Rok byl významný především několika jubiley hodných oslav. Tři ze starších vnoučat dosáhly 10 let - dvojčata v únoru a vnučka od dcery v listopadu. Taktéž v únoru nás s manželem pozvaly naše neteře na Slavnostní galavečer volby 2. Miss University, kterou spolupořádaly. Na počátku dubna jsem při pracovním pobytu v Brně poprvé shlédla na náměstí Svobody tzv. "Brněnský orloj". Jde od r. 2010 zde umístěné hodiny v podobě obelisku z černé žuly, které od počátku vyvolávají četné kontroverze. Můj názor na ně byl neutrální, čas jsem z nich ale nepoznala. Koncem dubna jsme se sjeli k bratrovi do Krkonoš hlavně u příležitosti manželova kulatého výročí. Na 1. máje nás překvapivě na motorkách navštívili na chatě synové manželovy sestry se svými ženami.

Po dlouhé pauze se v půlce května konal sraz z mé ZDŠ, v jehož úvodu jsme ve škole navštívili naši třídu a bylo rozhodnuto, že se již v obdobném termínu budeme scházet každoročně. Druhou půlku června strávil manžel rybolovem na norském ostrově Smola. V rámci služební cesty mě začátkem července zaujaly v Třinci, opětovně na náměstí Svobody, barevné multifunkční lavičky, jimiž město od r. 2013 bojuje proti šedi ocelářské metropole. Uprostřed července přišla dvojčata k malému bratranci, jenž se narodil jejich tetě v Praze a střídavě se na něj byla podívat. Já se tou dobou s kamarádkou po 2 dny účastnila festivalu Colours of Ostrava, tentokrát v Dolní oblasti Vítkovic (největší zážitek mi způsobil Robert Plant). Přelom prázdnin jsme věnovali renovaci několika prvků na chatě a jedním z nich byla konečně barevná fasáda domku ve stylu Provence (viz r. 2001).

Chorvatsko III

Letošní dovolenou jsme plánovali s dětmi od dcery v CHORVATSKU na červenec. Dcera se rozhodla jet také, tudíž vzhledem k jejím možnostem mít v práci volno, jsme museli termín posunout od 18. do 31. srpna. Pro nás 3 dospělé to bylo potřetí, děti měly premiéru. Těšila jsem se na návrat do země po 21 letech, jež se v r. 2013 stala součástí EU. Zvolili jsme soukromé ubytování ve vile přímo u moře v PISAKU ve střední Dalmácii.

Před odjezdem jsme měli informace o dosavadním nezvykle nevlídném počasí na místě, což napovídalo, že může být líp a také se stalo. Vybrali jsme si cestu přes MAĎARSKO, pak po dálnici, takže pokud jsme vyjeli od nás v pondělí večer, na místo jsme i s přestávkami dorazili v úterý okolo poledne. Do ubytování vedlo směrem k moři hodně schodů, ale s pomocí všech a s patřičným nadšením jsme vše rychle zvládli. Pak nastalo kochání, neboť apartmán nám hned padl do oka. Byl v nejvyšším, 3. patře, které celé zabíral a o prostorné, zastřešené terase přes celou jeho šíři se mi dodnes zdá.

Uchvacující, když jste na ni vyšli z pokoje, uviděli jen zábradlí s mořem, měli jste pocit, že jste na lodi. Vím, jsem terasami "postižená" a tahle překonala hranice, ale fakt, že jsem odcházela spát s tím, že se už těším na ráno, jak na ni opět vyjdu, mluví za vše. A ty boční výhledy na členité pobřeží s pohořím BIOKOVO, ach - přenádherné, v každou hodinu jiné. Naproti ostrov BRAČ, za ním rýsující se HVAR, uprostřed terasy velký stůl a bokem pár lehátek - napadlo mě, že bych tu mohla prožít kus života.

I naše zázemí obsahovalo vše potřebné. Kuchyně, koupelna, 2 ložnice a společenská místnost. Z chodby vedly schody k přiléhající pláži, pro děti velice vhodné, ostatně jsme k tomu při výběru přihlíželi. Tak jsme se jali si užívat... Ve středu jsme se šli podívat na dvě městské pláže, prohlédli si centrum městečka a část dne v něm pobyli. Následující den jsme podnikli výlet na jih do MAKARSKÉ. Docela záhy jsme projížděli kolem grandiózní zátoky Vrulja, oddělující Omišskou (na jejím konci se nachází Pisak) a Makarskou riviéru. Není divu, že zde téměř všichni projíždějící zastaví a fotí.

