsme posléze
pěší trasou přes Pařížskou ulici, Staromák a po výstupu z metra od náměstí
Jiřího z Poděbrad mířili.
Objednali jsme si v ní totiž Koktejl se vstupem do OBSERVATOŘE. Chtěli jsme z ní spatřit Prahu před setměním, ale pro prodlevu s koktejly k tomu došlo už za tmy. Přesto šlo o báječnou záležitost. V povznesené náladě jsme se vrátili do hotelu a stihli ještě v televizi část večerního tenisového bloku.
SO 23.
9. Na tento den jsme se těšili jak malé děti. Okrajově sleduji vrcholový tenis
dlouhá léta, s manželem intenzivně zhruba posledních 10 let a pojí nás fandění
především Španělovi NADALOVI, jenž je pro nás sportovním vzorem. Uznáváme jich víc,
držíme palce i nadějným mladým tenistům, ale Rafa hraje prim.
To, že se s iniciátorem FEDEREREM dali dokupy a umístili sem premiérový ročník soutěže dvou šestičlenných týmů z nejlepších mužů (Evropa vs. Svět), nám přineslo šanci je vidět na vlastní oči. Budeme-li mít štěstí, protože určování hrajících toho dne probíhalo denně v 11 hod. a bylo dílem nehrajících kapitánů Borga a McEnroa.
S vědomím,
že po pátku vede Evropa, jsme dopoledne zvesela odjeli do O2 ARENY ve
Vysočanech. Už v metru se nám líbily reklamy v černofialovém provedení, prošli jsme
se zgruntu po Fan zóně a chtěli se něčím posilnit, než zasedneme v hale. Při
čekání na přípravu ruských pirohů jsem poodešla k vedlejšímu stánku, který
náležel skupině ČEZ. Chvíli jsem odhadovala, cože se tam děje a byla vybídnuta,
ať vejdu.
Dali mi do rukou vítězný pohár, nechali vybrat pozadí a ve výsledku jsem odcházela s fotkou, na níž třímám trofej nad zaplněnými tribunami. Když jsem se vrátila k manželovi s jídlem i fotem, úplně zkoprněl. Cítila jsem, že mi závidí, tak jsem ho ponoukla si jej nechat udělat, zrovna zel stánek prázdnotou. Chvíli se ošíval, nakonec šel, ale moje prý bylo lepší.
Blížil se čas, kdy měl mít v přídavné, zčásti prosklené hale, trénink RAFAEL NADAL. Šlo jej sledovat i na obrazovce, nicméně jsem se vydala k ní, a když byl vchod úplně zaplněn, jen jsem bokem nakukovala vedle dvou mladíků. Zeptala se jich, zda už proběhla dnešní nominace, a zcela ztuhla, neboť mi řekli, že jo a do odpoledních dvouher nastupují Federer i Nadal se soky z týmu zbytku Světa. Tak já si před půl rokem vybrala blok, aby nám nejvíc vyhovoval s vědomím, že je risk, na koho kápneme a takhle nám to vyšlo. Radostí bez sebe jsem to šla oznámit muži a už jsme se nemohli dočkat.
Program
začínal ve 13 hod. a při vstupu do areny nás nejprve zaujal tmavošedý povrch kurtu.
Po úvodním ceremoniálu i posléze vše bývalo osvětleno do modrofialova a
působilo senzačně. Dmula jsem se pýchou a v zaplněné hale jsme si s mužem
utkání Federer - Querrey i Nadal - Sock, v oboustranně výborné atmosféře,
vychutnali.
Oba Evropané vyhráli a my se po skončení zápasů odebrali do ubytování, abychom dosledovali večerní zápasy. Berdycha s Kyrgiosem (náš tenista prohrál) a hlavně čtyřhru Federera a Nadala, při které se sešli vůbec poprvé, proti dvojici soků z odpoledních dvouher a opět vyhráli. Takže po dvou dnech stále vedl tým Evropy.
NE 24. 9. Hodinu před polednem jsme opustili hotel, tramvají dojeli na Hlavní nádraží, uschovali zavazadla a vydali se na poslední vycházku. Kolem Jubilejní synagogy, Karlova mostu (v šoku z informace, že z něj včera "spadl" a zahynul herec Jan Tříska) a blížili se na náměstí Václava Havla za Národním divadlem, kde se konal podzimní DYZAJN MARKET. Se zájmem jsem si jej prošla, koupila si avantgardní prstýnek, něco malého jsme zobli a dál dovedla muže k rotující Kafkově hlavě za Quadriem u Národní třídy, již chtěl vidět.
Mrkla jsem na hodinky, zjistila, že máme stále čas, zašla ještě do obchodu a pak už jsme se pomalu odebrali k nádraží a počkali na vlak. Jakmile jsem mířila k našim sedadlům, byla obsazena. Mladý muž koukl bokem na mou jízdenku a bleskově pravil, že dle ní náš vlak před hodinou odjel. Teď mi to docvaklo, ráno v hotelu jsem si na ní ověřila datum a hodinu si pamatovala z několika předchozích odjezdů z Prahy. Jenže tentokrát jsem zvolila dřívější, abychom doma ještě mohli dokoukat tenis.
Tudíž fatální chyba, zůstali jsme stát v chodbičce neb bylo úplně obsazeno a zaplatili plnou palbu za nové jízdenky. Je jasné, že jsem měla na sebe zlost, zvlášť když jsme měli před odjezdem dostatečnou rezervu, ale zase jsme to moc neřešili. Asi že vše předtím stálo za to a nemusíme už osnovat cestu na nějaký z tenisových Grand slamů, s čímž jsme vždy počítali. Doma jsme zhlédli poslední, nervydrásající dvouhru Federera s Kirgiosem, jež skončila dobře pro Rogera i celkově pro EVROPU.
