2021

Poslední červencový den jsme natěšeni odjeli na Vysočinu a ubytovali se v hotelu Atom v TŘEBÍČI. Z balkónu pokoje ve vyšším patře jsem nejprve pořídila pár pěkných snímků s výhledem na město a záhy jsme se vydali na jeho prohlídku. Mířili jsme neustále z kopce dolů, prohlíželi si okolní domky, přešli přes most řeku Jihlavu a v koutě revitalizovaného Karlova náměstí našli, za průchodem do dvora, stylovou zahrádku restaurace Třebíčanka. Dali jsme si pozdní oběd, nutno říci že výtečný.

Zpátky nás na nároží zaujala třeba budova lékárny U Černíků, míjeli jsme kostel Proměnění Páně, přešli řeku a místo do kopce se rozhodli jej obejít. Moc se to neosvědčilo, neboť mi cesta přišla mnohem delší. Ale zase pro poznání dalších míst dobrá. V našem termínu právě probíhala z loňska odložená Letní olympiáda v TOKIU, tudíž vzhledem k časovému posunu jsme večer prostřednictvím souhrnu v TV měli o zábavu postaráno.

NE 1. 8. Po předchozím dni, kdy vrcholilo teplo, přišel déšť a trval až do poledních hodin. Na náš stěžejní program, návštěvu ŽIDOVSKÉ ČTVRTI, pro její zachovalost památky Unesco, jsme se vydali tedy až poté. Nejdříve jsme kapánek jinou cestou scházeli dolů k řece. Ještě před ní jsme si v malém obchůdku koupili právě dovezené čerstvé pečivo v podobě solených housek - mňamka. Pokračovali jsme po Havlíčkově nábřeží a zvědavě u Informací vešli, za zvuků živé hudby v podání místního sdružení, do úhledně vyhlížející čtvrti.

Kolem Zadní synanogy, penzionu Joseph, který jsem původně chtěla, ale byl obsazen, zavřené Café ART, různorodých domů a domečků s jímavými průzory do bočních uliček a rovněž zavřené pekárny Vrátka, jsme z ní vyšli na most. Na horizontu za řekou se nám odkrylo překrásné panorama zámku s BAZILIKOU sv. Prokopa. Měli jsme tip na vyhlášenou restauraci, kam jsme se vydali, ale bylo plno, a když se blížila přeháňka, skončili jsme u jídla v zařízení z minulého dne. Po něm jsme obešli náměstí na opačné straně, upoutal nás Malovaný dům a za kostelem sv. Martina jsme zamířili k návratu do hotelu, nyní přímo do vrchu.

PO 2. 8. Dnešní program, cestu do BRNA, nám připravila neuvěřitelná situace. Před několika týdny nám doma na multifunkční troubě odešla mikrovlnka. Odvezli jsme ji do opravy a bylo nám řečeno, že ji pro vadný, nedostupný díl nemohou zprovoznit. Mezitím jsme dumali, zda koupit novou celou, či jen mikrovlnku zvlášť, neboť ostatní funkce běžely. Pak manžel objevil v Brně opravnu, v níž nám přislíbili porouchaný magnetron vyměnit. Ozvali se nám těsně před dovolenou, že je k mání, tudíž jsme na ni odjeli s troubou.

A dnes jsme jim ji měli dopravit, což jsme záhy po vjetí do města učinili. Následně jsme zaparkovali v podzemí u Janáčkova divadla a odebrali se na JAKUBSKÉ náměstí, kde jsme na venkovní zahrádce v sousedství Divadla Bolka Polívky poobědvali. Pikantní bylo, když jsem vešla dovnitř na toaletu, že jsem na něj u barového stolku sedícího narazila. V bílém obleku s kloboukem na mne zapůsobil impozantně.

Vrátili jsme se k autu, pomohli si mobilem, částečně výstaviště objeli, až jsme v těsném sousedství mimo něj narazili na plochu SKP KOMETA, kde se vše odehrávalo. Měli jsme radost, nicméně pachuť z absolutně nedostatečného značení pro mimobrněnské, v nás ještě chvíli doznívala. Vtom jsme u vstupu potkali bývalou trojskokanku Šárku Kašpárkovou, jež si tam přišla někoho vyzvednout, a ocitli se ve víru dění. Bylo zábavné, pro děti jak stvořené, až jsem jim trochu záviděla a současně přála.