V Makarské potkalo vnučku štěstí, když na chodníku našla bankovku 50 euro, která nejspíš někomu vyletěla z auta. Samozřejmě jí to způsobilo radost a s bráchou si posléze pořídili nějaké dobroty. Po obědě jsme přestáli malou bouřku a vydali se zpět. Cestou jsme ještě obhlédli letovisko BRELA, vykoupali se a vrátili do vily. Manžel před odjezdem do Chorvatska koupil nafukovací člun, jehož zprovoznění bylo k radosti dětí na programu ve zbytku dne. Samostatnou kapitolou bylo jeho komické spouštění z terasy dolů, při kterém asistovala dcera. Vzápětí proběhla malá projížďka s dětmi, pak zůstal zakotven mezi ostatními čluny u pobřeží a byl z terasy stále "monitorován".

Jeho přítomnost nám výrazně zlepšila kvalitu pobytu, já zbožňovala plavbu do centra s obzvlášť krásným výhledem od moře na pobřeží. Udělali jsme si zastávku na kávu, koupili nějaké sladké pečivo k snídani a pluli zpět. V sobotu vpodvečer se blížila bouře, jež vzbuzovala respekt. Z terasy bezpečně pozorovatelná, se vzdušnými víry, kterou jsem převážně trávila v útrobách přípravou jídla. Ostatní mě přesvědčovali, že šlo o tornáda, když jedno z nich dokonce nabralo do vzduchu člun u břehu. Děti vzrušeně propadaly panice a střídavě se utíkaly schovat... Každopádně v nás "přírodní divadlo" zanechalo výrazný dojem.

V pondělí 25. srpna jsme poněkud déle čekali na stanovišti u Turist Biro pro odvoz do SLIME, odkud byl start raftu. Když 2 mladíci dorazili a jevili známky prohýřené noci, netřeba vysvětlovat, jak probíhala jízda. Rychle a zběsile, oddechli jsme si, jakmile jsme dorazili do cíle. Tam už netrpělivě postávala úsměvná skupina starších žen, vyfasovali jsme vesty s helmami a spolu s nimi obsadili dva rafty dle pokynů oněch mladíků, z nichž se vyklubali naši vůdci.

Od teď nastala jedním slovem paráda, spousta legrace a nečekaných vychytávek snadných i adrenalinovějších, vtipně glosovaných našimi průvodci. Ironií osudu bylo, když mého muže, kapitána mořských plavidel, jimi usazeného vepředu, označili za nejhoršího člena posádky (spíš nejrozměrnějšího). Plavba směřovala k ústí řeky do moře u Omiše, kde jsme potkali vícero raftů a také tam skončila. Během převlékání nám připravili kopii jimi pořízených fotek z raftu na CD a odvezli nás zpět do Pisaku. Vskutku povedená, nezapomenutelná akce.

Cetina (objevila se ve filmu Vinnetou) nás natolik upoutala, že jsme druhý den absolvovali výjezd k jejímu vodopádu GUBAVICA, v kaňonu u obce Zadvarje, kde se také plavily rafty, ale to byla zcela jiná kategorie. Ve čtvrtek jsme se vypravili do BAŠKY VODY, neboť jsme byli zvědaví na zdejší pláž oceněnou Modrou vlajkou. Mně se tam líbilo koupání, ostatní měli raději naši soukromou pláž. Žádostivě jsem okukovala zdejší parasailing, ale věděla, že to ještě nevyjde.

Ve všech zbývajících chvílích našeho téměř dvoutýdenního pobytu probíhalo koupání, slunění, plkání, stravování, nakupování, nicnedělání, čtení, brouzdání po netu... Návrhy na možnou cestu do Dubrovníku nebo na vyhlášenou pláž Zlatni Bol na protějším ostrově Brač nebyly vyslyšeny. Zkrátka způsob, jakým dovolená plynula, nám v dané sestavě vyhovoval nejvíc. Skončili jsme nedělí 31. 8. a přestože jsme přijeli domů po půlnoci, zvládly děti jít 1. září do školy.

PS Teď, když jsem dopsala, jsme se s manželem shodli, že bychom tam z fleku jeli znovu...

