Mezinárodní filmový festival v KARLOVÝCH VARECH jsem, coby letitá filmová fanynka, chtěla navštívit dlouhatánská léta. V podstatě od doby výstavby hotelu THERMAL, která byla dokončena v r. 1976 a já rok předtím pobývala pár měsíců naproti němu. V předrevoluční době mě to nelákalo, pak byly problémy, zda festival bude či ne, život mi nějak plynul, až jsem se v r. 2012 rozhoupala. I když v předstihu, už jsem nesehnala ubytování k obrazu našemu. Nenechala jsem nic náhodě a na podzim téhož roku vybrala ubytování na r. 2013. Stala se jím Vila Anton v dobré poloze a po dlouhé cestě autem jsme v ní trávili 1. - 5. červenec u příležitosti 48. ročníku MFF, od pondělí do pátku. Záměrně jsem vybrala termín po víkendu (exceloval v něm John Travolta, proti němuž nic nemám), neboť jsem se chtěla vyhnout většímu blázinci, než je nám milé, což se povedlo a i počasí nám přálo.

Velké obavy ve mně vzbuzovala dostupnost lístků na filmy, proto jsme se pro ně hned v úterý ráno vydali. Prošli jsme kolem školy, kam jsem chvíli chodila a v jejímž sousedství teď bydleli. Měla jsem o filmech ponětí, takže systémem co chceme, zda jsou vstupenky k mání, kdy a kde se představení odehraje, se nám ze dne na den dařilo si je bez problémů pořizovat. Během tří celých dnů pobytu jsme viděli 6 filmů v nám vhodných časech, nejčastěji v Thermalu, ale i v hotelech PUPP nebo RICHMOND. Žádný nebyl hit ani shit, ostatně takovým hovím a manžel si nestěžoval. Ve zbytku času jsme si užívali, je skvělé mít volno, být v krásném prostředí, chodit do kina a jen se procházet, jíst, pít, ležet na trávníku...

Co se týká města, byla jsem zvědavá na často zmiňovaný, neblahý ruský vliv. U příležitosti festivalu jsem ho naštěstí nepociťovala a o Karlových Varech nabyla přesvědčení, že jsem je nalezla v nejlepší možné kondici (vyzdvihla bych totální fotogeničnost). První den byl nejhektičtější tím, že jsme teritorium Varů "zasažené" festivalem prošli křížem krážem, tu poseděli, tam se zastavili, žádná nuda ani spěch, jen hromada vjemů a libých pocitů. Manžel poznal Smetanovy sady, Mlýnskou, Sadovou i Tržní kolonádu, Vřídlo, hotely Pupp, Imperial, mně udělala radost nová fasáda hotelu OTAVA, kde jsem nocovala při konání přijímacích zkoušek. Ale zase jsem nenašla Domov mládeže, kde jsem pak žila - v bývalém místě prostě zmizel.

Potěšilo mě, když manžel pravil, že sem budeme jezdit každý rok. Věděla jsem, že ne, přece jen jsou KV poněkud z ruky, ale značilo to výraznou spokojenost. Mimochodem těžce nesl, že nezahlédl jako první žádnou známou osobnost, i když šla proti němu a že jich bylo několik desítek, jež jsme potkali. Samostatnou kapitolu představovalo jídlo - jakékoli, téměř kdekoli dostupné, jen si vybrat, na to též rádi vzpomínáme. Zkrátka na festivale bylo veskrze báječně a tomu, kdo ještě neokusil, jeho návštěvu vřele doporučuji.

V pátek jsme po snídani opustili Vary a odjeli do Prahy. Starší vnoučata ji už viděla (dvojčata při návštěvách své tety) a tak není divu, že i nejmladší vnuk od dcery, jenž měl 6,5 roku, zatoužil Prahu poznat. Proto jsme již doma rozhodli, že se po Varech střetneme a strávíme v ní víkend 5. - 7. 7. Při přípravách nám zkomplikovala situaci skutečnost, že po zásahu vyšší moci byla zrušena možnost ubytování z mého zaměstnání. Našli jsme náhradu v BRANÍKU, v podobě hotelu Monica s hezkým výhledem i bazénem, na který ovšem nebyl čas.

