1999

Krkonoše, Gabčíkovo, Jižní Čechy

Nebýt fotografií, vůbec nedám cestovní aktivity t. r. dohromady. Přitom šlo o rok nabitý událostmi, které mi díky nim pomalu naskakují a vracejí se vzpomínky mnohdy jako živé. Jen bych je z hlavy nedokázala správně dosadit. Jak ráda poznávám zahraničí, tak zastávám názor, že by měl každý znát především vlastní zemi. Myslím, že někdy tehdy jsem též došla k závěru, že pokud to půjde, budeme cizinu obrok střídat s místy v tuzemsku, kam nás osud ještě nezavál. V tom duchu byly na pomyslném žebříčku na 1. místě KRKONOŠE.

Strávili jsme v nich týden v druhé dekádě července. Šlo tehdy o svazovou (v rámci odborů) rodinnou rekreaci v objektu SLUNEČNÁ ve ŠPINDLEROVĚ MLÝNĚ. Jednalo se o školicí zařízení Úřadu vlády ČR - alespoň tehdy. Což vysvětluje, jak jsme byli všichni rekreanti udiveni místními příznivými cenami, prostě asi jak jsme slýchávali o cenách "za hubičku" v parlamentním bufetu, či co tam měli. Nic proti, jen se mi to vybavilo, neboť pobyt zde byl jinak bezvadný. Od polohy ve slunečné stráni nad městem (nedaleko zastávky DAVIDOVY BOUDY na horské cestě, kudy jezdil autobus na ŠPINDLEROVKU, 1198 m), přes solidní ubytování s bistrem, barem a dobrou stravou až po možnosti sportovního i společenského rázu.

Měli jsme ambici z tohoto koutu co nejvíc během týdne poznat a dle mého povědomí se nám to docela povedlo. Po nezbytném průzkumu nejbližšího okolí (vrcholila sezóna borůvek) jsme absolvovali několik vycházek do Špindlu a seznámili se s částí SVATÝ PETR. Jindy jsme vyjeli lanovkou na MEDVĚDÍN (1235 m) a dolů sešli kolem HORNÍCH MÍSEČEK pěšky.

Vzhledem k relativní blízkosti LIBERCE jsme tam uskutečnili celodenní výlet. Hodně jsem o něm slyšela a byla na něj zvědavá. Svou polohou v kotlině mezi horami mě nezklamal. V centru nás překvapila majestátní radnice a na doporučení jsme navštívili i unikátní zábavní komplex BABYLON. Na dominantu JEŠTĚD z nedostatku času nedošlo. Na zpáteční cestě jsme jeli přes JABLONEC NAD NISOU, město bižuterie. Sháněla jsem tehdy módní korálky, které u nás nebyly a uspěla.

Jedno odpoledne, za nejistého počasí, jsme se s manželem (synovi se nechtělo a udělal dobře) vydali ze Slunečné k PRAMENI LABE. Když se blížila bouřka, už jsme se neměli kam schovat a speciálně já chtěla moc dojít k cíli. Ještě dnes mě jímá hrůza při vzpomínce, jak putujeme v otevřené krajině napříč svahem, kolem nás hřmí a srší blesky. Nakonec jsme to vzdali a vrátili se do MEDVĚDÍ BOUDY promočeni jako nikdy. Čaj s rumem sice chmury rozptýlil, ale mám to v sobě jako rest. A od nedávna považuji naše plahočení v bouřce za neodpovědné.

Pamatuji si, že ve čtvrtek jsme ve Špindlu čekali na příjezd dcery z Prahy, se kterou jsme chtěli následující den společně absolvovat SNĚŽKU (1603 m). Odpoledne jsme strávili na BOBOVÉ DRÁZE, tuším, že všichni v premiéře a konkrétně mě to velmi bavilo.

V pátek nás čekala nejvyšší hora Krkonoš a ostatně i státu. Naplánovali jsme odjezd autobusem do PECE POD SNĚŽKOU, odkud nás lanovka vyvezla na vrchol (vzpomínám, jak mi bylo místy smutno z pahýlů odumřelých stromů pod námi). Nahoře docela foukalo, ačkoli jinak byl krásný den. Vše jsme si prohlédli, dopřáli si vyhlídek a vydali se pěšky směrem na západ zpět do Slunečné. Prakticky celá hřebenová túra vedla po CESTĚ Česko-polského přátelství a bylo to úžasné. Když jsem krátce po sobě opět spatřila rozhlednu na Ještědu, ujasnila jsem si, že tam někdy chci (zatím se nezdařilo). Túra ve mně ale vznítila vášeň k letním horám, k hřebenovkám zvláště a přímo labužnicky jsem si ji užila.

Přiznám se, jaká bizarní historka se váže k jejímu závěru. Tou dobou běžela v TV mexická telenovela Esmeralda. Původně jsme ji ignorovali, ale šlo o takový fenomén, že jsme jí s manželem též podlehli. Jakmile jsem u Špindlerovky zjistila, že by se dala toho dne ještě stihnout, nabrala jsem směrem dolů takovou rychlost, že jsem byla v ubytování první.

V sobotu rekreace skončila a my byli dohodnuti, že odvezeme dceru autem do PRAHY, přespíme u ní a domů pojedeme v neděli. Chtěli jsme vidět její nový podnájem ve Strašnicích ve vyšším patře s pěkným výhledem. Kromě jiného i na námi prvně spatřenou ŽIŽKOVSKOU VĚŽ. V neděli ráno mě přepadla brutální jednodenní rýma, kterou jsem nechápala, když netrpím alergií, jež mi hatila jinak hezký den. Teď mě napadlo, že by z předchozího zmoknutí? Nejdříve jsme se vydali k nedávno dokončenému TANČÍCÍMU DOMU a měli z něj dobrý dojem. Na oběd jsme zašli do restaurace sítě PLANET HOLLYWOOD, v té době pro nás s pokrokovým jídelníčkem. Změn a novot ve městě jsme si dopřávali až do našeho odjezdu domů.