Nějakou dobu se jevilo, že je v Izraeli docela klid, když jsme se v něm rozhodli pro kratší pobyt. Na říjnový prodloužený víkend jsem objednala zpáteční let z Katovic do Tel Avivu a nocleh v hotelu u moře. V červnu tam však došlo k únosu a usmrcení tří izraelských studentů, čímž vypukla série incidentů, která vyústila až ke zrušení říjnových letů. Po úvaze, co s volnem, jsem došla k závěru, že by nebylo marné vyrazit autem do Německa, konkrétně do HEIDELBERGU, jenž mě nesmírně zaujal v jednom filmu.

V sobotu 25. 10. jsme časně ráno vyjeli na cestu dlouhou přes 800 km, abychom byli v ubytování v Heidelbergu do 16. hod., jak nám velely pokyny pro příjezd. Počasí jsme měli příjemné, silnice u nás bez problémů a za Rozvadovem dálnice na německém území přímo jedna báseň. Manžel si je doslova vychutnával...

Mířili jsme směrem na NORIMBERK (ten jsme mínili navštívit nazpátek) a jelikož jsme se náležitě zásobili, zastávky jsme omezili na nezbytné minimum. Vše šlo hladce do chvíle, kdy jsme se dostali do kolony a vděčili tomu, že jsme dosáhli jakési časové rezervy. Jak jsme zjistili, srocení způsobilo velké množství vozidel odbočujících do hustě obydlených aglomerací měst Stuttgart a Karlsruhe.

Pak už jsme měli Heidelberg na dosah, vjeli do něj kolem 15. hod., ale úplného cíle včetně zaparkování dosáhli v časovém limitu jen taktak. On totiž penzion CASA ZAHRA byl kapku "maskován". Z ulice jsme vstoupili krátkým podchodem na dvorek a odtud byl teprve vchod do dvoupatrové budovy. Z přijímacího personálu na nás dýchnul arabský duch, posléze i ze zařízení apartmánu a nebylo nám to nevhod, jen dovysvětlilo zvláštní název.

Balkón s posezením nahoře vše jistil a mnohé detaily v pokoji i kuchyňce byly inspirující. Celkově ubytování zcela bez problémů, přes výhled na protější domy ve dvoře, hodně intimní. Bydleli jsme v docházkové vzdálenosti Starého Města (Altstadt), tak jsme podnikli večerní vycházku k řece NECKAR. Naskytl se nám výhled na nasvícený Zámek Heidelberg, jímž jsme den završili, a těšili se na ten následující.

ALTSTADT se nachází na levém břehu řeky mezi dvěma zalesněnými vrchy. Na úbočí kopce se nad ním tyčí rozlehlý zámek, jenž je jeho největší atrakcí i dominantou a poskytuje turistům jak památky, tak romantickou atmosféru i možnost nákupů. Z historie města mě upoutalo, že zde koncem roku 1945 zemřel na následky autonehody americký generál George S. Patton, z osobností žili tři nositelé Nobelovy ceny za fyziku a narodil se herec Michael Fassbender.

Za krásného podzimního dne jsme se přes Bismarckplatz opět dostali k řece s veslaři i výletními loděmi a spatřili STARÝ MOST Karla Theodora. Je z kamene, 200 m dlouhý a je z něj překrásný výhled na panorama města. Za Mostní branou s věžemi si lze všimnout sochy opice, která má v ruce zrcadlo (je připomínkou staré tradice o opici, jež vítala přicházející cizince do města).

V historickém centru jsme po posezení u kávy došli na hlavní náměstí MARKTPLATZ s radnicí a kostelem sv. DUCHA. Poté jsme už směřovali k lanovce, která nás vyvezla k zámku. Nádherné stavbě z červeného pískovce ve výšce 80 m, jejíž celý areál jsme s gustem prošli. Samozřejmě jsme odsud ocenili i vynikající výhled na celé město.

Dolů jsme sešli přes náměstí Kornplatz a nalezli se na pěší zóně HAUPTSTRASSE rovnoběžné s řekou. Na zahrádce jsme poobědvali, já měla určitě špecle, nepamatuji si s čím, manžel zřejmě řízek se salátem, ale vím, že nám chutnalo.