Hodně obležená byla lezecká zeď, protože aktuálně náš Adam Ondra v Tokiu, v premiéře disciplíny, dramaticky odsoutěžil. I stánek věnující se judu po tom, co Jiří Krpálek vybojoval zlatou medaili. Zastoupení mělo mnoho sportů, připraveno vše nápaditě, pečlivě a v krásném prostředí. Po občerstvení jsme odcházeli nadmíru spokojeni, na zpáteční cestě do Třebíče mě z auta potěšil pohled na zámek v NÁMĚŠTI nad Oslavou.

ÚT 3. 8. Předevčírem jsme u oběda dali řeč s přísedícím domorodým motorkářem s jeho synem a při zmínce, že se chystáme do Slavonic přes DAČICE, pravil: ,,Jo, tam se natáčely Postřižiny.“ Pozvedla jsem údivem obočí, avšak nás pěkně zmátl. Takže jakmile jsme se v nich dnes objevili, zajímal nás jen onen komín pivovaru. Jenže kde nic, tu nic, chvíli jsme poseděli v centrálním sadu a kolem zelenkavého zámku odfrčeli. Aniž bychom naopak shlédli pomník kostky cukru na podstavci, jež zde byla vyrobena prvně na světě v r. 1874, což jsem zjistila až dodatečně.

SLAVONICE v JČ kraji, na pomezí Čech, Moravy a Rakouska, jsem chtěla poznat už dlouho, v podstatě  skoro 10 let od vzniku Slavonice Festu. Kolem poledne nás přivítalo architektonicky zajímavé, pěkné náměstí historického městečka s mnoha turisty. Pokochali jsme se, poseděli u kávy a zamířili na průjezd Přírodním parkem Česká Kanada. Jelikož jsme s tím počítali, vešli jsme i do lesa s košíkem na houby. Úlovek nic moc, ale příjemná vycházka rozhodně. Samozřejmě mi Slavonice připomínaly Telč, kde jsem již na rozdíl od manžela byla, tak jsem mu v ní navrhla zastávku. Jako já opětovně, byl jí ohromen a obdivně jsme v ní strávili zbytek odpoledne. Na večeři jsme zašli do naší hotelové restaurace s příznačným názvem Molekula a pamatuji si jen, že jsme na ni dlouho čekali.

ST 4. 8. Rozloučili jsme se s přívětivou Třebíčí a vydali se do dalšího ubytování. Tentokrát nás cesta vedla přes DALEŠICE, známé svým pivovarem z filmových Postřižin, jehož návštěvu jsme si nemohli nechat ujít. Krátce jsme areál, který zahrnuje i poetický hotel obhlédli, uspokojila nás přítomnost onoho správného komínu a rozhodli se pro krátkou variantu prohlídky muzea rakousko-uherského pivovarnictví. Pobyli jsme na nádvoří, ve firemním obchůdku koupili místní pivo s nějakými dobrotami, když nastala doba oběda. V pivovarské restauraci s mnoha rekvizitami známými z filmu bylo nesmírně živo a na holandské řízky plněné špenátem odsud vzpomínám dodnes.

Z pozitivní nálady nás vytrhly vážnost vzbuzující věže Jaderné elektrárny Dukovany, kolem níž jsme projížděli. Poté jsme se už blížili do MORAVSKÉHO KRUMLOVA, v jehož zámku nedávno zpřístupnili výstavu Slovanské Epopeje Alfonse Muchy. Jde o mého oblíbence, proto jsme už na určitou hodinu měli vstupenky získané online s sebou. Probíhala v čerstvě zrenovovaných prostorách, ještě jsme museli mít respirátory a poskytla mi spoustu různorodých vjemů i posílení obdivu k tvůrci. Renovací prochází celý zámek, tudíž jsme se odjeli občerstvit na náměstí, kde mě upoutala Poutní kaple sv. Floriána čnící nedaleko nad ním.

