2024

13.05.2025

Balaton, Havířov

I.  Loňský rok byl prazvláštní. Třeba tím, že jsme do něj vstoupili bez jakékoli naší vize na nějaký výjezd a jen jsme se zabývali okolnostmi souvisejícími s dědou. Tudíž jsme jej nadále navštěvovali v sanatoriu, manžel ho průběžně holil, vozili jsme mu potřebné věci a také se mi rozplynula má tendence předplatit mu nad rámec víkendová cvičení. Po konzultacích s perzonálem vyšlo najevo, že to nemá smysl, protože se neúčastnil ani těch běžných. Naopak jsme byli vybízeni k zajištění jeho následného pobytu po třech měsících zde. V půli ledna strávila dcera několik dní s přáteli v lyžařském středisku Sella Ronda v Itálii.

II.  Po měsíci jsme u příležitosti manželových kulatin uspořádali v restauraci Aura oběd. Pro dceru s dětmi a dvojčata, která se loni na podzim přestěhovala s rodiči do podhůří Beskyd a jejichž již proběhlé dvacetiny jsme si též připomněli (i s přítelkyní vnuka). V závěru února nastal dědův převoz do Odlehčovací služby v Hrabůvce a my jsme od sklonku minulého roku pokračovali ve vyřizování pěti přihlášek do Domovů seniorů, jak nám bylo doporučeno.

III.  Počátkem března nás čekalo s mužem povyražení. O Vánocích jsme obdrželi dárkový poukaz do sférického kina Planetária na náramný hudební pořad Pink Floyd: The Dark Side of the Moon (u příležitosti 50 let od vydání jejich slavného alba r. 1973). V době jarních prázdnin pobývaly děti od dcery na lyžích v Rakousku se svým otcem. Doma si pak začaly užívat nově vybudovaného zaskleného balkónu. My využívali hojně při návštěvách dědy slunka a brávali ho ven. Na chatě došlo po delších úvahách s výhledem do budoucna k obnově nábytku i pořídili jsme tam novou sedačku a do pergoly rozkládací lenošku.

IV.  Na apríla, o Velikonočním pondělí, se u nás udál společný oběd s rodinou dcery. Ta v dalším týdnu byla služebně v Praze s noclehem v botelu Vodník. Na začátku druhé dekády měsíce, v den jejích narozenin, jsem nejprve v krásném počasí absolvovala s dědou v křesle vycházku mimo areál zařízení a jevil se mi netečný. V podvečer jsme se sešli s dcerou a dětmi v řecké restauraci Ellas u narozeninového menu, jež dostala dárkem. Po necelém týdnu mi přišel domů nátisk mé knihy, vydané na podkladě tohotu blogu s názvem Výjezdy za svobodou: O cestování v kontextu.

Třetí dubnovou neděli jsme přijeli za dědou poté, co mu pár dní předtím odvezli jeho souputníka, s nímž byl i v sanatoriu, do Domova seniorů. Překvapivě radostně, s dojetím nás uvítal, došlo mj. na ukázku mé knihy a uspokojeně se s námi rozloučil. Nazítří mě před šestou hodinou ranní vzbudil telefon, že mi otec zemřel na zástavu srdce — v 87 letech. Přese vše to bylo doslova naprosto znenadání. Před víkendem se konal pohřeb, po němž jsme s manželem mentálně na víc neměli a rozloučili se s přítomnými příslibem na uskutečnění "něčeho" v létě. Život se nám začal ubírat zcela jiným směrem, kdy mi i prolétlo hlavou, že jsem přestala být dítětem.

V.  V prvním májovém víkendu přijel bratr, abychom provedli jednu z fází vyklízení dědova bytu. Ocitl se u nás cestou z Litomyšle, kde se sešel s rodinou své dcery, jež trávila na oblíbeném místě pár dní. V tyto dny souběžně naše dcera odletěla s přáteli do Londýna. My jsme se s manželem průběžně věnovali likvidaci, či třídění pozůstalosti. Současně probíhalo kolem hrobu jeho obložení kachličkami a v polovině měsíce do něj byla vložena urna. Třetí květnovou sobotu jsem věnovala setkání se spolužáky ze základky, již podruhé letos v porubské Auře. Počátkem poslední dekády měsíce vnučka od dcery úspěšně odmaturovala a s gratulací pro ni i posezením na jejich dovybaveném balkóně, jsme je s mužem navštívili. Poté jsme naši pozornost upřeli na obnovení květeny na chatě, které nám zpříjemnil zisk titulu Mistrů světa našich hokejistů na vrcholné soutěži v Česku. Velká paráda.