Při dalším bloumání jsem narazila na vánoční prodejnu německé společnosti KÄTHE WOHLFAHRT (se sídlem v Rothenburg ob der Tauber v Bavorsku), o které jsem doposud neměla tušení. Myslela jsem, že jde o muzeum, ale výrobky a ozdoby s vánoční tematikou tu lze koupit po celý rok. Tolik různých typů nazdobených vánočních stromků pohromadě jsem nikdy neviděla a vyšla z obchodu plná vzruchu.

Na zpáteční cestě jsme minuli budovu campusu proslulé, nejstarší německé UNIVERZITY Ruprechta-Karla (z r. 1368), na ulici v novější části města obdivovali zajímavý artefakt nebo vynalézavý vodotrysk v parčíku, stavili se na nákup a vrátili do Casa Zahra k poslednímu noclehu. Na půvabný Heidelberg vzpomínáme jako na barevný a naprosto pohodový.

S blížícím se koncem roku jsme usoudili, že na Silvestra pojedeme autem do BUDAPEŠTI. V podstatě od mé návštěvy v r. 2009 jsem hledala skulinu, aby ji manžel viděl v současnosti neb naposled tomu bylo v minulém režimu. Říkali jsme si, to bude brnkačka, není to daleko a vzhledem k mírným zimám v ní bude ještě tepleji, než u nás. Jenže ouha, ve dnech 29. prosince až do Nového roku Budapešť svíral mráz, který nás limitoval, což věru nemáme rádi.

Po návratu mi to nedalo a vyhledala jsem patřičné meteorologické údaje. Vyplynulo z nich, že historické průměry daných dnů činí MAX 2 °C, MIN -2 °C, skutečnost vykazovala cca MAX -4 °C, MIN -12 °C a u nás tou dobou bylo kapku tepleji. Možná, že v číslech to nevypadá hrozivě, ale pokud jde o pobyt, že dopoledne vyrazíte, celý den jste hlavně venku a vracíte se večer, nepomůže ani teplé oblečení a není to pravé ořechové.

29. 12. Přesto byly skutečnosti, které nás těšily. Předně blízko centra v Pešti ubytování, v podstatě moderní byt 2+kk v DIAMOND APARTMENTS. Nebo designové kousky k sezení na balkóně do stylového dvora, jen nebýt té zimy. V koupelně zaujala pračka a nadrozměrná vana, v samostatné ložnici francouzské okno s venkovními žaluziemi.

Po zabydlení jsme při podvečerní vycházce nejvíce času strávili na zalidněném náměstí s krásnou výzdobou a ještě lepší vánoční atmosférou VÖRÖSMARTY. Samosebou jsme si dali svařené víno a trdlo (oproti našim trdelníkům dvakrát tak velké). Zvládli jsme dojít až k nasvícenému mostu Svobody a napoprvé ne zcela přímočaře se vrátili zpět.

30. 12. Naše putování po maďarské metropoli jsme zahájili kolem Západního (Nyugati) nádraží, v jehož nedalekém sousedství jsme bydleli. Záhy jsme došli k řece Dunaj, v níž jsme doslova zírali na "obojživelný" vyhlídkový autobus. Prohlédli si z břehu Margitin most, po nábřeží prošli kolem impozantní budovy PARLAMENTU a za ní u břehu narazili na poházené staré boty. Ve skutečnosti byly bronzové a jsou součástí Památníku zastřeleným budapešťským židům, za 2. světové války naházeným do Dunaje. Tak to byl silný moment... Pod tím dojmem jsme přivítali zastavení u stánku s punčem a vynikajícím makovým závinem s višněmi, jež jsem znala od slovenské tety.

Od nejstaršího (z r. 1849) Széchenyiho Řetězového mostu se naskytl hezký výhled na protější část Budín s jejími dominantami na Hradním vrchu. Předchozí večer nás upoutala překrásně osvětlená budova, kterou jsme nyní identifikovali jako fotogenický hotel Corinthia. Následně jsme došli k Alžbětinu mostu a mohli z bližší vzdálenosti spatřit sochu Osvobození s citadelou na vrchu Gellért. Po odbočení z nábřeží jsme prošli necelou nákupní ulici Váci, na jejímž konci jsme se těšili na VELKOU TRŽNICI. Nejen vně, ale i uvnitř a samozřejmě s jídlem i nákupem klobás, mleté papriky apod.

