Florencie

2015

11.10.2019

Toskánsko, Rakousko, Lisabon

O víkendu v půli dubna jsme z oslav narozenin u bratra v Krkonoších odjeli výjimečně před obědem. Bylo krásně a chtěli jsme cestou absolvovat dvě návštěvy. Jednak nově zrenovovaného Hospitalu Kuks a lapidária soch Matyáše B. Brauna pouze s neteřemi, kde jsem byla naposled před r. 1989 (mužům se nechtělo, tak zůstali u auta). A dále dlouho plánované obce Banín u Svitav, kde v dětství přechodně žil můj otec. Často o tom vypráví a všichni jsme na ni byli zvědavi. Kromě jiného jsme viděli jejich dům, školu, ruiny bývalého družstva a na místním hřbitově nalezli příbuzné.

Ironií osudu se stalo, že o fotografie z těch míst, jež jsem považovala za vzácné, jsem vinou mužovy chybné manipulace při jejich stahování následně přišla a těžce to nesla. Když jsem se však koncem května na třídním srazu z gymplu od jednoho spolužáka dozvěděla, co aktuálně dělá, napadlo mě si mu postěžovat. Jelikož jsem měla s sebou dotyčný foťák, vyžádal si ode mne jeho kartu a následující den mi ji přivezl do práce i s obnovenými fotkami. Jakou jsem měla radost a jsem mu navždy vděčná, netřeba dodávat. Ze závěru června ještě vzpomenu setkání pouze na kávu s přítelkyní z Řecka, jež sem náhle přijela navštívit svého nemocného synovce neb jsem příští den odjížděla na dovolenou.

Toskánsko

Od pátku 26. června do neděle 5. července jsme s manželem podnikli cestu autem s pobytem ve středoitalském TOSKÁNSKU, kam jsem si slíbila vrátit při mé první návštěvě Florencie v r. 2000. Vyjeli jsme v pozdním odpoledni a předpokládali v noci někde zastavit k přespání v autě. Stalo se u rakouské dálnice na parkovišti motorestu Landzeit v Loipersdorf, asi 60 km před městem Graz. Ráno jsme si dali kávu jako mnozí kolem nás a vyrazili, přes navazující Itálii po trase Padova-Bologna-Florencie, na severozápad Toskánska. Přesněji do letoviska MARINA DI PIETRASANTA na pobřeží Versilie, obojí považované za jedny z nejkrásnějších ve Středomoří a fakticky u moře Ligurského.

Pravda, hotýlek jsme chvíli hledali, zamířili do pokoje, pořídili fotku na moře z balkónu a záhy se k němu při počínajícím západu slunce vydali. Ošplouchali jsme nohy a hltavě se po půvabném místě rozhlíželi. Přes ulici via Roma podél Riviery della Versilia jsme si prohlédli náš hotel SAVOY, třípatrovou budovu se střešním bazénem a se závěsy na balkónech. Působil stylově, elegantně, což se mi potvrdilo i při návratu v jeho interiéru. Pokoj byl vybaven nábytkem ve vanilkovém tónu se svěže zelenými doplňky a cítili jsme se v něm báječně.

Naše první snídaně se odehrála v neděli na terase v přízemí a speciálně si pamatuji na přátelský, ochotný, byť nepočetný perzonál. Vždy jsme jen nahlásili druh teplého nápoje, který si přejeme donést a nabízený sortiment jídla nám též vyhovoval - klasika od výtečné slaniny, vajec, po sladké pečivo apod. Po snídani jsme byli zvědavi na střešní terasu a byli z ní uneseni. Bazén nevelký, ale dostačující a čistý. Větší prostor náležel odpočinkové části s množstvím béžových ratanových lehátek se stíněním nad hlavou (pro nás novinka). Hnědá sedací sestava z téhož materiálu pod pergolou s nimi bezvadně ladila a potěšila přítomnost toalety. Věděli jsme, že se zdejšímu setrvání rozhodně nebudeme vyhýbat, spíš naopak.