Dcera dorazila s dětmi do Prahy předešlého dne vlakem a nocovala s nimi u svých kamarádů. My přijeli dopoledne dřív, tak jsme na vyplnění času do jejich vyzvednutí, zvolili návštěvu PRAŽSKÉ BOTANICKÉ ZAHRADY v Troji. Ukázalo se, že to byl dobrý tah, neboť mimo skleníku Fata Morgana, nás venkovní expozice naprosto nadchly. Vypíchla bych Japonskou zahradu nebo Flóru Středomoří a Turecka. Ale vinice sv. Kláry s kaplí, Ornamentální zahrada a navazující velkorysá Stráň s odpočinkovými lehátky nás dostaly nejvíc.

Poté, co jsme se sešli v plném počtu a zajeli se ubytovat, jsme po krátkém odpočinku vyrazili do Obchodního centra HARFA v Libni, v jehož galerii ostatní shlédli film v 5D kině (já se dobrovolně vzdala). Zbytek času jsme strávili u jídla na střeše OC v těsném sousedství O2 arény, kde se nacházely atrakce pro děti včetně hracích prvků, kterých se nabažily.

V sobotu jsme nejdříve odjeli k PRAŽSKÉMU HRADU, který jsme vzali celkem zgruntu od zahrad přes nejvýznamnější budovy a vyhlídky (zaskočilo mě nečekané pozdravení sousedovic dcery z chaty), po Zámecké schody. Příchozí bouřku jsme přečkali ve stylovém zařízení pod Karlovým mostem a na Staroměstském náměstí se rozdělili. Dcera s dětmi zamířila na Karlovo náměstí, kde v Novoměstské radnici probíhá Neviditelná výstava přibližující svět nevidomých. Já s manželem se těšila do Obecního domu na výstavu plakátů Alfonse Muchy, ze soukromé sbírky Ivana Lendla (také máme doma 3).

Následující společné chvíle jsme prožili mj. ve Františkánské zahradě u CHRÁMU P. MARIE SNĚŽNÉ v centru, kousek od Václaváku. Zavedla mě sem o předchozím adventu kamarádka z Prahy a nyní, se zelení a květenou, byla o to krásnější.

V neděli, po odhlášení z hotelu, jsem neodolala nutkání předvést naší skupině v Braníku neotřelou vyhlídku na město, nedaleko od Dobešky (sídla Divadla Sklep), rovněž z "rejstříku" mé kamarádky. Pobytem na náplavce u Vltavy, kde děti chvíli krmily labutě, náš poznávací výlet skončil a rozjeli jsme se společně domů. Docela by mě zajímalo, zda z toho vnukovi něco v hlavě utkvělo, při nejbližší příležitosti se optám (už se stalo, na první dobrou, bez fotek, si vzpomněl jen na Neviditelnou výstavu).

Od doby, co jsem byla v r. 1997 poprvé v Soluni a očaroval mě výhled na Olymp, jsme s manželem plánovali, že k němu jednou vyrazíme. Už v únoru jsme objednali, z důvodu jistého odletu od nás, 11denní zájezd na OLYMPSKOU RIVIÉRU, tedy předtím, než přítelkyně odtamtud přijela v červnu k nám. Samozřejmě jsme ji chtěli v Soluni navštívit, ale ona nechtěla slyšet, že nebudeme bydlet u ní. Proto jsme to udělali, jak popisuji, neboť za žádnou cenu jsme ji nechtěli obtěžovat a 9. září (vždy mi kladla na srdce, že v září je v Řecku nejpříjemněji) se připravovali odletět.

