2016

Big Sur

SO 17. 9. Nic naplat, úhledně působící San Francisco jsme opustili. Čekal nás velmi náročný, víc jak 700 km dlouhý přesun podél pobřeží Tichého oceánu do Los Angeles. Při výjezdu ze SFO jsme zvolili vzrušující PACIFIC COAST HIGHWAY 1 přes Half Moon Bay, kde jsme zastavili na kávu. Při malé prohlídce se nám vzhledem k sezóně vryla do paměti všudepřítomnost oranžových dýní. Cesta je lemována nespočetným množstvím vyhlídek s rozmanitými přírodními scenériemi (květena, duny) za neustále se měnícího počasí vlivem mlžného úkazu MARINE LAYER ("mořská vrstva").

Četnost výstupů z auta jsme postupně vzhledem k ubíhajícímu času snižovali, proto zmíním jen ty nej. Velký mumraj jsme třeba zaznamenali v oblasti ráje surfařů Santa Cruz na počátku zálivu Monterey. Návštěvu stejnojmenného města na konci téhož zálivu jsme k mé lítosti zcela vyloučili, neboť by nás určitě "stála" pár hodin. O to víc jsme se těsně za ním těšili na jedno z nejfotografovanějších míst, jímž je BIXBY BRIDGE (známý např. ze seriálu Sedmilhářky). "Rozervané" pobřeží BIG SUR vzbuzovalo respekt i naši zvědavost, zvlášť ve spojitosti s dřívějším pobytem beatníka Jacka Kerouacka. Udělali jsme přestávku v areálu přívětivého motelu River Inn uprostřed lesů a trochu se porozhlédli. Zakoupené jídlo jsme ale vzali do auta, ať se nezdržujeme a fičeli dál.

Manžela zachvátila pochybnost, že dojde palivo, až jsme v území jakoby nikoho natankovali u prapodivné pumpy, abychom záhy v projíždějícím městečku narazili na zcela legitimní. Mnoho krásných záběrů jsme získali i díky zapadajícímu slunci, ale poslední denní světlo nás naštěstí zastihlo při nevyhnutelné zastávce věnované mořské fauně. Jedinečným RYPOUŠŮM SLONÍM ve Státním parku San Simeon u města Cambrie. Byli jsme spokojeni, že jsme to stihli, takže když se záhy setmělo nás už netrápilo.

Zbývající pořádný kus trasy probíhal za tmy téměř bez přerušení a jevil se nekonečný. Vnímali jsme míjení Santa Barbary a před půlnocí dorazili do LOS ANGELES. Na předměstí jsme ještě rychle něco nakoupili, našeho cíle, hotelu SUPER 8 na Long Beach, dosáhli kolem půl druhé. Recepčního, vytrženého od televize, jsme moc nepotěšili, on nás špatnou kartou k odemčení pokoje také ne. Po její výměně jsme se zasněně koukli na bazén - bydleli jsme v přízemí a klidili se po dlouhém, napínavém dni jít rychle spát.

Los Angeles

NE 18. 9. Ani ráno na sluncem zalitý bazén nedošlo, protože čas neúprosně letí. Po idylické snídani s kávou jsme vyrazili do víru velkoměsta a po zaparkování se ocitli na HOLLYWOOD BOULEVARD. Nevím přesně, co jsem očekávala, ale cítila jsem se zpočátku zaskočeně. Vše se mi jevilo umolousané, rozjívené, až cirkusácké (oživlé bytosti z comicsů ap.), spíše pro děti. Po chvilce zorientování jsme zamířili k budově divadla DOLBY THEATRE, kde se udílejí ceny Oscar. Tam jsem se po vstupu do foyer zklidnila, oslovilo mě oboustranné sloupoví s nasvícenými panely pro decentní provedení názvů vítězných filmů v jednotlivých letech a intenzivně si prohlížela interiér.

Zdál se mi honosný tak akorát, ale starší než činila skutečnost, tehdy 15 let. Po schodišti jsem došla v patře k toaletě, jež mi přišla náramně vhod. Vše vyvedeno v matném nerezu (nelíbí se mi) a nikdy nezapomenu, že právě zněl z reproduktorů aktuální hit Love Yourself od Justina Biebera. Dcera pak doma ohromně prožívala, že jsem byla na stejném WC, kam chodí třeba Julia Roberts. Přístup do sálu byl uzavřen a zpoplatněn, ale z oscarových přenosů o něm mám ponětí, tudíž jsem pozitivně naladěna vyšla ven. Najednou nám došlo, že vlastně stojíme na několik set metrů dlouhém CHODNÍKU SLÁVY a nějakou chvíli se bavili při nalezení dlaždic s hvězdami našich největších oblíbenců.

Nejvíce mě zaujal z bulváru otevřený, vzadu zaoblený, třípatrový obchodně - zábavní komplex HOLLYWOOD & HIGHLAND CENTER. Už od parkoviště od něj doléhal největší hluk, zdál se mi architektonicky nejnovější, ale jeho vznik je shodný s Dolby Theatre, jímž je r. 2001. Jde o nápaditý, členitý objekt, kde je možno nakupovat, konzumovat, odpočívat nebo se procházet, což jsme též využili. Dominantou je vzadu ve středu stojící velký oblouk, z jehož pater v průzoru lze na protějším kopci spatřit ikonický nápis HOLLYWOOD - pecka. Vůbec jsme to nečekali a udělalo to na nás bezvadný dojem.

Manžela ještě napadlo, kde se nachází místo s otisky rukou hvězd showbyznysu do cementu a na dotaz jsme zjistili, že na ploše před Čínským divadlem. Typickou čínskou stavbu CHINESE THEATRE, v níž se mj. konají filmové premiéry, jsme předtím minuli v těsném sousedství divadla Dolby, ale onen fakt mi nedošel. Vrátili jsme se tam a musím přiznat, že mě sledování otisků nejen rukou, ale i nohou tak vtáhlo do rušného dění, že mě manžel musel doslova odtrhnout.

Když jsme odsud odjeli, měli jsme v úmyslu se alespoň projet kolem filmových studií. Není to jednoduché, bylo zapotřebí zaparkovat, dostat se do převelikého ohrazeného prostoru a tam po trasách mezi studii strávit snad půl dne. To jsme nechtěli, tak jsme od silnice zahlédli jen vrcholky nejvyšších budov UNIVERSAL STUDIOS a mířili dál.

Mým přáním bylo jednou v LA spatřit GETTY CENTER, údajně nejbohatší muzeum na světě. Po dobrodružném úvodu se z toho vyvrbil očekávaný balzám. Také nelze vyjet přímo k němu, tudíž nejprve v obrovské přízemní garáži odstavíte vozidlo, vyjedete výtahem ke stylové, bílé tramvaji, která vás dopraví na "místo činu", a pozor - tam vás osobně pěkně přivítají. Jakmile se vzpamatujete, můžete vejít.

Už v tramvaji se mi utrhla jedna z žabek na nohou, zakoupených v NY při předešlém pobytu ve státech, již jsem si zalepila leukoplastí a nyní na mramorové dlažbě k tomu došlo zcela. Jak se v pozdním odpoledni nachýlil čas, nastalo též uzavření mnohých expozic (pochopila jsem nižší částku za vstupné), nicméně nás to nerozladilo. I s mou bosou nohou jsme si prohlédli stavebně nadprůměrné řešení jednotlivých částí muzea, atraktivní exteriér, pokochali se z rafinovaných míst nad městem výhledem na něj a za sebe - bylo mi tam nádherně.

Na zpáteční cestě jsme jeli přes vyhlášenou čtvrť BEVERLY HILLS a skutečně přibrzdili u čísla 90210, jenže dům jsme nepoznávali. Oceňovali jsme její polohu, absolutní rozmanitost sídel, ale v podvečer a se vzrostlou zelení na nás působila zasmušile, jakoby bez života. Odsud jsme sjeli k shluku proslulých obchodů na RODEO DRIVE, kde jsem si vymínila aspoň pidizastávku (manžel zatím "kroužil" v autě) a měla radost z pořízení fota na Beverly Wilshire Hotel, dějiště filmu Pretty Woman.

Poté jsme se vydali do našeho ubytování s přestávkou na menší nákup v jeho blízkosti. Když jsme před obchůdkem za tmy nasedali k odjezdu, přistoupil vysoký, mladší černoch a začal nám "čistit", spíš rozmazávat přední sklo. Evidentně chtěl zaplatit, manžel mu dal minci, ale on se rozčiloval, že chce bankovku. Už za rozjezdu se zjevilo pár jedinců jemu rovných a dotyčný nám aspoň vztekle bouchl pěstí do kapoty. Perná chvilka na závěr dne, naštěstí pro Dodge bez újmy.

Mimo toho, že jsem si nutně koupila nové žabky, jsme nejvíc prožívali první smočení nohou v Pacifiku poté, co jsme sešli z mola na pláž (známou z natáčení Pobřežní hlídky). Přestože byl manžel poněkud nervózní, neboť při předchozím placení nenašel peněženku a pomohla má hotovost. Bál se, že mu v úvodu vypadla na lavičce parčíku v blízkosti bezdomovců, i když jsem ho ujišťovala, že jsem pohledem zkontrolovala, zda tam něco nezůstalo.