Výhledy, toť kapitola sama o sobě. Jednak jsme spatřili nekonečné pláže na obě strany rovnoběžné s hlavní komunikací a na nich tisíce slunečníků lišících se zbarvením dle jejich příslušnosti. Nadmíru malebný byl pohled na opačnou stranu, v hojné zeleni zasazenou nízkou zástavbu pod APUÁNSKÝMI ALPAMI.

Po obhlídce jsme zamířili k moři a míjeli jednu téměř liduprázdnou, soukromou pláž za druhou. Zakotvili na městské, vzhledem k neděli notně zaplněné, a jak je naším zvykem, pobyli na ní jen nějakou dobu. Táhlo nás to do nitra městečka, abychom zjistili, s čím a kým máme tu čest. V ospalém odpoledni jsme usedli v úzké, zastíněné ulici ke stolku a já se zeptala na studenou kávu. Bylo mi nabídnuto caffé SHAKERATO, pěnový ledový nápoj, jež se stal mým favoritem po celou dovolenou.

Pěknou pěší zónou Via Mazzini jsme posléze došli na náměstí PIAZZA BRUNO GIORDANO, kde se vyjímal dóm Collegiata di San Martino, ale především mě zaujalo množství zajímavých bronzových skulptur od místního umělce Fernanda Botery (původem z Kolumbie, po Paříži a New Yorku usazeného tady). Vida, ono celé městečko je prodchnuto uměním, za což vděčí nedalekým nalezištím mramoru a umělcům z celého světa, tvořícím ve zdejších dílnách.

Pozdní oběd jsme uskutečnili na náměstí, jež se nám nechtělo opustit. Manžel měl masové kuličky v rajčatové omáčce s domácím pečivem, já gnocchi se zeleninou a parmazánem, samozřejmě v italských národních barvách. Obojí čerstvé, skvělé na pohled i chuť. Ve zbytku dne jsme chtěli být u bazénu, když manžel začal postrádat klíče od auta a zbyly mu jen náhradní. Dokonce se odjel poptat do restaurace, odkud jsme se vrátili, ale nakonec usoudil, že se mu vytrousily na pláži do písku.

V pondělí jsme odjeli na jih do věhlasného města PISA. První, co v něm člověka zaujme, jsou středověké, cimbuřím zakončené hradby, které se zachovaly téměř celé. Po mostě přes řeku Arno a po procházce uličkami starého města (se zastavením na občerstvení), jsme došli na Piazza dei Mirácoli neboli náměstí Zázraků. Tu se nalézá onen magnet přitahující turisty, šikmá věž CAMPANILE (v. 57.9 m), jejichž množství mě ohromilo.

Nesmírně mě bavilo sledovat, jakých pozic byli mladí schopni zaujmout, aby dosáhli co nejoriginálnějšího snímku. I my jich měli vícero, neboť Šikmá věž s obloukovými ochozy z bílého mramoru se jeví z každého úhlu jinak. Také největší křestní kaple na světě, baptisterium SAN GIOVANNI a dóm SANTA MARIA ASSUNTA jsou velkolepými stavbami, ale nejvíce obletovanou je na náměstí Zázraků holt Šikmá věž.

Po spočinutí na lavičce v blízkém areálu Univerzitní kliniky jsme se rozhodli zajet k moři do lázeňského městečka Marina di Pisa. Mínili jsme se i vykoupat, ale po nálezu vyvržené medúzy na břeh, jsem do moře celá už nevlezla. Zastavili jsme se pak v restauraci Seaside podél promenády u silnice směřující jižně do Livorna, jež bylo na dohled a vydali se zpět. Cestou přes VIARÉGGIO jsme ještě krátce zhlédli městečko u jezera LAGO PUCCINI, kde má skladatel ve vile, v níž žil, své muzeum.