Uprostřed října jsme před cestou na chatu konečně s mým otcem uskutečnili okružní jízdu městem, již jsme dlouho zamýšleli. Vzali jsme ho do míst z jeho mládí, od učiliště přes internát až po důl, kam koncem vojny podepsal roční brigádu, aby se z ní o pár měsíců dostal dřív domů, kde na něj čekala mamka se mnou. Vyvrcholením se stala obhlídka domu, v němž jsme společně bydleli do mých necelých čtyř let a bráchových 3 měsíců.
O víkendu začátkem listopadu jsme s manželem odjeli do Krkonoš navštívit naši vnučku z dvojčat, jež pobývala v Janských Lázních. V sobotu po poslední proceduře jsme ji vyzvedli a udělali si výlet do nedaleké Pece pod Sněžkou. Vrátili se do lázní, zašli na jídlo, prošli se jejich centrem a jeli se ubytovat v blízkém penzionu. Více jsme toho pro vlezlé počasí nezvládli, vnučka u nás přespala a v neděli jsme ji na oběd předali zpět. Návrat domů jsme si zpestřili krátkou zastávkou v lázních Velichovky, na které jsem byla zvědavá.
Maďarsko - Egerszalók
V neděli 12. 11. jsme si s manželem vyrazili na 4 dny do maďarských termálních lázní. Oslovilo nás Údolí léčivých pramenů v rozlehlém parku EGERSZALÓKU, 6 km od města Eger, mezi pohořími Mátra a Bükk. Zaujalo nás zejména Solným kopcem, připomínajícím turistickou atrakci Pamukkale v Turecku, u níž jsme sice nebyli, ale velmi nás podobný úkaz přitahoval. K cíli vedla asi 6hodinová jízda autem přes Žilinu, Zvolen (muž tam byl půl roku v přijímači na vojně) a Lučenec na Slovensku, po Salgótarján s Egerem na severovýchodě Maďarska.
Jakmile jsme se blížili k vybranému Saliris Rezortu, připomněl mi svou polohou středisko, kam přijíždí Baby s rodinou v úvodu filmu Hříšný tanec, pro nějž mám slabost. Po zaparkování jsme se ubytovali ve skvostném pokoji a z jeho balkónu se nám tajil dech při pohledu na již osvětlený SOLNÝ KOPEC. Nádhera! V této zemi tradičně znamenité jídlo, zde v hotelové restauraci Pinot Noir, pak večer nasadilo počátku našeho pobytu pomyslnou korunu.
PO 13. 11. Ze všeho nejdřív jsme se po snídani vydali pěšky, poněkud naokolo, k Solnému kopci, abychom si jej prohlédli zblízka. Poté jsme odjeli podél záplavy vinic (pochází odsud víno Býčí krev) do města EGER s historickou atmosférou a lázeňskou tradicí. Prošli se tržnicí i hlavní ulicí, spatřili minaret z doby vlády Turků, rozsáhlou baziliku, až jsme zakotvili na náměstí Istvána Dobó. S velkým kostelem i výhledem na středověký Egerský hrad stojícím na vršku. Zbytek dne jsme se věnovali už jen termálním lázním v našem hotelu, ať už venku či uvnitř, náramně si hověli a těšili se na večeři, která opět absolutně nezklamala.
ÚT 14. 11. Dopoledne jsme strávili v Egerszalóku, aby nám neunikly jeho atrakce. V první řadě jí byla na konci ulice SÁFRÁNY se nacházející jeskynní obydlí, obývána do poloviny 20. století. V zrekonstruovaných, plně zařízených jednotkách s kamennou pecí ožívají starověká řemesla a jsou vystavené dobové zemědělské nástroje. Silnice nás odtud navedla tak, že jsme se na skok zastavili v sousední obci EGERSZÓLÁT. Nedá se projet, vede do ní jen jedna cesta s nekonečnou řadou vinic Ryzlinku vlašského. Situaci jsme využili k nákupu místních specialit, od klobás po těstoviny apod.
Nazpátek jsem si na závěr nechala návštěvu INFORMAČNÍHO CENTRA např. s dárkovým obchodem, dobovým pokojem a výstavou panenek v místních krojích, v nichž jsem našla zalíbení. Odpoledne v lázních nám zpestřilo, když jsme si z bazénu vyšli jen v hotelových županech na vyhlídky v bezprostřední blízkosti Solného kopce, k tomu účelu vyhrazené a pořídili pár působivých snímků. A večeře - hotové hody...
ST 15. 11. Probudil nás nejslunečnější den, rozloučili jsme se posledním záběrem na Solný kopec i s celým přívětivým rezortem a odcestovali zrelaxovaní domů. Ze shodné trasy, jako v úvodu, mi utkvěl v paměti oběd v podniku San Martin ve slovenském MARTINĚ. Dopravní komplikace před vjezdem na naše území (něco velkého, spadlého z návěsu zatarasilo cestu) nám kvůli objížďce opozdila příjezd o půl druhou hodinu.
Z hektického prosince ráda vzpomínám na svou premiérovou účast, prostřednictvím mladší vnučky, na vánočním koncertu gymnázia v aule VŠB. A mezi svátky na společnou návštěvu rockové opery Jesus Christ Superstar poté, co jsme se s rodinou dcery na Vánoce
vzájemně obdarovali lístky na její divadelní představení v našem městě.