Z pobytu jsme se vraceli zejména k nejznámější destinaci, jíž je promenáda na 3. ulici s nákupní zónou, kde nás místy nadmíru upoutala dlažba na chodníku. Podlouhlé dvoubarevné kachličky vyvedené do oblouku totiž tvořily efekt totálně zvlněného povrchu. Závěrem jsme pořídili nějaké jídlo, peněženku našli zapadlou v autě - hurá!, v klidu pojedli a odjeli.

Cestou začalo pršet, se zájmem jsme sledovali ubíhající krajinu a největším překvapením bylo neustálé množství aut na dálnici, evidentně s lidmi vracejícími se z práce v LA. Po dešti jsme pouze krátce zastavili u OC, abych si urgentně koupila novou kabelku (na staré se mi kvůli přetěžování pokazil zip), protože od velmi opožděného příjezdu do LA si manžel přál docílit ubytování před setměním, okolo 20. hod. Nyní se nám to do SAN DIEGA s rezervou povedlo, navíc nás v hotelu La Jolla Beach Travelodge uvítal jednoznačně nejvlídnější recepční. Z pokoje opět v přízemí jsme byli blažení i po zjištění, že jsme v posledním hotelu zanechali manželovy spací bermudy, a nesmírně se těšili, co nám nadělí den příští.

San Diego

ÚT 20. 9. Téměř vždy je rozdíl mezi plány a tím, co vám je zkříží, ale popořádku. Od prvního okamžiku jsme se cítili v hotelu skvěle, tak nějak domácky. Ráno bylo hezky teplo, lavička se stolkem jakoby na "zápraží" vedle recepce, kde jsme si nandali nějaké koláčky, nás vybídla ke snídani s kafem a blízkost oceánu zlákala k vycházce. Z vyvýšeného břehu jsme došli k zídce nad pláží a drahnou chvíli sledovali okolí i rej surfařů ve vlnách. V pokoji jsme již měli sbaleno, dali hotelu vale a projeli si autem nedalekou PROSPECT STREET se zastaveními na fotogenických místech, u oceánu s neuvěřitelně svěží zelení obzvlášť.

Historickou část města jsme letmo viděli předchozí den při příjezdu a zamířili do kopců na vyhlídku CABRILLO NATIONAL MONUMENT. Přes všechny dostupné vymoženosti manžel odbočil tak, že jsme se blížili k frontě u vojenské kontroly, ale včas z ní vycouvali. Udělal jiný pokus, a co čert nechtěl, ocitli jsme se u obdobné, odkud nebylo úniku. Přistoupil k nám ozbrojený muž a po sdělení našeho záměru houkl na svého kolegu: "Máme problém". Vzal si naše pasy a odnesl mu je k prolustrování. Manžel držel pevně volant, nabádal mě ke zdrženlivosti (připomnělo mi to náš "pseudoincident" u kanadských hranic v r. 2009) a asi za 10 minut nám byly doklady s klidem vráceny. A ještě jsme byli správně nasměrováni - zcela jinudy. Později jsme vše pochopili, když vyšlo najevo, že San Diego je sídlem amerického námořnictva.

Konečně jsme dosáhli místa, jež patří k nejnavštěvovanějším v San Diegu vůbec. Oblast působí velmi důstojně, její součástí je maják OLD POINT LOMA LIGHTHOUSE, Visitor Center je reprezentativní a přilehlá flora s kaktusy má nádech exotiky. Jenže jak se průběžně zatahovalo, začalo poprchávat a z nejlepšího výhledu na celé město, k nám nejbližší poloostrov Coronado, v jehož hotelovém rezortu se stejným jménem se odehrávala komedie Někdo to rád horké, potažmo na Mexiko, toho moc nezbývalo. Usilovně jsem si to představovala a bylo mi to líto.

Postupně se rozpršelo a nám se rozplynul náš dávný plán. Zajet na hranice do Mexika, na odstavném parkovišti vystoupit z auta, přejít pěšky most do Tijuany (mj. z ní pochází můj veleoblíbený kytarista Carlos Santana) a pobýt v ní, co se dá. K možnému údivu podotýkám, že u moci byl prezident Obama a volba nového teprve za dveřmi. Muž měl strach o auto a kapku ho ovlivnila předchozí kontrola, mě jednoznačně odradilo počasí, když jsem si ověřila pesimistickou předpověď, které se neslučovalo s mými představami. Tak jsme odpískali promarněnou šanci a posléze v centru vjeli do historické GASLAMP QUARTER k jejímu bližšímu ohledání.

Je plná dobových budov ve viktoriánském stylu, přes déšť na mne odevšad dýchl jižanský duch a došlo též na čas strávený v kupodivu zajímavém World Market. Závěrem nás přes nejznámější, vstupní bránu čtvrti GASLAMP QUARTER SIGN, čekal přesun delší než 200 km k přenocování opětovně v hotelu Super 8, nyní v Yucca Valley. Zároveň jsme se pomyslně v našem putování překlopili z části velkých měst do další, věnované převážně přírodním skvostům. Po večerním příjezdu za trvajícího deště jsem před hotelem nemohla odtrhnout oči od dvou zaparkovaných, vytuněných motorek. A v pokoji od velkého obrazu nad postelí s mystickým stromem Yoshua Tree (Jozuův strom, česky juka krátkolistá).

Route 66

ST 21. 9. Ráno nám přineslo velké překvápko. Už z pokoje jsem na chodbě slyšela češtinu, a když jsem vešla do snídaňové místnosti, poznala u kávovaru druhého z partnerů CK, s níž jsme náš pobyt koordinovali (znala jsem ho jen z obrázku na netu). Také měl o nás ponětí, slovo dalo slovo a navrhl nám dnes jednu ze zastávek, kam se chystali se skupinou, již průvodcoval. Neměli jsme o ní tušení, zněla zajímavě, tak jsem na ni, za příznivých okolností, přikývla.

Nyní musím odvyprávět zásadní historku k věci. Poprvé v Chorvatsku v r. 1990 mě hodně zaujala z obchoďáku znějící píseň Black Velvet od kanadské zpěvačky Alannah Myles. V r. 2014 mě na Colours of Ostrava nečekaně uhranul Robert Plant (znám ho od puberty z Led Zeppelin). Nějakou dobu mě to drželo, seznamovala jsem se víc s jeho sólovou tvorbou, až jsem propadla hitu 29 PALMS z desky Fate of Nations, vydané v r. 1993. A v tom čase jsem v rozhlase zaslechla Plantův popis, jak došlo k jejímu vzniku. To tak projížděl autem Mohavskou pouští kolem destinace Twentynine Palms, v rádiu hráli Black Velvet a hlas zpěvačky ho natolik uchvátil, že se zrodila ona píseň (mám ji v mobilu coby vyzvánění). Vyústění - nacházeli jsme se momentálně ca 25 km od stejného místa!

Samozřejmě jsem už od chystání cesty kalkulovala, pokud nás sem osud zavane, že ho navštívíme. Stalo se, ale jak to skloubit, abychom vše stihli. Vyšli jsme s mužem před hotel a za světla spatřili kolem parkoviště několik JOSHUA TREES. V místním obchodě naproti výjezdu jsme si nakoupili a kvůli obnovení deště se rozhodli, že vynecháme zamýšlený Národní park Joshua Tree a vezmeme to rovnou do TWENTYNINE PALMS. Záhy jsme se ocitli ve zcela jiné krajině, než doposud, posléze zastavili u symbolu města s palmami, výrazným nápisem a přestaly padat poslední kapky. Nastal pro mne jeden z vrcholů a myslím, že ani manželovi to nebylo fuk. Přes mobil sám od sebe pustil Black Velvet a já si užívala, jak chutná splněný sen.

Pak už jsme plnou parou vjeli do pouště MOJAVE. Zpočátku nám byl průjezd vzácný, připadali jsme si jak ve filmu. Provoz minimální, milé bylo potkat mávající kolonu pohodových motorkářů, pozoruhodné sledovat v dáli se měnící reliéf ubíhající pouště oproti fádní floře, z níž jsem poznala dle nápovědy jen keř ocotillo. Při přestávce mi manžel doporučil vyzkoušet řízení automatu, takže jsem jela až do odbočení v Needles a bylo to fajn.

Právě jsme se s mužem u volantu střídali, když kolem projížděli naši krajané. Zařadili jsme se za ně, vjeli do státu Arizona (zkr. AZ, přezd. Grand Canyon State, hl. m. Phoenix) a mířili do města OATMAN v Černých horách, dle nabídky z rána u snídaně. Dostali jsme se do něj téměř současně a mohli si projít historické, v podstatě westernové městečko z dob zlaté horečky. Působilo autenticky s poštou, saloonem, obchůdky, hotýlky i s připomínkou na legendární Route 66 a přítulnými osly u parkoviště.

Po vskutku zábavném zpestření programu jsme se rozloučili (ještě jsme na sebe narazili na jednom z odpočívadel) a pokračovali do města Kingman, kde jsme odbočili právě na dochovaný úsek ROUTE 66, s čímž jsme v našem itineráři od počátku počítali. Je velmi dobře upravený (jak jinak v USA) a nejvíc jsem se těšila z míst spojených s minulostí této "Matky cest". Jak ubývalo světla, u jednoho jsme zastavili, abych něco, byť nekvalitně, vyfotila. Přízemní řadový motel se zaparkovanými motorkami, typická fára z dávných let, okénko se zvonkem pro noční tankování apod.