Směrem na jih jsme následně dojeli k Mikulovu a kousek za ním dosáhli ve vinařské obci SEDLEC našeho 2. ubytování v penzionu Frajárka. Šlo evidentně o starší jednopatrové, rozsáhlejší stavení kompletně zrekonstruované s veškerými současnými vymoženostmi. Jen pomocí zaslaného kódu došlo k vynětí klíče ze schránky a pokoj v přízemí s kuchyňkou byl náš. V něm se mi obzvlášť líbilo decentní zakomponování folklórních prvků.

Hned po příjezdu jsme zaznamenali šipku směřující k OCHUTNÁVCE VÍN. Po nezbytných úkonech jsme se na ni vydali na konec obce, s níž jsme se tímto krapet seznámili. Na daném místě probíhal čilý ruch, připadala jsem si jak na křižovatce srazu kolařů. Několik stánků, pergol, malých i velkých sudů a všemu vévodila vyšší řezbářská socha, zapadající sem jak poklice na hrnec. Atmosféra skvělá, nechali jsme se zlákat jak pitím (manžela zaskočily vysoké ceny vína), tak chlebem se škvarkovým sádlem.

ČT 5. 8. Na dnešek byl hlášen celodenní déšť, a jelikož nám včera odpoledne oznámili z Brna, že je trouba připravena k vyzvednutí, bylo rozhodnuto. Vydali jsme se pro ni, jakmile jsme ji radostně nakládali, začalo pršet drobně, potom vydatně a opravdu po celý den. Měli jsme dále naplánován oběd v Centru Olympia s návštěvou kina Cinema City na Hartlovu komedii Prvok, Šampón, Tečka a Karel. Po jejím zhlédnutí jsem sice měla na paměti barvu i číslo sektoru, kde jsme parkovali, zamyšleně jsem však následovala muže, který nabral špatný směr. I stalo se, že jsme bloumali téměř hodinu, než jsme auto objevili. Po návratu si ještě vzpomínám, jak jsem z hřibů z ČESKÉ KANADY uklohnila polévku a jak manželovi chutnala.

PÁ 6. 8. Probudili jsme se do překrásného dne a ranní kávu vypili na dvorku FRAJÁRKY, koncipovaném do písmene U. Rozlohou nevelkém, podél hlavní zdi nad námi s terasou v 1. patře, pod níž jsme seděli. Kolem jedné boční strany s podloubím vedoucím do kolárny, na opačné straně s houpačkou, grilem u neomítnuté zdi a střed vyplňoval trávník. Při letmém pohledu vyhlížel zadní trakt jakoby nedodělaně. Myslím si však, že modernizace byla promyšlena s přihlédnutím k původní zástavbě, přišla mi nekonvenční a tím přitažlivá.

Po snídani jsme vyjeli do MIKULOVA, kde jsme byli naposled pár let před rokem 1989 — někdy v září v době vinobraní — a pamatuji si, že mě folklórní vystoupení překvapivě dojímalo. Nyní jsme docela těžko hledali volné místo k zaparkování, jak bylo plno. Kráčeli jsme do kopce, přičemž na nás z pozadí míjených domů vykukoval zámek. Po příchodu na Historické náměstí se mi chtělo zvolat wow, neb mi ze vší malebnosti přecházel zrak. Hned zkraje nás zlákalo posezení u voňavé pekárny. Při pohledu na protější zkrášlené domy jsem si ve štítu všimla letopočtu jejich vzniku, shodného s mým rokem narození.

Na druhém konci náměstí člověk nevěděl, kam se podívat dřív. Zda na kostel sv. Václava s vyhlídkou, za nímž následovalo ústí příchodu k zámku, či na kašnu nebo sousoší Nejsvětější trojice alias morový sloup. Soustředila jsem se na vyjímající se bránu vedoucí k Dietrichsteinské hrobce, mezi níž a sousedícím domem se odkrýval Svatý kopeček. Poté jsme nutně potřebovali najít obyčejný obchod s potravinami a mimochodem cestou zahlédli vyvýšeninu s vyhlídkovou věží Kozí hrádek. Nabiti dojmy jsme pak Městskou památkovou rezervaci opustili a zamířili do Chráněné krajinné oblasti PÁLAVA, zapsané v Unesco.