Poněkud šok mi způsobilo osazenstvo shromážděné v letištní hale, přišlo mi najednou poněkud letité, než mi došlo, že vlastně začala škola... Měli jsme objednáno separátní ubytování, jež nám ještě před cestou kvůli změně vlastníka vyměnili - bez bližších informací o něm. Nakonec dopadlo vše výborně, z apartmánu TOULA jsme byli nadšeni (p. majitel byl fešák), zbývající parta převážně bydlela v centrálním hotelu pohromadě. Následující den jsme v něm měli úvodní schůzku a vyslechli si snůšku stížností (hlavně na jídlo). My si lebedili v nejvyšším, 3. patře s výhledem na Olymp, promenádu, měli k dispozici kuchyňku a nic nám nescházelo (pamatuji si, že jsme skoro do rána sledovali v TV finále grandslamu USA Open mezi Nadalem a Djokovičem, jež Nadal k naší radosti vyhrál).

10. 9. Nacházeli jsme se v PARALIA - KATERINI (od synovců přítelkyně, žijících u nás, jsme si vyslechli pochvalu za zvolení termínu, v sezóně je tu prý lidí k prasknutí). K moři bylo kousek, z přináležející restaurace mi přinesli frappé (miluji, že je všude a stejně dobré), v letovisku vše k mání, centru dominoval kouzelný ortodoxní kostelík. Stravování jsme řešili, kdy jsme chtěli, buď v restauracích nebo nákupem oblíbených surovin, z kterých se na balkóně stávaly hotové hody.

11. 9. Po snídani si šel manžel zaplavat a já balila. Naproti jsme si vypůjčili auto a odjeli do SOLUNĚ. Matně jsem si vybavovala z dřívějška cestu k přítelkyni, ale ve čtvrti Sykies to šlo ztěžka. Nabídla se, že nám přijede busem naproti, ale manžel nechtěl, aby se honila, tak nezbývalo, než se motat, až pomocí telefonů jsme se nakonec shledali. Manžel mohl poprvé vidět, co znal jen z fotek a vyprávění, já se přivítala po 16 letech především s oblíbenou terasou.

Přítelkyně nám chystala pohoštění (právě se vrátila z venkova), přítomen byl syn, z kterého se stal atraktivní 26letý muž a oba se dohadovali o cílech večerní vycházky do centra. Kromě toho jsme se měli setkat i s ostatními mými známými. Nakonec nás navržený program tak zaneprázdnil (při posezení u moře jsem už byla nervózní), že z místa setkání musely Sašina dcera a sestra kolem půlnoci odejít. Pochopitelné a bylo nám to líto, ale náš sraz to naštěstí neovlivnilo.

12. 9. Přenocovali jsme u přítelkyně (ráno byla kávička v pyžamku), odjeli na Chalkidiki, zastavili se v městečku Arnea a po cestě trajektem z Tripiti vstoupili na ostrůvek AMULIANI (v sousedství poloostrova Athos, zasvěceného jen mužům). Odjeli jsme na pláž a nastala krása nesmírná, akorát mě překvapila délka pobytu přítelkyně v moři v jednom kuse, bez plavání. Prý to tak má, ne často, ale dlouho, ze zdravotních důvodů (připomnělo mi to kamarádku ze setkání, jež naopak pravila, že letos ještě u moře nebyla).

Po závěrečném objetí ostrova autem s hezkými výhledy a trajektu, nás na pevnině přítelkyně pozvala k pozdnímu obědu, kde mi kazily dojem jen místní ofrclé kočky. Cestu zpět jsme zvolili po hlavních cestách, takže byla rychlejší, přesto jsme do Soluně přijeli za tmy a deště. Vyzvedli si své věci, rozloučili se a vrátili do Paralie.

Po zaslechnutí cinkotu zavěšených zvonků na shora se vracejících mulách, zajišťujících zásobování, potkávání turistů scházejících dolů v pohorkách, s horskou výzbrojí a jejich významných pohledech na mou obuv bylo jasno. Já si prostě v cuklích vyrazila na vrchol, což bylo totální faux pas. Nicméně okolní příroda byla tak jedinečná a terén stále docela schůdný, že jsme ještě kousek vystoupali a pak to vzdali. Jakmile jsme se blížili k úpatí, málem jsem úžasem oněměla při výhledu na nejbližší lázeňské městečko LITOCHORO s navazujícím mořem.