Manžel zůstal v autě, zkoumal další tlačítka a už netrpělivě mě očekával. Po stisknutí červeného u předního zrcátka se mu ozvali z Emergency, tak vylekaně chtěl, ať to vybavím. Naštěstí stačilo říci s omluvou, že šlo o omyl, a oba jsme si vydechli i se smáli najednou. Route 66, jež t. r. slavila 90 let od uvedení do provozu (měřila 3 940 km) a po níž míra nostalgie stále neutuchá, končí ve městě Seligman. Navázali jsme na dálnici, která nás dovedla do města FLAGSTAFF a jelikož jsme měli za sebou přes 600 km, není divu, jakou nám způsobilo radost zaparkování u hotelu Days Inn.

Grand Canyon

ČT 22. 9. Na pořadu dne byl časově napěchovaný program a jak už skoro obvykle, vše se nakonec stalo dílem improvizace. Po sbalení se jsme nejprve mířili do GRAND CANYONU a netřeba dodávat, jak velká očekávání jsme měli. Po večerní dálnici jsme se vrátili kousek zpět do Williamsu a do parku vjeli z jihu za městem Tusayan. V Grand Canyon Village jsme si za 80 dolarů koupili tzv. Annual Pass, který opravňuje celou posádku auta k vjezdu do všech národních parků. Náramně se mi líbilo, že vás k tomu všude vybaví designově stejnou skládací mapou s místními informacemi. Ještě vzpomenu jeden poznatek. Když jsme si někdy něčím nebyli jisti, vždy jsme se mohli spolehnout, že to bude pro domácí turisty co nejpohodlnější, z čehož jsme těžili i my.

Konečně jsme opustili parkoviště, prošli kolem rozměrné hezké skalky, venkovní, částečně prořídlé půjčovny kol a Visitor Centra. Od něj, jako většina přítomných, jsme došli k působivému, okrouhlému MATHER POINT. Nedaleko se rýsovala vyhlídka, ale bohužel počasí nevěstilo nic dobrého. Bylo hodně zataženo, děsně vlhko a opravdu - k vidění nebylo téměř nic. Jen převalující se hustá mlha a nikdy nezapomenu na Japonky pořizující si i za této situace s úsměvem selfie. Byla jsem maximálně zklamaná a nedokázala se s danou situací smířit. Manžel byl naopak raz dva hotov a velel odjet. Tak to ani náhodou!

K dovršení mého zoufalství začalo hustě pršet. Když jsme se začali vracet a spěšně se k nám blížila japonská skupina natěšených turistů v jednotných oranžových bundách, vyvolalo to ve mně smíšené pocity. My měli svobodu, ale v organizovaném případě se nosí program dodržovat, tudíž dojet, kouknout, pokračovat dál a bylo mi jich líto. Parkem projíždí též několik barevně rozlišených autobusových linek, z nichž jsme vzhledem k dešti použili z jejich stanoviště jen jedoucí kolem VISITOR CENTRA.

Potřebovala jsem na toaletu, čímž jsem manžela donutila do něj vejít. Bylo velké, plné lidí a mělo co nabídnout. Dali jsme si něco k snědku, prohlédli expozici s Grand Canyonem související a já si byla jistá, že odsud nemohu odejít. Vtom se rozhrnuly dveře, z kterých vycházeli diváci z promítání filmu o kaňonu, který jsem nutně musela vidět. Vešli jsme naštěstí oba a byť jsem už o něm shlédla ledaco, tohle bylo unikátní. Ještě plni dojmů jsme vyšli ven, kde bylo po dešti, skrz protrhanou oblohu dokonce svítilo slunce a celá rozradostněná jsem muže přiměla znovu zajít k vyhlídce, neboť se mu nechtělo.

Už z dálky jsme slyšeli halas kochajících se davů, a jakmile jsme došli na místo, nezbývalo než se k nim přidat. Byla jsem nevýslovně šťastná, že jsme neodjeli, a plně se soustředila na nabídnuté přírodní scenérie. Teprve nyní dle několika srocení lidí vyšlo najevo, jaké další vyhlídky se na daném místě nachází a samosebou jsme si je nenechali ujít.

Spatření části největšího přírodního úkazu, jaký jsme kdy viděli (2 km hluboký, průměrná šířka kolem 15 km, délka 322 km), v nás zanechalo euforii, se kterou jsme lokalitu opouštěli a mínili z parku vyjet východním exitem. Cestou se vyskytlo ještě několik vyhlídkových bodů, jimž jsme neodolali, ale u Desert View Watchtower mi muž jen zastavil, abych se na rozhlednu aspoň podívala. Závěrečným se stal nádherný výhled s protékající řekou COLORADO a svačinou.

Ačkoli jsme park opustili, okolí silnice jím ještě chvíli bylo "poznamenáno" a poté nastala nepřehlédnutelná změna. Říkala jsem jí krajina Indiánů a aby ne, když jsme se nacházeli v území národa NAVAJO. Zastávka ve městě Tuba City pro mne měla exoticky přívětivý nádech. Opět nás tlačil čas, návštěvu mé srdcovky Monument Valley jsme už předtím odložili na příští den, ale zbýval ještě pořádný kus z 500 km denní dávky, téměř dvojnásobek toho, co jsme měli za sebou.

Za městem Kayenta jsme v dáli za soumraku sledovali fragmenty scénické oblasti Monument Valley, jež leží v indiánské rezervaci na pomezí států Arizona a UTAH (zkr. UT, přezd. Mormon State, hl. m. Salt Lake City), kde nás očekávalo ubytování ve městě BLUFF. Poslední úsek na nezvykle úzké vozovce ve tmě a pustoprázdnu byl deprimující. Když jsme museli zastavit u opuštěné pumpy, až na prodávajícího v prázdném obchůdku v zádi, měla jsem po celou dobu poprvé i naposled stísněný pocit a oči snad i vzadu. Přišlo mi na mysl, kdyby se nám tu něco stalo, tak na to nikdy nikdo nepřijde. Má obezřetnost se dala krájet, ale naštěstí zbytečně, i tak jsme si po nastoupení do vozu oddechli.

Manžel zaregistroval, jak na něj zřídka projíždějící blikli a myslel, že ho jen zdraví. Zároveň nebyl spokojen s osvětlením, měl nastaven automat a teprve když povytáhl ovladač světel k sobě, rozsvítili jsme se jak meteorit, čímž se vše objasnilo. Nicméně dojezd v nedohlednu nás ubíjel stále, až jsme se konečně dočkali a zastavili u hotelu KOKOPELLI INN. V recepci nastal údiv neb jsme měli pokoj zamluven, ale neuhrazen. Zatím se tak nestalo, zdálo se nám to divné a nezbylo než jej zaplatit. Na pokoji manžel věc díky non-stop podpoře telefonicky vykomunikoval a skutečně došlo k opomenutí platby, která nám byla po návratu poukázána.

Naše rozpoložení zasažené splínem ze zdlouhavé cesty muži zahnal kyblík s ledem z jeho výrobníku na chodbě, do něhož si ponořil pivo. Mně pátrání po identitě hrbatého panáčka s píšťalou, jehož černé vyvedení na zdi pokoje mi zapadalo do celkově tajemné atmosféry. Po zjištění, že jde o symbol severoamerického božstva plodnosti Kokopelli, jenž dal název hotelu, jsme s úlevou ulehli.

Monument Valley

PÁ 23. 9. Zahájili jsme druhou polovinu našeho road-tripu. Čím jsem starší, tím víc si cením pravdivosti lidových rčení. Dnes, kdy mě vše zaplavovalo optimismem, mi přišlo na mysl "Ráno je moudřejší večera". Modrá obloha, osluněný přízemní, roztomilý hotýlek, vzadu Picnic area pro vymazlenou snídani s kávičkou a před námi návštěva MONUMENT VALLEY. Je pravda, že jsem si "park" trochu vydobyla a jak jsme se přesvědčili, šlo poněkud o zajížďku (nebyli jsme daleko od hranic státu Colorado), ale nyní jsem byla nadšena, že na něj máme přijatelné množství času, o příznivém počasí nemluvě.

Zabalili jsme si a zvedli kotvy. K prvému zastavení nás zlákal prostor za mostem přes řeku San Juan s načervenalou horninou v okolí. Po jednom výjezdu na kopec a překročení horizontu se před námi odkrylo parádní panorama Monumentu ze silnice, na níž se zastavil Tom Hanks ve filmu FORREST GUMP v okamžiku, kdy se rozhodl, že dál nepoběží. Naskytlo se nám tu více příležitostí k focení, neboť se vozovka opravovala a provoz byl místy zastaven. Nevadilo nám to, ale skutečně jsme nechápali, nač probíhají úpravy, když nám se jevila bezchybná. Závěrem mě úplně vzalo, když jsem stihla zachytit z auta Indiána na koni, jenž kolem nás procválal.

Při dojezdu do Monument Valley Navajo Tribal Parku jsem byla nedočkavá a napjatá jak struna. Vstupné se platí extra, protože výnosy odsud náleží indiánskému kmeni Navajo. Nízká budova nápaditého VISITOR CENTRA, báječně ladícího s okolím, jako vždy potěšila, avšak můj zrak byl už jen magicky přitahován monumenty. Takže se koukalo a fotilo cestou k centru, z vyhlídky od něj, z něj, zblízka, zdáli, jednotlivě i v uskupeních a hlavou se mi honily výjevy z filmů ve zdejších exteriérech točených (např. Tenkrát na Západě).