Tvoří ji úrodná pole, vinice, bělostné vápencové skály a patří v naší zemi k nejteplejší a nejsušší zóně. Mým prvním záměrem byla úhledná obec PERNÁ s dominantou Sirotčího hrádku za ní. Získala jsem k ní vztah po přečtení knihy Vyhnání Gerty Schnirch, jejíž děj se odvíjel převážně zde. Odtud jsme vyjeli k přilehlým vinicím, jež jsme nikdy tak zblízka neviděli, od nichž jsme shlédli i dodnes kontroverzní vodní dílo Nové Mlýny.

Potom jsme projeli Pavlovem, zaznamenali místní, uznávaný Archeopark a na kopci identifikovali zříceninu hradu DĚVIČKY. Na manželovo přání jsme zajeli k Mušovské nádrži (kde kdysi rybařil) nesoucí název zatopené obce. Když přišla bouřka, poobědvali jsme v přilehlých, rekreačních Pasohlávkách a po hlavní silnici se za provázení siluety mikulovského zámku se Svatým kopečkem z různých stran a úhlů vrátili k poslední noci ve Frajárce.

SO 7. 8. Neradi se vracíme stejnými cestami a je-li to možné, volíme trasu jinou. Poštěstilo se mi využít průjezd domů přes tzv. MORAVSKÉ TOSKÁNSKO, čili Moravské Slovácko, proslulé nádhernými fotografiemi od již renomovaných tvůrců. Odjeli jsme směrem na Valtice, Břeclav, Velké Bílovice, Čejč... a od Šardic jsem dávala pozor, abychom zvlněnou krajinu jihozápadně od Kyjova trefili. Jenže — snímky za poledního slunce, mobilem, po sklizni a od cesty, se nemohou srovnávat s pořízenými prostřednictvím super aparátů v terénu, za podzimních ranních mlh, s rozzářenou slunečnicí nebo z dronu. Přesto ve vytištěné fotoknize mají má fota jakous takous vypovídací hodnotu a jsem za ně ráda. Tečku za naší dovolenou udělalo při návratu pozvání mužova kamaráda na soutěž gulášů, v lese nedaleko od našeho domova, kam jsme krátce zavítali.

Tentýž den nám mladší vnučka poslala fotku ze svého prvního treku z Velkých Losin do Šumperku s bývalými spolutáborníky. Před nadcházejícím víkendem jsme s dcerou navštívily v blízké Loděnici vydařený koncert slovenské kapely IMT Smile. Koncem druhé dekády srpna se na statku kamaráda stal manžel svědkem nečekaného otelení. A na chatě nás v závěru prázdnin navštívili synovec se syny a svou sestrou, druhý den přijela s rodiči 1,5letá Sárinka.

V první školní den se nám u nás povedlo setkání všech vnoučat, jen vnučka z dvojčat pro povinnosti přijela později. Po třech týdnech okusila vnučka od dcery krátkou brigádu ve sběru brambor. O následující sobotě jsme spolu vyrazily na Sousedskou slavnost v okolí našeho zámečku, kde se opět, krom mnoha jiného, soutěžilo o nejlepší guláš a na jejich degustaci se k nám přidal manžel. Před podvečerním kulturním programem jsem osiřela a zhlédla vystoupení tanečního souboru Antigoni i lekce improvizace Pavla Lišky s Martinem Zbrožkem.

Ještě musím připomenout významnou událost, k níž v našem městě letos došlo. Po vleklé a komplikované rekonstrukci byl otevřen dům kultury Poklad. Jeho rozjezd jsme s manželem podpořili účastí na projekci filmu Zátopek zkraje září, v říjnu dokumentu Karel. V listopadu jsme si s vnučkou vyslechly na besedě s Tomášem Etzlerem, jaké je být Novinářem v Číně.

Olomouc

Po zaparkování blíže centru jsme ponejprv došli na Horní náměstí k vyšperkované radnici s orlojem. V dalším sledu byla naším cílem katedrála sv. Václava (DÓM). Cestou k ní můj zrak spočinul na vychytávce, na niž mě upozornila dcera. Jednalo se o sochu ,,lupiče“ výmluvně zavěšeného k balkónu v horních partiích budovy Muzea umění. V těchto končinách jsem též vstoupila do obchůdku s domácími štrúdly a ze zakoupených byl makový s višněmi dle mne nejvíc.