Pamatuji si, že mi v hotelu večer volala řecká přítelkyně, jež byla stále v Česku. Byla rozhořčena z EU (vrcholila řecká dluhová krize) a svěřila se s pověřením syna, ať doma vybere z bankomatu peníze, dokud jsou k mání, aby je měla k dispozici, až se vrátí...

V úterý jsme se těšili směrem na sever do hor v oblasti CARRARA. Vyklubala se z toho nečekaně vzrušující jízda po svazích kopců brázděných mramorovými lomy, s nesčetnými zastávkami k prohlídce rozličných výtvorů z mramoru od lidí i přírody. Nebo prohlídce nádherných výhledů na jakoby  zasněžené hory zdobené vesnicemi či objevení lomu s odlišnou barvou od bílé.

Došlo i na obchůdek s mramorovým zbožím, kde jsme si koupili hmoždíř a celí schváceni sjížděli do města Carrara na oběd. Našli jsme okrajovou restauraci altánového typu a byli zaskočeni, když těsně kolem bambusového oplocení náhle projel vlak naložený kvádry mramoru. Zbývající čas jsme strávili na první veřejné pláži, kterou jsme při návratu potkali.

Ve středu, počínající červenec, jsme se na doporučení paní recepční vydali nedaleko na "spřátelenou" soukromou pláž našeho hotelu BAGNO BIONDETTI. Nijak nás nezaujala, tudíž jsme opět došli na městskou, kde s ohledem na všední den bylo lidí tak akorát. Omýváni mořem jsme podél něj nakonec vyrazili až k molu, které jsme zdáli sledovali. Evidentně bylo zánovní, se zalíbením jsme se po něm prošli a pořídili pár hezkých záběrů.

Na čtvrtek jsme měli objednána kola, takže nás čekal prima výlet. Úvodní zastávkou se stalo výše zmíněné molo, před nímž je na pevnině velký vodotrysk s parčíkem. Naším cílem byl dále rozlehlý park Versiliana, od kterého jsem čekala více, než nám nabídl (aspoň že stín). Nějakou dobu jsme věnovali veřejné pláži v sousedním městečku FORTE DEI MARMI a pro sebe ji vyhodnotili za nejlepší z dosud navštívených. Milé též bylo, když nad námi proletěl vrtulník následován obřím nápisem HAPPY BIRTHDAY LIANA.

Top zastavení nás potkalo, jakmile jsme sjeli k řece Arno a poseděli chvíli v totálním stínu pod mostem. Spolu s pozorováním okolí a protějšího břehu s loďkaři, se mi dostavil onen prchavý moment déja vu, kdy máte pocit, že tohle přesně jste už někdy zažili. Odsud jsme vjeli do vnitrozemí městečka a téměř mlsně si jej projeli, přičemž nejvíce jsme obdivovali místní květenu. Extra klidu jsme dosáhli v kouzelné kavárně CAFFÉ MORIN, já u shakerata, manžel s pivem a přes Pietrasantu se vrátili spokojeně do hotelu.

Příští den bylo avizováno vražedné vedro, jež se už pár dní stupňovalo, tak jsme se jednoznačně rozhodli prožít jej u bazénu. Jen v podvečer jsme cíleně zajeli do chladu nákupního centra v sousedícím CAMAIORE, na opačné straně od předešlého Forte dei Marmi. Hodilo se nám to i vzhledem k nákupu před odjezdem domů, s nímž jsme počítali. Po návratu do hotelu přišla malá, ale blahodárná bouřka.

Zpáteční cestu jsme nejprve přerušili ve městě LUCCA, které nás uvítalo velice příjemnou atmosférou. V minulosti zbohatlo na hedvábí tak, že si mohlo dovolit oválné hradby, které jsou prý nejhezčí v celém Toskánsku. Také se v něm narodil Giacomo Puccini, z čehož vyplývá pořádání četných hudebních akcí. Jednou z bran jsme vklouzli do úzkých uliček a libovali si v pohodové vycházce. Ponejprv se mi zalíbil neobvyklý kostel SAN FREDIANO, v míjené prodejně lanýžových produktů jsme jich pár zakoupili. U jednoho obchodu s obuví panoval čilý ruch vyvolaný slevami, v němž jsem si pořídila moderní sandále.