Parkem se dá projet též vlastním autem po uježděných cestách, z nichž jsme použili DIRTY ROAD. Dostali jsme se blíž k dalším skvělým místům jak z reklamy včetně trhu s "indiánskými" výrobky (došlo mi, že se na nich podílelo i pár členek z naší rodiny). Jednotlivým monumentům se různě přezdívá, např. Slon, Palčák, Velbloud, Tři sestry a je možno se mezi nimi projet na koni či v džípech. Při návratu slunce mezitím vystoupalo, obrázky to rázem zkrášlilo, tudíž se opět fotilo. Zkrátka jeden z nejkrásnějších parků v USA nám poskytl obrovský zážitek a odjížděli jsme z něj celí rozechvělí.

První vhodnou příležitost jsme využili k občerstvení i utřesení dojmů. V místní restauraci mě v koutku Coffee Time rozptýlily 2 police nad sebou, obě s šesticí modrých konviček, z nichž každá byla zcela jiná. Posléze jsme se pohroužili do vnímání ubíhající krajiny Indiánů jiného, zelenějšího rázu. V této náladě nás zastihla druhá dnešní návštěva, jež nás zavedla u města Page v Arizoně k útvaru HORSESHOE BEND.

Odbočili jsme z cesty, po asi 850 m zdarma zaparkovali a s mnoha dalšími turisty se pěšky vydali k výhledu na něco, o čem nebylo kolem nás z ničeho nic patrno. Ani z kopce nad parkovištěm, jen načervenalý písek vůkol. Jak zhoustlo množství lidí v cíli, pohledem dolů jsme spatřili omračující přírodní jev. Meandr řeky COLORADO ve tvaru koňské podkovy na dně pískovcového kráteru v hloubce 305 m. Nečekala jsem, že mě toho dne ještě něco zasáhne, ale tomuto volně přístupnému úkazu se to povedlo. Říkali jsme si s manželem, že zde lidé zaujímají na okrajích šílené pozice k focení, ale po tom, co víme, že v současnosti už je vše zabezpečené a zpoplatněné, jsme za náš přirozený, fascinující dojem vděčni. O HORSESHOE BEND jsou na https://www.cksen.cz/blog/horseshoe-bend-usa/ aktuální informace.

Poté jsme odjeli do Page, kde jsme si nakoupili v supermarketu Walmart. Kousek za městem jsme se dostali k přehradě GLEN CANYON DAM, tvořící hranici jezera Lake Powell a z mostu přes kaňon si ji prohlédli. Následnou cestou jsme si všimli osamoceného indiánského obydlí s přistaveným autem. K tomu musím dodat, že se prý Indiáni moc nedruží, neboť se starají o svá stáda a žijí odděleně. V dáli jsme ještě postřehli rýsující se jezero Lake Powell a pokračovali ve směru na Kanab (Utah) až do destinace St. George. Po opětovné denní "dávce" něco přes 500 km jsme dosáhli hotelu Claridge Inn, ve kterém jsme konečně mohli strávit dvě noci.

Zion NP

SO 24. 9. Dle itineráře jsme dnes měli zvládnout dva Národní parky, Bryce Canyon a Zion. Manželovi se jevilo, že Bryce Canyon je daleko, nastane honička a navrhl navštívit jen bližší Zion. Svěřil se, že je řízením utahaný a jelikož jsme si předsevzali přizpůsobovat se našim potřebám, bez okolků jsem souhlasila. Navíc jsem zjistila, že se v okolí hotelu kromě McDonald's a podobných zařízení nalézá i Denny's. Ano, ten, co má sezení v kožených sedačkách podél oken jak v kupé, říkám mu vagón a vždy jsem toužila v něm pobýt. Dohodli jsme se, když se sem vracíme na noc, máme jedinečnou možnost si tam dojít na večeři. Super, karty byly rozdány, počasí věstilo nádherný den a též se tak stalo. Ještě poznámka, můžete být předem informovaní, co nejvíc to jde (a že je dnes fůra možností), přesto nic nenahradí vlastní zkušenost. To nám ZION NP "předvedl" mírou vrchovatou.

Přijeli jsme k němu, po předložení Annual Passu vyfasovali mapu a hned se jali fotit záběry na přitažlivé skály kolem nás. Přitom jsem vnímala, že je zde docela rušno a přičetla to sobotě s vydařeným počasím. Prozkoumali jsme mapu, trochu si načrtli, jak s parkem naložíme a vydali se po serpentýnách do kopců. Silnice MOUNT CARMEL najednou zamířila do tunelu vyhloubeného ve skále, rozsvítili jsme světla, vyjeli z něj a vzápětí se dostavil pocit, že jsme se ocitli v jiném světě. Pokud bych ho měla popsat, napadá mě název známé pohádkové knihy Krása nesmírná. Zastavili jsme na nejbližším vyhlídkovém bodu a velkolepě se kochali. Byli jsme obklopeni překrásnými barevnými skalami, skalními stěnami netypického vzhledu a hrajícími odstíny od ohnivé rudé po oslnivě bílou. Nevynechali jsme téměř žádnou vyhlídku, z níž následující trumfla předchozí.

Na top místě, jejž jsem připodobnila k ozdobenému šlehačkou, jsem po rozhledu skoro nedýchala a tvrdila, že si připadám jak na koberci (silnice měla odstín červeného tartanu), v obýváku s obrazovou tapetou. V parku velmi znatelná přítomnost řeky umožňuje život různorodé floře, jež dobarvuje okolní přírodu zelení a s jasnou modrou oblohou stvořila čarovný půvab, až z toho bolely oči. Následně jsme projeli ještě jedním menším tunelem, neodolali se projít okolím za krajnicí silnice, až jsme se dostali k východnímu výjezdu z parku. Otočili se, sjížděli dolů, přičemž se nám z opačné strany odhalily další pohledné obrázky. Sláva, že jsme tu byli v období, kdy je tato silnice otevřená.

V dosahu kruhového objezdu Canyon Junction jsme zanechali auto a dle plánu přestoupili na zastávce č. 3 do celoročně a zdarma jezdícího autobusu po hlavní cestě zionského kaňonu SCENIC DRIVE. Od tohoto místa není výjezd autem možný, autobus má celkem 9 zastávek, jež jsou zpravidla výchozími body k řadě tras s různou náročností. Po vystoupení na konci cesty v Temple of Sinawava jsme si vybrali působivou, pohodovou vycházku River Walk Trail kolem řeky VIRGIN a okolních skalních masivů, které se směrem ke konci stezky zužují. Na navazující, oblíbenou trasu nitrem kaňonu The Narrows, vedoucí velkou částí řekou (samozřejmě též jen v létě), jsme nebyli vybaveni a vrátili se po původní stezce k busu. Po vyzvednutí auta jsme se ještě chvíli zdrželi v areálu návštěvnického centra, kde jsem si koupila malý, černý hrníček na presso s motivem Kokopelli.

Při návratu do hotelu jsme se znovu potkali s již zmíněným průvodcem, kterak se vracel od bazénu a dozvěděli se, že se svou skupinou byli toho dne v Capitol Reef NP. Blesklo mi s údivem hlavou, že je to odsud pořádná dálka a má již i po koupeli. My byli myšlenkami stále v Zionu, jehož jsme se stali zcela nečekaně nesmírnými fanoušky, a začali se chystat na večeři do DENNY'S. Po příchodu jsme chvíli čekali, až nás uvedou na místo a docela dlouho si vybírali, co k snědku. Za boha si nevzpomenu, pro co jsme se rozhodli, ale určitě nám chutnalo. Já si užívala splnění svého dávného přání u kávy s ledem, manžel s džusem, neboť pivo se zde nepodává.

V průběhu naší konzumace jsem po očku sledovala dění u velkého stolu uprostřed restaurace. Vzhledem ke složení hostů asi rodinná oslava s několika menšími dětmi. To, co po nich zůstal za binec po jejich odchodu, jsem ještě neviděla. Kdyby jen na stole, ale i na židlích, na zemi, jedním slovem hrůza. Nastoupilo několik číšnic s vysavačem, odpadkovými pytli a začali uklízet. Protože se netvářili znepokojeně, usoudila jsem, že je to asi normální. Tak nevím, mně z toho vstávaly vlasy na hlavě. Zdrželi jsme se tak akorát a chtěli zaplatit. Přinesli nám účet a dlouho nic. Předtím se u našeho stolu vystřídalo několik obsluhujících a teď kolem nás procházeli bez povšimnutí. Po nějaké době mě napadlo, že se tu možná nosí nechat peníze na stole a odejít, že zrovna nedávno jsem to na obdobném místě viděla ve filmu.

Odešli jsme, ale venku nám to nedalo a z uctivé vzdálenosti jsme jak dva puberťáci přes okno sledovali, kdy si peníze vezmou. Chodili stále sem tam a pořád se nic nedělo. Už jsem byla nervózní, že tam někdo zasedne a obnos shrábne. Kousek jsem poodešla a uvnitř dál za vchodem uviděla pokladnu, u níž lidé platí. Vešla jsem, sbalila peníze a šla k ní. Paní mi vzala z ruky náš účet i kartičku na slevu zde, kterou jsme našli v pokoji, co kdyby a bez mrknutí oka mi vysolila zpět hromádku mincí. Když jsem ji předala manželovi, tak se divil, neboť se mu to zdálo hodně. Holt nám vrátili zamýšlený tuzér včetně slevy, z níž jsme doteď měli srandu. Tolik názorná ukázka mínusu a plusu místních poměrů. A pro nás vzpomínka na úsměvný trapas.