14. - 15. 9. Jen jsme se rekreovali, první den ještě navštívili trhy v Katerini a vrátili auto.

16. 9. Podnikli jsme organizovaný výlet do METEORY (Unesco). Název znamená "skály ve vzduchu" a je nanejvýš výstižný. Vybavuji si, že jsme cestou z Paralie na jih projeli městem Volos, odbočili do vnitrozemí a ve směru na severozápad ještě městem Larissa. Z okolní roviny Thesálie, blízko města Kalabaka, se pak vynořil kamenný les s kláštery na vrcholcích skal - dechberoucí, nezapomenutelný. Jeden jsme navštívili a venku, jako většina, hodně fotili. Říká se, že místo patří k nejúžasnějším na světě, což lze jen potvrdit.

Po vrcholném zážitku následovala v nedaleké vesnici prohlídka objektu, v němž se ručně tvoří byzantské ikony. Moc zajímavá, umělecká práce, nejvíc mě zaujala činnost se zlatými plátky (malinkou, skládací ikonku jsem si koupila).

17. 9. Kromě pobytu u moře a koupání nebo nákupu suvenýrů, jsme se v Parálii, kterou jsme již znali ze všech stran, byli podívat na nejzazší místo, jímž byl přístav.

18. 9. Půjčili jsme si čtyřkolku, což byla v panujícím počasí úžasná záležitost. Podnikli jsme vyjížďku do DIONU v podhůří Olympu, ve kterém se rozkládá významné, starověké naleziště. Po cestě se zastavili v hlavní oblasti pro pěstování kiwi, jinde zase na oběd. Po relaxu u moře na pláži Gritsa, jsem si konečně s chutí na přilehlém pozemku zajezdila.

19. 9. Balení, opuštění pokoje, pobyt na pláži, oběd, poslední nákup. V pozdním odpoledni vyzvednutí uschovaných zavazadel, čekání na odjezd na letiště v Soluni, který byl posunut, nakonec odlet a šťastný návrat z prima dovolené.

Od revoluce jsme Vídní xkrát projížděli, navštívili ji formou "rychlokvašného" zájezdu, odlétali z ní letadlem a stále jsem měla pocit, že ji dostatečně neznám. Z toho důvodu jsem přivítala nabídku jednodenního adventního zájezdu v mém zaměstnání, na který jsme s manželem 14. 12. odjeli a přála si, abychom zabili dvě mouchy jednou ranou (rozuzlení v závěru). Autobusem jsme vyrazili brzy ráno, větší zastávku měli v Mikulově, kde jsme přibírali další spolucestující. Zaparkovali na okraji VÍDNĚ v blízkosti Prateru a do centra se dostali metrem.

První navštívenou památkou ve vnitřním městě se stal majestátní Dóm sv. Štěpána. Již za slunečného, zimního počasí následovalo náměstí s věhlasným Hotelem Sacher i ceněná Galerie umění Albertina. Naše kroky poté mířily do Burggarten, kde se nachází SCHMETTERLING HAUS, jehož prohlídku jsme vykonali. Po vstupu do budovy jsme se dostali do přilehlého, prostorného skleníku, v němž mají svůj domov motýli - nejvíc barevná a složitá stvoření na zemi. Skvělý svět, kde beztížně létají podél vodopádů, mezi exotickou florou, za přispění neuvěřitelného světla a ve kterém prý císař Franz Josef našel uspokojení. Když jej zmiňuji, netušila jsem, jak oním panovnickým duchem je Vídeň prodchnuta. Alespoň na mne tak působila svou spořádanou architekturou, sochami, sortimentem suvenýrů a nejvíc asi atmosférou - takovou "neplebejskou".