Poté jsme se ocitli na náměstí SAN MICHELE IN FORO se stejnojmenným, majestátním kostelem, které přímo vybízelo k posezení. Při něm jsme si uvědomili, že je nejvyšší čas odebrat se k autu, tudíž unikátní náměstí Piazza del Mercato, postavené na základech bývalého amfiteátru, jsem si prohlédla až doma prostřednictvím internetu. I tak ve mně Lucca zanechala intenzivní dojem.

Byli jsme s manželem domluveni, že ve FLORENCII, hlavním městě Toskánska zastavíme, ať si ji může prohlédnout. Ze známé vyhlídkové terasy na Michelangelově náměstí, odkud je parádně možno fotit panorama města, jsme tedy vjeli do něj. V sobotním odpoledni bylo všude tolik lidí i aut, že šlo zaparkovat až daleko od centra. V nesnesitelném horku a parnu manžel navrhl, že to vzdává, což jsem s úlevou přijala.

Za nastálého šera jsme dojeli za rakouskými hranicemi do KLAGENFURT AM WÖRTHERSEE a na terase nad jezerem si dopřáli večeři. Co se týká snídaně, přihodila se komická situace. Před opuštěním Rakouska, časně ráno, jsme při přestávce ohlíželi v místní restauraci nabízený sortiment a mě nejvíc lákal vídeňský řízek z reklamy na zdi. Ani jsem neměla odvahu to vyslovit nahlas.

Manžel se však obrátil na prodavačku a ta se slovy samozřejmě, že to jde, odešla dozadu a za chvíli se vrátila s balíčkem v alobalu. Až po nějaké době jsem se chtěla v autě najíst, odkryla fólii a z údivu nenacházela slov, neboť nám paní nandala dvojitou porci. Říkali jsme si, neobvyklý požadavek na ni asi tak zapůsobil, že nám dopřála.

Co bych k dovolené dodala? Jsem si jista, že za navštívení stojí každá píď Toskánska. Fascinující kopcovité krajiny, již charakterizují olivové háje, vinice (region Chianti) a kulturní oblasti s mnoha památkami světového významu. Ta námi poznaná nás výsostně uspokojila a necháme se překvapit, co přinese budoucnost. Z návratu domů se mi vybavuje, jak byl průjezd zvlněným, sluncem zalitým jihomoravským venkovem rovněž překrásný.

Den po nás, kdy jsme odcestovali do Toskánska, nás dceřina rodina s kamarádkou následovala do Itálie na ferraty v okolí Lago di Garda. V prvních týdnech prázdnin se dvojčata tradičně prostřídala na skautských táborech. Při pobytu dětí od dcery u nás na chatě jsme koncem července mj. podnikli výlet na kolech nebo zajeli do kina.

Úvodní srpnový týden jsme trávili na chatě celý. V jeho průběhu se tam vystřídali na skok bratr se ženou, plejáda spřátelených, projíždějících cyklistů a o víkendu obě neteře i synovec se svými 2 synky. Mezitím jsme stihli dvoudenní, dlouho plánovanou, pohodovou návštěvu rodičů bratrovy ženy v Žilině a nazpět krátce mé kolegyně z práce v Metylovicích. Synova rodina v půlce téhož měsíce uskutečnila road trip od Monte Carla, přes Azurové pobřeží či hrad Carcassonne až po Barcelonu a závěrem prázdnin nás o tom přijela dvojčata na chatu zpravit.