Las Vegas

NE 25. 9. Nastalo poklidné ráno, neboť nás očekával jen asi 200 km přejezd do LAS VEGAS, kde nás mohli ubytovat mezi jednou a druhou hodinou odpolední. Balení trvalo trochu déle, protože v průběhu dvou nocí toho člověk více vybalí, a tak se stalo, že po opuštění pokoje manžel aktivně odešel na recepci a já ještě přerovnávala zavazadla v autě. Když se vrátil a nasedli jsme, řekl mi, ať se zastavím na recepci, že nám něco chtějí. Při průjezdu kolem ní jsem vystoupila zjistit, oč jde. Mladý recepční byl dobře naladěn, na dotaz, zda jsme způsobili nějaký problém řekl, že ne, my ho též neměli, tak jsem z toho nebyla moudrá. Z následující, oboustranně zmatečné konverzace jsem si udělala závěr, že manžel s díky odevzdal, co měl, ale dotyčnému jsem asi chyběla do počtu, tak mě chtěl pro pořádek vidět. Výsledkem bylo, že už sám na recepci nechodil.

Plánovaně jsme se zastavili v protějším McDonald's na kávu, v krásném dopoledni se rozhlíželi po městečku horského rázu a krátce se vrátili k předchozímu nedorozumění. St. George jsme poté opustili a vydali se přes hory v rozhraní Utahu s Arizonou do státu NEVADA (zkr. NV, přezd. Silver State, hl. m. Carson City). Nejdřív nekonečnou planinou, čím blíž k cíli spíš pouští. Velmi patrné to bylo při zastavení v přízemním, ale docela rozlehlém Smoke Shopu, v němž když jsem sáhla na nějaké zboží, byl na něm slabý nános písku. Líbily se mi příměstské nízké domky svou barvou absolutně s pískem splývající a vjeli do Las Vegas, největšího města v Nevadě.

Od dojetí k hotelu EXCALIBUR ve výhodné poloze s ohledem na turistické centrum, byl muž z jeho vzhledu zcela vyveden z míry. Doposud jsme bydleli v sympaticky nevysokých budovách a teď pořád opakoval - co to je??? Prostě obrovský, pohádkově vyhlížející "hrad" s barevnými věžičkami, se zřejmou inspirací ve stejnojmenném filmu, myslela jsem si. Nečekala jsem to, ale nenápadnou stavbu zde také ne. Po odstavení auta v zadním traktu hotelového komplexu jsme od parkovacího domu, za manželova neustálého, pobaveného kroucení hlavou, vstoupili do hotelu zadním vchodem. Okamžitě se ozval zvuk hrajících automatů zabírajících valnou část rozměrné haly v přízemí. My mířili k dlouhému recepčnímu pultu, kde byl šrumec, ale šlapající jak hodinky.

Vyfasovali jsme pokoj v 6. patře asi z 20 poschodí a vešli v našem pobytu do nejhonosnějšího prostředí. Absolutní úleva, ticho, klid na rozkošné lenošce u okna, ve mně s vidinou dvou tady strávených dnů, vyvolali pocit totálního blaha, který mě už neopustil. Po občerstvení všeho druhu jsme samozřejmě mínili vyrazit do města, tentokrát hlavním vchodem. Ale popořádku, s permanentní pozorností jsme prošli chodbu k výtahu, zastavili se u výhledů z oken (ejhle bezva bazén, tam určitě zamíříme). Dole, alespoň mě, zanechávaly automaty v poklidu, už jsem si je dopřála v lodním casinu na FLORIDĚ. Naopak jsem registrovala místa, kde se dá pořídit kafe, rozmanitá jídla nebo náhodná výtvarná ztvárnění odkazů na zmíněný film. Manžela ohromila stěna, celá zaplněna velkými spuštěnými displayi všemožných TV s jejich programy.

Na prostranství před vchodem bylo možno posedět na zídkách kolem několika palem, před námi právě projížděl nadzemní levostranný vláček Monorail a za ním přes cestu čněl bílý hotel Tropicana. V sousedství zprava stála pyramida hotelu Luxor, za ním MANDALAY BAY. Hotel, z jehož oken byla o rok později při koncertu postřílena spousta lidí a k ohavnému činu se přihlásil Islámský stát. Léta se pozastavuji nad tím, že skoro vždy po návratu odněkud z ciziny, kdy nějakou dobu věnujeme danému místu zvýšenou pozornost, se v něm časem něco mimořádného přihodí. Zpočátku šlo třeba o přívalový déšť s bleskovou povodní, ale je holý fakt, že poslední dobou zlověstně přituhuje.

Po zmapování nejbližšího okolí jsme se pěšky vydali směrem doleva po lasvegaském bulváru zvaném THE STRIP. Využili jsme možnosti přejít na druhou stranu, což nám odkrylo ucelený výhled na Excalibur, v dobrém slova smyslu továrnu na turismus, s bezmála čtyřtisícovkou pokojů. Naší metou byla na konci Stripu vyhlídková věž Stratosphere, jež se průběžně jevila na dosah, ale opak byl pravdou. Od našeho hotelu činila vzdálenost přibližně 6 km, z nichž každý nám přinášel neustálou podívanou i mnohá překvapení. Patrně většina, byť jen z obrázků, již viděla či slyšela, že co stojí ve světě za pozornost, je tu v nějaké podobě k mání a mimo stálic se neustále obměňuje.

Jako první jsme shlédli hustou část NEW YORK, namátkou s budovou à la Chrysler Building, Sochou Svobody, ale i horskou dráhou, několika hotely ve stylu mrakodrapů atd. Ve městě hazardu platí co hotel, to casino, po němž je možné se volně pohybovat. Některá jsou průchozí nebo nabízejí venkovní program, nevyžaduje se žádné extra oblečení, ale nesmí se v něm fotit ani natáčet. A pokud hrajete, máte pití zdarma, což je doména obsluhujících. Poté jsem se zadívala na konvenční hotel Monte Carlo a na opačné straně jsme vpluli do úseku s Planet Hollywood, se střídmě oblečenou, sexy policistkou nebo tubusovitou reklamou na již uskutečněný koncert Pitbulla, jehož pár hitů se mi líbí.

Mezi mnoha dalšími atrakcemi jsme spatřili pařížskou Eifellovku a vlevo resort BELLAGIO s velkou kašnou před ním, tvořící centrum Stripu. Zrovna před pár dny jsem viděla dokument o personálu, který obstarává přesné seřízení vyhlášených Fountains of Bellagio, z jejichž programu jsme díky muzice zpovzdálí kousek zahlédli. Nepřeberné nákupní možnosti jsme lehce obhlédli vstupem do The Forum Shops proti hotelu Flamingo. Následoval komornější sektor s oltáři, jakoby "vystřiženými" z oblíbeného Thajska. Za stmívání pak Caesars Palace s osvětleným římským Coloseem, dále hotel Mirage a Tresure Island. Až jsme došli k přitažlivému Benátskému paláci včetně gondol.

Za ním jsme chvíli spočinuli, využili služeb jednoho z fastfoodů ke koupi kávy s pivem a jen tak sedíce na zídce zírali. Pozorovali jsme různorodé páry i skupinky vesele se bavících lidí a nejvíc nás zaujalo, když někteří nosili v rukou asi 30 cm vysoké plastové "šampusky" s nápoji. Jakmile se v naší blízkosti ozvala Gershwinova hudba a spustil se neveliký vodotrysk měnící barvu i obrazce, zjistili jsme, že se nacházíme v jednom ze zákoutí luxusního hotelového komplexu WYNN. Úchvatná tečka naší pauzy, po níž jsme se zvedli a znaveně kráčeli vstříc ozářené věži.

Cestou mě z letargie vytrhl resort ENCORE, po jehož nedlouhých pojízdných schodech ke casinu jsem se dokonce svezla, abych nahlédla do předsálí interiéru. Ohromně se mi líbily a mému zraku lahodily i jednopatrové, pěkně nasvícené apartmány. Se za nimi stojícím elegantním, zaobleným hotelem, za tmy černozlatým, jsem pro sebe resort vyhodnotila jako Number 1. Dodatečně jsem zjistila, že Encore má "sesterský vztah" s Wynn a stejný design, jímž je opláštění kouřovými okny, měnícími dle slunce svou barvu od hnědé po cihlovou. Jejich propojení tvoří též respektované kongresové centrum.

Opět jsme přešli na levou stranu, kousek dál od cesty uviděli zlatavě vyhlížející stavbu Trump International, velmi často slyšeli od kolemjdoucích češtinu a celkem nás to udivilo. Nakonec můj zájem upoutal hotel Circus se skutečným cirkusem a konečně jsme z posledních sil dorazili do STRATOSPHERE TOWER, hotelu s casinem v jednom. Stalo se nám, že při placení vstupného jsme byli dotázáni, zda máme nárok na slevu, a protože měli, byla nám poskytnuta, což nám přišlo od milé paní pozorné. Výjezdem na 350 m vysokou věž jsme ožili neb jsme se ocitli ve svém živlu, ačkoli získat kvalitní noční snímky není jednoduché. Nejdřív ze zasklené vyhlídky a potom i z otevřené plošiny byl výhled překrásný.