VI.  Ve druhé červnové neděli přijela na chatu dcera s dětmi, přičemž vnuk pomohl manželovi s umístěním solárů a já je pohostila plněnými palačinkami z doporučené ukrajinské firmy Multi Cook, vyrábějící mražená jídla. Úvod poslední třetiny měsíce mě zavál do ulic města, kde se konal chvályhodný Festival Art&Life. Téhož dne odcestovala vnučka do Pardubic na 46. ročník celostátní přehlídky SOČ za náš kraj a za 4 dny ji čekal odlet z Vídně na sever Španělska do města Santander.

Čili po prohlídce města a zakoupení Poutní knížky, výchozího místa na pěší sólo — Svatojakubskou cestu do Santiaga de Compostela. Nutno podotknout, že alespoň prostřednictvím krásných obrázků z mobilu jsme mohli být po 5 týdnů s ní. My trávili čas na chatě i začala jsem plánovat, kdy uspořádáme domluvenou akci ohledně dědy a zjistila, že budou všichni rozcestovalí, takže nám z toho vyšla předposlední srpnová neděle.

VII.  Vypukly prázdniny, o prodlouženém svátečním víkendu přijela dcera s vnukem, byly řízky Richelieu a největší zábavu nám působilo v TV cvičení XVII. Všesokolského sletu v Praze. V půli měsíce mi domů přišly autorské výtisky již zmíněné knihy, kterou jsem průběžně našim potomkům a přátelům rozdávala. Rovněž začal festival Colours of Ostrava, kterého se účastnila dcera. Chtěla jsem jít na poslední den, ale s bolavou kyčlí jsem se bála.

To mi připomnělo, že už od konce května jsem v tom směru podnikala kroky k zlepšení, např. doporučenou fokusovanou rázovou vlnu 3x, ale s nevalným účinkem. Pak jsem dostala analgetika s protizánětlivými účinky a začalo to být lepší. Tou dobou se vnučka blížila ke konci pouti a třetí červencovou neděli po 520 km dosáhla cíle! Odsud potom odjela vlakem k moři na kurs do campu surfařů v La Coruni. Po necelém týdnu se přemístila do portugalského Porta, kde ji v poslední den měsíce nastal odlet do Krakova a návrat domů.

VIII.  S dcerou a jejími dětmi jsme se shledali na chatě první srpnovou sobotu. Konzumovali jsme produkty pocházející z naší nadúrody rajčat a mimo to konzultovali zážitky z právě probíhající letní olympiády v Paříži. Zejména z fascinujícího zisku první medaile našich šermířů. Nazítří odjela rodinka do Středních Čech za poznáním Křivoklátska, Berounky, Lán apod.

Balaton - Tihany

Zjara jsem doma pronesla, až se nám podaří umístit dědu v některém z vybraných Domovů seniorů a vše bude v pohodě, mohli bychom na týden odjet třeba k Balatonu (v rámci našich předrevolučních návratů). Vše se záhy sice vyvinulo jinak, ale de facto nám v tom nyní nic nebránilo a oddech jsme potřebovali jak sůl. Když Balaton, tak jsem měla konkrétně na mysli jeho poloostrov TIHANY, jemuž se přezdívá "maďarská Provence". Na což jsem velmi slyšela a již pár týdnů cestu osnovala v termínu po skončení LOH.

PO 12. 8. Trasu autem jsme v krásném počasí zvolili po D1 do Brna, odbočili na Bratislavu a z ní zamířili přes maďarský Györ k cíli. Cestou jsme po čase vjeli do nitra města PÁPA, kde jsme si udělali větší přestávku. Panovalo vedro a jelikož jsme neměli v ubytování stravu, záměrně jsme zastavili u nákupního centra a vnikli do jeho chladných útrob k nákupu zboží z místních zdrojů. Jízdmo jsme se s úhledným městem docela obeznámili a při výjezdu z něj nás nad kruhovým objezdem překvapil čnící letoun Mig 21.