Nemohu nezabrnkat i na vážnější notu. Během letních měsíců vrcholil obrovský příliv migrantů do Evropy, údajně uprchlíků před válkou v Sýrii. Dennodenní záběry v médiích potvrzovaly obavy, že kvantum žadatelů o azyl je spíš ekonomického rázu, a vyvolávaly ve mně jistotu, že lépe už bylo. Co mě vytáčelo nejvíc, bylo dlouhé mlčení a nečinnost odpovědných ze sídla EU v Bruselu, jakoby ctili dovolenou.

Údolí Wachau - Rakousko

Na počátku září se syn se snachou s úspěchem zúčastnili závodů v discgolfu u Liberce. Na jeho sklonku jsem s kolegy absolvovala služební cestu na KRÁLICKÝ SNĚŽNÍK k hranici s Polskem, za účelem obsluhy totalizátoru. Dochází k ní při absenci sněhu na jaře, na podzim a cílem je měření množství spadlých srážek. Vrchol masívu dosahuje 1424 m n. m., pramení pod ním řeka MORAVA a celkem jím prochází 3 hlavní evropská rozvodí. Velmi přitažlivé místo, vyšlo nám i počasí, ale při výstupu jsem zakopla o velký kámen a narazila si koleno. Zvlášť pikantní s ohledem na následující den, kdy jsme s manželem odjížděli na prodloužený víkend a mínili jej strávit na kolech.

Do městečka AGGSBACH MARKT v proslulém, dolnorakouském ÚDOLÍ WACHAU (Unesco), jímž protéká řeka Dunaj, jsme se vydali v pátek 25. září a šlo o destinaci, kterou jsme vytipovali k pobytu při zájezdu v r. 2008. Po příjezdu přes Vídeň a západně Kremži nás ve Venkovském domě přivítala vlídná, starší paní, s níž jsme průběžně přicházeli do styku a jež nám chystala snídaně. Bydleli jsme v menším svahu, měli k dispozici venkovní posezení s výhledem do zeleně a nejvíc se mi líbil úzký, shora zasklený dvůr, kterým jsme vcházeli do domu. Zařízení působilo mile starosvětsky, ale nic nám nescházelo.

Na úvod jsme po vybalení zajeli proti proudu Dunaje do nedalekého města MELK. Na zmiňovaném zájezdu jsme navštívili jeho na vyvýšenině stojící, impozantní Benediktinský klášter a nyní si prohlédli centrum s pečlivě upraveným náměstím, Farním kostelem, hotelem, restauracemi ap. Stejným směrem jsme se vydali o sobotním dopoledni, abychom si v přilehlém menším obchodním centru, jež jsme si vyhlédli předchozí večer, dokoupili nějaké zásoby. Ještě zpět k snídani, kterou nám paní domácí prostřela na krajkovém ubruse a byla doslova vymazlená do nejmenších detailů.

Od návratu z nákupu jsme se chtěli věnovat jen účelu, pro který jsme přijeli, DUNAJSKÉ CYKLOSTEZCE (Donauradweg). Vede po březích Dunaje z Německa přes Rakousko a Slovensko až do Budapešti. Patrně je nejfrekventovanější, kvalitní, s minimálním převýšením. My se chystali prozkoumat úsek přes vinařskou oblast Wachau vedoucí z Melku do města Krems.

Vyjeli jsme z Aggsbachu, pozorovali provoz na řece, potkávali hodně cyklistů všech věkových kategorií a často slyšeli češtinu. Zastavili se u výhledu na ruinu AGGSTEIN na protějším, pravém břehu Dunaje, příště u obce SPITZ obklopené vinicemi. Do městečka WEISSENKIRCHEN jsme vjeli, abychom si prohlédli bílou věžičku u kostela, jež dala místu název. Na Weinstrasse nás překvapila směrová tabule s dlouhým seznamem názvů pohostinství poskytujících tzv. HEURIGE.