Na vrcholu jsou také tři nervydrásající atrakce. Stali jsme se svědky, jak jeden mladík před BIG SHOT, při němž je člověk vystřelen v kabince vysoko nad vrchol věže, těsně vycouval. Mě dostala jakási horská dráha, kde mohou sedět za sebou až čtyři lidé, jsou velmi rychle vrhnuti do hlubiny pod sebou a vzápětí se pohyb zastaví. Úplná katastrofa na to jen koukat. Takhle nabuzeni jsme věž opustili s tím, že se do hotelu vrátíme linkou autobusu SDX. Všimli jsme si při čekání odložené obří prázdné číše, kterou manžel uzmul, po vydrhnutí pak používal a bez úhony jsme ji jako trofej dovezli domů. Že jsme na pokoji po náležitých úkonech usnuli jak špalek, netřeba dodávat.

Hoover Dam

PO 26. 9. Den jsme mínili pojmout zcela jinak, než předchozí. Od rána bylo velmi teplo a chtěli jsme ven z města, k čemuž se hodila zamýšlená návštěva HOOVEROVY PŘEHRADY, asi 30 mil od Las Vegas, na hranicích států Nevada a Arizona. K ní malá vsuvka, část Arizony neuznává letní čas, čímž mě posléze zmátly zdejší hodiny. Přehradu jsme zčásti objeli, zaparkovali na vnitřním parkovišti v blízkosti přehradní hráze a nejdříve se po významné stavbě porozhlédli. Leží na řece Colorado, je pojmenována po prezidentu Hooverovi a právě slavila 80 let od svého otevření. Je nasnadě, že z ní, jako ve své době nejvýkonnější vodní elektrárny na světě, dodnes profituje Las Vegas.

Zamířili jsme k hrázi, jež je 220 m vysoká a údajně 379 m dlouhá. Kromě jiného nás naproti ní zaujal vysoký most přes přehradní nádrž Mike O'Callaghan - Pat Tillman Memorial. Pokud se člověk rozkouká a vidí v okolí samé skály, lze si jen stěží představit, jak náročná byla výstavba díla. O tom ostatně svědčí i mnoho připomínek, ukázek jak po cestě k návštěvnickému centru, opět mimořádně zdařilému a samozřejmě i v něm. Kdybych měla vyjádřit zásadní dojem z místa, šlo o obrovský respekt a pocit uspokojení z příležitosti jej na vlastní oči vidět. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na Lakeview Overlook s výhledem na JEZERO MEAD, které pro změnu zásobuje LV pitnou vodou.

Další přestávku jsme věnovali nákupu v obchodě na předměstí, kde se nám zalíbil oboustranný, samoobslužný pult s teplými kuřecími kousky masa na všemožný způsob. Pamatuji si, že jsme byli hladoví a těžko se vybíralo, neboť nejraději bychom ochutnali všechny, jak vypadaly lákavě. Při návratu do města jsem si chtěla vyfotit známou vítací ceduli WELCOME TO FABULOUS LAS VEGAS. Stojí ve středním pruhu cest a zřídka je před ní prázdno. Při čekání na takový okamžik z chodníku, jsme za zády měli letiště a chvíli si krátili sledováním často přistávajících letadel. Později, v protějším blízkém parčíku, nám letadla létala téměř nad hlavou. Po návratu do hotelu jsme chtěli jít k bazénu, na nějž jsme se celý den nesmírně těšili.

Nachystali jsme se na šestou večer a dočkali se zklamání, protože jej zrovna výjimečně zcela zavřeli. Důvodem byl televizní přenos první předvolební prezidentské debaty mezi H. CLINTON a D. TRUMPEM. Nezbývalo, než se na ni ze zvědavosti kouknout s mým závěrem, už jen dle Trumpova chování, mimiky a gestikulace, že v žádném případě nemůže vyhrát. No a v listopadu po volbách se opak stal pravdou. Je jasné, že jsme se čím dál častěji zabývali hodnocením našeho pobytu ve městě neřesti. Příčinou bylo, že jsme se cítili zaskočeni, jak moc se nám tu líbilo a klidně bychom v něm ještě den dva pobyli, včetně bazénu. Jednoznačně jsme se shodli, že to způsobila perfektní atmosféra, nesdělitelná, unikátní, jejíž blížící se pozbytí příští den ve mně vyvolávalo smutek.

Bakersfield

ÚT 27. 9. V posledním ránu jsme se navzdory odjezdu doslova vyžívali. Já balila, manžel dole obstaral oblíbenou snídani s kávou a tu jsme pak ve stínu venku pili, jakoby byla bezedná. Více už nešlo čas natahovat, tudíž jsme vyzvedli z pokoje zavazadla, muž poté auto, které přistavil k hotelu a po jejich naložení jsme čipovou kartu jen vhodili do patřičné, prostorné "urny". Pohledem se rozloučili s hotelem, jenž nás úvodem rozesmíval, ale svou dostupností všeho i bezchybné organizaci si získal naše uznání a dali Las Vegas sbohem.

Na výběr jsme v dnešním programu měli dvě varianty. S Údolím smrti a bez něj (trasa by se zkrátila o 3.5 hod.), v obou případech s cílem ve městě BAKERSFIELD zpět v Californii. Manžel měl vzhledem k specifičnosti Death Valley a zejména kratší trase jasno hned a ve mně se to svářilo. Na jedné straně nevyužití šance, na druhé, slabší, jisté narušení momentální optimistické pohody. Uklidňovalo mě, že jsem z Antonioniho filmu Zabriskie Point získala o údolí představu a s ohledem na naši dohodu jsem se přiklonila k manželovi.

A tak jsme vyjeli jen s vidinou toho, co nás potká, což má též své kouzlo. Poměrně brzy jsme z Nevady přejeli do CA a právě prožívali další ze série velice teplých dnů, takže jsme zastávkami ve stínu nešetřili. Někdy u malého nádraží, ostatně jsme jeli místy, kudy projíždělo vícero nekonečných nákladních vlaků. Jindy u odpočívadla, kde manžel zatoužil po řádně hříšném hamburgeru, s náplní dle vlastního výběru, který pak nemohl ani skousnout. Já si na parkovišti prohlížela neuvěřitelně velký obytný přívěs za autem a s připevněnými koly na jeho zádi. Byl to doslova dům na kolech a došlo mi, že s karavany se potkáváme často. K tomuto způsobu cestování je vlastně Amerika jak stvořená.

Otevřené lokality s kopci též zhusta hýří větrnými elektrárnami. Časem jsme se ocitli opět v Mohavské poušti a v ospalém odpoledni po 450 km dojeli k našemu časnému a nejčastějšímu ubytování v Super 8. Počasí nás vybízelo k bazénu, z něhož se za celou dobu s nadsázkou stal skoro ústřední motiv. Jenže tentokrát nás pohledem z balkónu v 1. patře vůbec nevábil. Prázdný, omšelý a jakoby v něm ani dlouho nikdo nebyl. Na pokoji nás, jako obvykle, čekalo pár upoutávek na služby v okolí a mezi nimi i informace o nákupním centru OUTLETS v TEJONU.

Velké reklamy na jeho značkové prodejny nás provázely už po cestě, ale nebrala jsem je v potaz. Ani v Las Vegas, jen pokud bychom tam byli déle. Ovšem nyní se nám odkryla časová rezerva, a když jsem návrh před mužem naťukla, nebyl proti. Sjeli jsme tam kousek po dálnici, nekonal se žádný nával a v příjemném podvečeru jsme v krásném areálu strávili čas až do tmy. Obdobně jako před lety v Bostonu jsem uspěla v GAP a koupila si tuniku z úpletu. Manžela potěšila po návratu do hotelu plná číše z LV.

Sequoia NP

ST 28. 9. Po Las Vegas jsme už opět měli jen jednodenní ubytování, takže jsme stávající v klidu opustili. Přejezd do dalšího ve Fresnu měl činit něco málo přes 300 km a zhruba za polovinou cesty nás čekala návštěva Národního parku SEQUOIA s obrovskými sekvojemi. Celé se nám to rýsovalo na pohodu a také se tak událo. Podél silnice nás zpočátku nejvíc přitahovalo množství ropných vrtů, osamocených i s technickým zázemím. Postupně se ráz krajiny změnil v území ovocných farem. U jedné, za stále krásného počasí, jsme neodolali, vystoupili a částečně se jí prošli.

Minuli jsme pár typických stavení, ale procházka citrusovým sadem se sem tam dozrávajícími pomeranči, nás ohromila nejvíc. Posléze se kolem začaly zvedat kopce se stromovím, poskytujícím příjemný stín. Zde nás zlákala menší koncentrace aut k zajížďce a zjistili jsme, že se jednalo o parádní lokalitu ke campování. U silnice nás dále překvapil TUNNEL ROCK, prostě velikánský balvan přirozeně podepřený tak, že stvořil menší tunel. Pak už následoval spodní vjezd do parku, pro řidiče s vidinou serpentinovité cesty do jeho vrchní části. Zastavili jsme tu na vyhlídce a já se vydala fotit okolí s vyčnívající kupolí monolitu MORO ROCK.