Pokračovali jsme na Veszprém, následovalo severní středisko u jezera Balatonfüred, kde jsme již kdysi byli, záhy odbočili a vjeli na poloostrov Tihany. Po necelých 500 km a 5 hod. čisté jízdy. Dlužno podotknout, že po dobrých silnicích. Ubytovali jsme se v prvním patře penzionu REBEKA, nesoucího jméno majitelky, jež nás uvítala, ale dál nás provázel kvůli komunikaci její syn. Dostali jsme malý pokoj, který se mi hned zalíbil. Svými barvami, účelností, vychytávkami a z otevřeného balkónku s výhledem do zahrady mi plesalo srdce.

ÚT 13. 8. Po snídani jsme pěšky vyrazili na bližší průzkum okolí, na které jsme dohlédli z balkónu. Nejprve tedy k Vnitřnímu jezeru sopečného původu, kde vše nasvědčovalo tomu, že jsme v ráji rybářů. Velké rákosí, u břehu loďky, kachny na vodě, pár laviček na písečné pláži a v kopci výhled na dominantu benediktinského kláštera Tihany, dmoucího se nad obecní zástavbou. K místu přináležela velká travnatá plocha s improvizovaným fotbalovým hřištem a pasoucím se skotem. Při odchodu jsme u velkých vzrostlých stromů spatřili sympatickou kavárnu s rozlehlým venkovním posezením. Lákavé, avšak my spěchali k autu u penzionu a natěšeně se vydali k BALATONU.

Nejdříve jsme se zastavili u dlouhé zídky, lemující vozovku, sem tam se zaoblenými výčnělky nad pobřežím, vybavenými stolem s lavicemi a obsazenými rybáři, jimž manžel očividně záviděl. Pokochali jsme se výhledem na opačný břeh a zanedlouho zaparkovali, abychom si prohlédli nóbl jachtařský PŘÍSTAV s přilehlou pláží. Poté už jsme neodolali první možnosti k volnému koupání. Na betonovém břehu jsme odložili svršky a šli okusit vodu, která byla přiměřeně teplá a po letech si připomněli, že i mělká.

Po pár hodinách jsme se odebrali do centra. Bylo v něm velmi živo, objevili jsme dlouhé schodiště vedoucí ke klášteru, vedle něj nás zaujal PAPRIKOVÝ DŮM neboli obchůdek celý zvenku v řadách obložený červenými papričkami. Na náměstíčku se zastávkou výletního vláčku jsme chvíli poseděli a navštívila jsem tam Infocentrum. Posunuli jsme se dál a objevili místo nám zaslíbené s veškerým zázemím. Velké parkoviště u lesa, převlíkárny, řada zařízení s občerstvením a přes cestu u vody téměř hlava na hlavě. Jen jsme se posunovali kvůli stínu a bylo nám nesmírně blaze. V podvečer jsme se vrátili na zahrádku, vybízející nás k návštěvě již dopoledne a dali si prima drink.

ST 14. 8. Dnes jsme si předsevzali zjistit, jak je to s přirovnáním k Provence. Pravda, již jsme namátkou narazili na mnohé výrobky z LEVANDULE v obchodech, ale cítili jsme, že je toho jistě víc. Tentokrát jsme rovnou vyjeli na zdejší vyvýšeninu, odkud se vine několik překrásných uliček se stánky a obchůdky, z nichž přecházel zrak. Samosebou převládá fialová barva a je neskutečné, co vše je tu z levandule, jejíž pole tu již byla sklizená, k mání. Od kosmetiky, nápadité výzdoby, suvenýrů, oblečení, zmrzliny, nespočtu nápojů, likérů, keramiky. I náhodné vhledy do předzahrádek přiléhajících domků byly malebné jako z pohádky.