Jeho význam se mi p. domácí už předtím snažila sáhodlouze vysvětlit. Má předlouhou tradici, původně označoval letošní vína, posléze šenk, kde se mladé víno nalévalo. Dnes mají lokály různou podobu zpravidla s venkovním posezením a poskytují i pohoštění ve formě uzenin, sýrů, pomazánek, to vše za přijatelný obnos. Pozoruhodná je organizace jejich otevíracích dob, takže obce vydávají pro turisty, z nichž žijí, Heurigekalender s patřičnými informacemi.

My se nechtěli zdržovat a do pár zahrad jen nahlédli. U přístaviště jsme našli oddechovou zónu, kterou ozvláštňovalo na úzkém podstavci, představujícím nos, usazené velké modré oko. Při návratu jsme si u soukromníků koupili sturm (burčák) v zelené láhvi zdánlivě z plastu, jež byla skleněná. Manželovi dělalo problém ji v pořádku dovézt, ale povedlo se.

Neděli jsme pojali tak, že jsme autem naloženým koly zajeli do Weissenkirchen, nasedli na ně a vyrazili do oblíbené domény Wachau, městečka DÜRNSTEIN, ve kterém jsme chtěli strávit více času. Podotýkám, že tam i z něj jsme projížděli kouzelnými vinicemi, občas za svitu slunce a rozplývali se. Za poznáním opačného břehu jsme poté zamýšleli přejet dlouhý most přes Dunaj do MAUTERNU, ale zaskočil mě silný pocit nejistoty a raději jsem jej přešla pěšky. Zašli jsme tam na oběd, z campu v ROSSATZ se pokochali nádherným panoramatem Dürnstein. Oproti Weissenkirchen jsme počkali na převoz přes řeku, nechali se s koly přemístit k autu a vrátili se do ubytování.

V pondělí jsme cestou domů ve SCHWALLENBACHER doplnili zásoby sturmu a zamířili do největšího města KREMS an der Donau. Přes bránu Steiner Tor jsme prošli na Obere Landstrasse, při kávě shlédli Sloup Nejsvětější Trojice. Prohlédli si exteriér hotelu s restaurací Alte Post, doporučené pro prvotřídní rakouskou kuchyni, včetně krásné zahrady a po "povinném" zakoupení kremžské hořčice jsme pěkné město opustili.

Pobyt v údolí Wachau v nás ještě dlouho dozníval a uchováváme si na něj jedny z nejhezčích vzpomínek. Úplně jsem zapomněla na koleno, jež na začátku bolelo, ale na kole jsem to paradoxně necítila.


O víkendu v polovině října jsme s manželem a mým otcem zajeli do Temného Dolu v Krkonoších. V novém, přechodném působišti nás u bratra čekal dřevěný hřib na zahradu, který mě předtím u něj zaujal. Poněkud větší nechal z kmene stromu vytesat a my si ho nyní vyzvedli.

Pro následující konec týdne bylo prognózováno extrémně dobré počasí, jež jsme s dětmi (bezmála 11 a 9 let) od dcery využili k výletu. Ten jsem plánovala od cesty na Králický Sněžník a byla jím hora Šerák (1351 m) v Hrubém Jeseníku. Nebyli jsme předem domluveni, takže k odjezdu došlo bohužel později, než je záhodno. Po dvou úsecích lanovkou z Ramzové na vrchol jsme si pod ním na Chatě Jiřího dali oběd, venku fotili a teprve pak sestupovali dolů. Túra byla překrásná, s úžasným rozhledem, kolem Obřích skal zábavná. V závěru se podél Vražedného potoka začalo stmívat a u poslední směrovky, jež nás měla dovést na parkoviště k autu, jsme znejistěli, padla tma a děti zpanikařily. Z toho důvodu jsme zvolili trasu po silnici, přičemž vnučka svítila mobilem. Závěr: v autě nazpátek už bylo s rohlíky a vysočinou hej. Poučení: vyrážet do hor co nejdřív a do budoucna jsme si pořídili reflexní pásky.