Na závěr dne jsme počítali s návštěvou nejznámějších Léčebných lázní sv. GELLÉRTA, ke kterým jsme se dostali přes most Svobody. Jsou součástí hotelu, tvoří je secesní stavba se sloupovou, lázeňskou dvoranou obklopující perličkovou koupel a poskytují nevšední zážitek. Při zdejším pobývání nás potkala milá příhoda.

Z tepla bazénů máme rádi, když lze vyplout ven. Svoji cestovní osušku (lehkou, dobře sající, rychleschnoucí) jsem přehodila přes zábradlí a rychle vešla do vody. Když jsem si ji brala zpět, byla mi zcela k ničemu, protože zmrzla ve tvaru, v jakém jsem ji odložila. Vzpomínka na ni nás vždy spolehlivě pobaví.

K návratu jsme použili tramvaj jedoucí kolem lázní až do našich končin u hotelu. Chtěli jsme zajít na dobrou maďarskou gulášovku a vešli do zaplněné restaurace. Po schodech sešli dolů do dalších prostor, našli snad poslední dvě volná místa a pak se dozvěděli, že jim došla. Nechtěla jsem, aby o ni manžel přišel, tak jsme odešli, že snad příště někde jinde...

Silvestra, poslední den v roce, jsme začali na výstavní Andrássyho třídě. Na jednom rohu jsme se stavili v drogerii pro pěnu do koupele - chtěli jsme večer dopřát zkřehlým tělům horkou vanu. Mířili jsme k náměstí HRDINŮ, cestou nás zaujala nebývalá fronta u moderního Muzea teroru (o nedávných dějinách Maďarska). V posledním úseku třídy jsme použili žlutou trasu linky M1, druhého nejstaršího metra v Evropě po Londýně. Zastávkám byl ponechán původní vzhled, takže se nás dotkla historie.

Monumentální prostor náměstí Hrdinů je ze stran ohraničen Muzeem krásných umění a Galerií umění. Z jedné strany stojí zaoblený památník MILLENNIUM, se sochami velikánů maďarských dějin, a ve středu se vypíná sloup s archandělem Gabrielem (velkolepé náměstí bylo dobudováno v r. 1896 v rámci oslav 1000 let od příchodu Maďarů do nové vlasti). Za ním se rozprostírá Městský park mj. s replikou hradu Vajdahunyad nebo bruslařským kluzištěm.

Další pamětihodnosti, jež jsem navrhla manželovi k vidění a on souhlasil, byly v BUDÍNĚ, do něhož jsme se přesunuli po přestupu na novější linku metra. Manžela "chytla" záda a stávkoval, že už nikam nejde. Po výměně názorů jsme zašli na gulášovku, jež sice nebyla z těch nejlepších, jakou jsem měla před 5 lety a vyvezli se lanovkou na kopec ke Hradu. Rozhled z Hradního vrchu na Margitin ostrov, Baziliku sv. Štěpána (stejně vysokou jako Parlament) stál za to.

Prošli jsme kolem Hradu, zašli do prodejny marcipánu, chvíli se zdrželi u vždy okouzlující Rybářské bašty a prohlédli si zrenovovaný MATYÁŠŮV CHRÁM, za poplatek i jeho pěkný interiér. Na zpáteční cestě jsme se provezli vánoční tramvají po nasvíceném nábřeží Dunaje a opětovně přes náměstí Vörösmarty se vrátili do ubytování. Manžel byl K.O. a usnul, já se ponořila do pěnivé lázně a tím Silvestr skončil.

O Novém roku 2015 jsme se sbalili a odjeli. Cítili jsme, že mráz polevil, při krátké zastávce v BRATISLAVĚ byla obleva a slabě pršelo. Podívali jsme se na Hlavní náměstí, kde jsem při novoročním koncertě prvně okusila lokše. A na kluzišti před Slovenským národním divadlem nás překvapila bruslící jeptiška.

Co dodat, nechci se opakovat, ale celodenními mrazy nás Budapešť nepříjemně zaskočila (předpovědi věstily, ale nechtěli jsme jim věřit). Přestože nebo právě proto - po všechny dny bylo slunečno. Ověřili jsme si, kolik příjemných činností je tím zapovězeno, a to nám bylo líto. Nicméně účelu jsme učinili zadost a do budoucna si předsevzali podobné situace předem eliminovat.