Po návratu k autu jsem manžela zastihla v družném hovoru s Polákem, jenž jej oslovil v souvislosti s Dodge, který ho zaujal, když jsme vedle něj zaparkovali. Evidentně mého muže potěšil a s elánem jsme se vydali do nitra parku. Není velký, ani jediný, kde se sekvoje, největší stromy světa, nalézají, ale k zaznamenání jich je tu nejvíc. Musím se pousmát nad svou pošetilostí, zda strom bezpečně poznám. Obava byla zcela lichá, protože sekvoje jsou svým gigantickým, narezle zbarveným kmenem, absolutně jasné a na první pohled se mi zalíbily.

Zaparkovali jsme na vybudovaném parkovišti, trochu se pro chládek přioblékli a chystali se na Sherman Tree Trail, po oblasti kolem nejznámějšího stromu General Sherman, s délkou trasy lehce přes 3 km. Na stezce jsme si prohlíželi různé zajímavosti (namátkou průřez kmene), až jsme k nejmohutnější sekvoji GENERAL SHERMAN, jejíž kmen vyvolává údiv, došli. Obvod u země má 31 m, průměr u základny 11 m, výšku téměř 100 m a je se svými 2 200 lety nejstarší. S váhou 1 400 tun dřeva rovněž drží prvenství v objemu. Všichni příchozí od ní touží po fotce, tudíž byl skoro nemožný detail s jejím názvem bez cizích osob.

Naproti opodál jsme si vyhlédli lavičku, že vyčkáme na vhodnější chvíli. Jakmile vyšlo najevo, že vedle sedící mladá dvojice je ze Slovenska, dali jsme se do hovoru, který nebral konce. O parku, o dojmech z již viděného... Cestovali v nepohodlné dodávce od východu k západu, slečna nám trochu záviděla dostupnost vody v našich hotelích a celkově byla debata moc fajn. Vyčerpali jsme však hodně času, tak jsme odtud ještě vyfotili celý záběr stromu a vrátili se k autu. Při sjezdu dolů mě potkal hezký okamžik, kdy jsem chtěla, aby manžel na příhodném místě zastavil, že si vezmu pár sekvojových šišek jako případný suvenýr.

Vzhledem k rozměrům stromů jejich šišky měří paradoxně pár centimetrů a mezi spadlými jsem vybírala ty nejzachovalejší. Když jsem je držela v dlani, ať je manžel vyfotí, ohlédla jsem se po zašustění a spatřila těsně za mnou procházející srnky s mláďaty. Zastavil se mi dech, ale jejich netečnost na mne zapůsobila velmi povzbudivě. Na nedalekou odbočku do NP Kings Canyon s obdobným gigantem General Grant, jsme pro úbytek světla už nereagovali, rovnou mířili do FRESNA a při západu slunce dojeli k hotelu Days Inn.

Yosemite NP

ČT 29. 9. Čas se nachýlil a přinesl nám poslední, celý pobytový den zasvěcený Národnímu parku Yosemite. Nachází se na západním úbočí pohoří Sierra Nevada, je třetím největším a nejnavštěvovanějším NP v USA, patrně i tím, že je otevřen non-stop. Přiměřeně jsme se na něj těšili a hodlali si jej co nejlépe užít. Povedlo se a začalo už před ním, kdy jsme po cestě narazili na historickou vesnici COARSEGOLD. Svým stylem stála celá za vidění, byť bylo časně a téměř vše zavřeno, ale výtečně nás naladila.

Po dosažení Yosemite NP jsme nejprve autem jeli nahoru po Glacier Point Road. Po zastavení u vyhlídky Washburn jsme skoro ztuhli, jak nás zasáhlo panorama na dominantu parku. Monumentální, 1 450 m vysoký, téměř hladký žulový útvar HALF DOME, v rozsáhlém okolním údolí a za ním ustupující pohoří až k horizontu. Co naplat, neuměli jsme se nabízenými pohledy ani jejich focením ukojit a strávili tím drahnou dobu. Až na druhý pohled jsme se zadostiučiněním zaznamenali výskyt sequojů, ale už ne v hlavní roli.

Další pecka nastala po vyjetí směrem na Tunnel View, kde byl trochu zmatek (motorkáři, různorodé skupiny) a cílem všech velkolepý výhled na YOSEMITSKÉ ÚDOLÍ. S vlevo z něho vystupující, přes kilometr vysokou stěnou El Capitan, uprostřed vzadu s Half Domem a vpravo s nyní bohužel vyschlým vodopádem (na jaře či po vydatném dešti musí jít o nádheru). Když odsud viděla naši fotku snacha, zcela mě šokovala dotazem, zda jde o El Capitan, a to ho poznala jen z výstupu lezce Adama Ondry, jenž se po našem návratu zviditelnil jeho zdoláním.

Po náporu vzrušení nás obligátní potřeby zavedly do turistickým hemžením zaplněné Yosemite Village. Připomnělo mi to atmosféru z dob táborů a campů, již jsem měla ráda. Kromě návštěvy Visitor Centra jsem odcházela s nákupem jídla ve velkém papírovém sáčku a zamířili jsme do lesní PICNIC AREY, abychom ho částečně vyprázdnili. Manžela děsila nebo to hrál, mnohá upozornění na možný výskyt medvědů, ale jevil se nervózní (poprvé jsem kvůli nim viděla uzavřené, kovové, odpadkové nádoby), avšak krom veverek se k nám nic nepřiblížilo.

Měli jsme v úmyslu ještě vodopády, ale z výše uvedeného důvodu z nich sešlo a zbytek času jsme relaxovali v příjemných zákoutích u říčky MERCED, též prý na jaře mohutné. Ostatně z celého území Yosemitského parku je právě část kolem údolí ta nejfrekventovanější. Zbytek návštěvníků je rozptýlen po turistických trasách, při výstupech, v okolí jezer, v campech, zkrátka každý si může přijít na své. Mám dojem, že rozmanitost je největší devízou parku, na mne z něj, s přispěním bezchybného počasí, sálala jen pohoda.

Závěrem odpoledne nám nastala zhruba druhá půle z 333 km našeho přejezdu do posledního ubytování, v Microtel Inn and Suites ve městě CERES. Jednopatrová budova hotelu vypadala náramně a pokoj s vybavenou kuchyní zcela zánovně. Pod oknem s jinou než v LV, ale též roztomilou lenoškou. Ještě mě překvapil svou nadstandardní šířkou sporák s troubou a napadlo mě, zda to není kvůli pečení krůt. Od té doby si toho v amerických filmech všímám a jsou těchto rozměrů. Po oddechu, jídle a hygieně nás čekalo balení s rozvahou, protože následoval den odjezdový.

Alamo SFO

PÁ 30. 9. Poslední ráno ve slunci byl hotel ještě krásnější, rozloučili jsme se s ním a vydali se do San Francisca k vrácení automobilu, odletu ze Států a návratu domů. Vyhradili jsme si k tomu náležitou dobu, neboť jsme se chtěli na chvíli stavit ve městě San Mateo. Důvodem bylo, že v něm pár měsíců bydlela dcera u české kamarádky, při svém pobytu v USA v r. 2000.

Celá trasa měřila 160 km a v jejím průběhu se mi třeba zalíbila zvlněná krajina s větrnými elektrárnami. Ke konci nás čekal dlouhatánský přejezd mostu přes Sanfranciský záliv. Pikantní bylo, že se manžel divně zařadil a úhrada za něj nám stihla z půjčovny aut přijít až po návratu domů. Hned za mostem jsme si udělali v SAN MATEO přestávku s posledním nákupem a kapánek se po něm porozhlíželi. Pak už následovalo Alamo, kde se manžel ani nestihl náležitě rozloučit s Dodge, jak vše proběhlo rychle. Letištním vlakem AirTrain jsme absolvovali cestu k mezinárodnímu Terminálu, odkud jsme odletěli ve 14:00.

Praha

SO 1. 10. V Amsterdamu jsme přistáli v 9:15 a po třech hodinách nás čekal odlet do PRAHY, kde jsme přistáli ve 13:40. Při přejezdu busem z letiště na hlavní nádraží byl venku patrný nástup podzimu. Na první dobrou mi připadlo, že je ve městě méně světla, než jsem teď byla zvyklá, ale naštěstí bylo právě hezky a docela teplo. Nevzpomínám si na žádné zádrhele, takže jsme se zcela hladce dostali vlakem do večera domů.

Shrnutí

Vydařený road-trip s mnoha neopakovatelnými zážitky. Nadchla nás, obzvlášť v parcích, Visitorská centra s vynikajícím servisem pro turisty. Navíc nápaditá a absolutně sladěná s okolní přírodou, což se týká i přilehlé zástavby. Znovu se potvrdily už známé skutečnosti o dokonalých dálnicích, ohleduplných řidičích a poznali jsme výhodu levého jízdního pruhu Carpools Only pro auta s minimálně 2 pasažéry. Nadále jsme se mohli spolehnout na dostupné, slušné toalety (již se to zlepšilo i u nás) a v marketech stále fungovalo, že pokladní přívětivě naplňují zákazníkům nákup do tašek.