Ve dnech 2.-4. prosince jsem pobývala služebně v Praze v době adventu. První večer jsem s kolegyní na Malé Straně navštívila Kostel P. Marie Vítězné s Pražským Jezulátkem. Pak se k nám přidala další kolegyně, která nás zavedla k Černého důvtipné Kafkově rotující hlavě, a vrcholem byl výjezd výtahem na věž Staroměstské radnice. Za příznivé dohlednosti byly pohledy na nasvícený Hrad, Pařížskou, Týnský chrám a Vánoční trhy na Staroměstském náměstí s právě ozvučeným vánočním stromem tak úchvatné, že jsem z toho byla naměkko.

Silvestr v Lisabonu

Titulek je zavádějící, protože ze Silvestra jsme v Lisabonu prožili jen ráno, ale už předchozí dny jím bývají ovlivněny nárůstem turistů, výzdobou, frmolem v obchodech, zvlášť s potravinami atd. Portugalsko i jeho hlavní město LISABON byla pro nás ne velká, ale přece jen neznámá. Nepatří k nejskloňovanějším, jejich památky nejsou tak profláklé, což zavánělo možnými překvapeními a na to jsme se těšili. Náš pobyt proběhl od pondělí 28. 12. do Silvestra ve čtvrtek. Odlétali jsme s TAP AIR PORTUGAL z Prahy a měli tak příznivé časy odletu i příletu, že nám nepůsobily sebemenší problém.

Tam odpoledne, zpět dopoledne, doba letu ca 3.5 hod. Na plochu mezinárodního letiště jsme dosedli v 17 hod. a po východu z letištní haly mě hned potěšily vysoké palmy před námi. Do centra jsme odjeli červenou linkou metra, v Alameda přestoupili na modrou, vystoupili ve stanici Anjos a ocitli se vedle vchodu do našeho hotelu SETE COLINAS (Sedm pahorků). Šlo o 5patrovou úzkou budovu, v níž jsme měli pokoj v 1. poschodí s balkónem. Jelikož je letiště vzdáleno od centra jen 7 km, celý přesun jsme zvládli do půl hodiny, prostě značka ideál.

Ráno nás vzbudilo slunce s jasnou oblohou a nemohla jsem se dočkat, až vyjdeme ven. Rozhlédli jsme se po okolí a po třídě Almirante Reis vycházkově mířili k centru. Zaznamenali jsme všudepřítomné "azulejos", barevné keramické kachličky na fasádách domů. Bavilo mě sledovat jejich architekturu nebo co nabízí výkladní skříně, třeba se sladkými moučníky a na chodnících se mi neobyčejně líbila světlešedá dlažba z drobných žulových kostek s pravidelnými tmavými obrazci. Stále jsme šli dolů, objevila se stará žlutá tramvaj a na kopci silueta Hradu sv. Jiří. Na náměstí FIGUEIRA jsme se u kávy jednoznačně rozhodli pro okružní jízdu vyhlídkovým busem.

Se zájmem jsme z něj vše sledovali, zcela jisti místem si byli u Parku Eduarda VII. a u KLÁŠTERA SV. JERONÝMA vystoupili. Honosná budova v manuelském stylu budila zvědavost svým vzezřením i dlouhou frontou lidí. Že je v ní pochován místní hrdina Vasco da Gama a jedná se o památku Unesco, vše vysvětlilo. Nachází se u náměstí Império s opravdu velkorysým parkem nabízejícím mnoho k vidění. Překvapil nás červený Most 25. dubna (podobný známému v San Franciscu) přes mohutnou řeku TAJO ústící odsud do Atlantiku. Za ním na protějším břehu zase obří Socha Krista se zjevnou inspirací v Rio de Janiero.