Takovou pastvou pro oči jsme plynule vešli do vymazleného areálu kolem kláštera s lavičkami a vyhlídkovou terasou na Balaton. V sousedství kláštera jsme si pak vybrali z několika možných míst k posezení to nejvhodnější ve stínu a u studené kávy jsem pocítila, že mě ovanul duch PROVENCE. Ony včerejší stoupající schody jsme potom sešli pohodlně dolů a všimli si, že ze spodní zídky vyvěrá několik pramenů pitné vody, což je příhodné. Odpoledne jsme se věnovali zaslouženému koupání na oblíbeném místě. Po návratu do penzionu jsme si obešli jeho zahradu a zblízka si prohlédli moderní a vkusné prvky k posezení, houpání nebo polehávání po ní rozeseté.

ČT 15. 8. Program dne byl jednoznačný. Celodenní pobyt u vody. Vzhledem k časnému příjezdu jsme se dostali k nejlepšímu, již vyhlédnutému místu. Zpestřením se stalo, když jsem se po plavání postavila a otočila, tak jsem se potkala s LABUTÍ, jež mi zblízka koukala do očí. Obezřetně jsme šly od sebe, ale byl to zážitek. Další jsem měla ze slaného moučníku smetanový posúch, který jsem tu objevila a znala od tety. Je z kynutého těsta pečeného na plechu, potřeného směsí ze zasysané smetany s vejci, posypaný škvarky a náramně chutná.

PÁ 16. 8. Rozhodli jsme se využít služeb přívozu v Tihany a odpluli i s autem na protější břeh Balatonu do Szántódu. Ačkoli obě místa dělí na jezeře nejkratší vzdálenost, bylo sledování okolí a míjení různorodých lodí podobajících se menším trajektům, zábavné a působivé. Po doplutí jsme za chvilku vjeli východně do města SIÓFOK, oblíbeného rekreačního střediska na jižním pobřeží, zvaného jako Maďarská riviéra. Měla jsem dojem ze starých pohlednic, že je město větší, nicméně po zaparkování v podzemí jistého nákupního centra, kde se manžel po něčem poohlížel, jsme vstoupili do jeho centra a vše bylo jinak. Šlehlo nás do obličeje takové horko, že jsme si koupili zmrzku a pelášili s ní do stínu. Naštěstí největší dominanta, Vodárenská věž, byla na dohled a ve vedlejším parčíku na lavičce pod stromem jsem dumala, co s tím.

Miluji vyhlídky a ve věži k ní jel výtah, ale usoudili jsme, že to nedáme a zmizíme k vodě. Autem jsme se vraceli jakoby k přívozu a cestou míjeli jednu pláž za druhou. Pomocí mobilu jsme identifikovali zřejmě tu nej a vydali se k ní. A ta neměla chybu. Došli jsme k ní lesíkem, byla rozměrná, travnatá, místy zvlněná, sem tam strom, lavičky, každý si mohl najít prostor dle svého gusta. S výhledem na Tihany jsme se na ní spokojeně rozložili, až do podvečerního návratu. Měli jsme v plánu si dát k večeři maďarský GULÁŠ, což se nám povedlo na druhý pokus a čekání na jeho porci v kotlíku s chlebem se věru vyplatilo.

SO 17. 8. Při probírání se spoustou materiálů z Infocentra jsem si vzpomněla na lázně HÉVÍZ, o kterých jsem měla dobré reference a nevyylučovala někdy jejich návštěvu. Zkoumala jsem, kde přesně leží a když jsem zjistila, že kousek za západním koncem Balatonu, bylo jisté, že tam dnes pojedeme. Nejdřív jsme znovu použili převoz a vydali se na západ neb tudy vedla dálnice. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se v cíli. V hojně zaplněném městečku lázeňskými hosty se mi líbilo. Na počátku jsme usedli ke kávě, nasávali příjemnou atmosféru a po zorientování se vydali pěšky k lázním. Bylo to úmorné a zdálo se nekonečné. Po vstupu do notně zaplněných lázní jsem poznávala známé siluety budov a z velkého množství lehátek vůkol jsme vybírali dvě volná na slunci.