Konečně jsme došli k prvním očekávaným vánočním trhům na náměstí MARIE TEREZIE s její vévodící, rozměrnou sochou. Hned jsme si dali kávu, něco sladkého na zub a vše si se zájmem prohlíželi. Kolem hradu Hofburg a budovy Rakouského parlamentu jsme se poté blížili k Vídeňské radnici, před níž se rozprostírá největší trh, WIENER CHRISTKINDLMARKT. Přezdobený, přeplněný návštěvníky, s všemožnými atrakcemi pro děti, jídlem, pitím a vánočním zbožím. Tady došlo na punč v malovaných hrníčcích v podobě dětské válenky, za něž jsme zaplatili zálohu a nechali si je neb ty jsme museli dovézt domů pro vnuky. Naproti jsme spatřili Hofburgtheater a toužili se z nostalgie podívat na dnešní nákupní Mariahilfer Strasse, nechvalně známé z porevolučních dob. Zastihli jsme ji ve vánočním hávu, s postranními, menšími trhy a podobnou hlavním obchodním tepnám v jiných velkoměstech.

Na závěr jsme si nechali obhlídku zábavního parku PRATER s typickým ruským kolem. Vstup do areálu je zdarma, v zimě atrakce neprovozují, ale bylo zajímavé je nasvícené vidět. Stánky i restaurace byly otevřeny, vládla zde vánoční výzdoba i nálada a ke svařáku jsem neodolala krajíci chleba s domácími škvarky se sádlem. Čas se nachýlil k odjezdu domů, jehož sraz byl nedaleko. K přání z úvodu - povedlo se, více jsem poznala město a zažila v něm vyhlášený advent, prostě paráda. Příští den jsme shodou okolností měli se všemi vnoučaty hromadnou oslavu včetně Mikuláše, tudíž jsme je mohli příhodně podělit dovezenými pamlsky.

Po naší první návštěvě ISTANBULU v r. 2011 jsme co možná nejdřív plánovali další, neboť jsme tam zanechali "resty". Vyšel nám z toho Silvestr, od 29. 12. do Nového roku 2014. Cesta byla doslova vymazlená, sestavená z konkrétních míst a moc jsme se na ni těšili. V den odletu, po mém návratu z dopolední služby v práci, jsme chvíli váhali, zda nebude hůř (z nachlazení mě bolela horní čelist), ale riskla jsem to. Ještě druhý den nebyl k výskání, pak už bylo jen líp.

Odjeli jsme autem do VÍDNĚ, z ní jsme odlétali s Türkish Airlines a musím podotknout, nejlepší společností za poslední léta, jakou jsme použili. Péčí o pasažéry, podávaným menu, absolutně bezkonkurenční. Všimla jsem si, že okolo té doby se stali i vítězi ceny v této kategorii. Na základě předem získaných informací jsme na Atatürkově letišti (ca před dvěma týdny bylo aktuálně dál od města otevřeno nové, gigantické), po koupi čipové Istanbulkart v automatu, nastoupili do metra.

Ve stanici Zeytinburn, v centrální evropské části města, přestoupili na tramvaj a po dlouhé jízdě (za světla vyhlídkové) vystoupili na zastávce Kabatas. Odtud se vydali pěšky k hotelu, který jsme vybírali opravdu pečlivě. Když jsme v závěrečné fázi k němu stoupali po mnoha schodech, pamatuji si, že na nich posedávaly kočky. V PADYA RESIDENCE jsme se nemohli dočkat panoramatického výhledu na BOSPOR.

Skutečně - pokoj byl velký, s okny přes dvě stěny tvořící zaoblený roh. Skvělý byl  kuchyňský kout i příslušenství, na posteli nás čekal roztomilý sněhuláček z plsti a přání k Novému roku. Moc jsme se nezdržovali a dle programu se vydali do centra moderní oblasti Beyoglu, na náměstí TAKSIM. Dopravili jsme se na něj podzemní lanovkou a po pěší zóně ISTIKLAL CADDESI se projeli nostalgickou tramvají. Samosebou jsme si tam krom jiného koupili mou oblíbenou baklavu.