Naprosto nás nadchnul nekonvenční hold mořeplavcům Památník objevitelů, k němuž jsme podél řeky došli. Z význačných staveb též zaujala působivá věž BELÉM, jež je rovněž na seznamu Unesco. Dala název celé čtvrti a musím přidat, že z ní od chvíle, co jsme opustili bus, doslova přecházel zrak. Plné slunce s odlesky nad masou vody, nádherné památky v bílém odstínu v uctivé vzdálenosti od sebe, to vše dodávalo otevřené ploše tolik světla a punc výjimečnosti, že jsme se s ní, po posezení u řeky s hot dog (prvně se smaženou cibulkou), neradi loučili.

U náležité zastávky jsme opět vstoupili do busu a pokračovali v okruhu dál. Nyní do čtvrti Baixa na grandiózní náměstí COMÉRCIO. Předně se slavným molem mořeplavců, které muž dost prožíval. U veselého kluziště došlo na palačinku, splynuli jsme s davem a skrz Vítězný oblouk prošli do rušné pěší zóny Rua Augusta. Byla zde k vidění další zajímavost, historický výtah SANTA JUSTA od Eiffelova žáka. Pěšky jsme se pomalu vraceli do hotelu, ale při stmívání ještě neodolali večernímu drinku na klidnějším místě s pěkným výhledem na hrad. 

HRAD SV. JIŘÍ, stojící na nejvyšším bodě městského vrchu, jsme zamýšleli navštívit následující den. Samozřejmě jsme k jeho dosažení použili starou tramvaj č. 28 a vystoupili u Muzea dekorativních umění. Na místě se nacházela restaurace s vyhlídkovou terasou Santa Luzia na nejstarší čtvrť Alfama, kterou jsme mezi kávou využili. Poté se vydali k hradu a nebyl to výšlap ledajaký, nýbrž s nahlížením do titěrných dvorků s bujnou zelení, míjením rozkošných květinových balkónků i samostatných aranžmá z pestrobarevných květů a obdivováním domů s azulejos.

Z hradu jsme se nejprve nemohli nabažit výhledů na město. Není zvlášť velké, má asi 0.5 mil. obyvatel (s aglomeracemi k 3 mil.), ale bavilo nás nacházet místa, kde jsme už byli, bydleli nebo se do nich chystali. Celý prostor jsme si prohlédli, úzkými uličkami pak scházeli pěšky dolů a mezitím zvládli poobědvat. Z busu jsme si vytipovali budovy a místa, kolem nichž jsme projížděli a chtěli si je nyní lépe prohlédnout. Kupříkladu nádraží Rossio, náměstí Restaurátorů s Divadlem Eden nebo výstavní třídu LIBERDADE.

Odsud jsme odjeli metrem severovýchodně do moderní čtvrti Olivais. Přivedl nás sem famózní exteriér vlakového nádraží ORIENTE od architekta Santiaga Calatravy, před nímž nás oslovil prima chlapík z města Porto (vhodný tip k příští návštěvě) a hodil s námi řeč. Ocenili jsme též interiér přilehlého nákupního a společenského komplexu Vasco da Gama. Přáli jsme si z jeho terasy alespoň zahlédnout stejnojmenný most, ale kvůli dešti spatřili v rozlehlém parku Národů jen nedalekou MEO Arénu. Z fascinujícího, stále živého areálu světové výstavy Expo '98, spojenou tehdy s oslavou 500. výročí objevení Indie Vasco da Gamou, jsme metrem odjeli zpět.

Příští ráno, na Silvestra, jsme před hotelem vstoupili do metra, před letištěm poseděli u kávy, uvnitř poprvé provedli u automatu self Check in a posléze odletěli do Prahy. Z ní po cestě vlakem jsme si s rezervou mohli dát novoroční přípitek v pohodlí domova.

Naše první setkání s nejzápadnější metropolí na evropské pevnině považuji za veskrze sympatické, s hladkým průběhem jak po másle. Dodávám, že díky svým křivolakým uličkám, vrzání tramvají a uvolněné atmosféře bývá přirovnávána k San Franciscu. Poté, co jsme jej v nastávajícím roce navštívili připouštím, že na tom něco je.