Důvodem bylo, že dnes se již občas zjevovaly na obloze mraky, celý areál je obehnán lesem a místy působil šeře. Napoprvé se nám to nepovedlo, až posléze a ještě jsme si všimli, že i dospělí se ve vodě kvůli hloubce chrání pěnovým "hadem", které šel manžel za poplatek vypůjčit. Původně mi zvěst, že zdejší termální JEZERO je přírodní imponovala, ale v reálu mě to nenadchlo. Nějak na mě plavání v něm nepůsobilo kdovíjak dobře (manželovi připadala voda těžká). Též mě iritovalo množství listí odkvetlých leknínů uskupených u břehů, vytvářející zdání nečistoty. V mezidobí jsem si lázně z mnoha úhlů prohlédla, na břehu obdivovala starou dřevěnou loďku krásně osázenou kvítím, čímž náš vyhrazený čas pobytu vypršel a my se odebrali k odchodu.

Trasu k návratu jsme vybrali kopírováním severního pobřeží Balatonu. Proto jsme se z Hévízu vrátili stejnou cestou kousek zpět a těsně před jezerem ještě vjeli do městečka KESZTHELY, kam nás zlákal zámek Festetics, jehož areál jsme si prohlédli. Pak už jsme se oddávali půvabné scenérii tvořené přírodou, průjezdem vesnic a rozmanitými pohledy na vodní plochu. U silnice jsme si koupili meloun, na který jsme dostali chuť. Nedaleko od Tihany jsme dokonce vystoupili k obhlídce neodolatelného, extrémně živoucího místa pro rybáře i ke koupání. Tak nás to navnadilo, že jsme se na poloostrově ještě šli naposled vykoupat na naše místo a vrátili se za stmívání. Každopádně jsem měla pocit, že jsme Balaton docela slušně obsáhli.

NE 18. 8. Po mém ranním opuštění koupelny mě zarmoutila zpráva, že zemřel Alain Delon. Tušila jsem, jak na tom asi je, ale na něčí skon není člověk nikdy připraven. V tom duchu jsme se balili k odjezdu domů a odvíjela se mi v hlavě má story s legendou, jíž jsem od svých dvanácti byla ctitelkou. Opustili jsme Tihany a jeli vstříc dalším vjemům. Při spočinutí u kávy přišlo na přetřes znovu oznámení z rána a před opuštěním MAĎARSKA jsme narazili na voňavou pekárnu, která nás zlákala ke koupi chleba i různorodého pečiva jedna báseň a tím jsme se zbavili posledních forintů.

Z Györu jsme nabrali směr do slovenské DUNAJSKÉ STREDY, za níž je po pár kilometrech vesnice, kam jsem jezdila na prázdniny k babičce, potažmo tetě. Zpočátku mě před vjezdem do ní udivil pohled na táhnoucí se vzniklý satelit. Na hřbitově přibyl hrob strýce, kaplička zůstala stejná, tetin dům zpustl (pro dědické nesrovnalosti), štěrkovna extrémně zarostla. Přibyla autobusová zastávka a hlavně spousta nových domů i několik ulic. Z původních asi 40 chalup jsem spatřila domy s popisnými čísly lehce přes 100.

Vzhledem k poledni jsme nepotkali ani živáčka a vrátili se na silnici vedoucí do Bratislavy. Zastavili jsme u čárdy v HOLICÍCH, která se změnila již dávněji a zapíjela v ní žízeň i smutek. Z mixu "ztrát", jež mě v jednom dni postihl. V konečném hodnocení jsem došla k zásadnímu poučení ohledně balení, jež nesnáším. Musela jsem uznat, že většinu oblečení jsem balila zbytečně. Vzhledem k počasí i programu nám stačily jen plavky a něco málo přes ně.

Po našem návratu a nezbytných úkonech, jsme svou pozornost upřeli k předposlední srpnové sobotě. Vyšlo na ni rodinné setkání na chatě, u příležitosti společné vzpomínky na zesnulého dědu. Počasí se vyvedlo a pohoštění jsem podpořila též dodáním cateringu. Byly nabídky na výpomoc, ale brala jsem to jako naši záležitost. I tak mnozí z pozvaných přišli s donáškou něčeho, zejména sladkého. Sešlo se nás přes 20, z nichž někteří se už dlouho nebo ještě vůbec neviděli. Přála jsem si, aby se hlavně dětem nic nepřihodilo a byla potěšena, že i přes jejich koupání vše proběhlo hladce.