30. 12. Bydleli jsme pod střechou, takže než jsme dopoledne vyšli do ulic, pokochali jsme se dokonalým výhledem ze střešní terasy. Poté sešli k Bosporu, prošli se podél břehu a zamířili tramvají do cíle toho dne, čtvrti SULTANAHMET. Pohledem pozdravili Modrou mešitu, Ayu Sofii a tentokrát již vstoupili do TOPKAPI na prohlídku. Mezi jednotlivými více či méně atraktivními paláci neb areál je rozsáhlý, se nabízely i hodně interesantní výhledy. Do Harému se platil extra vstup, ale ten jsem si nemohla nechat ujít. Ze seriálu Velkolepé století mi byly jeho útroby známé, včetně tzv. "Zlaté cesty", tudíž jsme si jej vážně užili.

31. 12. Silvestr, kdy pršelo, jsme zasvětili paláci DOLMABAHCE, nedaleko něhož jsme bydleli. Překvapilo mě, kolik nás takových bylo a trpělivě si vystáli frontu. Dost jsme byli zvědaví na novodobější sídlo sultánů a samozřejmě i opět samostatnou budovu harému. V neposlední řadě v paláci skonal pokrokový vojevůdce Kemal ATATÜRK, první prezident Turecké republiky (původem ze Soluně). Palác byl okázalý, místy přepychový, ale ducha Topkapi nepředčil.

Nazpět jsme se zásobili (pozoruhodná byla ve výkladech nabídka místních zákusků) a předpokládali, že večer do půlnoci strávíme na terase. Vzhledem k naskládanému nábytku tam bylo zjevné, že v ostatních ročních obdobích k tomu účelu slouží. Déšť už dávno ustal, když se nečekaně otevřely dveře a pan recepční (viděl nás určitě na kameře) nám donesl podsedáky.

Nesmírně nás vzrušovalo mít zleva osvětlený BOSPORSKÝ MOST, zprava Sultanahmet s nasvícenými skvosty, před námi moře s lodní dopravou, prostě jsme se těch pohledů nedokázali nasytit. O půlnoci se všechny dostupné lodě sešikovaly u blikajícího mostu a spustily privátní ohňostroje, houkaly, zkrátka Nový rok byl tady se vší parádou.

1. 1. Náš poslední den jsme se po sbalení věnovali rozloučení s terasou, v nejrušnější části na nábřeží pohlédli na Galatskou věž, mešitu Rüstem Paša a vystoupali k SÜLEYMANOVĚ MEŠITĚ. Zde jsme se důkladně porozhlédli zvenku, uvnitř i na hřbitově a konečně spatřili hrobku sultána Süleymana s manželkou Hürrem (minule zde už bylo zavřeno).

Procházkově jsme scházeli do novější čtvrti a krom pobytu v restauraci se dohodli, že si tu manžel koupí kvalitní kabát. Stalo se a nastoupili jsme cestu domů. V teplejším období bych ještě nepohrdla návštěvou Princových ostrovů a věnovala se i asijské části. Jen 2 měsíce před naším příjezdem totiž otevřeli železniční tunel pod Bosporem, který spojuje asijskou a evropskou část města, což mě nadmíru lákalo.

Ráda bych zmínila jednu milou záležitost z vídeňského letiště. Velice jsem ocenila, když jsme vyprahlí došli k výdeji zavazadel, že čekajícím byly v drátěných kontejnerech k dispozici malé PET láhve s vodou. Co se mi hrubě nelíbí, jsou kroky, které administrativa prezidenta Erdogana podnikla v Turecku po neúspěšném pokusu o vojenský převrat v půli července 2016. Vedou zemi zcela jiným směrem, než jsme ji poznali, jako sympaticky uvolněnou.