Stravovali jsme se dle potřeb, chuti, času, někdy příležitosti. K mání bylo vše, v autě zabudovaný příruční chladící box nám umožňoval mít po ruce skvělé saláty, ovoce v kelímku apod. Mými favority byly protentokrát malé kousky brownies. Z rádia nám nejčastěji zněly hity od Timberlaka, Biebera, Sheerana, z žen Adele, Rihanny... Potkávali jsme dost krajanů, nejvíce v Las Vegas, ale i Poláků, Slováků... Najeli jsme celkem okolo 5 000 km, o něco víc, než cestou po východě. Časový rozdíl 9 hod. nám po návratu způsobil neškodnou "pásmovou nemoc" trvající snad 14 dní.

Milán

Po našem návratu se druhou říjnovou sobotu konala svatba sestry od snachy, jíž byla svědkyní, které se s rodinou zúčastnili ve Velkých Karlovicích na Valašsku. K nám se záhy donesla informace, že se od nás začalo létat do MILÁNA. Manžel byl příležitosti, strávit v něm eurovíkend, nakloněn a já na ni po 18ti letech od první návštěvy také slyšela. Vybrali jsme si termín od 10. až 13. listopadu a na 1.5 hodinový let se v daný den odpoledne vydali. Nesmírným kladem bylo, že se jeho druhá polovina stala regulérním vyhlídkovým letem. Tak byl za výtečné dohlednosti přelet nad zasněženými Alpami nádherný. V podstatě u jejich "paty" jsme v italském Bergamu přistáli a do Milána se dostali autobusem.

Je druhým největším městem v Itálii, hlavním severního regionu Lombardie a má přes milión obyvatel (s rozsáhlou aglomerací až 4 mil.). V Miláně jsme vystoupili u STAZIONE CENTRALE, moc se nezdržovali a hleděli se dostat metrem co nejdřív do hotelu, kam bylo vhodné dorazit do 20 hodin. Ze stanice metra CA Grande jsme pěšky došli do Dreams Hotel Residenza na Via Pianell včas a ubytovali se v hezkém bytě s balkónem, v prostředním ze tří pater domu. Kromě kuchyně se stolem i zelenou pohovkou, jsme měli ložnici zvlášť, a co se týká barev, dominovala bílá s tyrkysovou. Takže prima...

Následoval pátek, ve kterém jsem manželovi chtěla ukázat vše podstatné z historického centra. Překvapilo mě, že jsem si mnohé pamatovala, jen na ulici se sídlem značky Versace jsem už ve městě módy netrefila. Z metra jsme vystoupili nejprve na náměstí Duomo, jemuž dala jméno honosná, gotická katedrála Narození Panny Marie - DUOMO, jež celému prostoru vévodí. Bylo po slabém dešti, ale na roční období celkem teplo a časem se utěšeně vyčasilo. Když jsme Duomo obcházeli, urputným africkým prodejcům se podařilo muže uhnat ke koupi jakéhosi blahodárného náramku, který pak vnutili i mně.

Raději jsme se vmísili do proudu lidí v Galerii Viktora Emanuela, kterou jsme nejen prošli, ale tentokrát jsem jí věnovala zaslouženou pozornost. Na jejím konci jsme na náměstí kolem sochy Leonarda da Vinci zaznamenali zvýšený ruch, způsobený příjezdem mnoha aut i busů se smutečně oděnými osobami. V jedné ze zdejších budov se evidentně chystal pohřeb někoho významného a ani z večerní reportáže v TV jsme nepostřehli, o koho šlo. Pak si manžel na protější straně prohlédl proslulé DIVADLO LA SCALA v dobré kondici (posledně procházel venkovní rekonstrukcí).

Naše další kroky směřovaly k OBRAZOVÉ GALERII DI BRERA, kde jsme krom nádvoří obhlédli i volně dostupné prostory Pinacotecy s doplňkovými exponáty. Průběh odpoledne po jídle s pressem byl dílem náhody. Na Piazza del Carmine jsme mj. obdivovali Karmínový kostel. Ocitli se na jedné z obchodních tříd s módou Via Manzoni až k průjezdnému dvojoblouku Archi di Porta Nuova. Cestou zpět na prostranství před Stazione Centrale nás při posezení zaujalo velké, jakoby zalátané jablko.

Na náměstí Duomo, kudy jsme jen procházeli, jsme mrkli na katedrálu v podvečerním slunci a mířili k monumentu Garibaldiho na koni, za nímž jsem muži ukázala tyčící se průčelí hradu CASTELLO SFORZESCO. U přilehlého stánku už za šera jsem při pauze ochutnala rýžovou kroketu suppli. Zachutnala a loni, při zhlédnutí italské komedie Bohatství chudých, kde je požívali, mi ji připomněli a udělala jsem je s úspěchem i doma. Tím byl denní program vyčerpán a odjeli jsme do hotelu.

Sobota nás uvítala azurovou oblohou s hřejivým sluncem. Neměli jsme mnoho cílů, ale o to víc se na ně těšili. Po ranních rituálech, po kávě na balkóně, jsme se krátce prošli blízkou zástavbou za hotelem a fialovou linkou metra se nechali dovézt na konečnou stanici SAN SIRO STADIO. Na okraji města jsme ušli kousek pěšky, přičemž už z dálky byl vidět a mínili si fotbalový stadión San Siro prohlédnout. Nejsem kdovíjaký fanda, jen mám ponětí, zvlášť když o něco jde (ME, MS apod.), jenže od doby, co nám nezbyl v Barceloně čas na jejich svatostánek, jsem nyní s návštěvou souhlasila.

Stavba mi přišla docela zajímavá, areál byl otevřen, a byť jen zčásti, bylo umožněno spatřit i hřiště. Výjimečné je, že slouží dvěma klubům AC a Inter Milán a očividně jim to funguje (nedávno se rozhodovalo o jejím stržení a nahrazení novou, ale návrh byl zamítnut a odložen). Hodně nás bavila návštěva San Siro Store, zvlášť když před jednou velkou obrazovkou nás to vyfotilo a po zadání adresy nám mailem obrázek poslalo. Při návratu jsme v sousedství zaregistrovali výskyt hipodromu a vydali se metrem do největšího parku SEMPIONE.

V něm jsme měli zálusk na 98 m vysokou vyhlídkovou věž TORRE BRANCA, z níž se nám dostalo uceleného výhledu na Milán. Muž si mohl prohlédnout celý areál Sforzesco, mě udivil v bezprostřední blízkosti velký oblouk Arco della Pace s přitažlivým okolím a identifikovali jsme nejvyšší budovu Torre Unicredit (231 m) v centru. Vážně to bylo moc pěkné, s podzimně zbarveným listím na stromech i s viděnými horami v dáli.

Na závěr jsme si nechali populární VIALE PAPINIANO MARKET, kam jsme se dostali ze zastávky metra Sant' Agostino. Jedná se o tržiště v jedné ulici s potravinami, v druhé se vším možným a v sobotu bývá otevřen do 18 hodin. Koupila jsem si tam pásek, manžel nějaké ovoce a zauvažovali jsme ještě o nedaleké čtvrti Navigli. Vyskytuje se kolem vodních kanálů a nabízí příjemnou atmosféru při posezení v četných restauracích. Bohužel jsme směr k ní po setmění pěšky nenašli, poněkud se v pustých končinách zamotali a nakonec záměr unaveně vzdali.

V neděli jsme opustili hotel a z Hlavního nádraží odjeli vlakem do 40 km vzdáleného BERGAMA. Vzhledem k večernímu odletu jsme chtěli město se 100 tisíci obyvatel, údajně malebnou, skrytou perlu Lombardie, poznat blíže. Místním busem jsme se vyvezli na vrchol kopce, na němž se rozkládá horní Staré město s pevností La Rocca. Centrem je Piazza Vecchia, mimo jiné s 52 m vysokou zvonicí Torre Civica, jíž tu říkají Campanola. Pár chvil jsme na náměstí pobyli, užívali si jeho půvabu a ochutnávali zakoupenou cukrářskou dobrotu. Nebyl to zdejší symbol Polenta, zdánlivě tvrdý, ale uvnitř měkký koláček s výbornou nádivkou, nicméně nám moc chutnala.

Poté jsme pomalu scházeli rozkošnými uličkami dolů a dopřávali si cestou nabízených, nadmíru krásných výhledů. Na hradby pevnosti, na Dolní město v podhůří Alp, až jsme do něj sešli a ohromil nás zpětný pohled na Horní město (památku UNESCO). Potkali jsme krytou zahrádku a za skvělý úmysl město navštívit, se pomyslně odměnili výtečnou horkou čokoládou. Bergamo je skutečně neuvěřitelně fotogenicky líbezným místem a není od věci, že odtud pochází postava HARLEKÝNA. Někdy příště bychom si nenechali ujít ani nedaleké jezero Como. Proteď jsme ale sbalili fidlátka, dopravili se k letišti a ze zdařilého pobytu odletěli domů.

Pomalu jsme vklouzli do závěrečné fáze roku s adventem, Mikulášem, několika oslavami, vánočními večírky a koncerty. Jelikož mi odpadlo kalkulování s dovolenou v zaměstnání, opustili jsme po 7 letech výjezdy na Silvestra a mezi svátky navštívili neteř s přítelem v jejich novém bytě.

V přítomnosti musím s lítostí zmínit, jak tragické záběry z regionu Lombardie obletěly v březnu svět, jenž se stal evropským ohniskem probíhající pandemie koronaviru.