Ve stínu jsem měla nachystané pro zájemce předměty z pozůstalosti na památku. Jinak se neformálně sedělo, leželo, klábosilo, jedlo a pilo. Zůstalo mi z akce v paměti mnoho nezapomenutelných útržků a při zhlédnutí společné fotografie se mi vybaví, kolik pozitivní zpětné vazby se nám s mužem dostalo. V posledním prázdninovém víkendu měla vnučka od dcery čas na pár relaxačních dnů strávených na chatě, v rámci nichž jsme zajeli do opavského kina na český film Vlny, o kterém se aktuálně hodně mluvilo. Doma pak bylo završeno probíhající notářské řízení.

IX.  Počátkem prvního záříjového týdne na chatu přijela neteř, jež se pro nemoc nemohla zúčastnit předchozí rodinné sešlosti, s oběma dětmi.

Havířov

První sobota v měsíci nás s manželem před polednem zavedla do centra Havířova. Po dlouhé době a za účelem návštěvy HAVÍŘOVSKÝCH SLAVNOSTÍ. Došlo k tomu poté, co jsme o týden dřív v obci na chatě přišli o večerní vystoupení mého oblíbence, slovenského zpěváka Adama Ďurici. Bylo nás vícero, co jsme špatně vyhodnotili v programu netradičně označený začátek koncertu a přišli až po něm. Manželovi mě bylo líto i vyčetl z mobilu, že v Havířově bude mít repete, tentokrát jako první host. Sám Ďurica se toho obával a podivoval se, kolik příznivců se v areálu Sportovní haly Slávie sešlo. Pikantní ještě bylo, že na závěr měli vystoupit Scorpions, ale pro nemoc se omluvili a zastoupit je měl Bryan Adams. Tak to mi hlava nebrala a měla jsem obří radost (krátce předtím mě totiž napadlo, pokud by se vyskytl v našem dosahu, nenechala bych si ho ujít). Už při objevu slavností jsme si vytýčili objet pár bodů, které si v okolí splníme.

Proto jsme naši přítomnost zde po skončení Ďuricova výstupu, který mě výsostně uspokojil, přerušili. Nejdříve jsme se jeli zblízka podívat na ŠIKMÝ KOSTEL, čili kostel sv. Petra z Alkantary v části Karviná-Doly. Dosud jsme ho vídali jen zdáli od cesty a váže mě k němu četba tří dílů knihy se stejným názvem, které mi hodně daly. Ponejprv nás u něj překvapil zaoblený autobus z dávnějších dob a kolem něj i uvnitř množství lidí. Potom jsme hledali místa, z kterých je kostel nejšikmější, udělali několik fotek a odfrčeli dál. Do Orlové-Dolní Lutyně, kde bydlí manželova sestra, u níž jsme chvíli pobyli. Původně jsme kvůli manželovi chtěli na slavnostech po návratu stihnout koncert Ewy Farne, ale bohužel jsme se prodírali davy lidí rozcházejících se po jeho skončení. Měli jsme problém znovu zaparkovat i najít si místo k sezení. Přečkali jsme další vystoupení — 4 Tenorů a Vojty Dyka, jež mě nenadchla. Po deváté večer již bylo tak natřískáno, že stadion praskal ve švech.

Ozval se ohromující gong, následovaný řinčivým zvukem kytar a zpod pódia doslova výbuchem energie. Na něm stála legenda BRYAN ADAMS s kapelou a spustili první pecku tak, jak ji známe z nosičů. Úžasný zvuk, styl, repertoár. Z Kanaďana sálala skvělá kondice, nálada a pokud mluvil, bylo to civilní a zralé věku, tedy obdivuhodných 64 let. Nad hlavami davu se vznášel drony řízený balón ve tvaru kabrioletu a šlo zřejmě o koncept koncertu, jaký koncem minulého roku předvedl v Praze, přičemž se pak v článku o něm psalo, že interpret zraje jak víno a hrál tak skvěle, až to (skoro) bolelo. Oceňovala jsem, že se nám představil s plnohodnotným, přes půldruhou hodinu trvajícím programem. Řadím jeho koncert k nejlepším, jež jsem zažila a z reakcí ostatních nás bylo takových mnoho. Návrat ze stadionu k autu byl svízelný, výjezd z parkoviště jakbysmet a ještě dlouho jsme naším směrem jeli v koloně. Ostatně podobné to bylo jistě všemi směry, protože v davu zněla hodně polština i slovenština. Holt v nás Havířov zanechal výrazný dojem!