Ráda bych vzpomněla na nečekanou, krátkou návštěvu v průběhu prázdnin. Do našeho města přijela Saša z ŘECKA za svou tchyní. Když se mi ozvala, pozvali jsme ji k nám na chatu. Měli jsme ze setkání obavy, neuplynul ještě celý rok od doby, co Saša ovdověla. Panovalo vedro, když jsme ji vezli peugeotem s její mladší, 10letou dcerou Annou k nám. Annu jsme dosud neznali, ale věděli jsme, že umí česky. Cestou se podivovala velkému množství zelených stromů a po chvilce ošívání pronesla: "Strejdo, zapni klimu." Rozesmálo nás to, nebylo ještě běžné mít u nás v autě klimatizaci. I dalšími svými hláškami nebo vyváděním v bazénu, když objevila mouchu, nás bavila. Ačkoli Saša ještě nosila smutek, nebyla to nakonec chmurná návštěva.

Gabčíkovo

O jednom krásném srpnovém víkendu jsme s manželem a mým otcem jeli navštívit na SLOVENSKO jeho sestru s rodinou. Přesněji do blízkosti DUNAJSKÉ STREDY na jihu a jelikož to bylo poprvé od rozdělení, tak s pasy a celnicí. Jinak ale vše při starém, vysmátá teta, výborná kuchařka, nám chystala, co od ní máme rádi. Bylo fajn, že se povedlo uskutečnit i setkání s rodinami její dcery a syna. Co se týká strýce, ten nám navrhl návštěvu přehrady v nedalekém GABČÍKOVĚ. Musím předeslat, že jsem jeho nadšení, s kterým nás tam zval, nesdílela, ale na druhou stranu to věstilo možné překvapení.

O vodním díle Gabčíkovo-Nagymaros jsme slýchávali zhruba od revoluce, kdy MAĎARSKO jednostranně přerušilo spolupráci na stavbě. Vnímala jsem, že Československo se v r. 1991 rozhodlo na stavbě pokračovat, po rozdělení převzalo závazky Slovensko a pak jsem ztratila nit. Takže nyní jsem byla připravena, že možná uvidíme staveniště.

Jenže chyba lávky, přijeli jsme do krásného areálu s velkou vodní plochou vypadající jako rekreační oblast. Moderní budovy, vše upraveno, opravdu radost pohledět. Muži probírali technické záležitosti, já se zájmem sledovala zdymadla v akci, což jsem viděla poprvé. Opravdu jsem nečekala, že se stanu příznivkyní takového díla, o kterém jsem všem nadšeně vyprávěla. Smutné je, že Slovensko je stále s Maďarskem v právním sporu bez výsledku.

Jižní Čechy

Mým posledním výjezdem v roce byl v září víkendový zájezd do jižních Čech. Rozhodlo se o něm v mém zaměstnání jako o protiváze k zájezdům do zahraničí, u kterých se víceméně ustálilo obsazení. Zúčastnila jsem se ho s kamarádkou "zvenčí", obě s náramnou chutí. Musím ještě podotknout, že po celou dobu jsme měli hezké počasí, prostě babí léto.

První naší zastávkou bylo na Vysočině město JIHLAVA, kde jsem ještě nebyla. Volný čas jsme trávili na příjemném, upraveném Masarykově náměstí, kde jsme si prohlédli kostel sv. Ignáce i opravdu pěknou radnici. Jen mi zde vadil nevhodně umístěný Prior, jako pěst na oko. Po oba dny jsme měli ubytování v našem školicím středisku RADOSTOVICE v okrese Tábor. Lišky tu sice dávají dobrou noc, ale když vzplál oheň a cítili jsme se jak na táboře, kamarádce se tam líbilo.

Následující den bylo na programu město ČESKÝ KRUMLOV plné krásných domů, uliček a zákoutí. Stejnojmenný zámek je po Pražském hradě 2. nejrozsáhlejším zámeckým areálem v zemi. Protékající Vltava dodává městu svůj půvab, prostě to nejde, aby se malebné město někomu nelíbilo. Výše řečené platí i pro další navštívenou památku, zámecký areál HLUBOKÁ. Vzhledem k sobotě se to v zahradě hemžilo nevěstami a jevilo se, že si zde dali dostaveníčko všichni novomanželé.

Poslední den nás zavedl do JINDŘICHOVA HRADCE, který na mne brzy dopoledne působil poněkud ospale a nezměnilo se to ani kolem poledne. Zámek se stejným názvem se mi velmi líbil, zejména zámecká kuchyně. Největší dojem na mne ale udělala silueta zámku se svým odrazem rýsujícím se na hladině rybníku Vajgar. Na zpáteční cestě jsme se závěrem opět ocitli na Vysočině, tentokrát v TELČI. Dlouhé náměstí Zachariáše z Hradce plné inovovaných měšťanských domů bylo pastvou pro oči, při posezení na lavičce i pro duši. Tady naše pouť skončila a rozjeli jsme se domů.

Zájezd hodnotím jako pohodový, odpočinkový a všechna navštívená místa, která jsem ráda viděla, zejména památky UNESCO v Č. Krumlově a Telči, jako "třešničky na dortu".