V následujících všedních dnech se začaly množit varovné signály o blížících se ohromujících srážkách a hned mě napadlo škoda, že už nestojí přehrada Nové Heřmínovy. Manžel jim nevěřil, ale vyplnily se takřka do puntíku a přes víkend v půli září postihly Česko povodně. Nejhůř je odnesly Jeseníky, potažmo náš kraj a konkrétně u nás na chatě byla záplava naštěstí slabší než v r. 1997. Manžel těsně předtím vyměkl a jel aspoň vyklidit věci z pergoly do vyšších míst, jak jsem ho vyzývala, avšak pak tam zůstal a neustále odčerpával přibývající vodu ze sklepa, neboť absolutně nechtěl, aby byl celý zatopen, jako posledně.

Na řeči o návratu nedbal a zůstával tam i v době kulminace, což bylo něco pro moje nervy. Po víkendu se projevilo, že sklep zkáze nepodlehl, a na povrchu bylo, jak už jsem zmiňovala, vody méně. Kdo ale někdy viděl, jak to po opadnutí vody vypadá, tedy všude bahno pochopí, čím jsme se pár týdnů zabývali. A navíc tentokrát došlo i na manželův servis. V témž období odjela vnučka od dcery na studium VŠ do Prahy a mně byla aplikována do kyčle třetí injekce kyseliny hyaluronové, přičemž po poslední jsem pocítila znatelnou úlevu.

X.  Na první říjnový víkend přijela vnučka z Prahy domů. Sešli jsme se u nás na obědě a v neděli ji manžel s dcerou autem odvezli zpátky, naloženi věcmi k dovybavení pokoje na kolejích. Po pár dnech jsme s mužem zavítali do lesa a snadno nasbírali dva plné košíky hřibů, což už dlouho nepamatuji. Hlavně zdravých, prostě paráda. O druhém víkendu jsme za pomoci synovce s neteří dovyklidili dědův byt a v půlce měsíce byl firmou vystěhován zbývající nábytek. Jelikož už dříve probíhala jednání se zájemci o jeho koupi, předali jsme jim klíče a v tom směru bylo hotovo.

XI.  Opět o prvním víkendu přijela vnučka na oslavu svých dvacetin. My s manželem jsme se v jeho polovině vybičovali a vydali se jeden den udat nějaké knihy z dědovy pozůstalosti do antikvariátu. Další den pak mou milovaný, výstavní kousek kávového servisu do starožitnictví a sadu sklenic si od nás vzali v bazaru. Vše zbývající jsme odvezli na blešák včetně přebývajících věcí z našeho sklepa, kam musely přijít jiné předměty. Hřál mě solidní pocit z toho, že nic neskončilo ve sběrném dvoře. Na začátku druhé dekády měsíce jsme odvezli sáňky ze sklepa do Krnova k neteři pro jejich již ročního synka a seznámili jsme se s jejich velkým domem. Pak jsem se zaměřila na úklid našeho bytu. Jen koncem listopadu jsem si odskočila na mé poslední pracoviště na tradiční setkání bývalých zaměstnanců.

XII.  Po začátku druhé dekády mě čekalo vánoční posezení s bývalými kolegy z ddělení ve Stodole v Hrabové. A koncem stejné dekády jsem se vydala na Vánoční jarmark, kam mě přilákal Rock&Roll Band Marcela Woodmana. Dcera měla o den později zážitek z koncertu na počest nedožitých 80. narozenin Petra Hapky v Gongu. Přišly 18. narozeniny jejího syna a nám se přihodilo, že nám všechna vnoučata dospěla. Štědrý večer se už u nás odehrál se vším všudy. Na Štěpána s rodinou dcery a tradičním jídlem taktéž i s připomínkou nedožitých 88. narozenin dědy. Dva dny před koncem roku se nám též povedlo setkat s dvojčaty a vnukovou dívkou.